Čtrnáct, či patnáct?

Proč? Podle mne jediné slovo, které by se dalo použít při odpovědi na prostou otázku, zdali se má trestní odpovědnost snižovat o 12 měsíců. Kde a čemu onen jeden rok pomůže? Je opravdu tolik čtrnáctiletých výtržníků (či masových vrahů?), kteří patří nikoli do mládežnických ústavů, nýbrž do pruhovaných oblečků? Domnívám se, že ne. Nerad se opakuji, ale povězte mi, nač na dětská bedra pokládat tíhu zodpovědnosti už v okamžiku, kdy se jejich plíce dožadují nějakého kyslíku, sotva co svíčka čtrnáctá na dortu teprve sfouknuta byla?

Myslím, že potenciální zlodějíčky mezi osmáky trápí nejméně ze všeho, že už mají nějakou „odpovědnost“. Někteří z nich, světe (ne)div se, by si možná význam pro ně nového slova hledali ještě ve slovníku. Proto bych hranici ponechal na současných patnácti letech. Jedná se o věk, kdy je už většina puberťáků natolik vyspělá, aby pochopila fungování planety, kde se dění neřídí podle nich, avšak podle daných pravidel. Stejně se někde vynoří procento, v němž pořád bude převládat nepřizpůsobivé mládežnictvo. A s nimi by měly šetrně pracovat výchovné ústavy. Každý je napravitelný; a ne, že ne. Tolik tedy k zanechání hranice.

Dalším, a mnohem důležitějším, dotazem je, jak problému zabránit. Jak docílit toho, aby zločinců pod 18 let bylo co nejméně. Celá česká společnost by totiž hlavně rozhodovala a pak trestala. Nejinak fungují kázeňská zařízení – trestat, trestat a zase trestat. Jenže tak by to fungovat nemělo. Jako příklad bych uvedl Norsko. Po šíleném činu Anderse Breivika vyšlo najevo, že by si svůj trest měl odpykat v budově, která se podobá průměrnému hotelu. Proč ne? Jestli se někdy z vězení vrátí, určitě z něj bude lepší člověk, než kdyby trávil několik desetiletí v šedé cele o velikosti pět krát dva metry a byl by ponižován ze všech stran. Hlavním cílem celé debaty by tudíž měla být otázka, jestli se dá trestné činnosti předcházet tak, abychom mohli trestní odpovědnost třeba zrušit úplně.

Ano, pravda, s nadsázkou jsem mnoho nešetřil a vždy se mezi námi najdou určití jedinci. Nicméně si myslím, že české školství zaspalo. Zapisujeme si dokola, co vlastně v 15 letech stane se a co stát se může, když se budeme držet mimo meze zákona. Přesto jsme nedostatečně vzděláni. Sešit či učebnici a kapitolu o právech většina z nás nakonec vůbec neotevře a látku po přestávce strávené s kamarádem zapomene. A proto bych se v občanské výchově a ve všech předmětech, kde máme být poučeni a vychováváni vstříc životu dalšímu, nebál zajít dále. Co dnes není sexy, už málokoho zajímá. I školství jednou bude muset takovou změnu reflektovat. Nejedná se jen o prevenci před trestnými činy, ale o všechny vědomosti, jež máme při vzdělávání nabýt. Mám být konkrétní? Exkurze v „pasťáku“? Proč ne! Odstrašující obrázky a příběhy lidí, kteří si díky jedné neblahé chvíli ve svém náctiletém věku zkazili celý život? Také cesta. V dnešním světě je kladen velký důraz na příběhy, osudy a city.

Právě takto znějí pasáže, které by se měly objevovat i ve školních osnovách.  Ale bojím se, že progresivní změna je něco, po čem se v Česku zrovna netouží. Hlavně ať ničím nevybočujeme. Ve škole se prostě vykládá a opisuje. A nic jiného. Nebo ne? Doufejme...

Moskevské kontrasty

Třicet, dvacet, deset... Odpočítávání pilotů osobně neslyším, ale cítím, jak se pneumatiky Boeingu 737 postupně dotýkají ranveje na letišti v Ruzyni. Má ospalá očka uvítají možnost po dlouhé době opustit prostor, ve kterém by se pro změnu moje nohy necítily pohodlně, ani kdybych je předtím strčil do skartovačky. Tudíž měním sedadlo 8A za místo, k němuž se časový údaj na hodinkách hodí opravdu nejvíc – domovská postel. O půl hodiny později, tedy něco okolo šedesáti minut po půlnoci, už opravdu usínám. Právě jsem se vrátil z Ruské federace, přesněji řečeno z jejího hlavního města Moskvy. Nestrávil jsem v něm příliš času. Celkem zhruba 36 hodin, z nichž jsem velkou část proseděl na Olympijském stadionu, kde se konalo finále tenisového Fed Cupu mezi Ruskem a Českem. Ovšem dost dlouhou dobu na to, abych si všimnul některých zajímavých faktů a rozdílů. A při usínání o nich přemýšlím.

