pátek 16. prosince 2011

PÁTEČNÍ FEJETON: Dvěma způsoby o Vánocích sním

V posledních dnech to zažíváte určitě všichni: sháníte se po vánočních dárcích, těšíte se na stromeček a hledáte a oprašujete papírové nebo kovové betlémy. A když vám zbude špetka času, možná surfujete po internetu a čtete kritiky a názory na vývoj Vánoc v dnešním moderním světě. Já nenabízím nic jiného, jen jsem na to šel jinak. Námětem mi byla následující hodně známá sváteční písnička:




Já jsem gay. Doma neobléknu nic jiného než tepláky. Můj operátor je Vodafone a často si volám se zajíčky. Vojta Dyk je krásnej. Vojta Dyk v santaklausovském obleku ještě krásnější. Následující řádky jsou takovou velkou Noční prací. Kuba Prachař moderovat moc neumí, zato hrát mu jde skvěle. Já jsem gay. Ale proč k sakru ten Santa? Proč si zase dělá vcelku úžasná kapela srandu z Vánoc? Jako úplně všichni ostatní. Nejde jenom o jednu písničku, avšak o celkový směr, jakým se poslední roky svátky ubírají. Přijde mi, že se z nich stává taková lepší droga pro majitele obchodů a výtečný marketingový cíl. Právě pro obchodníky musejí být Vánoce něco jako červená tužka pro učitele. Celý rok se na ni těší, a když ji ztratí, jsou více než nerudní. Kam se hrabe obyčejná marihuana. Časy, kdy hlavním mottem konce prosince bylo užívat si, jsou podle všeho nenávratně pryč. Alespoň mám takový pocit. Dnes není výjimkou pár hodin před Štědrým dnem honit po nákupních střediscích poslední dárky a horko těžko se shánět po vyprodané Coca-Cole ke slavnostní večeři. Bojím se, že za pár let už se nebude kapr klepat paličkou, ale rovnou střílet brokovnicí. Jestli nám tedy jméno tradiční české ryby ještě něco vůbec bude říkat. Aby se z něj nestal historismus. Kapr by si možná oddechl, jelikož by se nemusel od srpna strachovat, kdy se bude muset snažit zuby nehty roztrhnout výlovnou síťku, ale stará škola zřejmě povzdechla by si. Jako další kapitola mého protestu proti negativnímu vývoji dnešních způsobů oslavy Ježíškových dnů se nabízí cukroví. Je-li sekretářkou v cukrárně osoba starší padesáti let, možná je v šoku, kolik lidí stojí o kupované cukroví. Být majitelem, zvažuji umístění defibrilátorů do kanceláří. A ještě bych mohl zmínit.... vlastně nemohl! Vánoce jsou přece svátky klidu. Nemusím si pořád stěžovat. Nebudu si pořád stěžovat. Vždyť stejně nic nezměním. Budu věci brát tak, jak mi byly předloženy. Mladá třicetiletá právnička i přes moje snažení o změnu pořád zavolá týden před 24. prosincem sekretářce v pekárně, ke štědrovečerní večeři si s přítelem dají hranolky a smažený řízek a dárky jim došly poštou z internetového obchodu dvacet čtyři hodin před dnem D. A mně je to jedno. Já si budu užívat svůj Vánoční čas. Vždyť ta píseň není zas tak strašná. Naopak. Je krásná. Nedělá z ničeho problém. O nic vlastně nejde. Vánoce jsou takové, jaké jsou. A nikdo s tím nic neudělá. Ani já, ani Nightwork.

Já jsem gay. Doma neobléknu nic jiného než tepláky. Můj operátor je Vodafone a často si volám se zajíčky. Vojta Dyk je krásnej. Vojta Dyk v santaklausovském obleku ještě krásnější. Následující řádky jsou takovou velkou Noční prací. Kuba Prachař moderovat moc neumí, zato hrát mu jde skvěle. Já jsem gay. Oh, oh, Merry Christmas!

Jelikož se jedná o můj poslední příspěvek před Vánoci, chtěl bych Vám na závěr popřát co nejhezčí prožití svátků a hodně štěstí a radosti do nového roku. Zároveň Vám moc děkuji za přízeň a podporu mého blogu. 

pondělí 5. prosince 2011

Méně je někdy více


16 podzimních kol má za sebou česká fotbalová Gambrinus liga a domácí fotbalový příznivec se může v klidu uchýlit k zimnímu spánku. Čekají ho dva a půl měsíce, než opět bude víkendový čas obětovat na stadionu svého oblíbeného týmu. Například fanouškům Liberce a Příbrami, dvou klubů, které se (díky bohu) vydaly směrem ofenzivního fotbalu a ukázaly, že všechno jde, když se chce, možná budou jejich hrdinové v akci chybět, jiní si zase oddechli, že trápení nad sestupovým pásmem bylo na čas zastaveno. Celkově se však dá říci, že ligová úroveň by se pomalu mohla začít zvedat a že díky plzeňskému příkladu se budou hráči a trenéři hrnout o něco více dopředu než doposud. Vzestupu ale možná lze ještě pomoci. Optimálním řešením, o němž se nepříliš často diskutuje, by mohlo být zúžení české nejvyšší soutěže.

