Devadesát pět procent

V únoru učinil Parlament České republiky jedno z nejzávažnějších rozhodnutí ve své historii - od příštího roku se bude prezident státu volit přímo. Namísto 281 poslanců a senátorů budou hlavu republiky vybírat sami občané. Veřejnost toto rozhodnutí přijala kladně, nicméně můj názor je přesně opačný. Proč?

Hmm, volič chce volit zase někoho jiného... No, dobře, vyberte si prezidenta, lidé moji milí. Když zvolíte špatně, nic se v podstatě nestane. Jenom si trošku prodloužíme práci. Tak si ho zvolte. Budeme mít přímou volbu, jestli si ji tedy přejete. Hlavně ať mám pořád křeslo ve Sněmovně – docela to vynáší a navíc tam mají dobrý bufet. Zadarmo! Takový vzkaz vyslali zákonodárci voličům, když si odhlasovali změnu volby prezidenta. Počínaje příštím rokem budou hlavu státu volit všichni občané České republiky. Holý populismus; nic víc, myslím si. Proč ale většina veřejnosti chce mít moc nad výběrem prezidenta? Jak je možné, že nedokážou přečíst vychytralost politiků? Proč se nenechám zviklat veřejným míněním a jsem důrazně PROTI?

Vlastně KVŮLI onomu veřejnému mínění. Před nedávnem jsem zaslechl docela zajímavý názor: „Veřejné mínění – hlas lidu – pochází od většiny lidí. Jenže 95 % lidí v životě nic nedokáže. 95 % je devatenáct z dvaceti. A těch devatenáct je nejvíce slyšet.“ Ivo Toman, autor výroku, svými slovy uhodil brkem do nápoje. Ve spojení s omílanou davovou psychózou udělá „hlas lidu“ hodně. Vždyť je romantické, že poslanci a senátoři se vzdali svého práva a nechali nás, obyčejné homo sapiens sapiens, vybírati si prezidenta – myslí si Pepíček. A po něm i Mařenka, jeho holka, a o den později i Franta, jejich kamarád. Známe to...

A tak jdeme, tedy dospělí jdou, v únoru k urnám a bude se kroužkovat. Koho bych vybral já? Co musí umět a ovládat člověk, na něhož o hodinách školních budu vzhlížeti? Z mého pohledu jsou důležité dva aspekty: musím k němu opravdu vzhlížeti (nejen krkem, ale i myslí) a musím ho následovat (nejen nohama, ale i myslí). Správný prezident by měl mít charakter; a také tvář, na kterou se při školních testech podívám s nadějí, že jeho oči...

Nebo její? Nebude pro dobro státu lepší žena na Hradě? Jestli se nějaká zástupkyně něžného pohlaví vskutku dostane do nejvyššího křesla, feministky asi vyhlásí na den voleb státní svátek a za velké peníze (vydělané rukama mužů, samozřejmě) uspořádají oslavu na Václavském náměstí. Třeba se tam potkají s odborovým předákem Zavadilem. Něco mi říká, že by si rozuměli. Ale vážně. Místo sak halenky a sukně na těle hlavy státu? Klidně. Říká se, že na věku nezáleží, a o pohlavní příslušnosti platí to samé. Aspoň v něčem se s feministkami shodneme.

Zpět k tématu. Chci, aby prezident/ka byl/a osobou, v jehož/jejíž očích se během školního testu pokusím najít správnou odpověď. A sic ji asi nenajdu, alespoň špetka naděje (Naděje? Naděje!) bude v mém mozku probuzena. Dalším prvkem, který je hodno po prezidentovi požadovat, je vůdčí schopnost. Dám příklad: jako vášnivý fanoušek fotbalu ctím osobnosti, které v něm něco dokázaly. Pelé, Masopust, Ferguson, Mourinho,... Když něco řeknou, přemýšlím o obsahu jejich sdělení. A stejný musí být i prezident.

Prezident, kterého si za 10 měsíců vyberou občané. Svůj úkol nemají lehký, přestože rozhodují, s nadsázkou řečenou, vlastně jen o tom, kdo bude podepisovat papíry. Vyberou správně? Nemyslím si. Devatenáct lidí z dvaceti nic v životě nedokázalo. 95 procent. Obrovské číslo.

Bez Evropy se do historie nezapíšete

Dva divácky atraktivní a fyzicky náročné zápasy, pokaždé se šťastným koncem v podobě jednogólového vítězství. Takový program měli v uplynulém týdnu fotbalisté Borussie Dortmund při honbě za obhajobou mistrovského talíře pro šampiona bundesligy. Nejprve se ve středu utkali v přímém souboji o titul s Bayernem Mnichov a v sobotu zavítali do Veltins Areny v Gelsenkirchenu, kde se střetli s vestfálským rivalem Schalke 04.

