pátek 27. května 2016

Krev, pot a slzy

Jestli někdy budete hledat emoce koncentrované na jediném místě, není nic snazšího než pustit si zápas Atlética Madrid. Ten nejbližší – a jeden z nejvýznamnějších – se odehraje již tuto sobotu v Miláně a nepůjde v něm o nic menšího než o trofej, po níž touží snad každý malý kluk na světě. Někteří si svůj sen splnili a ušatý pohár uchopili během své kariéry dokonce několikrát, jenže řadě vynikajících fotbalistů či trenérů se této pocty nedostalo.

Na své vítězství v Lize mistrů stále čeká i jistý Diego Simeone. Muž, který se už jako hráč zapsal do paměti mnoha fanoušků po celé Evropě a který má ve svých 46 letech skvostně rozjetou trenérskou dráhu. V každém zápase vykazuje obrovskou motivací a navíc umí onu energii efektivně přenést na své hráče. Tentokrát však touží ještě víc – a pokud si vzpomenete, například strčení do podřízeného, zodpovědného za střídání, v semifinálovém boji s Bayernem Mnichov poslouží jako důkaz.

Finálový večer na San Siru bude bezpochyby podobně nabitý, proto ty emoce v ryzí, koncentrované podobě. Triumf v nejprestižnější evropské klubové soutěži si letos připíše tým z hlavního města Španělska. Zatímco Real by do své vitríny vkládal pohár již pojedenácté, Atlético se může dočkat vůbec poprvé. Taková událost by zároveň uzavřela jednu významnou epochu menšího madridského celku: od ledna roku 2012, kdy se Diego Simeone poprvé usadil na jeho lavičku, totiž zvítězil v domácí lize i poháru, Evropské lize a obou superpohárech. V sobotu může jedenáctka vyvolených tuto cestu uzavřít. Proto se sluší si zajímavý pětiletý příběh jednoho muže a jednoho klubu převyprávět.

Kdo vymáčkne pomeranč?
Na jeho začátku, v sezoně 2011-12, se Los Rojiblancos, tedy červenobílí, potáceli hluboko pod vrcholem španělské fotbalové pyramidy. Od ligového primátu v roce 1996 střídali světlé a tmavé chvilky: za 15 let pod vedením 14 (!) různých trenérů pobyli dvě sezony až v druhé nejvyšší soutěži, nejlepším umístěním bylo čtvrté místo a největším úspěchem vítězství v premiérovém ročníku Evropské ligy.

Na konci prosince 2011 se Atleti nacházeli na desáté příčce tabulky se ziskem devatenácti bodů ze šestnácti zápasů. Když se k tomu přidalo vyřazení z Copa del Rey od třetiligového Albacete, lodivod Gregorio Manzano balil kufry. V kabině zanechal kádr, jehož největší ozdobou byl útočník Radamel Falcao, jehož doplňovali mimo jiných třeba Arda Turan, Filipe Luis, Gabi, Koke nebo Diego Godín.

Známá to jména, co říkáte? Tehdy se hledal někdo, kdo by z vcelku hutného pomeranče dokázal vymáčknout šťávu plnou výher. Ať už by se tohoto úkolu zhostil kdokoli, vyhlídky veřejnosti nebyly zrovna optimistické. Klub totiž dlužil celkem 517 milionů eur, z toho 171 milionů na daních a 52 milionů vlastním zaměstnancům. Vedení přesto stále utrácelo a místo rozumné finanční stabilizace kamuflovalo, kde se dalo. Výsledkem tohoto chování byla například skutečnost, že v roce 2013 údajně patřilo jen šest hráčů prvního týmu přímo Atléticu. Za rohem navíc čekala kontrola UEFA s ohledem na pravidla Financial Fair Play. Kdyby někdo čekal okamžitou resuscitaci, ostatní by si před ním jen klepali na čelo.

