Úsvit nesplněných slibů

Hodiny tikají stále stejnou rychlostí, přesto v těchto dnech běh času vnímáme a cítíme daleko intenzivněji. Rok se totiž s rokem sešel, a ještě než se začne mohutně slavit, přichází čas bilancování letopočtu minulého a přemítání o epizodě nadcházející. Hodnocení staví každý dle svého osobního naturelu; bezstarostní optimisté neopouštějí své od přírody šťastné opojení, pesimisté se tradičně nechávají omámit odérem negativismu.

Nechci a vlastně ani neumím předjímat, co nás čeká. Jen bych chtěl decentně upozornit na jednu skromnou nestárnoucí tetičku, o jejímž životě lze každým dnem pochybovat. Vzdáleně, a přesto velmi těsně je spojena se vzrůstajícími obavami ze strašáka jménem Islámský stát, nejlepší marketingovou kampaní roku před uvedením filmu The Interview nebo třeba pětadvacetiletým výročím pádu totalitního režimu v naší zemi. Události, o nichž se na veřejné scéně horlivě debatuje, mají společného jmenovatele. Dokládají, že ona drahá tetička jménem demokracie si zaslouží více péče, a to především z naší strany, ze strany prostých občanů. Udržovat ji při životě musíme v její nejčistší a nejprůzračnější podobě – nepřímé, s důrazem na myšlenku.

Její opak, přímá demokracie, nepředstavuje zásadní problém, který stočí běh našich životů do opačného směru. Ale zároveň bychom na její pravidelné kritické zhodnocení neměli zapomínat; jedno takové bych chtěl přinést.

Výrazné podněty k úvahám nám nedávno dodal muž nejvyšší v naší zemi. Dvaadvacet měsíců po zvolení, jednoho listopadového večera jsme najednou začali litovat vlastního prezidenta. Winston Churchill kdysi pravil, že nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. V jednadvacátém století přímá demokracie zaklepala na české dveře, populismus se tajně vloudil spolu s ní a čas potom ukázal, že průměrný volič to možná krapet zku***l.

Nehovořím z Lán, nýbrž ze svého zimou zkroušeného pokojíčku; a stejně naladěné, pevně věřím, jsou i vyhlídky na přímou vládu lidu. Byl-li bych stejně samolibý jako Miloš Zeman, nezbylo by mi než praviti, že mé prognostické předpoklady se opět naplnily; vždyť údajně nejspravedlivější formu demokracie jsem zavrhoval již před jejím uvedením na českou politickou scénu. Z odporu k hlavě našeho státu (čímž bych chtěl jeho blahou přítomnost v mém textu kulantně ukončit) tak činit nehodlám. Argumentů proti referendům, přímým volbám a zákonodárným občanským iniciativám zůstává i tak dost.

V konkrétním případě prezidentské volby je aplikace takového systému snad ještě větším nesmyslem než u výběru zastupitelů na zbývajících úrovních. Žijeme v zemi, kde hlava státu plní veskrze reprezentativní funkci a maxima možného dosáhne, když se jednou za čas na truc rozběhne proti zdi (a vyčká, než ji Sněmovna přehlasuje). Nejvyšší činovník v parlamentním systému by měl své poddané především spojovat a vzbuzovat v nich postupně mizící vlastenectví. Může tak úspěšně činit osoba, jež do křesla usedla po vítězství ve dvoukolové přímé volbě? Závěrečný týden souboje v lednu 2013 rozdělil republiku na dva tábory, které se zatím nepodařilo sjednotit. Stalo by se tak, kdyby prezidenta – byť třeba se stejným výsledkem – vybírali opět zákonodárci?

Nejen o obsazení teplého hradního křesla by ale chtěli zastánci přímé demokracie nechat rozhodovat voliče. Zasvěcené mozky tvrdí, že správnou cestou jsou referenda takřka o čemkoli; že jedině tak bude správa země v rukou jejích obyvatel. Na první pohled taková myšlenka jistou logiku má. Zkusme si ale představit, že více než osm milionů právoplatných voličů dostane otázku kupříkladu ohledně dostavby jaderné elektrárny nebo přijetí společné evropské měny.

Nebudou v takových případech přeci jen kompetentnější k rozhodování správně vybraní (tuto vlastnost bych chtěl zvláště zdůraznit) zastupitelé? K lepším zítřkům nepotřebujeme přebírat náročné otěže výběru a s tím spojenou zodpovědnost na svá bedra. Kam se bude naše rodná krajina ubírat, máme stále pod kontrolou. Volební účast v posledních letech ale ukazuje, že si to dostatečně neuvědomujeme.

Přestali jsme totiž politiku vnímat tak, jak bychom na ni podle mého měli nahlížet – jako souboj idejí. Ještě než došlo k roztříštění spektra politických stran, vybírali si občané z dvou až tří hlavních názorových proudů. Dnes tu každým rokem máme nové strany, hnutí, uskupení či spolky. Namísto dlouhodobých koncepcí produkují populistická hesla a během zadávání reklamních kampaní často zapomenou vytvořit cosi jako program. (Jak bylo dokázáno, k volebnímu vítězství takový postup v České republice stačí.)

Strany jsou proto nuceny předhánět se v lákání známých tváří, které posléze coby podporovatelé nebo dokonce kandidáti pomáhají k dobytí vysněných koryt. Dát prostor této taktice posílením přímé demokracie by paradoxně znamenalo daleko menší kontrolu nad správou státu. Volit lidi v současné nelehké době znamená vybírat domnělé spasitele. Problémy současného světa však žádný jen tak nespasí; nůši líbivých mott navzdory. Důkazem budiž hnutí, jež má přímou demokracii rovnou ve svém názvu a které se do Sněmovny dostalo asi nějakým hloupým omylem.

Řešení problémů totiž nikdy nenabídne kouzelník s mocnou hůlkou (zvlášť ne ten z Japonska), ale jen a pouze myšlenky. Lidé v politice by měli být především nositelé a obhájci myšlenek. Do těchto myšlenek jsou zabaleny odpovědi na podotázky, na starosti každodenního života. Nepotřebujeme referenda, abychom se pohnuli vpřed. Pokud upřednostníme lidi před myšlenkami, chytíme pod rukávem jakousi neviditelnou ruku. Ztotožnit se s nabízeným politickým programem znamená uskutečnit kompromis. Jestliže bychom na kandidátní listině hledali jenom vlastního favorita (pochopitelně toho, který se nejvíc leskne a nejvíc slíbí), vybírali bychom pouze v souladu s vlastními zájmy. A to je při správě státu cesta do pekla.

Tak ať nás rok 2015 odvede přesně na opačnou stranu!

Český fotbal pro fanoušky?!

Již více než týden uplynul od večera, kdy se Česko a Slovensko připomnělo evropskému fotbalu tím nejhorším možným způsobem. Dlouho očekávané a předem přirozeně vyhecované střetnutí mezi velikány kdysi společného státu, Slovanem Bratislava a Spartou Praha, mělo být svátkem kopané a ukázkou toho nejlepšího, co Československo nabízí. Okolnosti zápasu nám skutečně poreferovaly o stavu v našich luzích a hájích; bohužel tak nějak jinak, než jsme si představovali.

Šlo o opravdu nepěkný vzorek kulturního pojetí celosvětového fenoménu, kterým se fotbal za desetiletí existence stal, na našem vlastním písečku. Vulgární pokřiky, jež byly tím nejmenším zlem, postupně přerostly v cílené provokace, lomcování plotem, vzájemný pěstní souboj chuligánů mezi „normálními“ diváky a nakonec vyvrcholily policejním zásahem a čtyřicetiminutovým přerušením.

Ponechme stranou (oprávněné) diskuse o naprosto nevyhovujícím stadionu, nezvládnuté pořadatelské službě a pozdním zásahu bezpečnostních složek. Namísto toho bychom měli daleko více uvažovat, proč vůbec ke střetu obou táborů došlo a z jakého důvodu menšina příchozích dokázala narušit průběh mezinárodního duelu.

Tady si patřičné orgány, fanoušci a média kladou zcela nesprávnou otázku – proč se skupinu idiotů (primitivů, magorů, … - dosaďte dle libosti a denní doby) bažících po tělesném konfliktu nepodařilo udržet na stadionu v kleci? Správně bychom se ale měli ptát, proč doposud nebyly zavedeny regule, které by takto smýšlejícím skupinkám zabránily v samotném vstupu na sportovní akci. Trefně se o důvodech bratislavské ostudy vyjádřil na Twitteru Ondřej Zlámal, kdysi mluvčí fotbalové Slavie a dnes mediální pracovník UEFA:

„Zbořím plot a jdu se rvát, může za to: a) stavitel plotu b) pořadatel c) média d) provokatéři e) povolení hrát na stadionu f) policie nebo g) já?“

Vše výše uvedené se odehrálo na půdě demokratického právního státu. Jeden by řekl, že viníci budou osm dní po naplnění skutkové podstaty trestného činu patřičným orgánem patřičně potrestáni. Ha ha ha. Dost možná si jeden z „hrdinů davu“ právě čte tyto řádky („Ty holomku chytrej, co nám to tady chceš vyprávět?“) a lebedí si nad nevymahatelností svých činů.

