Anglický zápisník: Den šestý – Krása s trochou nostalgie

Všechno jednou končí, počínaje lidským životem, konče třeba školním rokem. S tímto faktem se nedá nic dělat, ačkoli se vám to mnohdy zdá přinejmenším hodně zlé či smutné (nemluvím o konci školního roku). S koncem našeho zájezdu do Anglie na tom naštěstí tak dramaticky nejsme, přesto jsme po desáté večer britského času přístav Dover opouštěli s nostalgickými výrazy. Zážitků bylo mnoho, další z nich přišly v poslední den, slunečnou sobotu, kterou jsme strávili celou v Londýně.

Nejprve přišlo rozloučení s rodinami. Pokoje čisté byly, jídlo až na drobné výjimky také. Nebylo si na co stěžovat, tak se jen omluvit za občasný hluk, který pochopitelně čtveřice chlapců pubertálního věku vytvořit umí, a pak jsme už s plnými kufry vyrazili autobusem pod nám dobře známé London Eye. Odsud je to již kousek k Westminster Bridge, za ním již leží mnoho londýnských historických památek - Big Ben, Westminster Abbey, Buckingham Palace, Trafalgar Square. Ovšem ještě než jsme přešli z jednoho břehu Temže na druhý, přepadl nás na mostě televizní štáb, jež se chystal natáčet na řece. Nevíme přesně, o co šlo, možná nějaká reklama, možná seriál či film. Naše úloha měla spočívat ve vytvoření obyčejného komparsu. Měli jsme se tvářit přirozeně a sledovat dění na řece. Centrem onoho „dění“ byl muž, který chodil po vodě. Jediným háčkem jeho umění bylo umístění dost dobře viditelné lávky pod vodou. Nakonec ho odchytila policie. Vzrušením pak asi měla být nehoda zaviněná najetím člunu strážců zákona na zmíněnou lávku. Opravdu nevím, v čem bylo kouzlo celé akce. Vlastně ani vědět nechci. Upřímně řečeno, je mi to jedno. Spíše mě zajímaly krásy Westminsterského opatství, do kterého jsme se vydali hned poté. 

Dějiště mnoha oficiálních událostí královské rodiny – například korunovací, svateb nebo pohřbů – nabízí spoustu krásných prostor. Hlavní loď chrámu je krásná sama o sobě, svou velkolepostí převyšuje všechno v dalekém okolí. Až docházejí slova. Prostě nádhera! Nechci se opakovat, přesto musím tvrdit, že je fanscinující, jak může člověk něco tak jednoduchého a pěkného vytvořit. Další na programu pak byla ve dni plném záření otce světla procházka okolo zajímavých míst Londýna – St. James Parku, Buckinghamského paláce a Trafalgar Square. Pobyt v centru skoro osmimilionové metropole jsme zakončili na Oxford Street.

Poslední atrakcí měl být výlet na Greenwich. Ze středu města to není k nultému poledníku co se týče vzdálenosti úplně blízko, a tak se jako nejrychlejší cesta jevila řeka. Zdejší loď je součástí hromadné dopravy, v centru měla hodně zastávek na krátké vzdálenosti, později už ale kapitán rychlost svého plavidla pořádně navýšil. Je zážitkem z nejkrásnějších vidět domečky či menší bytové stavby poblíž Temže. Opravdová pastva pro oči.

Na Greenwichi, ještě pod menším vrškem s Královskou observatoří, jsme nejdříve nechali odpočinout naše nohy během půlhodinky strávené válením se v místním parku. Člověk je tak nějak šťastný sám ze sebe, z krásy okolního prostředí, z naplno svítícího sluníčka... Přece jenom jsme se ale jednou zvednout museli. I když se mi na zelené travičce opravdu neuvěřitelně líbilo, dodnes bych tam asi sedět nechtěl. Snad mi však nějaký piknik v greenwichském ráji ještě někdy vyjde.