Diego Pablo
Den před Štědrým dnem léta páně 2011 rozrazil dveře stadionu Vincenta Calderóna Diego Simeone. Vzhledem k výše uvedenému se nabízelo, že se brzy zase otočí a předá žezlo utrápeného mužstva někomu dalšímu. El Cholo ale přeci jen přinášel jistou naději; vždyť se jednalo o návrat muže, který se na stejném místě s kopačkami na nohou podepsal pod titul z roku 1996. Navíc jsme mohli rozpoznat mnoho vlastností, které ho předurčovaly k trenéřině.

Najmě to byly vůdcovské schopnosti, příkladná bojovnost, zarputilost a ochota zemřít pro co nejlepší výsledek. „Hrál jsem, jako bych měl mezi zuby nůž,“ znal dobře Simeone své silné stránky. Navíc nastupoval na pozici defenzivního záložníka, což je místo, kde se hra a její zákonitosti studují úplně nejlépe. A pak tady byl ještě jeden detail, jenž možná vysvětluje, proč soudobé Atlético hraje tak, jak hraje.

Šest let své hráčské kariéry totiž strávil v Itálii, třetinu z nich v Interu Milán a zbylé dvě v Laziu Řím. Apeninský poloostrov se kromě až nábožensky založeného vztahu ke kopané vyznačuje rovněž taktickým pojetím. Arigo Sacchi se v 80. letech proslavil coby propagátor zónové obrany, rozestavení 4-4-2 a přísné organizace válečníků na trávníku. Jeho trend pokračoval nadále a neminul ani Diega Pabla, který si později uvědomil, že právě tudy lze i bez hvězdných jmen dojít mezi elitu…

První zkušenosti na lavičce pak sbíral v rodné Argentině. Prostřídal čtyři kluby, nejvíce se zadařilo v Estudiantes, jež dovedl k prvnímu titulu po 23 letech, a River Plate. S Evropou přišel do kontaktu v Itálii, kdy jen rok před nástupem do Madridu zachránil Catanii v Serii A. Na první pohled nic zářivého; jenže krátce po převzetí Atletů se ukázalo, že tohle spojení může fungovat.

Utrápené družstvo začalo v La Lize pravidelně bodovat a vytáhlo se na páté místo. Famózní jaro se však neslo především ve znamení Evropské ligy, kterou Simeoneho parta lépe zvládnout ani nemohla. Devět zápasů vyřazovací části, devět vítězství a po finálovém triumfu nad Bilbaem první získaný pohár. Poprvé se ukázalo, že Argentinec je skvělý motivátor, který dodává hráčům odvahu. „Každý den, kdy s námi mluví, slyšíme neustále vyhrát, vyhrát, vyhrát,“ popsal Tiago Mendes. Jenže kromě víry se pomalu rodil i brilantní taktický kolos, první předpoklad pro další povstání madridského Davida.

„Beton“ v praxi
Organizace hry je totiž společně s poctivostí pilířem, na němž v Atléticu staví. Známou fotbalovou pravdu, že chybějící kvalita se musí nahradit zvýšenou bojovností, slýcháme v Česku pravidelně. Jenže málokdo k tomu dokáže přidat neprostupnou obranu, aktivní blok celého mužstva a perfektně sehrané protiútoky.

To jsou totiž zbraně, jimiž El Cholo vybavuje své hráče. Čísla hovoří jasně: ve čtyřech kompletních sezonách pod jeho vedením ve španělské lize (38 zápasů) obdrželi Rojiblancos 31, 26, 29 a naposledy 18 (!) gólů. Diváky po celé planetě sice zajímají útočné akce a individuální parádičky, jenže i strojová defenziva si zaslouží hluboké uznání.

Základním tvarem zpravidla bývá rozestavení 4-4-2 s minimálním prostorem mezi jednotlivými řadami. Přitom si Atleti dávají pozor, aby neustále drželi tento blok pospolu a vytrvalým přesouváním po hřišti zavírali potenciálně nebezpečné prostory. Zároveň se snaží o agresivní napadání, minimálně v některých pasážích duelů. Jakmile totiž sklouznou k prostému odkopávání z úrovně vlastního pokutového území, není pro soupeře složité dostat se do zakončení (viz semifinálová odveta s Bayernem). Fanoušci často volí hanlivá označení beton či autobus, jenže ve skutečnosti se jedná o nesmírně složitý a proaktivní systém, o jehož účinnosti při dokonalém provedení nelze pochybovat.

