neděle 18. září 2011

S bicyklem na Praděd

V nouzi poznáš přítele. Ona čtyři slova mi můžete opakovat od nevidím do nevidím, ale já jim stejně po uplynulém víkendu nebudu věřit; pořád se budu ptát, kde se můj spasitel zapomněl, a pořád si budu myslet, že zase někdo něco vymyslel. Co mě k mému názoru vede? Stačila mi na první pohled teplá a slunečná, přesto velice chladná zářijová sobota. Rozhodl jsem se totiž na kole zdolat pátou nejvyšší horu České republiky – Praděd. Nebudu vás napínat, až do výšky 1491 metrů nad mořem jsem na svém bicyklu vyjel. 

A nahoře jsem neviděl vůbec nic. Při teplotě 13 stupňů Celsia panovala mlha, přes kterou by člověk pár metrů před sebe nedohlédl, ani kdyby mu oči samou snahou z důlků vypadly. Z mračen padaly jemné kapky deště, takže jsme se na samotném vrcholu příliš nezdrželi. Naše tříčlenná rodinná minivýprava stihla pouze zběžně přečíst informační tabuli a utvořit společnou fotografii. Pak jsme jen navlékli bundu a spěchali zpět dolů. Před opětovným nasednutím na sedla jsme za sebou měli již pětadvacet a půl kilometrů s asi tisícem nastoupaných metrů.

Celá cesta za řídítky začala ve městě Rýmařov, od kterého nás až k Pradědu dělilo oněch 25 kilometrů. Na rovině by se jednalo o příjemnou hodinovou projížďku na kole, nás však taková výprava nelákala. Vybrali jsme si výzvu v podobě nejvyšší hory Moravy a Slezska. Silnice se hned po ceduli označující konec osmitisícového města zvedala, ale jednalo se jen o drobnou rozcvičku na začátek. Navíc k nám profil nebyl příliš milosrdný, jelikož jsme z vršku hned sjeli. Stejnou proceduru jsme si mohli zopakovat. Až pak začalo to pravé stoupání.

Oficiálně se trasa začíná zvedat v obci Malá Morávka. Cyklistický tachometr při průjezdu ukazuje výšku 734 metrů nad mořem. Marně na obzoru hledám Praděd, ale jestli jste pozorně četli první odstavce mého textu, už víte, proč jsem ho nemohl najít. Byl ukryt někde v mračnech, jež nevypadala, že se chystají splnit předpověď meteorologů o dvaceti stupních Celsia a jasném počasí. Prostě jsme neměli štěstí.

První zastávka probíhá u odbočky z hlavní silnice na samotnou asfaltovou cestu vedoucí přes chatu Ovčárna až k našemu cíli. Načase je rychlé občerstvení, pro tentokrát müsli tyčinka, kousek energetického gelu a hroznový cukr. Kilokalorie energie se budou hodit. Následujících pět kilometrů až k Ovčárně ve výšce 1306 metrů nad mořem vede do pořád stejně prudkého kopce. Podle dostupného profilu se jedná o sklon zhruba osmi procent, což je zjednodušeně „krpál jako hrom“. A navíc přišla záda!

Moje skolióza se rozhodla zaútočit v nejhorším možném momentě. Nasadíte si tempo, těšíte se, jak si vychutnáte pocit, že jste něco dokázali. Šlapete v pohodě, ale pak ucítíte bolest v zádech. Najednou se na nic nemůžete soustředit, jenom musíte myslet na nepříjemné pocity. Čekám spásu, jenže marně. V nouzi poznáš přítele? Kdepak asi je?, opakuji si dokola. Má duše by z kola nejraději slezla, ale srdce mě tlačí kupředu.

Nakonec s trápením k Ovčárně dojedu. Zde tankuji podruhé, volím nepříliš chutný, avšak výživný gel a i zásob hroznového cukru ubylo. Po krátké odmlce se vydáváme dál a hlavně výše. Na řadě je krátký úsek z kopce, po němž následují dva kilometry různě prudkého stoupání. Přibylo i chodců, kteří se na rozdíl od nás nechali na mezistanici dovézt autobusem a jen poslední část asfaltové cesty se rozhodli ujít po svých. Bohužel však většina z nich nejeví zájem cyklistům aspoň mírně uhýbat a uvolnit jim cestu. Není výjimkou potkat partu turistů roztažených po celé šířce silnice. „Tohle fakt není chodník,“ honí se mi hlavou.

Aspoň jednu dobrou zprávu jsem na Praděd přivezl. Bolest zad mírně ustoupila, takže se až na chodce i lépe jelo. Zbývá urazit poslední část, asi nejprudší ze všech. Jízdou ze sedla jsem jí zvládl. Vzhledem k již zmíněné atraktivnosti samotného cíle našeho výletu jsme hned zvolili rychlou cestu nazpět. Zima je při sjezdu ukrutnější, takže kromě chodců přibyl další problém. Nálada byla ovšem hned spravena. V milém bufetu na Ovčárně jsem do sebe totiž vpravil klobásu s hořčicí a křenem a čaj. Příjemné zahřátí před posledním úsekem zpět do Rýmařova. Sjezd a následná jízda po téměř úplné rovince už byly jenom pohodlnou projížďkou na závěr. Po celkem tři a čtvrt hodině na kole jsme se vrátili k naší základně. Je pravda, že nohy a v mém případě i záda pořád zlobily, nicméně skvělý pocit ze zdolání celé plánované trasy vše vyvažoval.