Osekání ligy na deset mančaftů je cesta, která napomůže hned v několika faktorech. Především se soutěž zbaví klubů, které ji žádným způsobem neobohacují. Málokdy se vyskytne nezajímavý zápas, vždy o něco půjde, jelikož klidný střed tabulky se v případě zúžení stane pojmem více méně neužívaným. Pražská či severočeská derby se odehrají čtyřikrát v roce a díky napínavosti a nízkým bodovým rozestupům v tabulce divácká návštěvnost celkově vzroste. A nejdůležitějším přínosem bude zvýšení počtu zápasů. Současných třicet plíce a nohy fotbalistů přespříliš nezatěžuje. Stačí příklad obyčejného ligisty v nynějším modelu, který se zpočátku ledna začne připravovat na jarní část. Měsíc a půl bude nabírat kondici, trénovat a hrát přátelské zápasy. A pak bude následovat 14 kol ve třech měsících.

Takový počet je zatraceně málo. Pakliže bude na rozpisu celé sezóny 36 utkání, na jaře hned přibudou čtyři střetnutí. Náročnost jednotlivých zápasů a jejich zvýšený počet se někde na kondici a výkonnosti projevit musí. Požadavku na více odehraných kol vyhovoval i projekt, který považuji za nejhorší, jaký jsem v místním prostředí zaregistroval – česko-slovenská liga. Tuto perspektivu rovnou zavrhuji, ačkoliv nejen podle šefa evropského fotbalu Michela Platiniho by byla vysoce atraktivní. Myslím, že liga o deseti týmech je daleko lepším nápadem a přínosem pro přitažlivost domácích ligových utkání.

Atraktivnost duelů o záchranu se přece jenom nerovná soubojům třeba mezi Spartou a Jabloncem či Mladou Boleslaví a Plzní, a proto bych jako prostředek k již zmiňovanému nárůstu kvantity zápasů volil raději menší počet účastníků než rozšíření ligy na 18 družstev. Je snad někdo, kdo vám mezi fotbalovou smetánkou chybí? O postup se poslední dobou výrazněji uchází téměř jen Jihlava.

A jak vmísit dalších šest klání do termínové listiny? Existují dvě možnosti. Buď skoro zrušit zimní přípravné období, skončit těsně před Vánoci a opět rozjet zápolení na začátku února, nebo zůstat u současného programu a přidat několik anglických týdnů. První řešení je podle mě reálnější. V dnešní době, kdy všechny kluby v Gambrinus lize musejí disponovat vyhřívanými trávníky, by neměl být problém končit o něco později než teď a znovu začínat na počátku února. U obou našich německy mluvících sousedů se ve srovnatelných klimatických podmínkách hraje podobně a s terény nejsou potíže. Mírně proti mohou být jen diváci, protože mrznout týden před Štědrým dnem na chladném vzduchu rozhodně komfortem neoplývá. Jako alternativa se proto nabízí i vložení několika středečních kol do současných termínů. Fotbalistům by pak v solidním tempu bylo umožněno dělat to, pro co kopačky nazouvají na nohy: hrát zápasy. Jedinou překážku přinese druhá varianta v případě úspěšné účasti českých klubů v evropských pohárech. Taková Plzeň by letos měla dost napilno, aby stihla odehrát všechny zápasy včas.

Přesto je mnou vznesený návrh spíše utopií než reálnou vizí. Při nedávné volbě nového předsedy české fotbalové asociace všichni tři kandidáti chtěli zůstat u současného počtu. Jejich častým argumentem byli mladí hráči, kteří by podle nich nedostávali tolik příležitostí. Je pravda, že místo zhruba 320 pracovních míst, jež nyní první liga pro fotbalisty produkuje, by jich po jejím zmenšení bylo pouze 200. Ovšem přiznejme si, že počet borců majících výkonnostně na ligu se asi blíží hranici dvou set než někam výše. A pokud někdo z dospívajících jejich kvality dosahuje a je fotbalově opravdu dobrý, nebojím se, že by šanci nedostal. Navíc se při 10 prvoligových členech pozvedne i úroveň druhé ligy, kde by se mohly naděje před přesunem výše rozehrát. Jestli by byly zajištěny přímé televizní přenosy a větší mediální pozornost, nestálo by jí nic v cestě.

Ale co hlavně hraje proti zužování, je skutečnost, že o Gambrinus lize si rozhodují sami její členové. Těžko si představit situaci, kdy se zástupci z managementu klubů, které hrají od sedmého místa níže, vystaví riziku úniku z horních pater struktury českého fotbalu. Tudíž zřejmě zůstane vše pěkně při starém – třicet  zápasů. Vlastně to souvisí s naší povahou, kterou nádherně ilustruje i to, že na útočnou kopanou se v Česku přešlo, až když vyšlo najevo, že jinak se výsledků už podle všeho dosáhnout nedá. Příklady z ostatních zemí Evropy ukazují, jak efektivní může být změna systému domacích soutěží. V Bělorusku od šestnáctičlenné ligy upustili v roce 2004 a borisovské BATE hraje podruhé Ligu mistrů, Švýcarsko snížilo počet o dva účastníky před osmi lety a Basilej se potřetí za poslední čtyři roky objevila v základních skupinách Champions League, a letos se dokonce probojovala do osmifinále přes Manchester United. Užší ligu mají dlouho také v Rakousku, což je oproti České republice menší stát, avšak za posledních 5 sezón se kvalifikačními síty Evropské ligy (respektive Poháru UEFA) probojovali průměrně dva jeho reprezentanti ročně. Nezbývá než doufat, že nastolený trend pozdě, ale přece někdy v budoucnu reflektujeme.