Zisk šesti bodů ze dvou velice důležitých utkání znamená, že parta Jürgena Kloppa s velkou slávou vyhraje podruhé za sebou německou nejvyšší soutěž. Tři kola před koncem má na Bayern pohodlný náskok osmi bodů. Ani trenér mnichovského celku Jupp Heynckes už nevěří v zázrak, který je podle mého ještě méně pravděpodobnější, než že zítra vyjde slunce na západě, a sám pogratuloval Borussii k titulu. Mistrovský pohár je však ve správných rukou. Považte, 25 ligových zápasů v řadě bez prohry? Série, která jasně předurčuje, jak vlastně sezona Černožlutých vypadala.

Po rozpačitém startu se znovu rozjela ofenzivní mašina z loňského roku a krásnou, účelnou hrou si vybojovala zaslouženou obhajobu. Musím se přiznat, že díky úžasnému týmovému i individuálnímu pojetí fotbalu jsem si vytvořil pro Borussii silnou slabost. Jen jedno zaváhání během ročníku 2011/12 si v Dortmundu budou moci vyčítat: nepříliš povedené vystoupení v Lize mistrů, kam se jako němečtí mistři probojovali. Čtyři body ze šesti zápasů ve skupině ve složení Arsenal, Olympique Marseille a Olympiakos Pireus nejsou něčím, na co může být tým s hráči typu Mario Götze, Shinji Kagawa nebo Robert Lewandowski hrdý.

Možnost spravit si chuť přijde už na podzim a dost možná bude tou poslední. Dá se očekávat, že v horizontu několika přestupových období se hvězdná sestava rozprchne za lepším – Götze je superhvězdou již teď a krouží okolo něj několik klubů z Premier League nebo Španělska, Jakub Blaszczykowski si dobrými výkony v poslední době také vysloužil určitou pozornost a střední obránci Hummels a Subotič jsou jednou z nejperspektivnějších stoperských dvojic na světě. Všichni hráči, jimž se bude v bundeslize dařit, budou chtít zkusit zase větší výzvu a Borussia bude ráda, že je patřičně zpeněží. Osobně bych si však přál, aby to Götze a spol. na mezinárodním poli znovu zkusili. Současný skvělý tým dokázal již hodně a k opravdu významnému zápisu do historie německého fotbalu potřebuje uspět ještě v Evropě. Dva domácí tituly sice svědčí o výjimečnosti mužstva, ale bez skvělého výsledku v evropském poháru bude stále něco chybět. 

Úspěch nekoupíš jen za peníze

Ještě uprostřed podzimu vše vypadalo růžově. Nadějný start do Premier League, historicky první zápasy Ligy mistrů – a fanoušci Manchesteru City se před pár měsíci mohli těšit ze slibného začátku závodu o zisk první opravdu velké trofeje. Jenže přelom roku a první čtvrtina toho nového ukázaly, že radovat se předčasně se krutě nevyplácí. Těsně před cílem sezony totiž závěrečná kola evropských pohárů neříkají Citizens zhola nic a v anglické lize zaostávají za vedoucím Manchesterem United o 8 bodů.

Posledního navýšení ztráty se svěřenci Roberta Manciniho dočkali v nedělním zápase na stadionu Arsenalu. Prohra 1:0 v utkání, během kterého se útočníci City báli branky soupeře asi stejně jako kapr Vánoc, znamená, že mistrovský titul už asi v modré části Manchesteru definitivně odepsali. Navíc hodně nepříjemnou tečku za střetnutím udělal forvard Mario Balotelli. Množství jeho nedovolených zákroků by mohlo konkurovat počtu doteků s míčem v podání jednadvacetiletého útočníka. Kdyby chodil po ulicích a rozdával šlapáky stejně jako v neděli, brzy by přeplnil všechny pražské nemocnice. Navíc se po druhé žluté kartě (která mu byla k jeho štěstí udělena teprve v samém závěru) inspiroval Leonardem Kweukem a za nepříznivého stavu kráčel ze hřiště jako britská královna z Buckinghamského paláce. A na rozdíl od Jaroslava Hřebíka došla Mancinimu trpělivost a po zápase prohlásil, že se ho v létě pokusí prodat.

Jestli ale skutečně Balotelli před příští sezonou opustí po dvou letech Etihad Stadium, možná nebude jediným mužem, který během deštivých anglických měsíců otevře obálku s výpovědí. Italský manažer Mancini nedávno prohlásil, že má obavy o svém setrvání u týmu, byť si myslí, že nakonec důvěru arabských majitelů klubu získá. Jeho případný vyhazov by ale nebyl ničím jiným než dalším důkazem o nekompetentnosti a nekoncepčnosti práce vedení. Po skoro čtyřech letech působení v anglickém fotbale by už mohli šejkové z Abu Dhabi zjistit, že opravdu špičkový tým nelze z nuly vybudovat za chvilku. Mancini začal na lavičce Manchesteru City před dvěma roky a doposud zatím v každé sezoně překonal umístění z předchozího ročníku. A jestli jeho tým totálně nepokazí zbylých 6 utkání Premier League, i letos se mu povede skončit o příčku výše než loni.