Debatu bychom měli vznášet nejen kvůli klání Slovan-Sparta. Vždyť jsme zažili petardu, která vybuchla těsně vedle mladého podavače míčů (Sparta-Brno, březen 2009), dýmovnici vhozenou na trenéra (Teplice-Sparta, květen 2014), válku na derby (Slavia-Sparta, březen 2008), ukončení pohárového zápasu (Slavia-Olomouc, květen 2011) nebo bitku na Bazalech (Ostrava-Sparta, duben 2013). Určitá sebereflexe by po bratislavských událostech již určitě měla nastat.

Stejné potíže řešili v minulosti i v jiných koutech Evropy. Angličanům se po tragédii v Hillsborough podařilo násilí z fotbalových kolbišť zcela vymýtit a za rohem v Německu vídáme víkend co víkend stadiony plné spokojených diváků napříč všemi věkovými a sociálními vrstvami. Do jisté míry jde o obraz naprosto odlišné mentality za západními hranicemi naší země. Nicméně ani v cizině atraktivní produkt na zelený pažit nespadl jen tak z nebe.

Proč se v problematice hooligans blíží Češi spíše k východu, je otázka širší debaty s nemalým přesahem do společensko-vědního oboru. Abychom otočili pověstné kormidlo opačným směrem, potřebujeme vytvořit taková pravidla, aby si jedinci (opravdu jich není tolik), pro něž je fotbal pouze prostředkem k tělesným soubojům, používání pyrotechniky a dalším přestupkům, vybrali jiné místo k uskutečnění svých pohnutek; a ti ostatní, aby se pod vlivem davu nenechali strhnout.

Podobná reakce zatím ze strany vedení českého fotbalu nikdy nepřišla. Ostudných momentů již bylo dost; pokaždé se chvíli psalo či mluvilo o nutnosti rázné systémové změny, jenže činy se nikdy neudály. Do ztracena pravděpodobně vyšumí i aktuální debaty vyvolané osudným bratislavským večerem.

Jedinou „snahu“ o změnu chování na českých tribunách si odpovědní činitelé připravili, když fanouškovské kotle vulgárně urážely šéfa domácího fotbalového molochu. Podstata i způsob jejich tehdejšího počínání jen dokazuje neskutečné amatérství, s jakým se (ne)řeší kultura v ochozech. Rozhodně však nechci někomu křivdit; jsem přesvědčen, že jednotlivé kluby i vedení asociace by zde rády vytvořili prostředí „jako v Něměcku“. Jenže ve vykonání tolik potřebného úkonu jim brání dva zásadní problémy.

Tím prvním je určitě chybějící legislativa. Možností trestů za porušení zákona se nabízí několik. Základem by měl být zákaz vstupu na sportovní akce a nutnost hlásit se v  čase jejich konání na policejní stanici; na škodu by nebyl ani peněžitý trest ve formě uhrazení policejního zákroku, soudních nákladů a také pokuty uložené klubu. Jsem přesvědčen, že vidina tvrdých postihů, třeba i ve spojení s krátkým pobytem v cele, by řadě potenciálních hříšníků předem protočila panenky a rozsvítila v hlavě.

Překážku aplikaci „anglického“ režimu na českém území staví chybějící kamerové systémy. Bez možnosti přesně označit a identifikovat provinilce půjde dokazovat a trestat přestupky v souladu s právem jen velice těžko. A tak českému fotbalu v tuto chvíli nezbývá nic jiného než neustále uplatňovat princip kolektivní viny. Uzavření stadionu či jeho části, popřípadě peněžitá pokuta sice do jisté míry potrestá klub za nedostatečnou pořadatelskou službu, nicméně chuligány, hlavní strůjce škody, nechá naprosto klidným.

Sluší se zmínit, že nejen fyzické násilí je nutno důrazně odsuzovat a ideálně úplně vyhubit. Jako pravidelný návštěvník derby pražských „S“ bych chtěl zažít utkání bez dýmu nad trávníkem, hlasitých výbuchů petard a hasičů neustále přebíhajících po hrací ploše. Pakliže si v neděli zapnete městský souboj United-City, zjistíte, že takový servis divákům je jaksi evropským standardem. Nechápu, proč by to zrovna tady mělo být jinak; jenom proto, že „pyro přeci není zločin“?

Čímž se dostáváme k dalšímu zádrhelu, proč se zatím nedaří opakované excesy eliminovat. Přestože chovám veškerý respekt k těm, kteří vymýšlejí chorály, připravují choreografie a hlasitě podporují své mužstvo doma i venku, někdy zkrátka mám pocit, že jejich vystupování a názory zavánějící postojem „my můžeme všechno“ převyšuje jisté meze. Protože v momentě, kdy nad hlavou kotelníci drží světlice a střídají pokřiky „Český fotbal pro fanoušky!“ a „Pyro není zločin“, vážně spravedlnost nestojí na jejich straně.

Především kluby se širokou základnou příznivců se pak bojí proti svým organizovaným skupinám tvrdě vystoupit. Obava, že by v případě nekompromisního trestání viníků začali ultras bojkotovat zápasy, svolávat protesty a vypískávat hráče, převáží snahu funkcionářů zabránit porušování pravidel hry. A tak vedení v souladu s principem kolektivní viny tiše platí pokuty, zavírá tribuny a dochází pro flastry před disciplinární komisi.

Velká opatrnost byla cítit i ze strany Sparty po tolik omílaném utkání na Slovanu. Poté, co diváci způsobili přerušení zápasu na 40 minut a následně i citelné oslabení klubového účtu, rozhodně nebyla děkovačka na místě. Stejně tak slova, která volili zúčastnění hráči a trenéři („určitě je to špatné“, „to by se nemělo stávat“) nepůsobila zrovna důrazně.

Pomyslným vrcholem pak bylo stanovisko Lukáše Váchy, který se na Twitteru vyjádřil ve smyslu „vítězství na hřišti i v hledišti“. A byť si, mimochodem jeden z nejlepších středních záložníků Synot ligy, o den později za svým příspěvkem stál, za pár hodin jej (že by pod tlakem vlastního svědomí?) smazal. Ta o tom, jak jeho slova okolí špatně pochopilo, byla vskutku jak od Andersena. Místo aby samotní fotbalisté vysílali signál „takhle tedy ne“, sbírali u rváčů plusové body.

Boj s větrnými mlýny proto zřejmě bude pokračovat. Z mého pohledu ovšem absence jakékoli snahy o změnu rovná se pouze čekání na tragédii. V lepším případě půjde třeba o odečet bodů na evropské scéně, v horším může dojít k nešťastné události a třeba až smrti nevinných fanoušků. S násilím na sportovních událostech si v zahraničí dokázali poradit, protože „Kdo chce, hledá způsoby; kdo nechce, hledá důvody“. V české kopané většinou hledáme hlavně důvody. Způsob řešení však zatím nikdo zodpovědný nenavrhl; a že signálů už bylo dost.

Kvalita vyžaduje odvahu

Když Pavel Vrba poprvé nasadil čepičku šéfkuchaře tuzemské fotbalové restaurace, natěšení strávníci očekávali bohaté menu s několika chody, napěněné šampaňské a přesladké dezerty. Jídelní lístek dosud nabízel ke koštu samé skandinávské pokrmy, přičemž účtenku vyplnily dvě remízy 2:2 - březnová doma s Norskem a čerstvě dovezená z Finska. Degustace tak zatím nekončí spokojeným pomlaskáním namlsaných jazýčků; důvody k důraznému opovržení nabízeným produktem ovšem neexistují.

Dominantním pozitivním znakem, pod nímž se schovávají drobná zrníčka herního progresu, je odvaha. V dnešním fotbale – pokud chceme, aby u něj diváci nezívali nudou – se musí riskovat, a to jak na hřišti, tak mimo něj. Nedostatkem neortodoxních rozhodnutí dráždil fanoušky Vrbův předchůdce Michal Bílek. „Nová éra“ české reprezentace se sice nenese v duchu razantní obměny (která ani není nutná), nicméně dílčí signály o změně zaběhnutých stavů z pohledu systémového i personálního vypozorovat lze.

Stačí pořádně rozebrat složení sestavy, která se ve středu v Helsinkách představila v utkání s Finskem. Věkový průměr základní jedenáctky činil 24,7 let; pokud započteme pouze zálohu a útok, kde čekáme největší dynamiku a atraktivitu, dopočítáme se průměru 23,3 roku. Čerstvou krev kromě dravého mládí dodala nepřehlédnutelná rudá injekce – hned šest fotbalistů ze zahajovací party pochází ze Sparty, kterážto odvážná Vrbova sázka se osvědčila. Nebyla to totiž jen přiléhavost dresů, co si čeští mistři na Sever přenesli.

Především o dvou jménech z letenského klubu se vyplatí tratit slova. Pětadvacetiletý Lukáš Vácha by si – ať už si o něm myslíme cokoliv – brzy mohl kromě Twitteru podmanit i střed pole. Českým záložníkům dlouhodobě chybí schopnost rychle přenést hru z jedné strany na druhou nebo efektivně pomoci při konstruktivní rozehrávce. V těchto aspektech se sparťanská šestka výrazně zlepšuje a může se stát základním kamenem Vrbova systému, který se bez kvalitního štítového středopolaře jen těžko obejde. Druhý příslib z mistrovské kabiny hledejme v Pavlu Kadeřábkovi. Pravda; na postu krajních obránců tlačí bota snad úplně nejméně, nicméně hráč, který dovede po lajně zaútočit a připravit několik centrů, se hodí vždy.