Mé zvednutí z trávy, navíc s pocitem blížícího se již zmíněného výšlapu, chvilku trvalo, avšak nakonec dostavilo se. Výstup ke Greenwichské královské observatoři nakonec nebyl oproti očekáváním příliš strmý a náročný. A rozhodně stál za to, co se nahoře zjevilo: krásný výhled na Millenium Dome, obrovskou stavbu, v níž je umístěna londýnská O2 Arena; na řeku Temži, kroutící se východní částí hlavního města stejně jako had při lovu; nebo na část London Eye, které se proměnilo na horizontu v malinkou tečku. Neznám tolik přídavných jmen, abych popsal stav nálady při podvečeru plném slunečního světla na Greenwichi. Jen vím, že všechny jsou synonymy ke slovu úžasný. Tato „extáze“ byla také poslední, kterou jsem ve Velké Británii zažil. Pak už nezbývalo nic jiného, než nasednout do autobusu, zamávat Anglii a nabrat kurz Praha.

Tímto končí také seriál mých cestopisných blogů z Londýna a okolí. Během celého týdne jste trhali rekordy návštěvnosti, což mě velice těší. Doufám, že se vám mé články líbily!

Omlouvám se za pozdější umístění posledního článku na web a také za drobné chyby v textech během týdne

Anglický zápisník: Den pátý - Střídání stráží

Jedinečné. Originální. Jednoduché. Úžasné. Třeba tak by se dalo popsat obyčejné střídání stráží na hradu ve Windsoru, rezidenci současné britské královny Alžběty II. a také prince Williama z Walesu. Obří hrad v blízkosti největšího londýnského letiště Heathrow jsme navštívili v pátý, předposlední den našeho výletu do Velké Británie.

Do Windsoru je cesta oproti dalším destinacím v blízkosti Londýna poměrně krátká, jízda autobusem nám zabrala “jen” něco málo přes jednu hodinu. Těsně před samotným cílem jsme z dálnice mohli vidět moderní Terminál 5 jednoho z nejrušnějších letišť světa na Heathrow. Pak už stačilo zvolit správný výjezd na kruhovém objezdu, popojet po další dálnici, kterých se v okolí britského hlavního města rozkládá několik, sjet z dálnice a nakonec najít parkoviště pro autobusy. Naštěstí byla vše práce pro naše řidiče, já jen v klidu a v pohodě seděl na sedačce.

Z ní jsem přesto musel sesednout, protože po půl desáté místního času jsme konečně opustili dlouhý cestovní coach, ve kterém jsme strávili a pří zítřejší cestě domů ještě strávíme velice mnoho času. Odhadem něco přes dva dny čistého času. Za takovou dobu se dá….radši nebudu pokračovat. Výčet oněch činností by mohl zabrat asi tak dva dny.

Tak tedy konečně k samotnému hradu. Nejdříve jsme museli vyšlapat malinký kopeček, na němž hrad stojí, a pak nás čekala obrovská fronta. Podruhé zapojím můj odhad a troufám si říci, že alespoň půl kilometru dlouhá řada před vstupem byla. Poté nás čekaly procedury jako na nedalekém letišti, jehož vzletový koridor vedl přímo nad obrovským skvostem. Všechen obsah našich kapes měl být uschován do pytlíků, batohy zajely do tunelu, všichni návštěvníci prošli kovovým rámem. Snad abychom hrad nechtěli vyhodit do vzduchu.

Ihned po všech bezpečnostních procedurách jsme zamířili k východu. Nikoliv za cílem okamžitého opuštění areálu, ale jelikož právě u brány probíhala výměna stráží. Obyčejný jedinec, stejně jako moje maličkost, ověnčená “střídáním na Pražském hradě”, by řekl, že takový proces může trvat maximálně pět minut. Ovšem v konstituční Anglii se vše protáhlo na šestinásobek daného základu.

Celá show začíná příchodem dvacítky muzikantů, přebírajícího strážce a deseti jeho kolegů. Za zvuku fanfár se seřadí jednotlivé skupiny k sobě. Pak začne něco, co se jednoduše nedá popsat. Vedoucí skupiny v červených oblecích, černých kalhotách a s vysokou, kudrnatě černou čepicí na hlavě dovedl pomocí svého mužného hlasu postavení svého oddílu k dokonalosti. Do toho začala hrát muzika, a nejednalo se o žádné oficiální tóny. Na jednu z písní se prý dokonce tančí brazilská samba.

