Fotbalová sezona se
kvapem řítí do cílové rovinky. Než se definitivně rozdělí ligové primáty v jednotlivých
zemích, o slovo se na pár dní přihlásily národní týmy a s nimi další fáze evropské
kvalifikace. Fanoušek české kopané tak měl o zábavu postaráno, jeho čirá radost
však byla jaksi podušena.
Domácí mistrovství
Evropy se blíží hráčům do jednadvaceti let. Vzhledem k hostitelství šampionátu
jsou očekávání obrovská. O úspěch na pořadatelském poli nemám obavy, tam si
Češi až na výjimky dokáží poradit. Vyhlídky na fotbalovou parádu ale tak
blyštivě nezáří: za posledních dvanáct měsíců lvíčata sehrála sedm přípravných
utkání, v nichž vyhrála pouze jednou. Páteční zápas s Angličany rozpačité
dojmy jen potvrdil. Prohra o gól by tolik nevadila, nebýt mizerného herního
projevu na hřišti. Matěj Vydra čekal na hrotu na kloudnou přihrávku (či aspoň
její náznak) marně, aktivní Jiří Skalák si zase nevěděl rady s centry.
Ostatní hráči toho příliš nevymysleli. Je správné, že kouč Dovalil volí v přípravě
kvalitní soupeře; vždyť právě s takovými se za pár týdnů v Praze jeho
mužstvo utká. Srovnání s nejlepšími ale ukazuje, že s ambicemi by se
mělo postupovat opatrně. V červnu se rád nechám příjemně překvapit lepším
výkonem, tento bezkrevný totiž proti nabité konkurenci nemá šanci.
Reprezentační „áčko“
o den později přivítalo v Edenu Lotyšsko. Po úžasném vstupu do kvalifikační
skupiny se předpokládala lehká šichta, o to nepříjemnější bylo prozření po
závěrečném hvizdu. Ztráta dvou bodů přišla v momentě, kdy Vrbova parta
nastupovala k výraznému trháku před favority z Nizozemska a Turecka.
Výsledku 1:1 se ale nikdo příliš divit nemůže. Statní hosté se vytasili s typickými
zbraněmi outsiderů – poctivou a bojovnou
defenzivou a pokusy o protiútoky. Na těchto atributech si Češi vylámali zuby.
Pavlu Vrbovi se nedá upřít kus práce, jež s reprezentací dosud vykonal.
Tentokrát se ale slůvkům kritiky na jeho adresu nelze vyhnout. I přes
několikerá vyjádření, že výběr sestavy ovlivňuje hlavně aktuální forma, trenéři
(se slovy, že „na podzim to fungovalo“) nasadili křídelníka Ladislava Krejčího.
Jeho někdejší výkonnost pravděpodobně zamrzla někde u vánočního stromečku, o
čemž svědčí prudký vzrůst české aktivity po příchodu Václava Pilaře na jeho
pozici. O zbylých členech ofenzivy, vyjma kapitána Rosického, platí plus minus
to samé. Že by se zahajovací jedenáctka kteréhokoliv národního týmu měla opírat
především o fotbalisty, jimž se aktuálně daří, svědčí i případ Thea Gebre
Selassieho. Kdysi po zásluze opomíjený náhradník začal v dresu Werderu
Brémy pravidelně nastupovat a proti Lotyšsku se vynikajícím výkonem zasloužil alespoň
o remízu. Ta rozhodně neznamená konec světa, 13 bodů po pěti zápasech stále
značí jízdu nad plán.
Nad plán bezpochyby
jede i David Lafata. Byť to trvalo dlouho, útočník pražské Sparty vystoupil
na vrchol své kariéry. Loni se ve svých dvaatřiceti letech Lafata dočkal prvního
mistrovského titulu a místa v kabině reprezentace, letos přišlo výrazné
individuální ocenění. Fotbalistou roku se nestáváte každý den, a přestože smyslem
fotbalu zůstává kolektivní úspěch, tato trofej rozhodně potěší. Vzhledem k přínosu
(střeleckému i hernímu) pro svůj tým si David Lafata cenu jednoznačně zaslouží.
Na druhou stranu anketa i vzhledem k poněkud monotónnímu seznamu minulých vítězů tak
trošku odkazuje na ono „mezi slepými…“. Naše země by totiž s ohledem na
svoji sportovní i fotbalovou historii měla mít alespoň jednoho zástupce, který
se pravidelně prosazuje v některé ze zahraničních soutěží. Takový není, a
tak se nejlepším českým hráčem roku 2014 stal – opakuji, po zásluze – nejlepší
hráč domácí ligy.