Natáčení pro Českou televizi

Jaký je pocit vidět se na televizní obrazovce? Již brzy budu schopen na takovou otázku odpovědět! Před dvěma týdny se v naší škole natáčely dva díly televizního pořadu Tykadlo, ve kterém děti diskutují o aktuálních společenských  tématech. V jednom z nich se rozebírala problematika alkoholu a kouření, druhý zase otevíral brány představám o budoucnosti. A právě v něm jsem i já účinkoval!

Celý štáb České televize, která pořad vyrábí a následně i na svém prvním programu vysílá, přijel s mírným zpožděním, a tak hned na začátku dostalo celé natáčení skluz. Tým čítal kromě režisérky, dvou kameramanů a samotné moderátorky Michaely Maurerové, známé třeba ze seriálu Ulice, i několik asistentek, jejichž úkolem bylo například obsluhovat mikrofon upevněný na zhruba dvoumetrové tyči nebo se starat o klid v okolí školní knihovny, kde se konala samotná diskuze.

Ještě před ní jsem měl jiný, velice příjemný úkol. Měl jsem totiž provést moderátorku a televizní kamery po škole. Nejprve jsem si myslel, že pouze ukážu některá zajímavá zákoutí mého vzdělávacího ústavu, která se pak objeví formou podkresu v samotném pořadu, nakonec se z toho vykloubalo i mluvení přímo na kameru. Zpočátku jsem byl mírně nervózní, ale postupem času jsem si skoro ani neuvědomoval přítomnost jakéhokoli snímače. Vše trvalo asi půl hodinu, nicméně vzhledem k patnáctiminutové stopáži celého pořadu se délka mého působení v roli průvodce smrskne na minimum.

Potom už začala samotná debata s názvem „Co bych chtěl v životě dokázat“. Kromě moderátorky Maurerové a třinácti spolužáků se na polštářky v improvizovaném studiu posadila také psycholožka Tamara Cenková. Jedna z největších odbornic v oboru dětské psychologie po celou dobu přispívala do volného povídání, které, soudě dle mého, bylo skutečně věcné a inspirativní. Povídali jsme si o tom, jak si sami sebe představujeme v budoucnosti, zdali se vyplatí si plánovat naše životy či jestli bychom si vybrali zajímavou práci za málo peněz, nebo nezáživnou činnost za velké odměny.

Celé rozjímání mě a mých spolužáků o budoucnosti trvalo víc jak padesát minut. Náš úkol tím však ještě nebyl splněn. Dostali jsme od paní režisérky příkaz povídat si mezi sebou o čemkoli možném. Při tom jsme stále byli snímáni. Cílem těchto záběrů bylo natočit vzájemné naslouchání ostatním. Kývání hlavou nebo třeba nesouhlasné zavrtění se poté vloží do záběru. Obraz pak nebude stereotypní a nebude zabírat pouze mluvčího.

Natáčení posléze už opravdu skončilo a nás čekal návrat do klasické školní docházky. Určitě ale na toto květnové odpoledne jen tak nezapomeneme. Kromě příjemného pocitu, který přítomnost v televizním pořadu vyvolá, se také jednalo o nesmírně užitečnou zkušenost. Zvláště pro mě, protože bych chtěl svojí budoucnost spojit právě s obrazovkou.

Mé účinkování v televizi můžete najít zde a zde

Skáče celej Staromák!

Semifinále Mistrovství světa v hokeji proti Švédsku sledovala velká část České republiky. Někteří v klidu a pohodlí domácí pohovky, další se svými přáteli v některém z mnoha restauračních a barových zařízeních a jiní třeba na náměstích ve velkých městech po celém Česku. Asi největší masa se za účelem společného fandění hokejovým reprezentantům sešla na pražském Starém Městě.

Tam dorazila i naše miniskupinka složená z mých spolužáků a kamarádů. Abychom dobře viděli, dorazili jsme do centra metropole s velkým, téměř dvouhodinovým předstihem. V té době bylo před pódiem a velkoplošnou obrazovkou asi sto nejvěrnějších fanoušků, jejichž náladu do úvodního buly zvyšovala hudba, o kterou se po celé odpoledne starali dva profesionální DJ.

Minuty tak do začátku očekávaného souboje plynuly stejně rychle jako noví a noví příznivci hokeje na Staroměstské náměstí. Nakonec se jich údajně sešlo víc jak pět tisíc, některé zdroje uvádějí i devíti tisícovou návštěvu. Všichni pak společně sledovali první třetinu, která byla z obou stran především opatrná. Ani to ale neotřáslo náladou na „Staromáku“. Čechům se fandilo pořád, několikrát byl oslavován český hokejový bůh Jaromír Jágr anebo hrdina bratislavského turnaje, brankář Ondřej Pavelec. O přestávce se navíc tančilo a zpívalo na tóny všem známých českých hitů všech dob.