Italská stopa
Zatím nejzářivějším úspěchem (minimálně do soboty) zůstává ligový primát z ročníku 2013-14. Španělské dvojvládí Barcelony a Realu Madrid se v novodobé historii podařilo narušit jen minimálně – a možná i proto se celou sezonu čekalo na moment, kdy outsider, statečně se držící na čele, povolí. Vydržel. Drama vyvrcholilo v posledním kole, kdy bod na Camp Nou zajistil červenobílým status šampiona.

Jednalo se o možná největší fotbalové překvapení 21. století – až do letošního května, kdy svoji šokující jízdu v Premier League završil na první příčce Leicester City. Když si krátce shrneme prvky jeho hry, narazíme na… systém 4-4-2, neprostupný obranný val, obrovské odhodlání a smrtící protiútoky.

Pokud hledáte přímou souvislost s Atléticem Madrid, naleznete ji. Lišky z Anglie trénuje Claudio Ranieri z Itálie, tedy země, kde dlouho působil i Simeone. Útočný pár Vardy-Okazaki (Leicester) se doplňuje podobně jako dvojice Costa-Villa (Atlético, 2013-14) a Torres-Griezmann (Atlético 2015-16). Obrana je postavená na chasnících, kteří nejdou pro ránu daleko: Wes Morgan (Leicester) a Diego Godín (Atlético). A středu pole vládnou neúnavní odebírači míčů Kanté (Leicester) a Gabi (Atlético).

Není náhoda, že v boji proti ekonomicky silnějším použily dva odlišné týmy s odlišnými hráči a odlišnými trenéry stejné zbraně. A podaly tak důkaz, že fotbal stále zůstává nevyzpytatelným sportem – i přes ohromné množství peněz a komerce, které v něm vidíme dennodenně.

V sobotu večer může živelný kouč Simeone a dříve podceňovaný klub definitivně vstoupit do historie evropského fotbalu. Jejich příběh vzestupu a píle, byť někdy za cenu krásy a nutno podotknout i fair play, by si takovou tečku zasloužil.

Co na to sám Simeone? „Když věříš a pracuješ, můžeš uspět.“ Jak prosté…

(Zdroj foto: independent.co.uk, goal.com)

středa 30. března 2016

Rudá česká malost

Bylo to dosti symbolické: s prvním jarním sluncem, které nad Prahou vysvitlo na Velikonoční pondělí, dosedl na pražské letiště (pojmenované po disidentovi) Si Ťin-pching. Reakce na historicky první přílet prezidenta komunistické Číny do Česka nikoho jen trochu znalého místním poměrům nepřekvapí. Jiří Ovčáček zřídil ještě jeden, bonusový účet na Twitteru, aby osočoval fašizující pražskou kavárnu s dvojnásobnou intenzitou, Miloš Zeman sáhl do skříně pro ten nejzářivější červený svetr, Jaroslav Tvrdík vyzdobil ulice vlajkami, Martin Bursík povstal z politického hrobu a Miroslav Kalousek se zhostil role ochránce lidských práv. Čínská ambasáda pohotově zorganizovala činnost „nadšených krajanů“, kteří se přesouvali nápadně označenými autobusy po prezidentově trase, a aktivisté se s nimi tu dostali do střetu, tu vytáhli tibetské vlajky. Nic nového na planetě Zemi…


Buďme rádi, že neziskové organizace a jejich aktivity (zatím) nerozhodují o mezinárodní politice, protože by byla obrovská škoda bojkotovat jednu ze současných světových mocností jen v duchu „dalajlamismu“ a jakési falešné morálky. Peníze jsou totiž vždy až na prvním místě a bránit se přílivu čínského kapitálu, který by zaplnil obchodní díru a jehož objem se navíc v celkovém koláči stále projevuje zanedbatelně, z čistě ideových důvodů je jen naivní představa oněch aktivistů. Nedávný příklad ruských sankcí a rozdílných postojů k nim ukazuje, že zahraniční hospodářská politika prostě patří mezi ryze pragmatické obory.

