Při snaze poněkud netradičnějším způsobem zkritizovat každodenní fungování naší společnosti jsem se vydal cestou jemně ironického a satirického vypravování. Po pár chvílích strávených s prsty na klávesnici vzniklo následující:
21. 12. 2012. Dnes by TO mělo přijít! Mayům totiž před několika tisíci lety došel papír, a tak se do vypisování roku 2013 již nehrnuli. A méně inteligentnější polovina obyvatelstva si z takové drobnosti udělala něco jako Konec světa.
Jenže ono vážně NĚCO přišlo. Země se přeměnila! A za moderátorským stolkem televizních zpráv už nesedí blondýna, které se při čtení zpráv lidé výjimečně koukají jinam než do očí, ale liška. S patřičnou hrdostí hlásí: „Dnešním dnem je planeta jenom naše. Dokažme, že jsme lepší, než bývali lidé!“
Vše ze svého obývacího pokoje sleduje i obyčejná rodinka. Táta lišák, máma liška, drobný lišáček a ještě drobnější dcera liška. Na svoji pouť, při které budou na planetě napravovat vše, co lidé zničili, se vydali s hrdostí. „Jsme prostě lepší,“ zašišlá syn. Jak vše dopadne, se ovšem příslušníci rodu homo sapiens nedozví. První lekci dala liščí rodina už večer. V prvním díle soutěže o nejlepšího zpěváka se totiž mezi vystoupeními na pódiu objevoval konferenciér, jenž si svoji rezavou srst pokryl šaty z hovězího masa. Celá skupinka před televizní obrazovkou vyprskne smíchy: „Tohle určitě ti zatracení lidé nemohli vymyslet.“ Nejvíce se nová móda líbí samotnému moderátorovi: „Co tomu asi řekne má čtvrtá milenka?“ Jediný, kdo se směje, je on sám. A také čtvrtá milenka.
Soutěž stejně nevyhrála nejlepší ze všech zúčastněných šelem. I přesto se výsledky musí probírat na internetu. Jelikož jsou lišáci chytří, vymysleli si takzvanou „Knížku všech tváří“. Místo papírových listů při jejím otevírání využívají počítače a v Knize si mohou s pomocí všemožných kabelů a satelitů popovídat, o čem chtějí. A protože děti a teenageři byli na podobných chatech absolutně neohleduplní a neslušní, liščí puberťáci „jenom“ pomlouvají, drbou či kritizují. Syn se do postele dostane dávno poté, co mu rodiče nakázali, aby tak učinil. „Už jdu,“ pokaždé je odbyl.
A tak je ráno pod jeho očima místo čiré oranžové kůže jenom načervenalá puklina. Ještě předtím, v pět třicet, zazvoní budík otci, který si posteskne, že zase musí do práce. Ač je mu padesát, v autobuse už nadává, proč mladí výrostci nepustí jeho hýždě na sedátko. Proto po příchodu do továrny vystavuje svůj nabroušený liščí obličej všem okolo. Náladu má zkaženou on, a tudíž ji musejí mít do jednoho všichni ostatní.
Máma už v tu dobu chystá svým rezavým dětem snídani. Mladší dítko neshledává své kakao dostatečně promíchané, takže ho paní rodu musí dodatečně zamíchat. Po všech podobně zdlouhavých procedurách se přece jenom modré auto z reklamy i s třemi liškami odlepí ze své vyhřáté postele v garáži. „Je to jako nové, bylo ve slevě, tak bacha na ty sedačky,“ dočkají se oba školáci napomenutí.
Po dvou nudných hodinách (chemie a angličtina) se vyučování dlouhoocasých savců přesune do lekce matematiky. Lineární rovnice se však žákům přespříliš nezamlouvají. V lavicích se řeší včerejší pěvecká soutěž, dnešní hvězdný fotbalový zápas a také všemi obdivovaný lišák z paralelní třídy. První téma se týká všech, druhé spíše samců, třetí už čistě jenom samic. Učitelka postupně vyhrožuje, nejprve úkolem, poté písemkou. Pak svůj boj vzdá.
Pan otec tráví polední pauzu v podnikovém bufetu. S kolegy řeší nesmírný problém: jak se vypořádat se šéfovými příkazy. „Ten smeták si myslí, že nám může rozkazovat,“ postěžují si životem otrávení pracovníci. Respekt ke chlebodárcům se nepěstuje. Na takto vznesený protest jednoho z nich se všichni oboří: „Ti lidé ho beztak taky neměli.“
Mezitím už škola skončila a syn naší liščí rodiny si vykračuje v parku se svojí dívkou. Drží jí za ruku a má konečně pocit, že našel tu pravou. Už asi posedmé za poslední půlrok...
Příjemně strávené odpoledne se ale brzy změnilo v churavý zimní večer. A poté, co se všichni vrátili domů, se řeší nepředstavitelný problém. Podíváme se všichni na nejlepší televizní pořad dle liščího hlasování Ordinace v zelené trávě, či dáme přednost fotbalovému utkání. Nakonec vyhraje síla nad feminismem. Dámská část chtěla vidět osudy doktorky Adamovové, pánská ale slavné vítězství týmu pod vedením lišáka s nagelovanýma ušima. A přednost dostala kopaná. Dcera se tak musela smířit s večerem s knihou. Ne však s knihou papírovou, nýbrž s knihou plnou tváří. Virtuální knihou, rozumějte. Po pár hodinách všichni usnou. Celý koloběh se posléze zopakuje.
Pokud můj text v roce 2013 najde člověk, ať se zamyslí, jak se jako společnost chováme. A pokud ho najde liška, ať už do světa netroubí, jak chytrá je.