Na počátku druhé třetiny, po 46 sekundách hry, vypukl opravdový gejzír radosti. Způsobil ho gól Patrika Eliáše. Bohužel velkolepá nálada nevydržela příliš dlouhou dobu, po čtyřech minutách jí svojí brankou pokazil Švéd Patrik Berglund. Trefa mladého švédského útočníka vyústila z velkého tlaku reprezentantů se třemi korunami na dresech. Jejich nápor ke smůle nejen celého náměstí pokračoval až do konce druhé části semifinálového duelu. Přispělo k němu i několikaminutové oslabení týmu v červených dresech. Čeští lvi bojovali statečně a celý dav je nepřetržitě podporoval, nicméně se musel smířit s přestávkovým stavem 2:1 pro soupeře.

Doufání v obrat pokračovalo i ve třetí třetině, ovšem skóre nakonec odvráceno nebylo. Dočkali jsme se pouze dalších gólů na opačné straně, než by si přáli příznivci Jágra a spol. Postupně se trefili Ericsson, Kruger a opět Berglund. Prohru neodvrátil ani druhý gól Eliáše. Konečné skóre tedy nenaplnilo očekávání všech fanoušků a expertů. Na Švédy čeká finále se sousedy z Finska, český tým s lodivodem Hadamczikem se utká o bronzovou medaili s Ruskem. 

Fotbalová opera

Honosný stadion, jehož sedačky obsadilo šedesát tisíc diváků. Fotbalisté, kteří jsou nejlepšími na světě. Leskle zelený pažit. A v jeho středu plachta s nápisem Barclays Premier League. Kde se může fotbalový fanoušek dočkat takového zážitku? Třeba na Emirates Stadium, kam jsem na prvomájové odpoledne zavítal na utkání mezi Arsenalem a Manchesterem United.

Ještě měsíc před utkáním se zdálo, že se oba dva týmy utkají v přímém souboji o první místo v tabulce, které by jim 4 kola před koncem soutěže zajistilo nejlepší výchozí pozici v boji o titul. Jenže špatná forma Arsenalu byla proti tomu označit mnou navštívený souboj přívlastkem „klíčový“. I tak ale oba dva týmy měly o co hrát. Manchester United o udržení svého šestibodového náskoku na Chelsea, Arsenal zase o uhájení třetí pozice a také o prestiž, kterou vítězství proti týmu z Big Four přináší. Náboj tedy duelu rozhodně nechyběl.

Na stadion jsme přišli zhruba hodinu před zápasem. Aréna byla v tu dobu ještě poměrně prázdná, pořád ale neztrácela na své honosnosti a kráse. Pod posledním ze tří pater se po celém obvodu stadionu rozkládá výčet všech trofejí, které Arsenal získal. Bohužel pro fanoušky Gunners se poslední datuje k roku 2005, tehdy zvítězili v anglickém poháru. Dalšího velkého vítězství se nedočkají ani letos.

Pár minut před začátkem však už byl fotbalový stánek zaplněn. Na stadion se vejde něco přes šedesát tisíc diváků a tribuny samozřejmě byly naprosto zaplněny. Hned od začátku měli převahu spíše domácí fotbalisté. V průběhu prvního poločasu jim navíc byla upřena penalta, protože stoper Manchesteru Vidič zahrál rukou ve vlastním pokutovém území, jenže pokutový kop se nekonal. I díky této chybě sudích se odcházelo do kabin za bezbrankového stavu.

Hned po poločase přišel první vážnější rozruch i před brankou gólmana Arsenalu Wojciecha Szczesneho. Dělovka Rooneyho sice pořádně provětrala rukavice mladému brankáři, do sítě ale nedoputovala. Gólu jsme se tak dočkali až o osm minut později. Dvacetiletý záložník Aaron Ramsey se z rohu pokutového území trefil přesně do rohu branky Van der Sara. Až obdržený gól přinutil ofenzivní hráče United začít pracovat více dopředu a vytvářet si tlak. Hráče Arsenalu musel v několika okamžicích podržet opět polský gólman Szczesny. Ani to nakonec nemuselo stačit na těsnou výhru, protože těsně před koncem stáhnul Gael Clichy ve velkém vápně útočníka Rudých ďáblů Michaela Owena. Píšťalka hlavního rozhodčího však i zde zůstala o jedno písknutí chudší. Hráči a trenér Ferguson se mohli uvztekat, ovšem s verdiktem a také konečným výsledkem 1:0 pro domácí fotbalisty se museli smířit.

