Poslední šance?

Už za pár hodin zahájí fotbalová Viktoria Plzeň boj o miliony. Výkopem zápasu s bosenským Željezničarem Sarajevo odstartuje náročná cesta předkoly Ligy mistrů, na jejímž konci má po třech vítězných zářezech přijít radostné křepčení, dvousetmilionová finanční injekce a především šestero střetnutí s věhlasnými protivníky. To vše už v Plzni zažili před necelými dvěma lety, na podzim roku 2011. Aby svůj evropský úspěch zopakovali, čeká je během následujícího měsíce a půl tuhý boj. Třetí a především čtvrté předkolo umí být dosti zrádné a Západočeši musejí být na pozoru.

O tom druhém, které začíná právě dnes, mluvit příliš nebudu. Aniž bych si chtěl zprotivit kohokoli, kdo má s bosenským fotbalem co do činění, tento dvojduel by měl být formalitou. V životě se totiž nemíním dočkat situace, aby „ičové“ z východu (Hadžič, Čolič, Stanič, Hodžič...) poráželi české mistry. Po povinném postupu ale přijdou na řadu těžší soupeři. Jen namátkou: v závěrečném play-off se v úskalí losu objeví třeba Basilej, APOEL Nikósie, Celtic Glasgow nebo BATE Borisov – tedy soupeři pro Viktorii určitě hratelní, nicméně mající podobné pohárové zkušenosti. Svěřenci Pavla Vrby proto před sebou mají krušný zbytek léta – zvlášť, když na základní skupiny Champions League a s tím spojené finanční a sportovní bonusy mnozí z nich už nikdy nemusí v červenomodrém dresu dosáhnout.

Stačí se podívat na klíčové muže kádru. Největší opora posledních let, Pavel Horváth, odehraje pravděpodobně poslední sezonu kariéry a nikdo neví, jestli výměnou za v červnu ztracená kila přistane na jeho kopačkách druhá fotbalová míza; jeho kolega ze středu zálohy Vladimír Darida pro změnu brzy neodolá šanci zkusit štěstí venku. Třicetiletého Marka Bakoše měl na hrotu postupně začít nahrazovat Stanislav Tecl, jenže tato změna neproběhla úplně hladce. A třeba od zkušených Františka Rajtorala nebo Mariána Čišovského bych v závěru minulého ročníku čekal jistější a zářivější výkony. Uvidíme, co do hry Plzeňských přinese letní pauza, vidina Ligy mistrů nebo navrátilec Milan Petržela.

Klíčová pro příznivé výsledky – a to nejen v Evropě, ale i na domácí scéně – bude motivace, hlad po úspěchu. Takové atributy by měly v předkolech Champions League přijít automaticky. Jenže co bude následovat poté? Pokud tato parta v létě zakopne, bude muset trenér Pavel Vrba hodně přemýšlet. Kádr je již dlouho pohromadě a v Česku vyhrál vše, co se dalo. Samotný Vrba už na jaře přiznal, že možná nastal čas jeho odchodu. Že sice sepsal famózní fotbalovou pohádku, ale že stereotypu se vyhnout nedokáže. Nové výzvy, jaké by postup do základních skupiny nejprestižnější evropské klubové soutěže přinesl, by se hodily – Viktorii Plzeň a celé české kopané zároveň. Tak pojďte do toho!

Dílčí úspěch Kanárků

Marně přemýšlím, k čemu přirovnat včerejší fotbalovou noc. Každopádně to byl ohromný šok; jako bych znenadání spatřil ledního medvěda v bikinách nebo v obýváku potkal Milu Kunis. Dvě hodiny po první červencové půlnoci patřily finále Konfederačního poháru. A ten letos ovládla Brazílie. Na závěr turnaje domácí fotbalisté vymazali z trávníku Španěly – tým, o kterém se v posledních letech jen a jen básnilo. Díky dvěma gólům Freda a krásné brance Neymara utkání skončilo 3:0; pro úřadující mistry světa je však kromě výsledku bolestivý i průběh zápasu.

Nedá se totiž říci, že by se brazilská obrana nějak zvlášť zapotila. Obávaná tiki-taka se k výraznějším šancím propracovala až ke konci utkání – v době, kdy už bylo zcela jasné, že se pohár do Evropy nepoveze. Xavi, Arbeloa nebo Torres se na hřišti trápili od úplného začátku a vůbec netušili kudy kam; snad jen Andrés Iniesta, střídající Navas a chvílemi Pedro mírně zlobili. Jako celek se však Španělé do hry vůbec nedostali. Ale chtěli vůbec? Času na zvrat měli dost (úvodní branku obdrželi ve druhé minutě), nicméně bojovnost a snahu poprat se o sebemenší naději na Maracaná neukázali.

Domácí výběr naopak uspěl z velké části pouze díky odhodlání a touze. Brazilci agresivně napadali rozehrávku soupeře, poctivě blokovali střed hřiště a snažili se využít každé své šance na útok. Fyzicky náročná taktika jim do puntíku vyšla a vydrželi ji praktikovat víc než hodinu hry. Třígólový náskok Kanárci do konečného hvizdu v poklidu pohlídali a fanoušci mohli začít skotačit. Jízda to musela být veliká! Vždyť elektrizující atmosféra v Rio de Janeiru byla cítit přes televizní obrazovky tisíce kilometrů daleko a fotbalisty ve žlutých dresech hnala za úspěchem silou neměřitelnou. Žádný tlak ani svázané nohy; tak to má doma být...

Dílčí vítězství nové generace brazilské kopané je tedy na světě, jenže vrchol by měl přijít až za rok na mistrovství světa. Turnaj se uskuteční na stejném místě, ve stejných kulisách; avšak jeho význam bude úplně jiný. Složení současného týmu budoucnosti nahrává - soubor je namixovaný ze zkušených fotbalistů i nadějných mladíků, objevili se v něm hráči z domácí ligy i ze zahraničí. Trenér Scolari navíc všechny jednotlivce seskládal do fungujícího kolektivu, což taky v Pelého kotlině zvykem úplně nebylo. Jedno jméno ovšem vyniká. Jedenadvacetiletý Neymar při Poháru FIFA Evropanům konečně naplno ukázal své schopnosti; těch pozitivních (pěkné góly, skvělé finálové představení) naštěstí předvedl víc než negativních (simulování, naříkání). Jednu zkoušku má brazilský talent za sebou, jenže další ho brzy čeká. Po přestupu do Barcelony se musí předvést ve španělské lize a hlavně v evropské Champions League. Teprve tam může potvrdit, že se umí prosadit na té nejvyšší úrovni. A pokud to nedokáže, Kanárkům hrozí, že za rok na domácím světovém šampionátu nezazáří tak jako letos. V takovém případě bychom se podobných výkonů nemuseli dočkat.