Na výkon v ofenzivní fázi se zkrátka tentokrát opravdu dalo dívat. Příčinou nebyly pouze dobré individuální skutky, ale především týmová souhra a náznaky systémových prvků. Několikrát hráči předvedli dobré přenesení hry do krajů hřiště, počet alibistických přihrávek mezi stopery zůstal na minimu a nechyběla ani střelba ze střední vzdálenosti. Logicky to všechno ještě drhlo a resultovalo v občasné ztráty míče nebo balóny vyslané někam ke střeše stadionu. Ofenziva však celkově disponovala svěžestí, kreativitou a daným herním plánem. Vyšší kvalitu by navíc měl přinést Tomáš Rosický, který se kvůli nemoci zatím pod Vrbou představil pouze v jediném poločase ze čtyř možných.

Ale pozor! Nyní rozhodně národní tým nesmí otevřít optimismu dveře dokořán a vítat jej jako babičku z Podkrkonoší na rodinné oslavě. Zaprvé se počítají hlavně výsledky a na premiérovou výhru Vrba stále čeká, za druhé Norsko a Finsko rozhodně nejsou soupeři, od nichž by strach utíkal i komínem, a za třetí stále trvá nutnost vylepšit osoby a obsazení i scénář.

A když jsem o pár řádků výše hovořil o odvaze, nebál bych se zaexperimentovat i v herním rozestavení. Formace Pavla Vrby 4-2-3-1 si vyžaduje ostrá křídla, o kterých ale české trávníky po nocích jen sní – čest výjimkám. Naopak perspektivních hrotových útočníků se na domácí poměry pohybuje po Evropě dost – zmiňme Vydru, Kozáka, Kadlece nebo Tecla. Třeba prvně dva jmenovaní se v letošní sezoně alespoň částečně dokázali prosadit v anglické Premier League (sedm branek za kluby bojující o udržení) a typově nechávají vzpomenout na legendární dvojici Koller-Baroš.

Možná by nebylo od věci zkusit zařadit oba dva (po Kozákově doléčení a za předpokladu Vydrovy rozehranosti) do sestavy pohromadě. A tím nemyslím nelogické posouvání Vydry na pravou stranu ani zastaralý systém 4-4-2. Hra na dva útočníky dnes frčí především v předlohách 3-4-1-2 (Juventus, francouzská družstva) nebo 4-3-1-2 (italská reprezentace, Liverpool). Fotbal sice není žádná věda, krapet bádání si ale moderní taktika žádá.

Na vyladění výběru zbývají Vrbovi do startu kvalifikačního zápolení o evropský šampionát ještě dva přípravné zápasy, s Rakouskem a Spojenými státy. Severští soupeři ukázali, že projekt se vydal správnou cestou. Jenže kupříkladu stabilizace obranné čtyřky po sobě volá hlasitě. A tady, stejně jako v útoku, neradno zapomenout na klasika: samo štěstí nejvíc odvážnému přeje.

BARCELONA 2014 - Den 5: Konec na vrcholu

K výletům odjakživa patří suvenýry. Obchody u známých památek nepřetržitě pumpují upomínkové předměty a turisté v nich loví to nejhezčí, čím by potěšili rodinné příslušníky a věrné přátele. Taky jsem podlehl a můj kufr při zpáteční cestě bude o něco těžší. Za jeden dáreček, s nímž v sobotu protnu hranice České republiky, ale tak rád nejsem.

Zatoužily po mně totiž bolest v krku a rýma, a jelikož imunita si buď vybírala volno, nebo odskočila na záchod, viry přeskočily hradby tělních dutin jediným svižným hopem. Organismus však proti čerstvé zátěži bacilů nebojoval stávkou (asi nemá dostatečně silného odborového předáka) a umožnil mi rozloučit se s Barcelonou pěkně z výšky. K takovým účelům se hodí vystoupat na Montjuïc, kopec, který se vymyká ze zdejšího terénu a po celém městě snad není místa, odkud by se dal přehlédnout. Zelení pokrytý vrcholek neupoutá pouze svojí výškovou nápadností, ale také několika opravdu atraktivními body.

Tak například v roce 1992 se právě tady odehrála významná část letních olympijských her. Dominantou sportovního parku je hlavní olympijský stadion, jenž poprvé spatřil světlo světa již na konci 30. let minulého století. Kvůli LOH se chátrající obr dočkal o nějakých šest desetiletí později rekonstrukce a navíc se mu narodili i sourozenci – po jeho boku vyrostla dějiště pro basketbalový turnaj (první v historii s účastí hráčů NBA), plavecké soutěže nebo halové sporty.

Estadi Olímpic Lluís Companys, jak zní oficiální název montjuïckého stánku, se od dnešních betonových monster zevnějškem poměrně liší. Řekl bych, že architekti jej koncipovali spíše jako palác sportů a díky věžičkám a dalším zdobným prvkům mu přidali jakousi jedinečnou šarmantnost. Odměněno to bylo pořádáním nejen světových tělovýchovných akcí (finále národního fotbalového poháru, ME v atletice), ale i koncertů – třeba letos v červenci sem přijedou One Direction, a zařadí se tak po bok AC/DC, Rolling Stones nebo Shakiry.

Nevím, jak by to byl ocenil takový Harry Styles, ale Montjuïc je ideálním místem pro fanoušky muzejnictví. Pokud se zajímáte o branky, body a vteřiny, neváhejte s návštěvou Sportovního muzea Joana Antoni Samarancha. Jestli jsou objektem vašeho zájmu pro změnu výkresy a nákresy a navrch si chcete procvičit domýšlivost, pak je připraveno Fundació Joan Miró.

Nečtete-li můj barcelonský deník poprvé, snadno odvodíte, že tato expozice se bude týkat kubistické tvorby. Na svědomí ji má další z velkých katalánských umělců, Joan Miró. Jeho muzeum uchovává kolem 10 000 děl: projít je všechny by bylo nad moje síly, a myslím, že nejsem jediný. Vybírám dvě, jež mě zaujala, a pro úplnost vysvětlím, jak jsem si je vyložil: malba Noční krajina mi připomněla letadlo, z obrazu Úsměv slzy se na vás směje maximálně tak rámeček a brečí pouze návštěvník, zoufale hledající jedno z výše uvedených.

Nebojte se, svět i mé oči jsou v pořádku. Vývoj umění prostě šel v letech Miróova života tudy a nutno podotknout, že to má něco do sebe. Přestože někdy máte takový pocit, opravdový kubismus se fakt nedá tvořit v hodinách výtvarné výchovy ve druhé třídě. Že k fantazii a neprotřelým nápadům nejde dojít jen tak z plezíru, potvrzuje skutečnost, že Miró (stejně jako Picasso) v začátcích své kariéry maloval „obyčejně“.

Výše popsané řádky a jejich závěry však berte s rezervou. Program zájezdu mi nachystal do cesty několik setkání s uměním, a přestože jsem se v každé galerii snažil o jistou porci sebevzdělávání (kterého není nikdy dost) a neodborné dojmy si jednoduše srovnával v hlavě, signály, že by můj vztah k malířství měl nabírat na intenzitě, nějak nedorazily. Možná je to škoda, možná taky ne. Každopádně věřím, že oboustranný respekt bude dostačující.

Předmět balancování nyní přenesme na celý tento týden. Na takovou nostalgickou činnost není poslední dne lepšího místa než právě Montjuïc. Na jeho úplném vrcholu byla kdysi dávno vystavěna vojenská pevnost. Za dobu své existence čelila například Napoleonovým nájezdům; dnes už na ni útočí pouze turisté, kteří ve společnosti jejích teras a zahrad chtějí prozkoumat Barcelonu pěkně z vrchu.

Cestou sem, nejprve lanovkou a pak po svých, potkávám neznámého muže. Jmenuje se Kryštof a ptá se, jak mi tu těch pět dní bylo. Odpovídám:

„Klesáme výš, stoupáme hloubš…“

A je to pravda! Škrábu se na nejvyšší terasu pevnosti a žasnu. Koukám na barcelonský přístav, na Sagradu Familiu. Vzpomínám na radost s nimi spojenou. Zkoumám, kudy se táhne Ramblas. Z jiného úhlu vidím fontány na Plaza de Espanya. Vybavuji si energii, jíž mě litry vody nabily. Někde nalevo musí být Camp Nou. Tam všude jsem byl. Tam to znám. Vzpomínky dlouho zůstanou.

„…jsme tlaková níž a zároveň souš…“

V nedohlednu se skrývá Montserrat. Tlakový problém jsem tam úspěšně zažehal, a tak myslím spíše na tamní klášter, přirozeně zasazený v moc pěkném kousku země. Horská romantika, odhodlaná víra. Symboly života. Takové jsou dojmy.

„…chcem‘, ať to trvá věčně!“

To chcem‘. Krásné město si to zaslouží. Zleva doprava, se vším všudy. Prostě věčně.

Bylo tu jako v písničce. Bylo tu fajn.

