Přestavba (ne)povolena

Víkend co víkend pohodlně usedal k televizi či na tribunu a fotbal se mu jevil jako hanebně jednoduchá hra. Hrdinové v kopačkách se vznášeli po trávníku a do soupeřovy branky pravidelně servírovali jeden balón za druhým. S takřka božskými atributy vyčníval ten nejmenší. Jakoby právě trpaslíkovi kulatý nesmysl patřil. Trofeje padaly z nebe a zážitků stačilo by na vydání knihy. Jenže dneska? Fanoušek Barcelony přešel z pohádky do hororu.

Poslední slzy zklamání pramení ze série tří porážek v řadě. Ligová s Granadou snížila šance na zisk mistrovského titulu, evropská s Atléticem Madrid zavřela před Blaugranas vrata semifinále Ligy mistrů a pohárová s Realem Madrid ve finále Copa del Rey dovršila týden sportovního neštěstí. Silnými konturami se tak rýsuje sezona bez trofeje, která Camp Nou rozesmutnila naposledy před šesti lety.

Krátkodobá bolest může brzy skončit, protože už dnes Barca vyzve v ligovém utkání Athletic Bilbao.  Problémů katalánského klubu nicméně existuje daleko více a jejich řešení by vzhledem k budoucnosti mužstva mělo mít nejvyšší prioritu. Lze sice spekulovat, že současnému trápení přispívají zranění defenzivních hráčů (Valdés, Piqué, Puyol, nově Alba), podivná rozhodnutí argentinského trenéra Martina - Andrés Iniesta na křídle či opakované nasazování nevýrazného Fabregase – nebo chabá forma Lionela Messiho, kterému prý již v hlavě vibrují myšlenky na červnové mistrovství světa.

Marná sláva. Zranění či ztráta formy potká čas od času každého fotbalistu, potažmo tým. Je však podivuhodné, že taková organizace se s podobnými trably nedokáže vypořádat na úrovni. Způsob lepení absencí budí spíše dojem průměrného celku ze středu tabulky. Působení Pinta v brance a Mascherana na stoperu si asi nezasluhuje tak negativní reakce diváků, ale jako spolehlivá náhrada se ani jeden rozhodně nejeví. Předpoklady, že Messiho doplní nebo případně nahradí loni příchozí Neymar, se také ukázaly jako mylné. Jistou roli zde zřejmě sehrálo i vyšetřování okolo vyúčtování milionového přestupu brazilského šikuly z domovského Santosu.

Tento skandál vyústil v lednovou rezignaci prezidenta FC Barcelona Sandra Rosella, pro nějž ovšem nejde o jedinou kontroverzi funkčního období. Na začátku dubna totiž FIFA zakázala klubu veškeré příchody nových hráčů po dobu 14 měsíců (tj. do léta příštího roku) kvůli porušení pravidel o přestupu fotbalistů pod 18 let v období 2009-2013 – tedy za Rosellovy vlády.

Ještě v nedávné historii by se Barca na hřišti bez posil v klidu obešla. Jenže osa party, která pod vedením Pepa Guardioly uchvátila Evropu, se pomalu rozpadá. Po konci tohoto ročníku plánují pravit sbohem gólman Valdés a kapitán Carles Puyol. Ani někdejší král středu pole Xavi věk nezastaví a postupně ztrácí klíčky k odemknutí obran soupeřů, přičemž jeho přirozenou náhradu Thiaga Alcantaru nechalo vedení k údivu mnohých utéct do Bayernu Mnichov. Do nejlepších let dorostl již zmiňovaný Fabregas, který ale nezáří tak, jak se čekalo.

Veškeré naděje příznivců katalánského hegemona se nyní upínají k Primera División, v níž šance na první místo alespoň teoreticky stále přežívají. Právě finišující sezona však naznačila, že styl tiki-taka si zaslouží okysličení – a nebude stačit jen dýchání z úst do úst, ale dost možná pořádná porce životadárného plynu. Po loňském výprasku od Bayernu se hodně mluví o změně herního projevu, jenž řada protivníků dokáže lehce přečíst a ubránit. Ani jistý průvan lidských zdrojů v kabině by nebyl úplně od věci.  

