Stylový prknařky

Oheň hoří, Hry běží a k Ruské federaci vzhlíží celý svět. Velký skandál ne a ne přijít, a Vladimir Vladimirovič Putin tak zřejmě oplývá spokojeností. Ani maskot Zeman si nemá proč stěžovat – tři medaile za tři dny zahřály české sportovní duše na dosti žhavou teplotu. Podtrženo, sečteno; hrdinové z osmaosmdesáti zemí se sjeli do Soči, aby oslavili Coubertinovu myšlenku, a sportovní divák má pořádné hody.

Kromě provařených disciplín jako hokej, lyžování či krasobruslení dostává možnost zhlédnout i ne tolik sledovaná odvětví. Zajímavým bodem víkendového programu, ve kterém se tedy opravdu dalo na co koukat, pro mě byl slopestyle na prkně. Snowboardisté a snowboardistky se v jeho rámci musí vypořádat nejen s pořádně prudkou pistou, ale především s celou řadou překážek; mimo sněhových skokánků takových, jež by na sjezdovce hledal snad jen architekt obchodního centra – kupříkladu schodiště nebo zábradlí. Úkolem samotných soutěžících pak není nic menšího než na trase předvést co nejatraktivnější skoky a triky a oslovit stylové rozhodčí.

Když se odvážlivci, z nichž valná většina považuje snowboarding spíš za smysl svého volnomyšlenkářského života než sport, vydávají ze startovní rampy dolů, adrenalin na vás dýchá i skrz televizní obrazovku. Laika rychle ohromí nádherné akrobatické prvky, snaha o kreativní jízdu a prostý úsměv aktérů hned po dojezdu. Za mnohé z výše uvedených informací třeba poděkovat Matěji Novákovi, jehož moderní a nestandardně odlehčený (a vůbec ne špatný!) komentář coby experta České televize přispěl k slopestylové extázi nejednoho fanouška. Teď už víme, že k úspěchu vede dobrej switch, stylovej cork, navíc se hodí vystřihnout nějakou tu sedmsetdvacítku, ne-li hned tisícšedesátku. Každou překážku taky musíme zabít nose či tail grabem. Hnidopich se poslušně hlásí, že čeština kamsi odešla, ale já si tak nějak představuju ideální projev televizního experta: nadšený, odborný a laikovi lehce srozumitelný. Protentokrát vem Máchu čert.

Slopestyle se v programu zimních olympijských her objevil vůbec poprvé a ve výsledku se zrodila dvě pěkně strávená dopoledne. Nedělní klání žen ale bylo přece jen o něco zajímavější. Za prvé se o medaili statečně rvala Šárka Pančochová, jejíž jízda si podle znalců zasloužila lepší umístění než pátou příčku (větší spravedlnosti by mohl přispět "krasobruslařský" systém hodnocení); za druhé si povolání prknařky vybrala celá řada moc pěkných dívek. Člověk až lituje, že snowboarding se provozuje v zimní soupravě. Ruku na srdce, i během televizního „sportování“ dostávají sny každého chlapa zase nový rozměr – kdo z nás by se rád neviděl na prkně v plavkách, třeba někde v Norsku (viz Silje Norendalovou). Škoda jen, že většina podobných představ končí vždy někde v šuplíku. I když možná je to dobře. Ona by nám asi vážně byla zima…

Něžné vlny trapnosti

Slogan „nová česká komedie“ jste už asi mnohokrát slyšeli. V různých formách mediální propagace čerstvých českých snímků, jejichž sekundárním cílem je pobavit (tím prvním, bohužel, zůstává dobře vydělat), se objeví prakticky pokaždé. A nutno podotknout, že – ke smůle tuzemského diváka - jen málokdy se ona touha po kině plném vysmátých tváří tvůrcům podaří naplnit. Ve stejném duchu se neslo i nejčerstvější dílo mainstreamového režiséra Jiřího Vejdělka.

 

Něžné vlny jsou zasazeny do dob před sametovou revolucí (jak originální, že?). Nesmělý mladík Vojta se zamiloval do své spolužačky Ely, talentované akvabely, které se v osudovém listopadu 89 otevírá možnost vycestovat za hranice. Příležitost k poslednímu setkání před věčným odloučením přichází přesně sedmnáctého – a co nastane potom, už každý snadno domyslí. Námět až naivně jednoduchý, ovšem jistý potenciál v něm bezesporu ukryt je. Filmařům se jej ale objevit nepodařilo, a to hned z několika důvodů.

 

Pro ten první nemusíte chodit příliš daleko. Stačí se podívat na strukturu příběhu: výše popisovaná zápletka, na níž distributor láká i v oficiálním nástinu, se odehrává až v posledních dvaceti minutách. Zodpovědět na otázku, co se děje předtím, je (čímž se dostáváme k důvodu číslo dvě) až moc jednoduché – v různých sekvencích se opakují scény, jež průměrný český divák moc dobře zná; ať už to je socialistický tělocvikář v barevné teplákové soupravě nebo „humorné“ připomenutí sovětské cenzury při jaderné havárii v Černobylu. Pořád stejná písnička, na níž však určitá část společnosti stále slyší.

Ale jistě, v některých aspektech či pasážích to zas tak hrozné nebylo. Čistě z pohledu kontur a obrazu se pár momentů kameramanovi zdařilo vystihnout velmi dobře, třikrát či čtyřikrát se i od srdce zasmějete. Na obě dívky s rusými vlasy se dívá moc pěkně, což platí i o mamince Táně Pauhofové. Kladné body tradičně přinesl Vojta Dyk v obvyklé roli svůdníka. Že to je málo, však šlo během šestadevadesáti minut zatraceně poznat.

 

Času hledat mouchy bylo prostě moc. Vejdělek chtěl coby scénárista i režisér v jedné osobě dle svých slov návštěvníky kina soustavně bavit, čehož plánoval dosáhnout replikami vtipných situací, jež se opravdu udály. Copak o to, vtip v nich možná vězel. Přenesení reálného života do obrazu ještě jakási měřítka snese, jenže transformace slova do scénáře víceméně jenom vázla. A tak při sledování produktu tasím namísto „trvalého úsměvu“, o němž autor v médiích básnil, spíše pousmání trpké. Nevylučuji, že někdo – a významným kritériem zřejmě bude věk – si nad Něžnými vlnami ustele peřinu dobrého, byť prostého humoru (proti gustu žádný dišputát…) a typické filmové oddechovky, nicméně střízlivým očím a uším nemůže ujít, že vtip se na plátně povedl až podezřele zřídka.