Hodiny tikají stále stejnou
rychlostí, přesto v těchto dnech běh času vnímáme a cítíme daleko
intenzivněji. Rok se totiž s rokem sešel, a ještě než se začne mohutně
slavit, přichází čas bilancování letopočtu minulého a přemítání o epizodě
nadcházející. Hodnocení staví každý dle svého osobního naturelu; bezstarostní
optimisté neopouštějí své od přírody šťastné opojení, pesimisté se tradičně
nechávají omámit odérem negativismu.
Nechci a vlastně ani neumím
předjímat, co nás čeká. Jen bych chtěl decentně upozornit na jednu skromnou
nestárnoucí tetičku, o jejímž životě lze každým dnem pochybovat. Vzdáleně, a
přesto velmi těsně je spojena se vzrůstajícími obavami ze strašáka jménem
Islámský stát, nejlepší marketingovou kampaní roku před uvedením filmu The
Interview nebo třeba pětadvacetiletým výročím pádu totalitního režimu
v naší zemi. Události, o nichž se na veřejné scéně horlivě debatuje, mají
společného jmenovatele. Dokládají, že ona drahá tetička jménem demokracie si zaslouží více péče, a to
především z naší strany, ze strany prostých občanů. Udržovat ji při životě
musíme v její nejčistší a nejprůzračnější podobě – nepřímé, s důrazem
na myšlenku.
Její opak, přímá demokracie,
nepředstavuje zásadní problém, který stočí běh našich životů do opačného směru. Ale
zároveň bychom na její pravidelné kritické zhodnocení neměli zapomínat; jedno
takové bych chtěl přinést.
Výrazné podněty k úvahám nám
nedávno dodal muž nejvyšší v naší zemi. Dvaadvacet měsíců po zvolení,
jednoho listopadového večera jsme najednou začali litovat vlastního prezidenta.
Winston Churchill kdysi pravil, že nejlepším argumentem proti demokracii je
pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. V jednadvacátém století přímá demokracie zaklepala na
české dveře, populismus se tajně vloudil spolu s ní a čas potom ukázal, že
průměrný volič to možná krapet zku***l.
Nehovořím z Lán, nýbrž
ze svého zimou zkroušeného pokojíčku; a stejně naladěné, pevně věřím, jsou i
vyhlídky na přímou vládu lidu. Byl-li bych stejně samolibý jako Miloš Zeman,
nezbylo by mi než praviti, že mé prognostické předpoklady se opět naplnily;
vždyť údajně nejspravedlivější formu demokracie jsem zavrhoval již před jejím
uvedením na českou politickou scénu. Z odporu k hlavě našeho státu
(čímž bych chtěl jeho blahou přítomnost v mém textu kulantně ukončit) tak
činit nehodlám. Argumentů proti referendům, přímým volbám a zákonodárným
občanským iniciativám zůstává i tak dost.
V konkrétním případě
prezidentské volby je aplikace takového systému snad ještě větším nesmyslem než
u výběru zastupitelů na zbývajících úrovních. Žijeme v zemi, kde hlava
státu plní veskrze reprezentativní funkci a maxima možného dosáhne, když se
jednou za čas na truc rozběhne proti zdi (a vyčká, než ji Sněmovna přehlasuje).
Nejvyšší činovník v parlamentním systému by měl své poddané především
spojovat a vzbuzovat v nich postupně mizící vlastenectví. Může tak úspěšně
činit osoba, jež do křesla usedla po vítězství ve dvoukolové přímé volbě?
Závěrečný týden souboje v lednu 2013 rozdělil republiku na dva tábory,
které se zatím nepodařilo sjednotit. Stalo by se tak, kdyby prezidenta – byť
třeba se stejným výsledkem – vybírali opět zákonodárci?
Nejen o obsazení teplého
hradního křesla by ale chtěli zastánci přímé demokracie nechat rozhodovat
voliče. Zasvěcené mozky tvrdí, že správnou cestou jsou referenda takřka o čemkoli;
že jedině tak bude správa země v rukou jejích obyvatel. Na první pohled
taková myšlenka jistou logiku má. Zkusme si ale představit, že více než osm
milionů právoplatných voličů dostane otázku kupříkladu ohledně dostavby jaderné
elektrárny nebo přijetí společné evropské měny.
Nebudou v takových případech
přeci jen kompetentnější k rozhodování správně vybraní (tuto vlastnost
bych chtěl zvláště zdůraznit) zastupitelé? K lepším zítřkům nepotřebujeme
přebírat náročné otěže výběru a s tím spojenou zodpovědnost na svá bedra.
Kam se bude naše rodná krajina ubírat, máme stále pod kontrolou. Volební účast
v posledních letech ale ukazuje, že si to dostatečně neuvědomujeme.
Přestali jsme totiž politiku
vnímat tak, jak bychom na ni podle mého měli nahlížet – jako souboj idejí.
Ještě než došlo k roztříštění spektra politických stran, vybírali si
občané z dvou až tří hlavních názorových proudů. Dnes tu každým rokem máme
nové strany, hnutí, uskupení či spolky. Namísto dlouhodobých koncepcí produkují
populistická hesla a během zadávání reklamních kampaní často zapomenou vytvořit
cosi jako program. (Jak bylo dokázáno, k volebnímu vítězství takový postup v České
republice stačí.)
Strany jsou proto nuceny
předhánět se v lákání známých tváří, které posléze coby podporovatelé nebo
dokonce kandidáti pomáhají k dobytí vysněných koryt. Dát prostor této
taktice posílením přímé demokracie by paradoxně znamenalo daleko menší kontrolu
nad správou státu. Volit lidi v současné nelehké době znamená vybírat domnělé
spasitele. Problémy současného světa však žádný jen tak nespasí; nůši líbivých
mott navzdory. Důkazem budiž hnutí, jež má přímou demokracii rovnou ve svém
názvu a které se do Sněmovny dostalo asi nějakým hloupým omylem.
Řešení problémů totiž nikdy
nenabídne kouzelník s mocnou hůlkou (zvlášť ne ten z Japonska), ale
jen a pouze myšlenky. Lidé v politice by měli být především nositelé a
obhájci myšlenek. Do těchto myšlenek jsou zabaleny odpovědi na podotázky, na
starosti každodenního života. Nepotřebujeme referenda, abychom se pohnuli
vpřed. Pokud upřednostníme lidi před myšlenkami, chytíme pod rukávem jakousi
neviditelnou ruku. Ztotožnit se s nabízeným politickým programem znamená
uskutečnit kompromis. Jestliže bychom na kandidátní listině hledali jenom
vlastního favorita (pochopitelně toho, který se nejvíc leskne a nejvíc slíbí), vybírali
bychom pouze v souladu s vlastními zájmy. A to je při správě státu cesta
do pekla.
Tak ať nás rok 2015 odvede přesně na opačnou stranu!