BARCELONA 2014 - Den 4: Po stopách Gaudího

Ideál. Stav, po kterém mnoho z nás touží. Balanc mezi několika různými vlastnostmi a přístupy, dokonalá rovnováha odlišných prvků a možností. V průmyslu, do nějž lze s přivřenýma očima zařadit i stavitelství, se snažíme o vyrovnanost efektu a efektivity – chceme vytvořit produkt tak akorát krásný a tak akorát užitečný. Slavný španělský architekt Antoni Gaudí byl v tomto ohledu mistr, a proto jsem se dnes v Barceloně vydal po jeho stopách.

Do šichty po ránu musel vstávat opalovací krém, protože slunéčko si očividně včera s Katalánskem rozumělo a přišlo si popovídat i dnes. Žádný z dostupných pramenů (a že jich bylo) neprozradil, jak by se to líbilo Gaudímu; troufnu si však tvrdit, že jako kovaný obyvatel Barcelony, kde strávil více než půlku svého života, preferoval namodralou oblohu a teplý letní vzduch.

V takovém počasí se určitě několikrát setkal s Eusebi Güelllem, který svůj kapitál, plynoucí z obchodu s textilem a nemovitostmi, investoval do umění. Roku 1878 se seznámil s Gaudím, rozpoznal v něm slibného umělce a zprostředkoval mu příležitosti a peníze na nové projekty. První budovou, jíž architekt nakreslil přímo pro svého mecenáše, byl Palác Güell, kde začalo mé dnešní putování.

Oba pánové chtěli, aby dům stál mezi obyčejnou zástavbou. Tento požadavek měl své důvody – podnikatelovo zamýšlené sídlo mělo ležet poblíž bydliště jeho otce. Na střeše paláce, kde končí oficiální prohlídka, vás proto trochu překvapí, že pár metrů od takového architektonického skvostu zahlédnete polorozpadlé balkony polorozpadlých domů, ověšené mokrým prádlem na zašlých šňůrách.

Jedinečnost Palau Güell byste ovšem nepřehlédli ani v luxusní čtvrti. I naprostý laik si na první pohled všimne originálních prvků, které odlišují Gaudího díla a dělají z něj skutečného velikána. Oku lahodící tvary ale nejsou jediným účelem hrátek s hmotou. Vypracovaný systém mezipater, odvětrávacích systémů a proměnlivě zastíněných oken zaručuje neustálé pohodlí obyvatel bez ohledu na denní a roční dobu, což jen dokazuje, jak uměl výjimečný modernista najít onen ideální poměr efektu a efektivity.

Gaudího práce nicméně nekončila v momentě, kdy na skice dorýsoval poslední zeď. Na starosti si brával také designy interiérů, které svým novátorským výrazem korespondují se zevnějškem. Na všechny obrazy, dveře, biliárové stoly, krby a koberce by ale sám nestačil, takže mu s řadou doplňků pomáhali vybraní spolupracovníci.

Pravdou zůstává, že rodina Güellových na Carrel Nou de la Rambla dlouho nevydržela. Jak to tak bývá, mohla za to žena. Paní domu si palác neoblíbila, a rodina se tak po dvou letech stěhovala. Škoda že jsem nežil v 19. století – kdyby bylo volno, hned bych se přihlásil. Jen tak přemýšlím, v jaké realitce se poptat.

Životopis hrdiny dnešního dne zahrnuje i další městské budovy, kolem kterých stojí za to minimálně projít. Vydáte-li se od Palau na staré známé Ramblas, překřížíte Plaza de Catalunya a ujdete pár desítek metrů po Passeig de Grácia, určitě neminete Casa Batlló. Balkónky na její fasádě nechal Gaudí nazdobit do formy jakési mušle, přidáním dvou kruhových děr docílil podobnosti s divadelní maskou či dramatičtější holou lebkou. K La Pedreře to odsud není daleko. Leitmotivem jejího projektu bylo za každou cenu vybudovat zaoblenou památku bez pravých úhlů. Kvůli probíhající rekonstrukci jsem exteriér zkoumal pouze na obrázku rozvinutém na lešení, i tam ale bylo zakulacení Casa Milá (druhý název) patrné.

I tentokrát při pěších přesunech bylo lze postřehnout desítky katalánských vlajek. Procházet se po Barceloně a nezahlédnout na balkonech červenožluté pruhy je nadlidský úkol. Druhá nejobydlenější španělská autonomní oblast se dlouho snaží o uspořádání referenda, jehož výsledkem by měla být úplná nezávislost a odtržení od mateřského státu. Vzhledem k složitému jazykovému a historickému vývoji nejde rozebrat často propíranou národnostní problematiku na pár řádcích. Představa, že Katalánsko – i přes svoji nepopiratelnou vyspělost a ekonomickou výhodu proti ostatním částem země – z ničeho nic bude schopno spravovat samo sebe jako autonomní stát, mi ale přijde vcelku nereálná.

Reálný naštěstí byl výhled, jenž se nabízel v další lokalitě, o níž se postarala dvojice Gaudí-Güell. Plán připravit špičkovou rezidenci pro šedesát boháčů nevyšel, vyměřené parcely si kromě autorů nekoupil nikdo. Kluci si po neúspěchu plochu osmnácti hektarů však nenechali pro sebe a s pomocí radnice zřídili Parc Güell. Z jeho terasy máte o městě dokonalý přehled – vidíte obrovský přístav, břehy Středozemního moře a rovněž Sagradu Familiu.

Nazdobený chrám je pravděpodobně vrcholným dílem španělského stavitele. Ten si přál, aby náklady na výstavbu byly hrazeny pouze z darů a příspěvků; i v roce 2014 proto nad čtyřmi věžemi úřadují jeřáby a 132 let poté, co dělníci složili první kameny, není mise dokončena. Estetickému zážitku, zdvojnásobenému příchodem přímo pod vchodový portál, ale vůbec nic nebrání.

Krátce po vstupu do baziliky zaskuhrá krční páteř, která si velmi záhy uvědomí, že průzkum galaktického prostoru ji rotačně zaměstná. Postupně obdivuji barevně vyplněná skla, objemné sloupy, nazdobený oltář a tisíc dalších napětí vzbuzujících ozdob. Jejich přitažlivosti přispívá i pro autory nepříjemná skutečnost – ani ta nejlépe zvolená slova je nedokážou přesně popsat. To se prostě musí vidět.

Část expozice se snaží vysvětlit, kterak Gaudí při práci přemýšlel a postupoval. Inspiraci často čerpal z přírody, pomohu si citátem: „Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst.“ Malý Antoni trpěl v dětství revmatismem a dostal odklad, maminka se jej ve volném čase snažila zabavit procházkami po okolí. Často užívaný čtyřruký kříž tak nachází svůj předobraz v prosté palmě, zdobná mřížka zase připomíná plástve medu.

Pět památek jen potvrdilo Gaudího mimořádný přínos španělskému umění. Přestože byl Antoni v průběhu svého života ovlivňován okolím a vývojem architektury, udržel si svůj charakteristický a nenapodobitelný styl – alespoň takový je můj neodborný názor. Jedním dechem dodávám, že už jen kvůli Palau a Parc Güell, Casa Batlló, La Pedreře a Sagradě Familie se vyplatí Barcelonu navštívit.

Navečer jsem se vydal na Plaza de Espanya, kde v letních měsících od čtvrtka do neděle rozjíždí po deváté hodině večerní fontány monumentální show. Vodní skřítci se pohupují podle rytmu slavných hudebních čísel. Na cestu jim svítí rozmanitě barevné odstíny a všichni dohromady baví stovky příchozích turistů. Zrakové smysly vnímají litry uspořádaně pohybující se vody, sluchové vjemy tvoří staré pecky, nad nimiž i mladá generace, mezi jejíž zástupce se (snad oprávněně) řadím, zavříská a společně s Opusem (Life Is Life), Puffem Daddym (I’ll Be Missing You) nebo Alphavillem (Forever Young) také zazpívá.

Zpívám ve stavu lehkosti. Ve stavu duševní rovnováhy. Ve stavu ideálu. Jako Gaudí. Jeho emoce po posledním črtu musely být úžasné. Ideální.

BARCELONA 2014 - Den 3: Dvojitá nirvána

Člověk se stále učí novým věcem. I když se už třeba zdá, že vás nemůže vůbec nic překvapit, najednou přijde moment čerstvého sebepoznávání. Aktuální poznatky někdy šokují, někdy s nimi víceméně počítáte. Zjištění, o němž vám budu pár řádek vyprávět, spadá spíše do té druhé kategorie. Že ze mě nevyroste horolezec, jsem tušil; definitivní potvrzení vystavil dnešní prosluněný den.

Strach z výšek zřejmě není nejlepší předpoklad pro procházky kopcovitým terénem, v němž byly pro pohodlí turistů instalovány vyhlídky, kamenité stezky a schůdná schodiště. Klepete si na čelo, že žádný takový reliéf v přímořské Barceloně horizont nezdobí? Pravda pravdoucí; necelých 40 kilometrů severním směrem už to ale není žádná rarita. Nalevo pevná a ostrá stěna, napravo příkrý a holý sráz, vepředu vyšlapaná cestička. A uprostřed?

