sobota 26. března 2011

Nadosah

Mohla to být nádherná noc pro všechny fanoušky kopané. Čeští fotbalisté, před zápasem tolik podceňovaní, mohli rozesmutnit mistry světa a Evropy a obrat je o tři body. Až do devětašedesáté minuty totiž vedli v Granadě 1:0 a brnkali na nervy nejen fanouškům, ale s postupem času i hráčům soupeře.

Všemu se však postavil Villa. David Villa. Dvaceti devítiletý forvard Barcelony nejprve překonal v zápase výtečnou českou jedničku Čecha střelou z kraje pokutového území a radost si pak zopakoval o pár minut později po proměněném pokutovém kopu. Nutno podotknout, že obě gólové střely byly proměněny v branku s mírnou dávkou štěstí. V prvním případě stačilo, aby stoper Sivok nechtěně netečoval míč, ve druhém si zase Petr Čech podal s kulatým nesmyslem ruku. Bohužel zůstalo pouze u koketování s případným seznámením, což pochopitelně rozesmutnilo české fanoušky. A jelikož se v poslední desetiminutovce nedokázali svěřenci Michala Bílka prosadit, zůstaly všem sympatizantům jeho výběru oči pro pláč. Proč ale nezvládli Češi udržet těsný náskok až do závěrečného hvizdu?

K řešení je třeba vrátit se do okamžiku, kdy Plašil přesnou střelou k tyči vyslal své spoluhráče na složitou misi „3 body ve Španělsku“. Od té doby se nedalo ani mluvit o možnosti zvýšit náskok. V tu chvíli se česká taktika zaparkovaného autobusu před Čechem změnila na odstavený kamion se dvěma přívěsy. A to se proti současnému nejlepšímu týmu světa sice může proměnit ve zlatou taktiku, avšak je třeba počítat s tím, že Španělé jsou na podobnou situaci zvyklí a rozhodně proti ní umí zahrát. V pátek platila druhá varianta a na případné vrácení do zápasu bylo pozdě.

Až po druhém Villově gólu se hráči českého výběru pokusili o návštěvu Ikera Casillase. Zůstalo ale jen u povinných zdvořilostí. Navíc se mi zdálo, že kouč Bílek závěr zápasu mohl řešit poněkud jinak. Osamocený Baroš dělal, co mohl, ovšem neměl na zvrácení skóre ani síly, ani prostředky. Onehdy by se českým ofenzivním hráčům hodila přítomnost vysokého a statného Tomáše Necida jako v březnu trávě voda. Necid nakonec přišel, ale nic velkého nepředvedl, což v důsledku znamená prohru týmu kapitána Tomáše Rosického...

Kapitán Tomáš Rosický, označovaný spasitelem výběru, se v zápase na nic moc nezmohl. Spíše asi na nic. Je jasné, že při obvyklém španělském držení míče nemohl zářit a tvořit hru. On ale nevytvořil jedinou kloudnou přihrávku dopředu. Na jeho obranu lze povědět, že pokusů měl pomálu, vyšší efektivita by ale u hráče jeho kalibru měla být samozřejmostí.

Ovšem i přes to všechno se s mírným odstupem času můžeme vrátit zpět do dalšího chodu života s mírným optimismem. Českým reprezentantům se podařilo to, s čím mají na Pyrenejském poloostrově problémy i lepší celky – vstřelit gól. Dařilo se dlouho držet vedení, byť jednogólové. Petr Čech ukázal, že stále patří do světové špičky. Lze sice namítat, že Češi téměř celý zápas běhali bez balónu a bránili na vlastní polovině. Tady zase musím zmínit, že podobně se prezentovali proti králům světového fotbalu i týmy s lepšími hráči, než jakými jsou reprezentanti s lvem na prsou...

čtvrtek 17. března 2011

Z koktavého krále čtyři Oscaři

12 nominací na Oskara, 4 vyhrané sošky. Nejlepší snímek, nejlepší režie, nejlepší herec v hlavní roli a nejlepší scénář. Dost důvodů, aby i největší oponenti amerických filmových akademiků zavítali na promítání filmu Králova řeč. A tudíž jsem se i já rozhodl obětovat sto třicet korun a jedno deštivé odpoledne.

