středa 21. listopadu 2012

Další ruský kolotoč


Původní osnova následujících řádků byla poměrně jasná - čtyři sloupce o včerejším utkání Ligy mistrů mezi Juventusem a Chelsea. Vyzněly by asi takto: skvělá hra italského šampiona, nefungující taktika stanovená teď již bývalým koučem hostů Robertem di Matteem a zasloužená výhra domácích 3:0. Jenže majitel Blues Roman Abramovič, znepokojen celkovou situací, která zavání nepostupem obhájců titulu ze základní skupiny Ligy mistrů, zasáhl do dění okolo svého fotbalového dítěte a následujícího rána di Mattea odvolal. Pohádku s názvem „Odvolávám...“ asi už znáte; současná výměna je jen dalším jejím dílem s novými jmény a novými okolnostmi. Zabývat se onou chronickou nemocí Chelsea a samotného Abramoviče proto lze považovat za povinnost – ale asi tušíte, že moc pozitivní nebudu.

Celý příběh byl rozepsán na startu minulé sezony. Do Londýna přišel s velkou pompézností mladý Portugalec André Villas-Boas a k sobě si jako asistenta vzal bývalého hráče CFC Roberta di Mattea. Výsledky ale nepřicházely a hra měla ke staré hvězdné Chelsea proklatě daleko, takže už v březnu tohoto roku nastalo střídání stráží. Manažerského kormidla se místo AVB ujal právě di Matteo. Za dva a půl měsíce se mu podařilo oživit mdlý tým a dovést ho k triumfu v Lize mistrů a Anglickém poháru. Tady však tkví začátek jeho konce. Obě dvě trofeje získala Chelsea s velkou porcí štěstí, výkony se opíraly zejména o bojovnost, upracovanost a stárnoucí legendy typu Didiera Drogby. Di Matteo zkrátka vše podřídil okamžitému úspěchu, namotivoval přestárlý mančaft a po skvělých výsledcích se dočkal ovací a prodloužení trenérského kontraktu. Vítězství v Lize mistrů nicméně neukázalo, jak moc kvalitní trenér dvaačtyřicetiletý Ital je. O tom měla rozhodnout až letošní sezona.

Na skutečné prokázání di Matteových manažerských schopností ovšem nedošlo; přestože tomu zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo. Aktivní počin na letním přestupovém trhu (příchody Hazarda, Oscara, Mosese či Azpilicuety) dával předznamenat, že by konečně mohlo dojít k tolik omílané generační obměně. Útočná řada Hazard-Oscar-Mata se brzy skvěle sehrála a po pár kolech Premier League se Chelsea usadila na čele. První větší krize na sebe nicméně nenechala dlouho čekat, utrápené výkony nejprve reflektovaly v časté remízy a po krátkém čase přišly i zbytečné a zasloužené prohry. Londýnský klub rázem spadl až na třetí místo v anglické lize a po včerejší porážce v Turíně mu reálně hrozí, že se nepodívá do vyřazovacích fází Champions League. A jako řešení nepříjemné situace si šéf Abramovič vybral variantu již několikrát ozkoušenou – vyhazov manažera.

Za devět let jeho vlády se k podobnému kroku odhodlal již posedmé, a čím častěji se proces opakuje, tím kritičtější pohled nestranný pozorovatel má. Nejinak tomu je i teď. Di Matteo v úvodních kláních soutěžního ročníku naznačil, že současný kádr dokázal naučit líbivému a úspěšnému hernímu stylu. „Období blbec“ prostě potká každý sportovní kolektiv, a pokud se s ním dokáže vypořádat, vždy z něj vyjde posílen. Jenže v Chelsea se podobným způsobem neuvažuje. Pro fanoušky je takové počínání vedení obrovskou škodou, protože se tak jejich klub jen těžko přenese do nové doby, do doby nové generace. Aby se Blues vrátili na nejvyšší pozice a dokázali se na nich udržet po delší časový horizont, nějaké neúspěchy ještě budou muset snést. Stejná pozice se stejnými zákonitostmi čeká na každého dalšího manažera, jenž se na Stamford Bridge objeví. I on (Guardiola, Benítez, Grant, Klopp, Mourinho nebo kdokoli jiný) bude nejdříve nucen překonat četné bariéry, než dokáže pravidelně sbírat vavříny, trofeje a vítězství. K definitivnímu poražení překážek potřebují všichni svůj čas. Roberto di Matteo ho nedostal, Villas-Boas také ne. Dostane ho někdo jiný?