1. Rozespalá limetka x usínající jedinec

Pro první z kontrastů se musíme vrátit až na začátek prvního listopadového víkendu, který nakonec skončil výrazným úspěchem českého sportu. Do Moskvy se odlétalo až v den prvního utkání a odlet byl naplánován na půl šestou ráno. Když jsem vzal v potaz potřebné ranní činnosti a dopravu na letiště, v předvečer jsem do budíku na mobilu vyťukal hodinu, která je určena jen ranním ptáčatům. A to je přívlastek, jež v souvislosti se mnou nemůže použít ani nejčastější návštěvník bohnické léčebny. A tak tedy 2:10. Vzbudil jsem se napoprvé, ale jsem zarytě přesvědčen, že se jednalo o náhodnou situaci. Cítil jsem se jako limetka pěstovaná v severním Švédsku. Snad jenom vidina dalšího poznávání nových míst, které mám dosti rád, mě držela při životě.

2. Snídaně, četba, muzika x košíková v podání policistky

Dvouapůlhodinová cesta letadlem směrem tam probíhala v naprostém poklidu. Krátce po startu jsem vytáhnul noviny, pročítal zprávy, poté i něco snědl, zapnul iPod, poslouchal muziku a nakonec pozoroval přistání z okénka. Cesta vcelku utekla, zato nazpět už jsem se asi přespříliš těšil domů, takže vše šlo nejhůře, jak mohlo. Začalo to už na letišti, kde jsem při bezpečnostní kontrole přišel o všechny hygienické potřeby. Nejvíce mě naštvala „bezpečnostní“ kontrolorka. Na jejím obličeji bylo vidět, že se vyloženě těší na moment, kdy něco zabaví. A navíc vítězoslavně balíček hodila do odpadkového koše, asi tak z pěti metrů. Basketbalistka u přepážky... Navíc jsem si poté zapomněl sundat kontaktní čočky, takže jsem musel po celou dobu letu držet svoji klimbající hlavu v poloze svislé.

3. Pražský klid x rušné město

Hned po příletu na nás čekal autobus. Přesun rovnou do haly trval tři čtvrtě hodiny a obešel se (v Moskvě!!) bez dopravní zácpy. Během sezení v celkem moderním dopravním prostředku jsem pozoroval okolí a nemohl jsem se ubránit dojmu, že jsem se posunul o pár let dozadu. Napadá mě jediné přídavné jméno, které naprosto výstižně popisuje, jaké všechno v Moskvě je: „ruské“. Paneláky vypadají staré více méně stejně jako všichni jejich obyvatelé dohromady, s předjížděním si nikdo hlavu neláme. Za celý víkend jsem i párkrát prošel ulicemi jedenáctimilionového města a všichni lidé vypadají zaneprázdněně a nepřístupně. Jako by pořád někam spěchali. A na všechny dohlíží příslušníci policie. Není momentu, kdy by vaše počínání nesledovali alespoň  dva muži v uniformách. V jednom okamžiku jsem jich dokonce napočítal sedm. O jejich psychickém efektu nepochybuji, protože před jejich zraky si hodně potenciálních výtržníků svůj čin rozmyslí, ale nejsem přesvědčen, že až by došlo na věc, zachovali by se jako praví hrdinové. Každopádně sloganu „rozšiřte naše řady“ se v moskevské policii dostává novému rozměru.

4. Staré metro x ještě starší metro

Při pohybu v centru českého i ruského hlavního města je radno užíti metra. Je rychlé, povětšinou spolehlivé, a také staré. Není náhoda, že v moskevských tunelech se pohybují stejné vagóny jako zde ještě před pár lety. Podzemce, která patří městu vzdálenému více než 1600 km od Prahy, však nemohu upřít dvě věci. Interiéry jsou v důsledku socialistické architektury velice zdobné, plny zdobných kachliček, maleb a reliéfů. Dalším plusem je, že by se mohlo jednat asi o nejbezpečnější metro na světě. Nebylo stanice, ve které bych neobjevil vám již známé hlídky policie. Jen proč sem tam vybuchne nějaká ta bomba, mi pořád není jasné.

5. Sportovní trápení x tenisová radost

Jestliže jsem se prozatím při dojmech z Moskvy vyjadřoval negativně, teď se pokusím si u prezidenta Medvěděva spravit reputaci (kdyby náhodou můj článek četl). Hlavní účel výletu dopadl na výbornou: české tenistky vyhrály rozhodující čtyřhru, tím pádem finálové utkání a taktéž celý ročník Poháru federace. Zatímco na mém oblíbeném slávistickém stadionu jsem si v poslední době příliš sportovní radosti opravdu užít nemohl, minulý víkend mě hodně omámil pocitem vítězství. Skvělý výkon Petry Kvitové v obou svých zápasech dvouhry a naprosto dokonalá čtyřhra Květy Peschke a Lucie Hradecké zajistila týmu kapitána Petra Pály po 23 letech trofej pro nejlepší tenisový výběr světa. Do sektoru hostů přijelo hodně fanoušků ze všech koutů a rohů České republiky a fandili kvartetu Kvitová, Šafářová, Hradecká a Peschke po celou dobu. Nálada byla výborná a v neděli k večeru ještě lepší!