Nelituji. A ani litovat nebudu. Nemám proč. Už na začátku musím konstatovat, že čtvrteční odpoledne před plátnem bylo jedním z mých nejlepších kinematografických zážitků. Již od prvních minut prožíváte celý příběh společně se všemi postavami, především s vévodou z Yorku a následným králem anglickým v podání Colina Firtha. Právě on se snaží překonat svoji vadu řeči, která způsobuje, že se při každém těžším okamžiku musí vybičovat, aby ze sebe dostal pár hlásek. Má k dispozici svoji milující manželku a také výstřednějšího australského logopeda.

Čest zahrát si ve snímku britského režiséra Toma Hoopera dostali Colin Firth, Helena Carter a Geoffrey Rush. Nutno říci, že si počínali s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností. Byli jedním z hlavních klíčů k oskarové dominanci jejich konverzačního dramatu. Jeden bez druhého, druhý bez třetího a třetí bez prvního by se neobešli.

Nejvíce z nich vynikal první jmenovaný – Colin Firth v roli prince Alberta a pozdějšího krále Jiřího VI. Už první scéna dala diváky přesvědčit, jak neuvěřitelně uvěřivě se dá hrát muž, který se při projevu ve Wembley několikrát nadechuje a přesto mu nemoc nedovolí přednést jeho řeč.


Neméně dobrý, možná stejně kvalitní výkon předvedl i Australan Geoffrey Rush v roli Lionela Loguea, logopeda, jenž se snaží najít v Bertiem (jak se říká princi Albertovi) kousek sebedůvěry ke kralování a vystupování na veřejnosti.

Manželka Jiřího VI., královna Alžběta v podání Heleny Carter, stojí vedle svého muže už od počátku filmu, kdy ho doprovází při zmíněném wembleyském projevu. Aniž by musela cokoliv říkat, vyzařovalo z ní zklamání z dalšího nepovedeného pokusu o řeč – stačila neobyčejně skvěle zahraná mimika.

Herecké výkony navíc doplňuje neuvěřitelná scéna doplněná kvalitní hudbou. Nikterak se netajím svojí slabostí pro meziválečné gentlemanské anglické období, tudíž mě prostředí nemohlo zklamat. Ale ono mě přímo ohromilo! Procházka v zeleném parku zahaleném do pravé britské mlhy, důležitý projev ve Wembley nebo skromně zařízená místnost, ze které Jiří VI. pronese svojí nejdůležitější a také nejúspěšnější královskou řeč.

Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti spočívá síla. Zdánlivě jednoduchý pravdivý příběh o koktavém králi, doplněný postupně budovaným přátelstvím dvou mužů. Nadevše milující manželka, která neváhá obcházet všechny možné logopedy a doktory řeči, jen aby budoucí král dokázal prostřednictvím vlastních slov promluvit ke svým lidem. To vše a další řádka maličkostí dělá jeden neuvěřitelný příběh příběhem ještě neuvěřitelnějším.

PS: Pakliže si nejste jisti svojí znalostí anglických nadávek, určitě s návštěvou neváhejte!

středa 16. března 2011

Loučení po bavorsku

Kdyby se v současné době konal v Mnichově Oktoberfest, zarytí fanoušci Bayernu by návštěvu tohoto svátku piva shledali nejlepší možností, jak zapomenout na trable svého milovaného týmu. V německé Bundeslize se budou muset borci z alpského podhůří ještě dost snažit, aby dosáhli alespoň na předkolo Ligy mistrů v příštím ročníku, a mohli se tak za rok pokusit napravit letošní nezdar v osmifinále zmíněné soutěže, který byl způsoben prohrou s obhájcem titulu Interem Milán v repríze loňského finále.

Úterní zápas nabídl několik učebnicových příkladů, jak se fotbal má hrát a jak naopak ne. Mohli jsme vidět pěkné akce s nízkým počtem dotyků, účelné a ledově klidné způsoby zakončení nebo hezké individuální průniky hvězd Robbena, Ribéryho a Sneijdera. Na stranu druhou nám ale hráči Bayernu také ukázali, že jeden zápas může nabídnout dva opravdu odlišné poločasy. Rozdíl mezi první půlí, kdy měli domácí jasnou převahu a mnoho příležitostí, a druhými pětačtyřiceti minutami, v nichž alibisticky spoléhali na umění „těch vepředu“ a na neumění hostů z Milána, jednoduše bil do očí.