Matematika tedy hraje ve prospěch Manciniho a jeho družstva, stejně jako kvalita samotného hráčského kádru. Minulý rok byla proti ještě výraznějšímu úspěchu nestálá výkonnost a přesně ten samý problém potkal Citizens letos. Mancini ale během minulého angažmá v Interu Milán ukázal, že je schopen stvořit tým vysoké úrovně. V Anglii už ze souboru hvězd s velkými jmény udělal fungující tým a na předváděné hře je vidět pokrok. Peněz dostal, kolik chtěl, a teď potřebuje ještě cennější veličinu – čas. 

Naděje umírá poslední

Útočná hra, kolmé přihrávky, častější kombinace, zdravá bojovnost nebo souboje jeden na jednoho. Myšlenkami, které lze vyčíst z učebnice moderního fotbalu, se prezentoval současný kouč Bohemians 1905 Jozef Weber, když před čtyřmi týdny přebíral mužstvo po odvolaném Pavlu Medynském. První zápasy pod novým trenérem ale ukazují, že přeměna bojovných Klokanů v soubor s moderním stylem hry bude podobně těžkým úkolem jako předběhnout Usaina Bolta na úseku mezi Ďolíčkem a Synot Tip Arenou.

Jeden bod ze čtveřice zápasů po výměně trenéra totiž není pro Zelenobílé žádným úchvatným výsledkem. Že se o svoji prvoligovou jistotu pomalu mohou začít bát, dokazuje zejména páteční souboj 23. kola proti Viktorii Žižkov. Bohemians se sice po rozpačitém startu na chvíli oklepali a po 33 minutách o gól vedli, ve druhém poločase se však jejich výkon zhoršil a v důležitém záchranářském utkání nakonec prohráli 1:2. Výsledek pořádně zamotal se spodní částí tabulky: Klokani jsou na 14. pozici a na sestupovou příčku mají náskok pěti bodů, což není 7 kol před koncem ani moc, ani málo. Avšak vezmeme-li v potaz, že svěřenci Jozefa Webera si tříbodový zisk na své chudé konto nepřipsali už ve 14 utkáních v řadě, zjišťujeme, jak moc je situace pro Bohemku vážná. Mladý trenér, který právě zažívá svoji první zkušenost jako hlavní kouč, bude muset svůj tým pořádně probudit.

I přes negativní bilanci na lavičce pražského klubu jeho trenérské kvality nemůžeme hodnotit záporně. Dlouhou dobu působil jako asistent Františka Komňackého v Jablonci, kde tento trenérský tým sbíral body, cenné úspěchy i pochvaly za útočnou hru. Aplikace podobných metod a myšlenek zmíněných v úvodu článku ovšem bude zrovna v Bohemians obtížná. Dosud se totiž jejich styl výrazně podřizoval výsledku a opíral se o bojovnost, agresivitu a nasazení. Přeučení a zdokonalování nových herních dovedností nemusí být pro hráče snadné. Navíc je i samotného Webera tlačí čas.

Do závěru sezony totiž zbývá už jen 7 kol a snad úplně všechno hraje proti Zelenobílým. Herní výkon není bůhvíjaký, los nepřeje už vůbec (o víkendu souboj s rozjetou Duklou, o týden později Mladá Boleslav, poté zápas na horké olomoucké půdě a do konce ročníku ještě Příbram, Sparta, Teplice a Slavia). Možná kromě posledních dvou duelů samá náročná utkání. A ke všemu bídná morálka. Troufám si říci, že žádný fotbalista z kabiny Bohemians 1905 ještě ve své kariéře nezažil 14 soutěžních zápasů bez vítězství. Zoufalost plně dokumentoval dlouholetý gólman a kapitán mužstva Radek Sňozík v rozhovoru, který je plný smutku, zklamání a hodně tvrdé sebeironie. V takové atmosféře by si nepřál pracovat vůbec nikdo. Dovedu si představit, v jaké náladě probíhají všechny tréninky a jaká deka, obsahem smutku podobná třeba Šípkové Růžence, na hráče spadla. Fanoušci Bohemky musí teď jen doufat; doufat, že fotbalisté sérii brzy prolomí. Každý další zápas bez 3 bodů totiž situaci zhoršuje o sousto, na jehož popsání by došla slova i brankáři Sňozíkovi.