Poté už přišel okamžik, který byl hlavním podmětem celé akce. Dvacetisekundová chvíle, kdy jeden strážce pomalu vytlačí svého kolegu z prostoru před budkou. V ten moment už uběhla skoro půlhodinka od chvíle, kdy celá akce začala. Vše skončilo slavnostním odchodem všech účinkujících. S nehybným strážcem v červeném kostýmu se pak celá řada turistů mohla vyfotit. Polední idylku po zhruba půltuctu minut focení vyrušil sám muž se zbraní v ruce. Z ničeho nic klepnul svojí botou o zem a začal se procházet po vyšlapané cestičce vedoucí po obou stranách od jeho budky. Jelikož nebylo po čtyřech otočeních nic nového k vidění, odešli jsme. Třeba tam chodí ještě teď.

Druhým zajímavým místem na hradě byly vnitřní místnosti nádherné stavby. V ní sídlí královské apartmány, od různých salónků, velkých sálů, ložnic až po pracovny a dalších nádherně vybavené místnosti. Již jsem viděl podobné prostory ve Vídni v zámcích Hofburgu a Schönbrunnu, nicméně ty Windsorské se mi líbily nejvíce. Nádherně velké místnosti, z nichž mě nejvíce upoutal sál s mnoha erby po všech jeho stěnách, stropech, okenních lištách; dále královnina pracovna se spoustou překrásných obrazů po stěnách. Vše je nezapomenutelné, člověk se opět musí zamyslet nad tím, jak někdo může něco tak krásného vytvořit. Stejně jako celý hrad, který jsme opouštěli s mnoha zážitky.

Cestou zpět jsme se ještě na skok zastavili v Hampton Courtu, paláci na kraji Londýna. Neměli jsme čas se podívat dovnitř, ale alespoň jsme měli hodinu volna v rozsáhlých zahradách okolo. Již několikrát omílaný anglický trávníček, upravené a ostřihané rostliny, potůčky, jezírka a fontánky ve vás vyvolají nádherné pocity. Stejně jako celá Anglie, od Windsoru až po Londýn.

Anglický zápisník: Den čtvrtý - Racci a déšť

Co mají společného racčí exkrementy a déšť? Nerad bych se pouštěl do větších a rozsáhlejších rozborů, nicméně vím, že obojí nás potkalo a také potrápilo během čtvrtého dne našeho výletu do Velké Británie. Průhledná kapalina nás zlobila povětšinou jenom při jízdě autobusem, hnědá slizká látka zase ve městě Hastings. A přitom to ráno vypadlo tak krásně…


Sluníčko za okny, obloha bez mráčku, očka se rozevírají. Takovou kulisu jsem si v posteli naší hostitelské rodiny vychutnával jedna báseň. Teď už navíc víme, že jsme se s národností docela trefili. Jak nám totiž paní domácí včera řekla, původem je z Pákistánu, ale v Londýně tráví již osmadvacáté léto. Doma s manželem a synem mluví jazykem Urdu, kterým se dorozumívala včerejší večer i se svojí návštěvou, další Pákistánkou, nyní sídlící v Dubaji, a její dcerou, jež v současné době studuje v Torontu. Právě mladá černovláska byla velice sdílná, takže s ní proběhla nejdelší konverzace v angličtině během našeho zdejšího pobytu.

Noc vše ale odnesla a zametla do historie. Další den přišel za méně hodin, než kolik požadoval můj věčnou turistikou poněkud unavený mozek a všechny přilehlé kosti, svaly, orgány a další části mého těla, a tak jsem se do nové čtyřiadvacetihodinovky pouštěl s pocitem stále se zavírajících očí. Naštěstí byl čas se v autobuse alespoň trošku dospat (nejsem z těch, co dokáží tvrdě usnout na sedačce). K cíli naší první cesty, městečku Canterbury, to bylo časově téměř ke dvěma hodinám.  