O poločasové přestávce se Alianz Arena musela bavit. Žádný z fanoušků si určitě nedovolil pochybovat o účasti svěřenců van Gaala mezi nejlepšími osmi evropskými kluby, a to jak vzhledem k vedení o gól, které dovolovalo Bayernu obdržet ještě jednu branku, aniž by byl postup narušen, tak díky skvělé hře nejen ofenzivního trojlístku Robben – Gomez – Ribéry. Ačkoliv jejich tým inkasoval jako první, pochlapili se a dvěma trefami nedovolili nikomu spekulovat o jiných scénářích než právě jejich pokračování za obhajobou finálové účasti. Ale ouvej...

V druhém poločase byla přítomnost Bavořanů před brankou Julia Césara stlačena na minimum. Naopak Thomas Kraft se pořádně zapotil. A po tváři mu teď možná kromě potu tečou taky krev a slzy, protože hráči Interu Milán ze svého tlaku vytěžili dva góly a tedy postup do další části Ligy mistrů. V obou případech se radovali po střelách z hranice pokutového území, konkrétně se takto trefili Sneijder a Panděv. A čisté svědomí při lovení míče ze sítě nemusel mít ani mladý gólman Bayernu Thomas Kraft. Toho před jarní částí sezóny určil jedničkou trenér Luis van Gaal.


Možná svého rozhodnutí nyní lituje. Po bitvě je každý generál, nicméně na obhájce německého titulu čekala v první polovině roku 2011 těžká šichta, na kterou pochopitelně není Kraft zkušenostně vybaven. Až na vyjímku proti Hannoveru sice nepředvedl nějakou vážnější hrubku, avšak nepřidal žádný extra zákrok. A právě ty jsou v každém velkém klubu potřeba jako sůl, jenže se nedostavily, a stíhací jízda za Borusií Dortmund tudíž nebyla zahájena. To se pochopitelně nemohlo líbit bossům Bayernu, kteří se proto s van Gaalem dohodli na předčasném rozchodu, jenž se ale uskuteční až v létě.

Luis van Gaal odvedl pro nejslavnější německý klub opravdové penzum práce, které je ostatně stvrzeno úspěchy v minulé sezóně, nicméně letos se zas tak nedařilo. Vše je možná ovlivněno zraněním Arjena Robbena, se kterým se vicemistr světa trápil celý podzim, s podobnými problémy se ale musí každý trenér vyrovnat po svém. Nyní jsou však veškeré spekulace a podmiňovací způsoby zhola zbytečné, protože se van Gaal a vedení Bayernu dohodli na již zmíněném rozchodu.

V Německu se pomalu začíná spekulovat, kdo že po sezóně dostane za úkol opět vzkříšit mnichovský tým. O místo asi bude veliký zájem, přece jen se jedná o jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších klubů Evropy. Na druhou stranu bude nový kouč už pátým manažerem za poslední 4 roky, což svědčí o nejvyšších cílech vedení klubu, s nichž pramení obrovský tlak na trenéry.

A napadá mě jediný muž, který by si s podobným úkolem dokázal poradit – José Mourinho. Pokud by se mu letos nepodařilo urvat s Realem Madrid alespoň jednu trofej, nemusel by navzdory čtyřleté smlouvě pokračovat ve vedení Cristiana Ronalda a spol. Neodvážím se spekulovat, nakolik je jeho příchod pod Alpy reálný, nicméně je rozhodně pravděpodobnější než návštěva marťanů v saharské poušti...

pondělí 14. března 2011

Ještě není konec

Zajímavý víkend zapsala do své kroniky fotbalová Gambrinus liga. Možná klíčový souboj o titul mistra ligy, probuzení sešívaných, další porážka Slovanu Liberec nebo sedmigólový příděl, jenž doprovodil z Jablonce zpět domů fotbalisty Hradce Králové. 

