Kvalita vyžaduje odvahu

Když Pavel Vrba poprvé nasadil čepičku šéfkuchaře tuzemské fotbalové restaurace, natěšení strávníci očekávali bohaté menu s několika chody, napěněné šampaňské a přesladké dezerty. Jídelní lístek dosud nabízel ke koštu samé skandinávské pokrmy, přičemž účtenku vyplnily dvě remízy 2:2 - březnová doma s Norskem a čerstvě dovezená z Finska. Degustace tak zatím nekončí spokojeným pomlaskáním namlsaných jazýčků; důvody k důraznému opovržení nabízeným produktem ovšem neexistují.

Dominantním pozitivním znakem, pod nímž se schovávají drobná zrníčka herního progresu, je odvaha. V dnešním fotbale – pokud chceme, aby u něj diváci nezívali nudou – se musí riskovat, a to jak na hřišti, tak mimo něj. Nedostatkem neortodoxních rozhodnutí dráždil fanoušky Vrbův předchůdce Michal Bílek. „Nová éra“ české reprezentace se sice nenese v duchu razantní obměny (která ani není nutná), nicméně dílčí signály o změně zaběhnutých stavů z pohledu systémového i personálního vypozorovat lze.

Stačí pořádně rozebrat složení sestavy, která se ve středu v Helsinkách představila v utkání s Finskem. Věkový průměr základní jedenáctky činil 24,7 let; pokud započteme pouze zálohu a útok, kde čekáme největší dynamiku a atraktivitu, dopočítáme se průměru 23,3 roku. Čerstvou krev kromě dravého mládí dodala nepřehlédnutelná rudá injekce – hned šest fotbalistů ze zahajovací party pochází ze Sparty, kterážto odvážná Vrbova sázka se osvědčila. Nebyla to totiž jen přiléhavost dresů, co si čeští mistři na Sever přenesli.

Především o dvou jménech z letenského klubu se vyplatí tratit slova. Pětadvacetiletý Lukáš Vácha by si – ať už si o něm myslíme cokoliv – brzy mohl kromě Twitteru podmanit i střed pole. Českým záložníkům dlouhodobě chybí schopnost rychle přenést hru z jedné strany na druhou nebo efektivně pomoci při konstruktivní rozehrávce. V těchto aspektech se sparťanská šestka výrazně zlepšuje a může se stát základním kamenem Vrbova systému, který se bez kvalitního štítového středopolaře jen těžko obejde. Druhý příslib z mistrovské kabiny hledejme v Pavlu Kadeřábkovi. Pravda; na postu krajních obránců tlačí bota snad úplně nejméně, nicméně hráč, který dovede po lajně zaútočit a připravit několik centrů, se hodí vždy.

Na výkon v ofenzivní fázi se zkrátka tentokrát opravdu dalo dívat. Příčinou nebyly pouze dobré individuální skutky, ale především týmová souhra a náznaky systémových prvků. Několikrát hráči předvedli dobré přenesení hry do krajů hřiště, počet alibistických přihrávek mezi stopery zůstal na minimu a nechyběla ani střelba ze střední vzdálenosti. Logicky to všechno ještě drhlo a resultovalo v občasné ztráty míče nebo balóny vyslané někam ke střeše stadionu. Ofenziva však celkově disponovala svěžestí, kreativitou a daným herním plánem. Vyšší kvalitu by navíc měl přinést Tomáš Rosický, který se kvůli nemoci zatím pod Vrbou představil pouze v jediném poločase ze čtyř možných.

Ale pozor! Nyní rozhodně národní tým nesmí otevřít optimismu dveře dokořán a vítat jej jako babičku z Podkrkonoší na rodinné oslavě. Zaprvé se počítají hlavně výsledky a na premiérovou výhru Vrba stále čeká, za druhé Norsko a Finsko rozhodně nejsou soupeři, od nichž by strach utíkal i komínem, a za třetí stále trvá nutnost vylepšit osoby a obsazení i scénář.

A když jsem o pár řádků výše hovořil o odvaze, nebál bych se zaexperimentovat i v herním rozestavení. Formace Pavla Vrby 4-2-3-1 si vyžaduje ostrá křídla, o kterých ale české trávníky po nocích jen sní – čest výjimkám. Naopak perspektivních hrotových útočníků se na domácí poměry pohybuje po Evropě dost – zmiňme Vydru, Kozáka, Kadlece nebo Tecla. Třeba prvně dva jmenovaní se v letošní sezoně alespoň částečně dokázali prosadit v anglické Premier League (sedm branek za kluby bojující o udržení) a typově nechávají vzpomenout na legendární dvojici Koller-Baroš.

Možná by nebylo od věci zkusit zařadit oba dva (po Kozákově doléčení a za předpokladu Vydrovy rozehranosti) do sestavy pohromadě. A tím nemyslím nelogické posouvání Vydry na pravou stranu ani zastaralý systém 4-4-2. Hra na dva útočníky dnes frčí především v předlohách 3-4-1-2 (Juventus, francouzská družstva) nebo 4-3-1-2 (italská reprezentace, Liverpool). Fotbal sice není žádná věda, krapet bádání si ale moderní taktika žádá.

Na vyladění výběru zbývají Vrbovi do startu kvalifikačního zápolení o evropský šampionát ještě dva přípravné zápasy, s Rakouskem a Spojenými státy. Severští soupeři ukázali, že projekt se vydal správnou cestou. Jenže kupříkladu stabilizace obranné čtyřky po sobě volá hlasitě. A tady, stejně jako v útoku, neradno zapomenout na klasika: samo štěstí nejvíc odvážnému přeje.