Hned po závěrečném hvizdu jsme opustili stadion, a ještě než jsme zamířili do fanouškovského obchodu, museli jsme se prodrat hustým hadem plným lidských hlav, který se vlekl od stadionu až k malé budově kousek od Emirates, nazvané Highbury House. Právě tam sídlí oficiální „fan store“, jež nabízí nejen dresy a klubové šály, ale i odznaky, hrníčky či polštářky v barvách londýnského klubu. Obětovali jsme pár liber a některé suvenýry zakoupili.

Mně osobně budou připomínat skvělý fotbalový zážitek. Poprvé ve svém krátkém životě jsem viděl naživo zřejmě nejlepší fotbalovou soutěž světa, navíc utkání jedněch z nejlepších týmů světa. Nejednalo se zdaleka o jedinou premiéru. Jeden příklad bude stačit: na žádném fotbalovém utkání (a že jich bylo) jsem nenašel tak málo policistů jako v Londýně - všehovšudy deset. A vlastně přidám i další, i když mírně negativní: nikdy jsem si na kopané, s drobnou nadsázkou, nepřipadal jako v divadle. Fandění, chorály a písně se v anglickém prostředí asi nenosí. Britové na fotbale zvyšují hlas, jenom když „radí“ hráčům. Pokřiky „pass“, „shoot“, „tackle“, po každé povedené akci nebo zákroku potlesk. Ale kotel v pravém slova smyslu v Anglii na stadionu nenajdete. Nicméně se nejedná o nic víc než drobnou vadu na krásně znějící, nejlepší fotbalové opeře, jakou jsem kdy zažil.

Škola umí potěšit

Jsou města a města. Některá historická s tolika památkami, že se snad ani za týden všechny obejít nedají, jiná zase taková, kde je nejstarší budovou zapadlý kiosek na předměstí. Oba dva typy měst jsem zvládnul navštívit v sobotu, na počátku mé krátké dvoudenní cesty po Londýně a okolí.

Cílem výletu byl...fotbal! Hlavním bodem mé inspekce po městě, které se snad ještě probouzelo z kocoviny po královské svatbě, byl nedělní šlágr Premier League mezi Arsenalem a Manchesterem United na slavném stadionu Emirates. Nicméně když jsem seděl v letadle směrem na letiště Heathrow, byla ještě sobota, a tak jsem mohl projít i jiná zákoutí monstra jménem Velká Británie. Moc do kouta jsem se tedy nedostal, abych pravdu řekl, protože jsem zůstal víceméně v okolí hlavního města, ale zajímavé toulky to rozhodně byly – nejprve Milton Keynes, dvousettisícové město 80 kilometrů od Londýna, a posléze Oxford, univerzitní město s dlouhosáhlou historií.

Výlet však začal už brzy ráno. Budíček v době, kdy si většina populace užívá spánku a ručička na hodinkách se sotva plíží k dokončení šestého okruhu, opravdu nemusím, ale dá se překousnout. Letadlo prostě nepočká. Let byl klidný, sedačka pohodlná, dokonce se dlouho zdálo, že bychom mohli v Londýně dosednout až o půl hodiny dříve. Jenže v době přibližování nám kapitán oznámil, že si z důvodu velkého provozu budeme muset zakroužit. Pro jistotu jsme si oblouk nad anglickým hlavním městem „dali“ dvakrát. Třeba pilot slíbil manželce, že zamává domů, a správné okno našel až napodruhé...

Ne že bych z čekání na přistání měl velkou radost, ale měl jsem alespoň možnost pozorovat ze vzduchu všechny možné stadiony, které se v Londýně nacházejí. Bíle zářící O2 Arena, Olympijský stadion těsně před dokončením, poté fotbalové Wembley či domov fotbalistů Arsenalu Emirates Stadium. Nakonec ty dva okruhy nebyly zas tak k zahození. Hned po příletu jsme směřovali přes Londýn do města Milton Keynes. Jestli vám název nic neříká, nezoufejte. Nemusíte se bát, že jste doteď nevěděli o existenci nějakého významného města. Jedná se o obyčejné a nezajímavé městečko, které vzniklo spojením několika menších. Pamětihodnost? Žádná. Jediný důvod, proč jsme obětovali dvě hodiny cesty autem k městu ležícím severně od Londýna, je přítomnost mého pilně studujícího bratrance právě  v tomto městě. Příjemným zjištěním (kromě setkání s rodinným příslušníkem) bylo utkání třetí anglické ligy mezi domácím Miltonem Keynes a Notts County FC – viz článek.