Uprostřed moje maličkost, opatrně našlapující a nesmírně pochybující o pevnosti kovového zábradlí. Každý krok pečlivě vážím a jen matematické (ne)schopnosti mi brání propočítat, o kolik stovek kilogramů víc bych musel mít, aby mé obavy o vlastní tělo, které mám opravdu moc rád (nehledejte dvojsmysly), nabraly nějakých reálnějších obrysů. Asi by to bylo na delší pátrání, abych zjistil, proč mi jakýsi psychický blok brání souvisle pohlédnout dolů.

Přitom je na co se dívat. Ve výšinách nad Montserratem se matka příroda opravdu vyřádila a obdařila krajinu až neuvěřitelnými proporcemi, o nichž by si i známější rezervace mohly nechat jen zdát. Mohutná skaliska čouhají z ještě mohutnějších kusů; je jich tolik a přitom každý jiný. Lidská fantazie si s tvary může pohrávat, a proto kamenitá kočka, lidský obličej nebo přikrčená žába nejsou výjimkou.

Dočkat se tohoto vizuálního rozjímání nevyžaduje schopnost ovládat horolezecká lana a cepíny a ani žádný vysoký kondiční level. Cestičky jsou příjemné, výtečně upravené a samozřejmě patřičně navštěvované. Nejvyšší bod pohoří Sant Jeroni se nachází ve výšce 1236 metrů. Nebudu lhát, úplně nahoře jsem nepovstal. I o pár metrů níž však máte okolí jako na dlani.

Horniny s nejrůznějším porostem na obzoru střídá městečko, toho času o velikosti palce. Do rozměrů průměrného nosu se rovněž vejdou větrné elektrárny, které – ekologové, promiňte – obdiv zrakových vjemů nevyrušily. A tak bych mohl pokračovat hodně dlouho. Obrázek zůstal namalován nesmazatelným štětcem v mysli a nezbývá než konstatovat, že rozhodně stál za rozmarný ostych na prvních metrech výstupu.

Ani cesta opačným směrem se neobešla bez dramat, tentokráte rázu biologického. Do kroniky nepříjemných zážitků každého z nás se aspoň jednou zapsal ten moment, kdy se... no, kdy se vám prostě chce. Úvodní signály vyslala střeva krátce po stabilizaci; pár minut poté, kdy jsem si na přibývající výškové metry pomalu zvykl. A teď babo raď! Trasa klesání se vine po štěrkových cestách, v lepším případě po schodech. S každým dupnutím razance tlaku (hydrostatického, či osmotického?) tam dole rostla, a tak vidinu blížícího se mezipatra vyvažovalo stoupající vření.

Možná bylo krajně nevhodné řešit tak ryze světské problémy právě tady. Cílovou pásku (a dveře toalety) jsem protínal 720 metrů nad hladinou moře, v klášteru Montserrat. Nevím, jestli mniši z řádu benediktinů kříží vrstevnice stejně jako já – každopádně jim moc přeju, aby po příchodu domů mířili rovnou k oltáři, bez shledání s WC. Co si budeme povídat, byla to hotová nirvána…

Bližší charakteristika asi není dvakrát nutná, navíc bych nebyl s to najít odpovídající výrazivo. Slovní spojení ale sypu z rukávu při pomyšlení na architektonické skvosty kláštera, jenž je velmi pravděpodobně nejnavštěvovanější atrakcí tohoto kousku planety. Služebníci Páně prostě disponují hodně slušným barákem.

O jeho prvopočátcích vypráví dávná pověst. Kdysi v devátém století pastýři byli viděli na Montserratu světýlko. Když se k tajemnému místu přiblížili, nalezli sochu Madony. Tu si nemohli nechat ujít ani další soukmenovci a při návštěvách vkládali do banku nějaké ty drobné. Za vybrané peníze se pak vystavěl klášter, to bylo v roce 1025.

Obětovat svůj život víře ovšem nepřináší jen duševní dobro. Historie napsala časové etapy, v nichž kontaktu s Bohem nebylo tolik přáno. Francova diktatura neměla katalánskou provincii zrovna v lásce, a proto se Montserrat jako symbol této oblasti přízně nedočkal. Onu hrdost Katalánců na památku lze doložit také na křestních jménech – nemalé množství dívek vypisují před příjmení právě Montserrat.

Třeba i slečny tohoto jména se vydaly prozkoumat baziliku vybudovanou podle zásad platereskního slohu, tedy španělské odnože gotiky. Její průčelí je kromě obrovských hodin osazeno i sochami mnichů, kteří padli v občanské válce. Svoji velkolepost si stavba drží i uvnitř, interiér ohromí možná ještě více než vnější podoba.

Nad oltářem vše pozorně sleduje La Moreneta. Katalánská patronka dlouhou dobu coby obyčejná (rozuměj bílá) madona dřímala ve skále, načež důsledkem jeskynních chemických procesů zčernala. I přes netradiční zbarvení láká věřící i nevěřící k setkání, na nějž se čeká v řadě dlouhé několik desítek metrů. Až přijde na věc, dotyk jablka, které vcelku sympatická holka drží v ruce, vám prý zajistí splnění jakéhokoli přání.

Přestože na tělesný kontakt s Morenetou v mém případě nedošlo, jedno přání bych i našel. Abych si dnešní výpravu ještě někdy mohl zopakovat, a to i včetně pro někoho nepříjemné dopravy. Od vlakové stanice se o šest set metrů výše přesunete ozubenou dráhou, dráhu z centra Barcelony na úpatí Montserratu jsem překonal pomocí příměstské dopravy. Jízdné na oba úseky lze zakoupit pohromadě, což nejeden cizinec ocení.

Barcelonské emhádéčko řadím mezi kladné stránky města a dnešní zkušenost vysokou kvalitu jen potvrdila. Při příjemné zpáteční cestě jsem navíc chytil notu a stvořil tyto řádky. Cestu tam naopak mé oči zkoumaly prostor, do něhož jsem se posléze vydal. Prostor, kde o pár hodin později vypukla dvojitá nirvána – zprvu ta horská a pak ta…   

BARCELONA 2014 - Den 2: Giganti

Jestli v mém těle tiká něco jako biologické hodiny, právě kukají vcelku jasnou zprávu: nejvyšší čas pořídit si potomka, ideálně chlapce. Důvod? Ušetřil bych za hračky. Stačila jedna jediná noc, abych zcela ovládnul širokou škálu zvuků všemožných dopravních prostředků. Mému přechodnému pokoji v Barceloně patří adresa na první pohled poklidné ulice, nicméně její dopravní vytíženost se drží na slušné úrovni, a to i přes noc. A protože okna zadrží takřka nulové množství decibelů, okolo projíždějící auto, motorka či kamion dovede bryskně vyrušit zahájení i samotný průběh spánkového procesu.

Špunty do uší však zatím pořizovat nehodlám. Poptávku po nich určitě nezvýší ani barcelonští fotbalisté, kteří budou mít před nedělním ligovým šlágrem proti Atléticu bezpochyby zajištěn luxusní nocleh. Sen v podobě návštěvy utkání, které rozhodne o držiteli španělského titulu, se mi nesplní, protože sehnat lístek je pro normálního smrtelníka bez členství v FC Barcelona nadlidský úkol. Nepodívat se na svatostánek Camp Nou, který se s téměř stotisícovou kapacitou řadí mezi největší světové stadiony, by ovšem byl hřích nehodný odpuštění.

Možnost prohlídky zázemí a povětšinou také klubového muzea nabízí takřka všechna fotbalová kolbiště podobného rozsahu. Zatímco v Česku máme problém dostat fanoušky na tribuny při zápasech (někdy diváky dokonce mocipáni tuzemské kopané vyhání – viz nadcházející pohárové finále), v Barceloně je stadium tour de facto jedinou příležitostí, jak se na stadion dostat.

Už od prvních momentů se klub návštěvníkům snaží přiblížit své motto „Més que un club“, tedy Víc než jen klub. Tato organizace, mezi jejíž odnože nepatří jen fotbalový mančaft, ale také například basketbalový, futsalový nebo házenkářský oddíl (jejich hala se nachází v těsné blízkosti kolosea), sdružuje skoro 170 000 socios (členů) a je pýchou katalánské oblasti Španělska.

Takové jméno by si Barca pochopitelně nedovedla vybudovat bez mnoha úspěchů, kterými se chlubí v první části prohlídky – muzeu plném trofejí, starších dresů a kopaček nebo věcných článků o historii. V dnešní době samozřejmě nemůže chybět interaktivní expozice, na níž je radno se obrátit, pakliže vás zajímají informace o slavných hráčích, trenérech nebo prezidentech, kteří svoji profesní dráhu spojili s Blaugranas.

Největší úctu ze současných fotbalistů si za deset let svého působení v A-týmu vysloužil Lionel Messi. Jeho pověst a důležitost v dějinách moderní hry daleko přesahuje skutečnou velikost Argentincovy postavy, a právě proto je zde drobný mužík označován za vůbec nejlepšího hráče historie. Své opodstatnění tento titul má; stačí podotknout, že nikdo jiný nedokázal vyhrát Zlatý míč (ocenění pro nejlepšího hráče světa) čtyřikrát za sebou.

Nejen Messi musí zažívat úžasné pocity, když týden co týden nastupuje na travnatých jevištích a užívá si atmosféru, kterou davy příchozích vytvářejí. Už jen představa této extáze mně rozpálila do pravé fotbalové horečky - stačilo se rozhlédnout z ochozů do obrovského vzduchoprázdna osazeného červenými a modrými sedačkami.