Nápadů snůška; jejich realizace nesmírně obtížná. Přestupy zakázány a žádný zázračný talent věhlasná akademie La Masia dlouho nevydala. Řešit se bude i otázka trenéra, jelikož Argentinec Tata Martino zatím vesměs tápe. Může se stát, že FIFA vyhoví odvolání a na Pyrenejský poloostrov brzy zamíří kvalitní brankář a střední obránce. Třeba nás Barcelona ještě překvapí a nabídne restart v této nebo další sezoně. Současná krátkodobá stagnace ovšem jen poukázala na problémy, jejichž odstranění dlouhodobému vývoji a přílivu dalších úspěchům pomůže. 

Když "retro" není retro

Flagrate! vykřikla J. K. Rowlingová, vzala do ruky hůlku (pardon, tužku) a v enormně zaplněném prostoru detektivních románů začala zářivým písmem tvořit. Svůj nezaměnitelný a nesmírně čtivý literární styl, jehož vytříbenost poslouží k zabavení nejen více či méně odrostlých teenagerů hltajících Harryho Pottera, schovala za pseudonym Robert Galbraith a čtenáře nadchla detektivkou Volání kukačky.

Detektivkou, která přidrží oči u písmenek, přestože na první pohled vybočuje ze současného pojetí kriminálních příběhů. Nenabízí naturalistické scény, v nichž vládne krev a síla. Hlavní postava nepřekousne strom vejpůl ani nepřemístí protivníkovy oči z důlků na chodidla. Cormoran Strike používá klasické vyšetřovací postupy, rozum a intuici, a oprašuje slavné Poirotovy šedé buňky mozkové.

Zprvu se zdá, že jejich užití nebude vůbec třeba. Smrt modelky Luly Landryové uzavřela policie jako sebevraždu. S tím se ovšem nechce smířit bratr zesnulé celebrity a vyhledá Strika. Životní epizoda, uprostřed níž se soukromý detektiv nachází (rozchod s krásnou Charlotte; dluhy, kam se podívá), nicméně nenapovídá, že by štěstí patřilo mezi jeho nejlepší přátele. Předpoklady pro úspěšné pátrání jsou takřka nulové.

Zanedlouho se ale Cormoran dostane na správnou notu a společně se svou sympatickou sekretářkou rozplétají pravdu napříč širokým spektrem podezřelých postav a různorodých prostředí. Rowlingová nás postupně zavede do koutů showbyznysu, právnické firmy nebo bezdomovecké ubytovny, aby poté, co parádně vykreslí atmosféru daného místa, pitvala přehnaně vychloubačné či nehorázně tajemné osoby.

Žádný z rozhovorů však nenudí. Stereotypní dotazy na alibi jsou ve významné menšině, daleko více se slova točí okolo psychologických souvislostí a vztahů. Fakta nepadají z nebe jako monzunové deště, ale přicházejí sama, přirozeně a nenuceně. Čtivosti a spádu děje prostého akčních sekvencí rovněž napomáhá šikovné členění knihy na menší celky, jež jsou uvedeny citacemi starověkých literárních velikánů.

Tvrzení, že Galbraith-Rowlingová se kvapem zařadila mezi velikány současné tvorby, není daleko od pravdy. I přes svoji nepopiratelnou bestsellerovost nabídlo Volání kukačky fantastické čtení a dokázalo, že ani v jednadvacátém století nemusí být detektivka nutně také krvavý thriller.

Hlad rozplést záhadu pochopitelně postupně rostl a závěrečný pokrm stál za to – vyvrcholení má grády a nejednoho překvapí. A další chod už se nezadržitelně blíží, v červnu 2014 totiž bude Cormoran Strike opět povolán do práce. Ještě předtím ale nechme kukačku dokukat. Zaslouží si to!