Nejen já mám poslední
dobou pocit, že se toho kolem nás motá docela dost. Na jedné straně události spolu
úzce související: migrační krize, přebyrokratizovaná Evropská unie, potíže jednotné
měny. Ale také vánoční poselství (i když provokace
by byl možná přesnější termín) českého
prezidenta, zákaz kouření v restauracích nebo elektronická evidence tržeb.
Všechny žhavé otázky dnešní doby a především způsob jejich
řešení ve mně probouzejí nebezpečný dojem, že lidé na složité rébusy hledají
jednoznačné odpovědi – ANO, či NE. Tápeme, na jakou stranu se přiklonit,
s pocitem, že svět okolo nás může mít jen dvě barvy. Černou, nebo bílou.
V diskusích, ať už kdekoli na ulici, s přáteli či na internetu,
létají gesta; média a sociologové vytvářejí ankety; svolávají se demonstrace.
Zatímco někteří občané mají strach z přílivu uprchlíků,
organizace ISIS a Vladimíra Putina, já bych se na zlomu letopočtů strachoval o
vzrůstající rozdělení společnosti. Máme to štěstí a žijeme v demokracii.
Na ideální planetě bychom všichni táhli za jeden správný provaz. Víme, že tak
lidstvo nefunguje, a potřebujeme pluralitu názorů, plodnou diskusi a
konfrontaci v rámci slušnosti. Možná i pod vlivem české, tedy specifické minulosti
jsme to však uchopili za špatný konec.
Názory zachází do extrémů, zbytečně mezi sebou stavíme
nepřekonatelné bariéry a eskalujeme nepřátelství. Ochrana hranic, role Bruselu
ve správě státu a vojenská akce na Blízkém východě jsou aktuální problémy, jež
se ovšem dají vyřešit. Jenže nepomůže ani ANO, ani NE; nelze jednoznačně
stanovit, zdali přijmout běžence, či odmítnout, jestli vystoupit z EU,
nebo být ryze proevropský a jestli intervenovat. Rázné stanovisko sice jedinci
získá kladné body u stoupenců, ale zároveň vykope příkop na straně druhé.
Každý hledá svoji roli, svůj postoj a svůj vzor. Češi si
zvykli na prezidenta sjednotitele, ať
už pozitivního (Masaryk, Havel) nebo toho, kdo sjednocoval možností hromadně se
mu vysmát (1948-1989). Miloš Zeman nesjednocuje, protože hned ze dvou důvodů vlastně
nemůže: bojuje o hlasy voličů a jmenuje se Miloš Zeman. Kdybychom teď hledali
prezidenta sjednotitele, nenajdeme
ho. A když ho najdeme, nezvolíme ho.
V našich luzích a hájích chybí osobnost, jež by
inspirovala a dala naději. Výrazně se profilují jen ti vyhrocení, mezi nimiž
chybí respekt. Ti uprostřed nemají takovou váhu anebo nejsou tolik výrazní. Mezi
lidmi proto zeje v klíčových otázkách propast; trochu vlastní vinou a trochu
vlivem okolí nejsme otevřeni argumentům. Stačí se občas uvolit ke kompromisu. Právoplatnou
možnost vyjádřit následný nesouhlas máme ve volbách, nicméně účast je sotva
dvoutřetinová. Možná kvůli znechucení z politiků, možná kvůli pocitu
bezmoci. Nevytváříme si jej ale hledáním příliš jednostranných postojů tak trošku
sami?
Místo ANO/NE chci širší nabídku vyjádření. Nabídnout azylovou
pomoc jen těm, kteří to opravdu potřebují, zůstat v Evropské Unii, jež
bude akceschopná a bude podporovat hospodářství a ne byrokracii, a fungující společnou
měnu s jasně danými pravidly pro všechny. Část obyvatelstva má falešný
pocit, že se odněkud valí nebezpečí a že se po nás chce razantní příklon tam,
či jinam. Otevřít, podpořit, souhlasit.
Ve sportovním zápase vítězí jedno družstvo, a když skončí
remízou, je to krapet nuda a oba týmy spíše přešlapují na místě. Jenže společnost
nehraje žádnou ligu a snad v příštím roce vyrazí dopředu s kritičtějším
myšlením, potlačeným radikalismem a pozitivním myšlením. Plichty totiž nemá nikdo
rád a přes všechny obavy na tom nejsme zase tak špatně.
Žádné komentáře:
Okomentovat