Utkání jara. Šlágr soutěže. Souboj o titul. Nic jiného jsme o utkání Viktorie Plzeň se Spartou za poslední týden snad ani říct nemohli. Zvláště poté, co dosavadní suverén české soutěže týden před utkáním ztratil dva body v Uherském Hradišti. Z čistě matematického hlediska byla situace před sobotním duelem jasná – Plzeň může v případě vítězství svůj dvoubodový náskok zvýšit, Sparta se zase mohla dostat před Západočechy. O náboj bylo rozhodně postaráno.

Samotný zápas z mého pohledu naprosto přesně ukázal rozdíly mezi hrou Viktorie a Sparty. Ačkoliv svěřenci trenéra Vrby nepředváděli takový fotbal, na jaký jsme byli zvyklí ze začátku sezóny, pořád jsme mohli vidět snahu o vstřelení gólu po vypracované, kombinační akci. Neříkám, že jsme každou minutu sledovali akci na jeden dotek zakončenou střelou z malého vápna, ovšem nejednalo se o nakopávané balóny. 

Tuto „českou“ taktiku začala využívat Sparta, ale až od druhého poločasu. Nic jiného jí ani nezbývalo, protože po první čtvrthodině hry jsme se mohli nádhernou střelou Pavla Horvátha do šibenice přesvědčit, že i v šestatřiceti a s mírným břichem se fotbal hrát dá. Na dva hroty letenských, Kweukeho a Pekharta, tak čekal v druhém poločase náročný úkol – překonat defenzivu Plzně.

Jestli se někde ve hře Viktorky po zimní pauze dala hledat slabina, mohla to být snad jen v prvních zápasech nepříliš jistá nově složená stoperská dvojice Neuvirth – Bystroň. Po zápase však nikdo nemohl říct ani ň, po celých devadesát minut totiž neudělala jedinou chybičku. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že právě dva obránci Plzně byli jedním z klíčů k vítězství domácích.

Boj o titul se tedy k lítosti fanoušků Sparty nikterak nezdramatizoval. I tak je ale zatím dost odvážné tvrdit, že o pořadí na čelních místech je rozhodnuto. Pokud si pamatujete, Plzeň se před osmi koly honosila náskokem dvanáctibodovým, ale přesto se do sobotního duelu vydala s hrozbou ztráty prvního místa. Do konce ligy ještě zbývá deset kol a s nimi třicet bodů ve hře. Ještě není konec.

Každý bodík se letos hodí také v Edenu, nicméně navzdory očekávání spíše Slavii než Bohemians, kterým se v azylu daří nad očekávání dobře a o jejich prvoligové příslušnosti v příštím ročníku asi není pochyb. A zdá se, že ani slávisté nebudou muset příští rok cestovat po stadionech Třince či Sokolova. V neděli si totiž na domácím hřišti poradili s Teplicemi. Po delší době se při hře sešívaných dalo mluvit o slušné hře a hlavně přesné koncovce. Dva góly padly po střelách z dálky, z čehož se dá usuzovat, že doktor Petrouš již svému mladému mužstvu střelbu povolil.

V českých luzích a hájích už naplno probíhá play-off hokejové extraligy. Pokud by ho hrály i týmy Jablonce a Hradce Králové, museli bychom si myslet, že nedělní výsledek 7:0 patří právě borcům na bruslích. Zimní stadion v Jablonci ale svědkem něčeho podobného nebyl, zastříleli si totiž fotbalisté Baumitu. Po třiatřiceti minutách byl stav už 5:0, další branky přidali jablonečtí fotbalisté po půli. Asi nikdo by nechtěl být v kůži ligových nováčků z Hradce. Dokonce i sami strůjci vysoké výhry přiznali, že jim bylo ke konci utkání Hradeckých trošku líto. To jim ale teď již nepomůže, protože se budou muset z debaklu co nejrychleji oklepat. Sestupové pásmo je opět nebezpečně blízko. Je třeba pamatovat, že ve hře je ještě mnoho...

neděle 13. března 2011

Vítejte na mém blogu!

Zdravím všechny čtenáře mého nového blogu,

již delší dobu uvažuji o založení stránky, kam bych publikoval své názory na všechno, co se kolem nás děje. Okamžik nastal, a já vás tak vítám na své osobní stránce. Plánuji sem psát nejen o fotbale a sportu obecně, ale i o názorech na společenskou scénu a aktuální témata.

Ať se vám tady líbí!