Kromě ekonomiky se samozřejmě sluší udržovat oboustranně příznivé vztahy i v mnoha dalších ohledech, a proto je velmi dobře, že se Si Ťin-pchingova třídenní cesta uskutečnila. Sporným bodem celé návštěvy však není samotný autoritativní vůdce režimu, ale Miloš Zeman a tři zjevné faktory: jeho neuvěřitelně servilní přístup, s tím spojená politická ješitnost a rovněž nepřetržitě probíhající volební kampaň.

A tak si hradní pán vyrazil se svým protějškem na pivo, hrdě jej chytil za ramena na balkoně lánského zámku a ve spolupráci se svými přisluhovači vytvářel až do dnešního ukončení výjezdu dojem, že náruče místního lidu jsou otevřeny čínským pažím. Dílčí úspěch české zahraniční politiky prezentuje coby vlastní vítězství a jakoby mimochodem nechá část slávy uzmout bývalého redaktora Haló novin či Blesku nebo exhibicionistu Tvrdíka.

Z úst českých představitelů by přitom mělo zaznít, že i přes podepsaná memoranda a smlouvy chceme být pevnou součástí západního světa, postaveného na trošku jiných základech než čínský systém. Že sice voláme po prohloubení hospodářských a jiných partnerství, ale také apelujeme na dodržování lidských práv a demokratických principů.

Místo toho věšíme vlajky, vzdáváme pocty a pravíme anekdoty („Omlouvám se, že nemám zlatý kočár, ani Bílý dům.“). Malý stát, který by měl proaktivně spolupracovat s velmocemi, se tak ve skutečnosti pod Zemanem stává ještě menším, vlezlejším a prudce reaktivním na směr, kterým zrovna vítr vane. Říká se, abys zpíval píseň toho, jehož chleba jíš. V tomhle provedení se čínský bochník ale časem ukáže jako velmi tvrdý a nestravitelný.

(Zdroj foto: idnes.cz)

pátek 15. ledna 2016

PÁTEČNÍ FEJETON: Slávek11 zavináč...

Českou politikou hýbe skandál okolo zveřejněné mailové korespondence premiéra Sobotky. Obsah uniklých materiálů ale zatím není tou nejbizarnější okolností případu. Skutečnost, že se něco takového může u nejmocnějšího představitele země stát, šokuje daleko více.

Nemusíte totiž moc přemýšlet, abyste opustili představu, že politik a zvláště pak předseda vlády zcela vypouští neformální konverzaci a komunikuje výhradně prostřednictvím oficiálních toků. Stejně tak není překvapivé, že řadu méně důležitých povinností (jako například novinový rozhovor) přenechává svým poradcům a podřízeným.

Že si však ministerský šéf neohlídá zabezpečení svého počítače, případně e-mailové schránky a používá účet na veřejné adrese, bych v roce 2016 opravdu nečekal a popravdě řečeno nerozumím důvodům, které k tomu Sobotku vedly. Každý mladý ambiciózní člověk se těší na moment, kdy si na vizitku připne kontakt s nějakou lukrativní, výběrovou koncovkou: dejme tomu havlicek@hp.com, havlicek@apple.com nebo havlicek@theguardian.com (jména společností byla zvolena víceméně náhodně). Protože to, co mají všichni, prostě není tak atraktivní.

Možná měl Sobotka opačné pohnutky a po letech ve vysokých funkcích se chtěl nostalgicky ponořit do anonymity či eventuálně coby sociální demokrat tělem i duší více přiblížit svému lidu. Určitou variantou také je, že vládní mailovou adresu nepovažoval za dostatečně přitažlivou. Tuto možnost však vylučuje historická Sobotkova touha a vytrvalost při cestě do Strakovy akademie.

