Původní osnova
následujících řádků byla poměrně jasná - čtyři sloupce o včerejším utkání Ligy
mistrů mezi Juventusem a Chelsea. Vyzněly by asi takto: skvělá hra italského
šampiona, nefungující taktika stanovená teď již bývalým koučem hostů Robertem di
Matteem a zasloužená výhra domácích 3:0. Jenže majitel Blues Roman Abramovič,
znepokojen celkovou situací, která zavání nepostupem obhájců titulu ze základní
skupiny Ligy mistrů, zasáhl do dění okolo svého fotbalového dítěte a následujícího
rána di Mattea odvolal. Pohádku s názvem „Odvolávám...“ asi už znáte;
současná výměna je jen dalším jejím dílem s novými jmény a novými
okolnostmi. Zabývat se onou chronickou nemocí Chelsea a samotného Abramoviče
proto lze považovat za povinnost – ale asi tušíte, že moc pozitivní nebudu.
Celý příběh byl rozepsán na startu minulé sezony. Do Londýna
přišel s velkou pompézností mladý Portugalec André Villas-Boas a
k sobě si jako asistenta vzal bývalého hráče CFC Roberta di
Mattea. Výsledky ale nepřicházely a hra měla ke staré hvězdné Chelsea proklatě
daleko, takže už v březnu tohoto roku nastalo střídání stráží. Manažerského
kormidla se místo AVB ujal právě di Matteo. Za dva a půl měsíce se mu podařilo
oživit mdlý tým a dovést ho k triumfu v Lize mistrů a Anglickém
poháru. Tady však tkví začátek jeho konce. Obě dvě trofeje získala Chelsea
s velkou porcí štěstí, výkony se opíraly zejména o bojovnost, upracovanost
a stárnoucí legendy typu Didiera Drogby. Di Matteo zkrátka vše podřídil
okamžitému úspěchu, namotivoval přestárlý mančaft a po skvělých výsledcích se
dočkal ovací a prodloužení trenérského kontraktu. Vítězství v Lize mistrů nicméně
neukázalo, jak moc kvalitní trenér dvaačtyřicetiletý Ital je. O tom měla
rozhodnout až letošní sezona.
Na skutečné prokázání di Matteových manažerských schopností
ovšem nedošlo; přestože tomu zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo. Aktivní počin
na letním přestupovém trhu (příchody Hazarda, Oscara, Mosese či Azpilicuety)
dával předznamenat, že by konečně mohlo dojít k tolik omílané generační
obměně. Útočná řada Hazard-Oscar-Mata se brzy skvěle sehrála a po pár kolech
Premier League se Chelsea usadila na čele. První větší krize na sebe nicméně
nenechala dlouho čekat, utrápené výkony nejprve reflektovaly v časté
remízy a po krátkém čase přišly i zbytečné a zasloužené prohry. Londýnský klub
rázem spadl až na třetí místo v anglické lize a po včerejší porážce
v Turíně mu reálně hrozí, že se nepodívá do vyřazovacích fází Champions
League. A jako řešení nepříjemné situace si šéf Abramovič vybral variantu již několikrát
ozkoušenou – vyhazov manažera.
Za devět let jeho vlády se k podobnému kroku odhodlal
již posedmé, a čím častěji se proces opakuje, tím kritičtější pohled nestranný
pozorovatel má. Nejinak tomu je i teď. Di Matteo v úvodních kláních
soutěžního ročníku naznačil, že současný kádr dokázal naučit líbivému a
úspěšnému hernímu stylu. „Období blbec“ prostě potká každý sportovní kolektiv, a pokud se
s ním dokáže vypořádat, vždy z něj vyjde posílen. Jenže
v Chelsea se podobným způsobem neuvažuje. Pro fanoušky je takové počínání
vedení obrovskou škodou, protože se tak jejich klub jen těžko přenese do nové
doby, do doby nové generace. Aby se Blues vrátili na nejvyšší pozice a dokázali
se na nich udržet po delší časový horizont, nějaké neúspěchy ještě budou muset
snést. Stejná pozice se stejnými zákonitostmi čeká na každého dalšího manažera,
jenž se na Stamford Bridge objeví. I on (Guardiola, Benítez, Grant, Klopp,
Mourinho nebo kdokoli jiný) bude nejdříve nucen překonat četné bariéry, než
dokáže pravidelně sbírat vavříny, trofeje a vítězství. K definitivnímu poražení
překážek potřebují všichni svůj čas. Roberto di Matteo ho nedostal, Villas-Boas
také ne. Dostane ho někdo jiný?