Kochání mělo dlouhé trvání. Přiblížit se duši jedinců s božskými dolními končetinami ještě více se ovšem nabízelo záhy. Stačilo sejít pár schodů a alespoň pohledem se spřátelit se zeleným pažitem. Nutno podotknout, že kvalita nízce střižené plochy je na světelná léta vzdálená od trávníku na domácí zahrádce nebo vesnickém fotbalovém hřišti.

Protože jsem stejnou prohlídku před rokem a půl absolvoval i v domově největšího nepřítele Barcy, na madridském Santiago Bernabéu, člověk se nedokázal vyhnout porovnávání. El Clásico stadionů skončilo plus minus nerozhodně. I na Realu se návštěvník podívá na dosah nohy k hrací ploše, tam se ale navíc můžete posadit na trenérskou lavičku. Body pro Camp Nou zase vydělá tunel vedoucí z kabin na hlavní scénu, kde vám pro představu předzápasové trémy z reproduktorů pouští chorály. Vlastně už schází jen maličkosti – navléct dres, obout kopačky a načesat vlasy. Jenže se krapet obávám, že rozdíly ve fotbalových dovednostech zas takovou maličkostí nebudou.

V neposlední řadě vás trasa prohlídky seznámí s prací sportovního novináře. Tak určitě první slova aktérů zápasů hltají žurnalisté v tiskovém středisku a prostorné mix zóně, která byla zasazena do zázemí pár metrů od převlékáren. Fotbalové střetnutí sledují reportéři pro změnu úplně nahoře, kousek pod střechou hlavní tribuny stánku. Desítky schodů poslouží jako ideální rozcvička pro mluvidla komentátorů a pera píšících; postřehnout drobnou teč v poslední minutě semifinále Ligy mistrů na dobrých osmdesát metrů asi však není úplně hračka.

Uživit takového obra kromě sponzorů (obří reklama na Qatar Airways zdobí průčelí hlavního brány) pomáhají fanoušci, kteří si po celém světě pořizují suvenýry v klubových barvách. Zdejší megastore, v němž končí poznávací cesta Camp Nou, plní kromě obligátních dresů, triček a míčů několik netradičních předmětů v červeno-modré kombinaci – namátkou vybírám kravaty, popelníky, dětské stavebnice, brambůrky, hodinky nebo spodní prádlo.

Ještě před návratem na hostel jsem stačil poznat místní fotbalisty v akci. Na umělce poblíž stadionu zrovna trénovaly mladé naděje některého z menších barcelonských klubů. Coby začínající kouč pro mě bylo nesmírně poučné sledovat drilování v duchu španělského fotbalu – hra na malém prostoru, držení míče a perfektní ovládání míče. Žádné běhání tam a sem nebo snad zdlouhavé vysvětlování taktiky, s nímž byste s dost velkou pravděpodobností setkali na české tréninkové jednotce. I tady asi tkví důvod, proč dnes trenér španělského nároďáku del Bosque na rozdíl od neúspěšného Michala Bílka oznamoval nominaci na blížící se světový šampionát. Závěr příjemně stráveného podvečera byl tedy vlastně tak trochu filozofický.

Květnové úterý jsem ale po ránu zahájil vzpomínkou na včerejší večer, jenž byl zasvěcen rejdařskému bádání. Přeprava cestujících a nákladu si logicky žádá odpovídající množství námořníků. Většina z nich bydlela ve čtvrti Raval, která se netěší nikterak příznivé pověsti. Stačí pár pohledů napříč místními ulicemi a snadno vám docvakne, že (multi)milionáři tady asi nesídlí. Na poměrně nenápadném místě mezi popraskanými fasádami na vás vymňoukne (i když ne tak docela) vymodelovaný kocour obrovských rozměrů. Netuším, proč kolumbijský výtvarník Fernando Botero umístil své dílo zrovna sem; jistě ale vím, že se mu skulptura přátelského zvířete povedla.

Daleko přívětivější část Barcelony hledejme na druhé straně dobře známé třídy Ramblas. V gotické čtvrti (Barri Gotic) hledejme Plaza Real, která čtvercovou proporcí připomíná madridského bratrance Plaza Mayor. Dalším navštíveným místem byla barcelonská Katedrála sv. Eulálie. Itinerář výletu nás k této stavbě zavedl z boku, jednou z mnoha úzkých uliček, což už tak dost vysoký kostel opticky ještě zvětšilo.

„Hadími“ ulicemi to odsud není daleko do Muzea Pabla Picassa. Život kubistického umělce je s Barcelonou značně spojen, a proto obrazárna neodolatelně svádí turisty k návštěvě, o čemž svědčí dlouhá fronta na vstupenku a hojně navštěvované sály s Picassovými obrazy na stěnách. Ne všechny z nich ovšem skrývají svůj hluboký význam v nečitelných tvarech kubismu.

Stejně jako teenager k dospělosti i Picasso k jedinečnosti musel dojít postupnými krůčky. Kurátoři stálých expozic moc dobře věděli, proč jednotlivá díla seřadit chronologicky. Jedině tak návštěvník pochopí, že trajektorii štětce neurčoval rodák z Málagy podle počasí nebo ceny denního tisku; byl to naopak životní úděl a noví přátelé, kteří dovedli Picassa k tvorbě obrazů s pochybnými obrysy.

Obrovská pozornost se točí kolem Las Meninas – série obrazů, které v různých konturách a tvarech překreslují slavnou olejovou malbu (česky Dvorní dámy) Diega Velázqueze. Nechce se věřit, že by se Picasso, autor zhruba 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur (jak uvádí Wikipedia), tak moc nudil, že se rozhodl stejnou situaci překreslit několikrát. Jak ale prozradí sousední místnost, i jeho porazil stereotyp. V září roku 1957 si ve francouzském Cannes střihl krátkou přestávku a místo dvorním dámám (nezlobte se, drahé lady) se pár dní věnoval kresbám holubů.

Těžko říci, kdo by souboj něhy s ptactvem vyhrál. Já ovšem zatím nad Barcelonou vedu s drobným náskokem: dnes se mi podařilo poznat dva místní giganty – Picassa a FC Barcelonu. 

BARCELONA 2014 - Den 1: Energie sbalená na cesty

Z hlediska energetického stavu organismu jsou dny a dny. V některých z nich o vás únava ani nezavadí a máte pocit, že prorazit zeď hlavou je zhruba stejně snadné jako koupit si chleba. Jiné, mnohem nepříjemnější dnové vás ovšem obalí štiplavým odérem a udělat tři kroky za sebou si žádá obrovské přemáhání. Právě druhý případ jsem si dnes vyzkoušel na vlastní kůži. Nohy ztěžkly, pusa zívala na plné obrátky a cukry tak nějak došly. Už první ze šesti dnů poznávání druhého největšího španělského města Barcelony mě málem zdolal – ale záchrana, zaplaťpánbůh, přišla včas…

První kilojouly z útrob mého těla odebral sedmihodinový cestovní maraton. Ze všech známých procedur (počínaje odbavovací a konče orientační) vybírám přepravu rychlovlakem z barcelonského letiště do centra katalánské metropole. Nesmírnou výhodou pro dorazivší turisty je časová výhodnost tohoto spojení, ve vagónu strávíte pouhých devatenáct minut. Jenže pokud máte smůlu (třeba jako já), stejnou dobu si počkáte jen na příjezd soupravy do stanice. Inu, peníze jsou peníze a při plánování provozu pravděpodobně dostala přednost efektivita před pohodlností pasažérů.

Že bych nějakou jó pohodlnost čekal od našeho ubytovacího zařízení, se taky dvakrát tvrdit nedá. První kontakt však proběhl vcelku hladce. Na vřelá objetí, či dokonce nějaké erotické souznění sice nedošlo; náš vztah bude spíše připomínat manželství po třiceti letech. Občas se na sebe s hostelem Alberguinn zle zamračíme, drobnou hádku taky vyloučit nelze, ale hlavní parametr – přežít – takřka s lusknutím prstu splníme. Jen pevně věřím, že na konci naší symbiózy nenatáhnu nohy v rakvi, ale na domovském lůžku.

Významným plusovým bodem zajisté jeví se býti poloha hostelu. Pár minut chůze od mého bydliště pro následujících šest dní se nachází dopravní uzel Sants, odkud se dostanete snad úplně všude; vyjma Tramtárie a Kardašovy Řečice. I když, možná i tam; s těmito destinacemi zatím jaksi nemám potřebné zkušenosti. Plaza de Catalunya nicméně v dosahu terminálu (konkrétně linky L1 zdejší podzemky) leží stoprocentně.

První kroky v rámci tohoto obrovského prostranství nás zavedly mezi dvě fontány, které chrlí litry vody, a aby jim snad nebylo smutno, dohlíží na ně hned několikero pozoruhodných soch. Kromě umění nabízí Náměstí Katalánska rovněž metry čtvereční zeleně nebo plochu pokrytou jedinečnou mozaikovou dlažbou. O pár desítek let později než krásné památky svůj prostor obsadila komerce. V okolních historických budovách tak našly svá sídla kupříkladu španělské banky, dráhy, několik hotelů anebo známý obchodní dům El Corte Inglés.