Premiérovo okolí v podstatě od počátku celé kauzy ujišťuje, že se na veřejnost nedostalo nic, co by bezprostředně ohrožovalo bezpečnost republiky. Jistě tomu tak může být; na druhou stranu mi stále unikají důvody, proč počítačoví pracovníci státní sféry nedokáží ohlídat bez nadsázky nejdůležitější laptop široko daleko. Účet na veřejné adrese pak celou událost jaksi korunuje.

A ještě jedno ponaučení tento příběh přináší: některé televizní sci-fi seriály, jejich hvězdní IT technici a dopodrobna odhalené internetové sítě se zas o tolik nevychylují z našeho reálného světa.

Doufejme, že tuto tezi brzy nepřebije nějaká jiná, která by Sobotkovi a celé zemi uškodila daleko více.

A sám hlavní hrdina by si mohl pro změnu založit nový účet. Napadá mě třeba Slávek11@...

čtvrtek 7. ledna 2016

Fotbal není supermarket

Po období hladu a nákupů ve vyprázdněných večerkách nastaly pro slávisty doslova hody. Klub se po zářijovém přílivu čínského kapitálu vydal na honosnější fotbalový trh a nové posily nyní promptně hází do košíku takřka den co den. Tempo rychle a zběsile ale má svoje úskalí.

Aktuální příchody trošku připomínají výběrové řízení, které kdysi pořádal Karel Jarolím. Jsou možná o něco promyšlenější, ale v jádru ne tak nablýskané, jak na první pohled vypadají: svoji skříňku v kabině už otevřela opravdová kvalita (Pavlenka, Mešanovič), ale také nevýrazný nadprůměr (Bořil, Železník), hráč v módu restart (Hušbauer) a mladíci, kteří se potřebují vyhrát (Barák, Linhart). Řezy širokým kádrem prý přijdou; jen doufejme, že o využití zánovního materiálu má nejvýraznější postava nové červenobílé éry, Jaroslav Tvrdík, jasněji než při bezhlavém pořizování letadel pro ČSA.


Žel bohu se po Aleši Řebíčkovi chytil jedné z tradic naší kopané jiný neúspěšný politik. Už Karel Čapek psal: „Kudy chodil, tudy škodil. Ve dne škodí a v noci krad‘, sociální demokrat.“ Věřme, že tak žhavé to ve Slavii nebude. V osobě Jaroslava Tvrdíka však sledujeme jeden velkolepý návrat, jehož prostředkem se logicky stal nejstarší český fotbalový oddíl. Ostatní obchodní aktivity, které Tvrdík zprostředkovává, totiž nenabízí tak pozitivní odezvu veřejnosti. A o tu se exministr neskromně hlásí na Twitteru nebo třeba v deníku Sport.


Ovšem na ryze sportovní stránku snad nebude mít pražádný vliv. Tady si budou muset poradit jiní. A nebude to jednoduché: bezedné konto přinese zcela jinou mentalitu. Být třetí či pátý a vypadnout v předkole Evropské ligy najednou nebude úspěch. Jenže zapracování tolika posil vyžaduje čas. Šanci budou chtít všichni nováčci, z nichž ne všichni trenéru Uhrinovi přinesou požadovanou kvalitu. Tlak ale bude narůstat a velké míchání sestavou neprospěje.

Optimismus teď sice ve Vršovicích tryská snad i z hydrantů, ale cestě na vrchol stále brání spousta překážek. Bez peněz žádná sportovní organizace nefunguje, ale jenom ony nestačí. Nezbytnou přísadou jsou správní lidé. Ti zatím v Edenu podnikli několik dobrých kroků. Pracují na nové koncepci mládežnické akademie, vylepšují marketing a prezentaci značky. Úspěšný podnikatel Šimáně by měl být pojistkou zodpovědného řízení. Ale nikdo nesmí zapomínat, že v supermarketu se vítězství neprodávají. A Slavia ze všeho nejméně touží absolvovat další sinusoidu. Pádů už bylo dost, a přestože si to český fotbal nepřeje, sletět na zem se dá i s tučným balíkem.

