Slogan „nová česká
komedie“ jste už asi mnohokrát slyšeli. V různých formách mediální
propagace čerstvých českých snímků, jejichž sekundárním cílem je pobavit (tím
prvním, bohužel, zůstává dobře vydělat), se objeví prakticky pokaždé. A nutno podotknout,
že – ke smůle tuzemského diváka - jen málokdy se ona touha po kině plném
vysmátých tváří tvůrcům podaří naplnit. Ve stejném duchu se neslo i
nejčerstvější dílo mainstreamového režiséra Jiřího Vejdělka.
Něžné vlny jsou zasazeny do dob před sametovou revolucí (jak
originální, že?). Nesmělý mladík Vojta se zamiloval do své spolužačky Ely,
talentované akvabely, které se v osudovém listopadu 89 otevírá možnost vycestovat
za hranice. Příležitost k poslednímu setkání před věčným odloučením přichází
přesně sedmnáctého – a co nastane potom, už každý snadno domyslí. Námět až
naivně jednoduchý, ovšem jistý potenciál v něm bezesporu ukryt je. Filmařům
se jej ale objevit nepodařilo, a to hned z několika důvodů.
Pro ten první nemusíte chodit příliš daleko. Stačí se
podívat na strukturu příběhu: výše popisovaná zápletka, na níž distributor láká
i v oficiálním nástinu, se odehrává až v posledních dvaceti minutách.
Zodpovědět na otázku, co se děje předtím, je (čímž se dostáváme k důvodu číslo
dvě) až moc jednoduché – v různých sekvencích se opakují scény, jež průměrný
český divák moc dobře zná; ať už to je socialistický tělocvikář v barevné teplákové
soupravě nebo „humorné“ připomenutí sovětské cenzury při jaderné havárii v Černobylu.
Pořád stejná písnička, na níž však určitá část společnosti stále slyší.
Ale jistě, v některých aspektech či pasážích to zas tak
hrozné nebylo. Čistě z pohledu kontur a obrazu se pár momentů kameramanovi
zdařilo vystihnout velmi dobře, třikrát či čtyřikrát se i od srdce zasmějete.
Na obě dívky s rusými vlasy se dívá moc pěkně, což platí i o mamince Táně
Pauhofové. Kladné body tradičně přinesl Vojta Dyk v obvyklé roli svůdníka.
Že to je málo, však šlo během šestadevadesáti minut zatraceně poznat.
Času hledat mouchy bylo prostě moc. Vejdělek chtěl coby
scénárista i režisér v jedné osobě dle svých slov návštěvníky kina soustavně
bavit, čehož plánoval dosáhnout replikami vtipných situací, jež se opravdu
udály. Copak o to, vtip v nich možná vězel. Přenesení reálného života do
obrazu ještě jakási měřítka snese, jenže transformace slova do scénáře víceméně
jenom vázla. A tak při sledování produktu tasím namísto „trvalého úsměvu“, o
němž autor v médiích básnil, spíše pousmání trpké. Nevylučuji, že někdo –
a významným kritériem zřejmě bude věk – si nad Něžnými vlnami ustele peřinu
dobrého, byť prostého humoru (proti gustu žádný dišputát…) a typické
filmové oddechovky, nicméně střízlivým očím a uším nemůže ujít, že vtip se na
plátně povedl až podezřele zřídka.
Žádné komentáře:
Okomentovat