Opravdovým fanynkám a fanouškům (pakliže si někteří muži libují v pravidelném snižování objemu svých peněženek) utrácení budiž doporučeno přesunout se o kousek níže, blíže k Baleárskému moři. Tisíc tři sta metrů dlouhá třída Rambla spojuje dost možná nejdůležitější místní náměstí s pobřežím a nezklame snad žádného jedince, bažícího po naplnění nákupní tašky měkkým či ještě měkčím zbožím. Vážně netuším, jestli tady ceny rostou zleva doprava, ze shora dolů, ze severu na jih či od západu na východ.

Jenže hřešit se má a na cestách zvlášť. Hladina únavy nebezpečně vzrostla, a když hodiny ukazovaly něco po deváté, začala si o snížení říkat dost výrazně. A ruku na srdce, ať už si o hnědém nápoji s červenou etiketou myslíme cokoli, řada z nás se o něj ve stavech energetické nouze ráda opře. Alespoň v životě mé skromné maličkosti čas od času nastanou chvíle, kdy ke štěstí opravdu stačí jen třetinková plechovka. Protentokrát jsem do košíku ještě přidal vynikající čerstvou bagetu, jíž zdejší regály doslova přetékají – není divu, že svět ihned nasadil usměvavější emotikon. (Jako další kulinářský zážitek bych označil klobásku chorizo, která v chuťových pohárcích zanechá nezapomenutelné vzpomínky; nezbývá než vřele doporučit.)

A pak, posilněn a vybaven, nastal čas na vzdělávání v oblasti rejdařství. První možnost prohlédnout si zdejší přístav se mi nabídla už při odpoledním přistání, kdy se Airbus A319 Českých aerolinií doslova dotýkal kapitánských můstků, více či méně naplněných kontejnerů a obrovských, mrštných jeřábů. Ale zdejší marina se nenese jen ve znaku nákladní dopravy; parkují tu i luxusní plachetnice, vyhlídkové lodě a historické kousky.

Člověk až litoval, že se k vlnám dostal až v pozdně večerních hodinách, kdy alespoň minimální viditelnost zajišťovalo pouze přilehlé obchodní centrum. Ano, slyšíte správně. Nejen mola a rampy patří do základního vybavení devátého nejvytíženějšího evropského přístaviště. Za více než dvě tisícovky let, kdy se plní jeho kronika, se stačilo vytvořit komplexní obchodně-průmyslové centrum, na které dohlíží námořník - sportovně řečeno - světové extratřídy.

Vždyť kdo jiný než Kryštof Kolumbus může s velitelskou grimasou kontrolovat tisíce cestujících a tuny nákladu, které se zde ročně protočí. Jeho památník je vztyčen na samém konci několikrát zmíněné třídy Rambla a uchvátí svojí monumentální výškou. Šedesát metrů nad okolním povrchem spokojeně postává objevitel Ameriky (nefouká tam na něj?) a, podržte se, ukazuje někam směrem na Afriku. Právě tato geografická nedokonalost někdy poslouží k pobavení místních; těžko však říci, zdali by to Kryštofovi nějak moc vadilo.

Směr mých myšlenek se pár chvil poté ubíral pro změnu neznámo kam. Lavička na prahu dřevěného mola mě bez sebemenších problémů zlákala přepnout znavené tělo do klidového režimu, něco jako mód Letadlo v mobilních přístrojích. Stále funkční, stále sloužící – ale větších úkolů neschopen. Energie převzatá od coca-coly pomalu prchala do nenávratna, v kostech zbyl jen slabý opar. Síly však z ničeho nic začaly přibývat. Přiválo je moře, sladký vánek proudící do vnitrozemí a drobné kapky deště padající z oblohy. Dobíjím baterky. Na Barcelonu totiž budu potřebovat víc než sto procent.  

Přestavba (ne)povolena

Víkend co víkend pohodlně usedal k televizi či na tribunu a fotbal se mu jevil jako hanebně jednoduchá hra. Hrdinové v kopačkách se vznášeli po trávníku a do soupeřovy branky pravidelně servírovali jeden balón za druhým. S takřka božskými atributy vyčníval ten nejmenší. Jakoby právě trpaslíkovi kulatý nesmysl patřil. Trofeje padaly z nebe a zážitků stačilo by na vydání knihy. Jenže dneska? Fanoušek Barcelony přešel z pohádky do hororu.

Poslední slzy zklamání pramení ze série tří porážek v řadě. Ligová s Granadou snížila šance na zisk mistrovského titulu, evropská s Atléticem Madrid zavřela před Blaugranas vrata semifinále Ligy mistrů a pohárová s Realem Madrid ve finále Copa del Rey dovršila týden sportovního neštěstí. Silnými konturami se tak rýsuje sezona bez trofeje, která Camp Nou rozesmutnila naposledy před šesti lety.

Krátkodobá bolest může brzy skončit, protože už dnes Barca vyzve v ligovém utkání Athletic Bilbao.  Problémů katalánského klubu nicméně existuje daleko více a jejich řešení by vzhledem k budoucnosti mužstva mělo mít nejvyšší prioritu. Lze sice spekulovat, že současnému trápení přispívají zranění defenzivních hráčů (Valdés, Piqué, Puyol, nově Alba), podivná rozhodnutí argentinského trenéra Martina - Andrés Iniesta na křídle či opakované nasazování nevýrazného Fabregase – nebo chabá forma Lionela Messiho, kterému prý již v hlavě vibrují myšlenky na červnové mistrovství světa.

Marná sláva. Zranění či ztráta formy potká čas od času každého fotbalistu, potažmo tým. Je však podivuhodné, že taková organizace se s podobnými trably nedokáže vypořádat na úrovni. Způsob lepení absencí budí spíše dojem průměrného celku ze středu tabulky. Působení Pinta v brance a Mascherana na stoperu si asi nezasluhuje tak negativní reakce diváků, ale jako spolehlivá náhrada se ani jeden rozhodně nejeví. Předpoklady, že Messiho doplní nebo případně nahradí loni příchozí Neymar, se také ukázaly jako mylné. Jistou roli zde zřejmě sehrálo i vyšetřování okolo vyúčtování milionového přestupu brazilského šikuly z domovského Santosu.

Tento skandál vyústil v lednovou rezignaci prezidenta FC Barcelona Sandra Rosella, pro nějž ovšem nejde o jedinou kontroverzi funkčního období. Na začátku dubna totiž FIFA zakázala klubu veškeré příchody nových hráčů po dobu 14 měsíců (tj. do léta příštího roku) kvůli porušení pravidel o přestupu fotbalistů pod 18 let v období 2009-2013 – tedy za Rosellovy vlády.

Ještě v nedávné historii by se Barca na hřišti bez posil v klidu obešla. Jenže osa party, která pod vedením Pepa Guardioly uchvátila Evropu, se pomalu rozpadá. Po konci tohoto ročníku plánují pravit sbohem gólman Valdés a kapitán Carles Puyol. Ani někdejší král středu pole Xavi věk nezastaví a postupně ztrácí klíčky k odemknutí obran soupeřů, přičemž jeho přirozenou náhradu Thiaga Alcantaru nechalo vedení k údivu mnohých utéct do Bayernu Mnichov. Do nejlepších let dorostl již zmiňovaný Fabregas, který ale nezáří tak, jak se čekalo.

Veškeré naděje příznivců katalánského hegemona se nyní upínají k Primera División, v níž šance na první místo alespoň teoreticky stále přežívají. Právě finišující sezona však naznačila, že styl tiki-taka si zaslouží okysličení – a nebude stačit jen dýchání z úst do úst, ale dost možná pořádná porce životadárného plynu. Po loňském výprasku od Bayernu se hodně mluví o změně herního projevu, jenž řada protivníků dokáže lehce přečíst a ubránit. Ani jistý průvan lidských zdrojů v kabině by nebyl úplně od věci.  

Nápadů snůška; jejich realizace nesmírně obtížná. Přestupy zakázány a žádný zázračný talent věhlasná akademie La Masia dlouho nevydala. Řešit se bude i otázka trenéra, jelikož Argentinec Tata Martino zatím vesměs tápe. Může se stát, že FIFA vyhoví odvolání a na Pyrenejský poloostrov brzy zamíří kvalitní brankář a střední obránce. Třeba nás Barcelona ještě překvapí a nabídne restart v této nebo další sezoně. Současná krátkodobá stagnace ovšem jen poukázala na problémy, jejichž odstranění dlouhodobému vývoji a přílivu dalších úspěchům pomůže. 

Když "retro" není retro

Flagrate! vykřikla J. K. Rowlingová, vzala do ruky hůlku (pardon, tužku) a v enormně zaplněném prostoru detektivních románů začala zářivým písmem tvořit. Svůj nezaměnitelný a nesmírně čtivý literární styl, jehož vytříbenost poslouží k zabavení nejen více či méně odrostlých teenagerů hltajících Harryho Pottera, schovala za pseudonym Robert Galbraith a čtenáře nadchla detektivkou Volání kukačky.

Detektivkou, která přidrží oči u písmenek, přestože na první pohled vybočuje ze současného pojetí kriminálních příběhů. Nenabízí naturalistické scény, v nichž vládne krev a síla. Hlavní postava nepřekousne strom vejpůl ani nepřemístí protivníkovy oči z důlků na chodidla. Cormoran Strike používá klasické vyšetřovací postupy, rozum a intuici, a oprašuje slavné Poirotovy šedé buňky mozkové.