Zvlášť když jsou očekávání tak vysoká.


(Zdroj foto: hattrick.cz, isport.blesk.cz)

úterý 5. ledna 2016

Pod svými možnostmi

Sedmé největší město Británie Liverpool se v posledních měsících vskutku neřadí mezi nositele fotbalového štěstí. Oba jeho kluby sice patří k tomu nejsympatičtějšímu, co kolébka kopané nabízí, jenže aktuální výsledky řadí jak slavnější LFC, tak jeho modrého druha Everton přinejlepším do průměru anglické družiny. Na Anfield Road už nějaký ten pátek řádí se střídavými úspěchy Jürgen Klopp, The Toffees zase třetím rokem vede Roberto Martínez.

Přes nespornou kvalitu hráčského kádru se ovšem jeho Everton v Premier League veskrze trápí. Přitom by se dalo říct, že vedení klubu postupuje podle pomyslné příručky fotbalového úspěchu. Kádr je tvořen koncepčně, s důrazem na mladé, talentované hráče, trenérský štáb dostává dostatek času a klidu na práci a třeba v čele mládežnické akademie nedávno stanul renomovaný americký expert na sportovní vědy.


Po dvaceti kolech to však v tabulce Premier League znamená až 11. pozici. Ztráta na šestou, pohárovou příčku činí šest bodů, což rozhodně není nic neřešitelného. Herní styl a průběh posledních utkání nicméně nenaznačuje žádný zbrklý únik vpřed. Remíza s Tottenhamem, předtím ztracená přestřelka 3:4 proti Stoke, gólem v poslední minutě vybojovaná výhra na Newcastlu, domácí prohra s Leicesterem a dvě shodné plichty 1:1 s Norwichem a Crystal Palace.

Kdo sledoval všechny jmenované zápasy, možná v nich našel jednoho společného jmenovatele: Martínezův tým se snaží být aktivní s míčem, chce se prezentovat líbivým a útočným fotbalem. Patrné jsou prvky vysokého presinku, stejně tak balance mezi trpělivou výstavbou a rychlým přechodem. Jenže výsledný produkt kazí hned několik stále opakujících se chyb.

Začít lze u obranné čtveřice, která notně přispívá ke kolapsům a bodovým ztrátám. Řada obdržených branek přichází po individuálních chybách, navíc v závěrečných minutách zápasů. V držení míče zase vidíme mnoho laciných ztrát; mladý ofenzivní záložník Barkley pak nenabízí to, na co si diváci zvykli v předchozích sezonách – kreativitu, góly a asistence a hledání volných prostor mezi obranou a zálohou soupeře. Přechod do útoku tak často stojí a padá na činnosti útočníka Lukakua, a když nefunguje on, nefunguje v podstatě nic. Letos už absolvoval nesčetně soubojů a k tomu všemu drží své spoluhráče nad vodou vynikající statistikou: v lize vstřelil 15 branek ve 20 odehraných zápasech.

Roberto Martínez určitě ví o všech výše uvedených neduzích, které jeho celek zlobí. Ve svém prvním ročníku u Karamelek atakoval účast v Lize mistrů. Z druhé poloviny tabulky, kam spadl loni, se zatím nevyhrabal, kterážto pozice rozhodně neodpovídá vysokým ambicím klubu.

Pod vedením Davida Moyese Everton plnil roli nenápadného, ale spolehlivého člena Top 8. Španělský trenér chtěl ještě výše, zatím ale uvízl ve spárech průměru a nevýrazného fotbalu. A přestože Martínez působí v organizaci, kde se dostává manažerům dostatečné trpělivosti, měla by od jeho svěřenců přijít na trávníku co nejrychleji  výrazná změna. Současné výsledky totiž zdaleka neodpovídají hráčské kvalitě a potenciálu, který kabina Goodison Parku ukrývá.

(Zdroj foto: Daily Post, Telegraph.co.uk)