Jak omezit inkasované
góly českých týmů na evropské půdě v posledních minutách zápasu?
Myslím, že vím. Jak omezit nekonečné a nadmíru otravné polehávání fotbalistů při
vedení o jeden gól? Myslím, že vím. Jak nabídnout našim rozhodčím možnost
získat další zkušenosti? Myslím, že vím. Jak zajistit napínavější koncovky
utkání Gambrinus ligy? Myslím, že vím. Nebojte se, perex tohoto článku nemá
naznačovat, že autorem je děd Vševěd; ale spíš ukázat, že inspirovat se
v zahraničí není tak obtížné...
Bájné řešení nabídnuté v prvním odstavci se nazývá
nastavený čas. Řešit přidané vteřinky v závěrech poločasů sice může na
první pohled nasvědčovat, že se na této stránce sešla malichernost
s banalitou; nicméně na jednom se stoprocentně shodneme: v české lize
se nastavuje oproti Lize mistrů, Premier League nebo bundeslize proklatě málo.
Fakta jsou neúprosná – při porovnání průměrného nastaveného
času v 10 zápasech play-off Ligy mistrů a 10 náhodně vybraných utkání
domácí nejvyšší soutěže prohrála Gambrinus liga na plné čáře. Po uplynutí
prvních 45 minut se doma nastavuje průměrně o 0,9 minuty méně (0,6
v Čechách; 1,5 v Evropě) a na konci střetnutí o 0,6 minuty méně (3
v Čechách; 3,6 v Evropě). Pokud bych se držel uvedeného průměru
v mírně zavádějící, ale přesto mnoho naznačující statistice, za jeden
kompletní soutěžní ročník přijdou fanoušci naší kopané celkem o 6 hodin
fotbalu.
Kam ten spěch, pane
Paták?
Nasnadě je jediná otázka: kde se tato tradice bere? Jako
první instance se bezpochyby nabízejí rozhodčí. Právě páni v černém
rozhodují o stopáži navíc a ti čeští se s ní opravdu příliš nepářou –
často zafoukají do píšťalky ještě před vypršením předepsaných 45 minut. Kupříkladu
úprk arbitrů ze hřiště v čase 44:58 mě osobně dokáže pořádně nadzvednout
ze sedačky. Člověka v tu chvíli napadne jen to, že na příští dovolenou by
měl zamířit do soudcovských kabin. Zřejmě jsou nesmírně luxusní. Na jiné
vysvětlení prostě přijít nemohu. Vždyť kdo jiný než prvoligoví rozhodčí by si
měli svůj víkendový přivýdělek užívat? Díky tvrdé práci (ironie není na místě!)
patří mezi nejlepší v republice a teď se bojí strávit ve společnosti
píšťalky třeba jen o šedesát vteřinek víc?
A oněch šedesát vteřinek neznamená jen nepodstatných 12
přihrávek a ubohá 3 autová vhazování nad základní minutáž, jejich dopad je
daleko širší. Třeba by napomohly k částečnému omezení nešvarů (zdržování gólmanů
při výkopech, hráčské vycházky před střídáním,...), jichž jsme svědky při
vedení toho či onoho mužstva o jeden gól. Nevidím jednodušší řešení než
zakončit utkání rozkouskované simulacemi pětiminutovým nastavením. Fotbalisté
by záhy pochopili, že si „šetřením času“ v konečném důsledku zas o tolik
nepomohou.
Český fotbal pro
fanoušky!
Na své si při delších kratochvílích na domácích stáncích
přijdou i diváci. Sloganem Gambrinus ligy je pro ročník 2012/13 na první pohled
neuvěřitelně vzletné motto „Náš fanoušek, náš pán“. Skutečnost, že arbitři
soustavně obírají příznivce kopané o další případné góly, krásné akce nebo
souboje ve vápně, se však ze sympatického gesta jaksi vymyká. Za jeden poločas
se míč mimo hru podívá na daleko delší dobu než 2, 3, či dokonce 4 minutky –
proč tedy návštěvníkovi nevrátit co největší možnou část zaplacené fotbalové
porce?
A abych neměl starost pouze o blaho přihlížejících, ani
fotbalistů by se příjemná změna nemusela nikterak dotknout. Průměrný český hráč
si zkrátka musí užívat úplně každou vteřinku soutěžního zápasu, protože
současná třicítka „mistráků“ ročně není oproti jiným zemím rozhodně žádná velká
hitparáda. A na závěr lze směle vytáhnout další trumf, byť nakonec
(zaplaťpánbůh) ne tak zabijácký. Stačí si připomenout, v jakém čase
inkasovali dva čeští zástupci v play-off Evropské ligy góly na hřišti
soupeřů, které je nakonec mohly stát postup – Plzeň proti Lokerenu v 90+4.
minutě a Sparta na Feyenoordu v čase 90+3. Podobné situace se těžko zvládají,
když „doma“ oba týmy povětšinou kráčí do šaten o pár sekund dříve.