Zprvu se zdá, že jejich užití nebude vůbec třeba. Smrt modelky Luly Landryové uzavřela policie jako sebevraždu. S tím se ovšem nechce smířit bratr zesnulé celebrity a vyhledá Strika. Životní epizoda, uprostřed níž se soukromý detektiv nachází (rozchod s krásnou Charlotte; dluhy, kam se podívá), nicméně nenapovídá, že by štěstí patřilo mezi jeho nejlepší přátele. Předpoklady pro úspěšné pátrání jsou takřka nulové.

Zanedlouho se ale Cormoran dostane na správnou notu a společně se svou sympatickou sekretářkou rozplétají pravdu napříč širokým spektrem podezřelých postav a různorodých prostředí. Rowlingová nás postupně zavede do koutů showbyznysu, právnické firmy nebo bezdomovecké ubytovny, aby poté, co parádně vykreslí atmosféru daného místa, pitvala přehnaně vychloubačné či nehorázně tajemné osoby.

Žádný z rozhovorů však nenudí. Stereotypní dotazy na alibi jsou ve významné menšině, daleko více se slova točí okolo psychologických souvislostí a vztahů. Fakta nepadají z nebe jako monzunové deště, ale přicházejí sama, přirozeně a nenuceně. Čtivosti a spádu děje prostého akčních sekvencí rovněž napomáhá šikovné členění knihy na menší celky, jež jsou uvedeny citacemi starověkých literárních velikánů.

Tvrzení, že Galbraith-Rowlingová se kvapem zařadila mezi velikány současné tvorby, není daleko od pravdy. I přes svoji nepopiratelnou bestsellerovost nabídlo Volání kukačky fantastické čtení a dokázalo, že ani v jednadvacátém století nemusí být detektivka nutně také krvavý thriller.

Hlad rozplést záhadu pochopitelně postupně rostl a závěrečný pokrm stál za to – vyvrcholení má grády a nejednoho překvapí. A další chod už se nezadržitelně blíží, v červnu 2014 totiž bude Cormoran Strike opět povolán do práce. Ještě předtím ale nechme kukačku dokukat. Zaslouží si to!

Nechte koncepce, začněte pracovat!

Někdy mám pocit, že fotbalový klub v útrapách spasí jedině nová koncepce. Že když přihrávky nedodržují stanovenou linii, když balóny odskakují od kopaček, když střely létají tři ulice za stadion; pokaždé je třeba měnit koncepci. Tím většinou myslíme angažování nového trenéra, změnu herního systému, nasazování jiných hráčů (častokrát mladších, tj. levnějších) a spoustu dalších novot. A pokud se po čase ukáže, že to stále jaksi neklape, proč onu nefungující koncepci rovnou nezrušit? Vyměníme koncepce, pojedeme zase od začátku. Nastolí se druhá koncepce a tatáž procedura. I hloupého napadne, že při takovém uvažování žádná koncepce vlastně vůbec neexistuje.

Tak nějak to funguje v pražské Slavii od léta roku 2010. Klub zvyklý na evropské poháry a boj na čele ligy tehdy neměl ani jedno. Karel Jarolím – kouč, který červenobílé dovedl nejprve k titulům a posléze do podprůměru – byl nejprve odejit, aby se po pár týdnech (kteréžto mezidobí vyplnil František Cipro) rozhodlo, že to teda ještě jednou zkusíme. Návrat se však vůbec nevydařil a domácí lavička v Edenu neúnavně vítala nové a nové náčelníky: Petrouš poprvé, Straka, Poustka, Rada, Petrouš podruhé. Tři a půl roku, sedm trenérů. Loni v září měl stabilizaci přinést Miroslav Koubek. Píše se březen a Koubka nahrazuje Nizozemec Pastoor. Důvod? Nová koncepce směřování klubu.

Právě poslední změna vzbuzuje řadu rozporuplných reakcí napříč nejen sešívaným spektrem. Dvaašedesátiletý Koubek převzal tým s jediným cílem – zabránit starostem o udržení v nejvyšší soutěži. Na podzim se pár bodů podařilo vybojovat, rapidní obrat ale měl nastat až po zimní přestávce. K druhé polovině Gambrinus ligy se díky několika zajímavým posilám vzhlíželo s očekáváním, jenže debakl 1:5 v Olomouci namísto naděje vyvolal šok a rovněž – jak se posléze ukázalo -  rozhodnutí o konci Miroslava Koubka. Jenže samotná trenérská rošáda se uskutečnila až o týden později, po domácí výhře nad Duklou Praha.

Propuštění po vítězném utkání není zrovna standardní událostí, a pocit nespravedlnosti tak patrně na Koubka dýchá ze všech stran. Zvlášť když se před několika týdny vzdal kvůli klubovým povinnostem práce u reprezentační devatenáctky. Pokud je ovšem sportovní vedení Slavie přesvědčeno o kvalitách Alexe Pastoora, nemůže se na to v tvrdém fotbalovém světě ohlížet.

První soutěžní zápas v českém kopané si nizozemský kouč vyzkouší v Teplicích. V prvních týdnech dost pravděpodobně zafunguje tradiční kouzlo impulsu, jež nový muž v čele mužstva zpravidla vyčaruje. Správnost překvapivého kroku, které spíše než od sportovního ředitele Karola Kisela vzešlo z hlavy jeho poradce Igora Kornějeva (což Kiselovi pár měsíců po nástupu do funkce uděluje funkcionářskou žlutou kartu), ukáže až čas. Kladem Pastoorova životopisu je určitě postup s Excelsiorem do Eredivisie, zato tři zápasy a skóre 2:15 v úvodu letošní sezony s Nijmegenem zase výraznou stinnou stránkou. Posuzovat trenérské schopnosti podle čísel a letmého průletu curriculum vitae ale nelze. Pokud však má ty, jež potřebuje současná Slavia k cestě z krize, musí dostat čas. A ten by neměli v Edenu ztrácet vymýšlením koncepce, ale tvrdou a trpělivou prací.

Stylový prknařky

Oheň hoří, Hry běží a k Ruské federaci vzhlíží celý svět. Velký skandál ne a ne přijít, a Vladimir Vladimirovič Putin tak zřejmě oplývá spokojeností. Ani maskot Zeman si nemá proč stěžovat – tři medaile za tři dny zahřály české sportovní duše na dosti žhavou teplotu. Podtrženo, sečteno; hrdinové z osmaosmdesáti zemí se sjeli do Soči, aby oslavili Coubertinovu myšlenku, a sportovní divák má pořádné hody.

Kromě provařených disciplín jako hokej, lyžování či krasobruslení dostává možnost zhlédnout i ne tolik sledovaná odvětví. Zajímavým bodem víkendového programu, ve kterém se tedy opravdu dalo na co koukat, pro mě byl slopestyle na prkně. Snowboardisté a snowboardistky se v jeho rámci musí vypořádat nejen s pořádně prudkou pistou, ale především s celou řadou překážek; mimo sněhových skokánků takových, jež by na sjezdovce hledal snad jen architekt obchodního centra – kupříkladu schodiště nebo zábradlí. Úkolem samotných soutěžících pak není nic menšího než na trase předvést co nejatraktivnější skoky a triky a oslovit stylové rozhodčí.

Když se odvážlivci, z nichž valná většina považuje snowboarding spíš za smysl svého volnomyšlenkářského života než sport, vydávají ze startovní rampy dolů, adrenalin na vás dýchá i skrz televizní obrazovku. Laika rychle ohromí nádherné akrobatické prvky, snaha o kreativní jízdu a prostý úsměv aktérů hned po dojezdu. Za mnohé z výše uvedených informací třeba poděkovat Matěji Novákovi, jehož moderní a nestandardně odlehčený (a vůbec ne špatný!) komentář coby experta České televize přispěl k slopestylové extázi nejednoho fanouška. Teď už víme, že k úspěchu vede dobrej switch, stylovej cork, navíc se hodí vystřihnout nějakou tu sedmsetdvacítku, ne-li hned tisícšedesátku. Každou překážku taky musíme zabít nose či tail grabem. Hnidopich se poslušně hlásí, že čeština kamsi odešla, ale já si tak nějak představuju ideální projev televizního experta: nadšený, odborný a laikovi lehce srozumitelný. Protentokrát vem Máchu čert.

Slopestyle se v programu zimních olympijských her objevil vůbec poprvé a ve výsledku se zrodila dvě pěkně strávená dopoledne. Nedělní klání žen ale bylo přece jen o něco zajímavější. Za prvé se o medaili statečně rvala Šárka Pančochová, jejíž jízda si podle znalců zasloužila lepší umístění než pátou příčku (větší spravedlnosti by mohl přispět "krasobruslařský" systém hodnocení); za druhé si povolání prknařky vybrala celá řada moc pěkných dívek. Člověk až lituje, že snowboarding se provozuje v zimní soupravě. Ruku na srdce, i během televizního „sportování“ dostávají sny každého chlapa zase nový rozměr – kdo z nás by se rád neviděl na prkně v plavkách, třeba někde v Norsku (viz Silje Norendalovou). Škoda jen, že většina podobných představ končí vždy někde v šuplíku. I když možná je to dobře. Ona by nám asi vážně byla zima…