Mimochodem – našel jsem něco, co by feministkám udělalo velikou radost. Zhruba desítku míst u hotelového parkoviště zdobil nápis „Reserved for Lady Guests Only“, tedy příkaz, aby zástupci mužského pohlaví přenechali tato místa jenom parkujícím dámám. Za jakým úmyslem tam cedule stojí, jsem nepochopil, možná snad jsou ta místa širší...

Radcliffe Camera

Po velice zajímavém utkání přišel výlet do města, které jsem zmiňoval na začátku – Oxford. Po celém městě jsou rozprostřeny koleje pro více jak dvacet tisíc studentů. Nejedná se o žádné staré paneláky, kde jsou studenti mladší než všechnen nábytek, jak je tomu leckdy v Česku, ale o nádherné, historické budovy s anglickým pažitem uprostřed. Bohužel jsem nemohl nahlédnout dovnitř a zhodnotit bydlení nejen anglických studentů. Kousek od centra města se také nachází Radcliffe Camera, nádherná, víc jak tři sta let stará budova, která je dnes sídlem Vědecké knihovny Johna Radcliffa. Příjemným překvapením pro mně byl také park poblíž středu Oxfordu. Nádherný zelený trávníček (jak jinak), uprostřed dvě hřiště pro kriket, po krajích relaxující obyvatelé a studenti. Odpadky? Nikde, i když jsem hledal, jak nejlépe umím. Když se přidal i výborný steak a vynikajicí točená zmrzlina, spokojenost nekladla meze. Jak příjemné umí být město, ve kterém hlavní roli sehrává škola. 

Třetí anglická liga

Hlavním bodem mojí návštěvy v Anglii byl šlágr nejvyšší anglické soutěže mezi Arsenalem a Manchesterem United, den předem jsem si však výlet zpestřil zápasem 3. ligy mezi Miltonem 

Keynes Dons a Notts County FC.

Na stadion jsme přišli jenom s jemným předstihem, nicméně lístky se daly sehnat v pokladnách bez problémů. Stadion s dvaadvaceti tisícovou kapacitou, který by byl bez problémů největším fotbalovým stánkem v České republice, nebývá pravidelně příliš zaplněn, což se i nakonec potvrdilo i poslední dubnovou sobotu. Něco málo přes deset tisíc diváků není nijak závratná návštěva. Avšak radši nebudu porovnávat s českými 

návštěvami, protože třeba na českou Gambrinus ligu na Ústí nedávno přišlo 850 fanoušků.

Celé utkání proběhlo ve vysokém tempu. Opět bych nechtěl srovnávat s českou soutěží, ale na třetiligový anglický fotbal se opravdu dalo koukat. Člověk se chvílemi potěšil víc, než když sleduje marnou snahu slávistického záložníka o kloudnou přihrávku dopředu nebo sparťanské odkopy. Domácí byli mírnými favority, bojovali totiž o postup do play-off, zatímco hostující County se potýkají s boji o záchranu. První poločas předpoklady potvrdil předvedenou hrou, ačkoliv nestvrdil žádným gólem.

Hned po přestávce se však gólový pytel alespoň trochu natrhl. Nejprve skóroval Baldock, a rozradostnil tak domácí diváky, poté přidal branku i Balanta. Následně hosté snížili na 2:1 a nenechávali fanoušky Miltonu v klidu dosledovat poslední minuty utkání. Fotbalisté Dons ale výsledek udrželi a brzy se také dozvěděli zprávu o příznivém výsledku ostatních mužstev a již zaručeném postupu do play-off.

Jejich příznivci mohli tedy odcházet ze stadionu potěšeni. Já jsem byl rozhodně také potěšen, protože, jak jsem již řekl, na fotbal se opravdu dalo koukat. Mírné zklamání jsem však měl z anglických fanoušků. Říká se o nich, že jsou do fotbalu blázni, což možná jsou, něco jako kotel ale na britských stadionech neexistuje. Umí odměnit akci potleskem, aplaudovat hráči po povedené střele, ovšem pokřiky či chorály od nich neuslyšíte. I tak pro mě byla návštěva třetí anglické ligy příjemným zážitkem, navíc s vidinou, že zítra přijde hlavní fotbalové menu.