Španělé vládnou fotbalu
dál. A jakým způsobem! Ve finále mistrovství Evropy v Kyjevě porazili do
té doby skvěle hrající italský tým 4:0 a završili zlatý hattrick: trofej zvedli
i před čtyřmi lety na EURU v Rakousku a Švýcarsku a také v roce 2010
na MS v Jihoafrické republice. Současná generace je prostě výjimečná.
Před finálovým utkáním moji fotbalovou mysl okupovaly
myšlenky poněkud chmurnějšího charakteru. Velké zápasy totiž poslední dobou
přinášejí spíše opatrné a taktické bitvy s mottem „hlavně nedostat gól“ namísto
krásné kopané nahoru dolů. A přičteme-li k tomu, že Španělsko na letošním
EURU nudilo (viz dlouhotrvající držení míče na polovině hřiště, málo šancí,
málo gólů), nevzhlížel jsem k nedělnímu večeru s nadějí na excelentní
představení.
Realita ovšem postavila má očekávání na hlavu, protože nezaujatí
diváci se mohli kochat možná až příliš jednostranným koncertem. Výhra 4:0
zamkla ústa pochybovačům, kteří byli přesvědčeni o klesající zajímavosti
systému tiki-taka. I když se při zápasech Španělska na šampionátu místy fakt
nedělo vůbec nic, musíme připustit, že vina leží částečně na soupeřích. Většina
z nich zaparkuje před vlastní brankou autobus a čeká, až se uvidí. Nikdo potom
nemůže mít Iniestovi a spol. za zlou radost z jediného gólového překonání
mnohočlenného obranného bloku.
Bez autobusu před Buffonem toužili proti výběru trenéra del
Bosqueho nastoupit Italové. Kdo by to byl zrovna do reprezentantů squadry azzury
řekl... Žádné catenaccio, ale útočná a oku lahodící hra. Trenér Prandelli
postavil tým výborně a s předváděnými výkony na ME musel být spokojen.
Skvělou formu chytil třiatřicetiletý záložník Andrea Pirlo, který v každém
střetnutí rozdával kolegům skvělé a přesné přihrávky. Jenže ve finále si na něj
Španělé dali obrovský pozor – vždy byl střežen alespoň jedním, častokrát však hned
dvěma protihráči. S takovým doprovodem se cokoliv tvoří strašně těžce.
Italové zkrátka nedostali ani čuchnout. I přesto odjíždějí ze šampionátu
s příjemnou vizitkou – čekal snad někdo právě italskou trikoloru na
stříbrné pozici?
Já rozhodně ne – a nejednalo se zdaleka o jediné překvapení
mistrovství Evropy 2012: německá prohra v semifinále, účast Portugalska
mezi nejlepšími čtyřmi týmy nebo třeba krach Nizozemska v základní
skupině. I díky těmto nečekaným výsledkům a událostem se mi celkově EURO moc
líbilo. Otázkou zůstává, jestli se stejné kvality dočkáme za čtyři roky ve
Francii, kam se kvalifikuje rozšířený počet 24 reprezentací. Chyběl vám letos
v Polsku a na Ukrajině kupříkladu mančaft Turecka, Belgie, Slovenska,
Srbska nebo třeba Skotska? Mně moc ne. Proč chce prezident UEFA Platini zapojit
další země do turnaje, vážně nevím. Tedy vlastně vím. Právě tyto země ho
zvolily do čela evropské asociace a on si jejich podporu chce uchovat dál, a
proto jim doslova umetl cestičku k účasti na velké akci. Jenže
populistický přístup rozvoji fotbalu nepomůže. Ale třeba se mýlím a nakonec v roce
2016 uvidíme ještě lepší podívanou než letos.