Canterbury leží jihovýchodně od Londýna a ve středu tohoto města se nachází nádherná katedrála, v níž sídlí anglikánský arcibiskup. Mezi jeho úkoly patřilo například vykonání obřadu prince Williama a Kate Middletonové. První katedrála byla postavena již v roce 597 svatým Augustinem, ovšem později byla několikrát přestavěna. Ačkoliv nejsem žádný odborník na historii a architekturu, musím uznat, že budova je nádherná. Člověk se až diví, jak mohli lidé v sedmnáctém století s oproti dnešku omezenými možnostmi vytvořit tak nádhernou stavbu.

Když skončila prohlídka katedrály, mohli jsme obdivovat centrum Canterbury. Jedná se o hezké město, které v sobě skýtá mnoho úzkých uliček, dlážděných náměstíček, kamenných fontán a obchůdků se suvenýry. Nestihli jsme obejít všechno, opět jsme mohli vidět i více, avšak čas je v přeplněném programu cennější než vidět Američana jíst obyčejnou okurku.

Další z velké části propršenou cestu jsme absolvovali při dlouhém přejezdu naším dlouhým autobusem z Canterbury do Hastingsu. Toto stotisícové město je rozděleno do dvou částí: uprostřed se rozkládá ta starší, Old City, které bylo před rozkvětem malinkou vesničkou, okolo jsou nyní velké hotely, mezinárodní školy a nové a nové domečky, ty tvoří naopak New City. V Hastingsu byla hlavním bodem programu návštěva jeskyně, která ke konci osmnáctého století plnila funkci úložiště pašovaného zboží po zvýšení cla a daní anglickou vládou.

Turistika dnešního dne skončila krátce před půl šestou na nákupní třídě v novější části Hastingsu. Již výše jsem zmínil, že město má okolo sto tisíc obyvatel, ve skutečnosti jich však zřejmě bude o něco víc. Nad celým územím totiž neustále lítají racci. Bílí ptáci, kteří sice tvoří nádherné panorama a atmosféru města, ale na druhou stranu zatím nemají své vlastní záchody. Svojí stolici tak provádějí svévolně ve vzduchu, což znamená, že chodníky jsou místy pořádně ozdobené hnědou leptavou hmotou. S trochou štěstí se jim vyhnete, ovšem někdy vás doslova trefí přímo ze vzduchu. A když štěstí nemáte, může to dopadnout všelijak. Přemýšlím, jaké je být obyvatelem Hastingsu. Každopádně musíte být člověk, na němž si nikdy smůla nevybíjí zlost. Jinak to může být přímo válka s racky.

Anglický zápisník: Den třetí - Nejen o cyklistech

Pro někoho sebevrazi, pro jiného velcí sportovci se smyslem pro orientaci v dopravních zácpách. O kom je řeč? O cyklistech na všech druzích kol v auty přeplněných ulicích Londýna a v širokých uličkách plných chodců univerzitní Cambridge. Do práce, z práce, do školy, ze školy. Zatímco v Praze pracovníky ve všech úborech včetně sak a obleků na kolo dostane jen stávka městské hromadné dopravy, ve Velké Británii využívá vozítko se dvěma koly jezdící na lidský pohon daleko více lidí. Co je na tom, že neustálým kličkováním mezi vozy, taxíky, double-deckery a autobusy dost riskují své zdraví. Přesto, nebo možná právě proto mají můj obdiv.

Cyklisty jsme spatřili poprvé již v chladné pondělní ráno v Hyde Parku jezdit po stezkách a cestách k tomu určených. Hned jsem si jako občasný rekreační jezdec říkal, kolik takových možností máme v matičce Praze. Moc jich nebude. A po silnici se spousta lidí bojí, protože individuí, která si honí ve svých autech ega, je stále hodně. V anglickém hlavním městě se ale nikdo nebojí. Mezi dvěmi křižovatkami na vzdálenosti okolo tří set metrů jich potkáte třeba deset. Mnohdy jsou rychlejší než samotný vehikl s motorem. Myslím, že kdybych vyskočil z našeho autobusu, byl bych na naší cílové adrese, Shakespearovském divadle The Globe, daleko dříve.

Ano, divadlo The Globe. Přesněji řečeno jeho téměř patnáct let stará rekonstrukce. Prý je naprosto přesná. Do repliky tribun jsme usedli v momentě, kdy na jevišti probíhala zkouška hry, jež v nejbližších dnes podle naší milé britské průvodkyně potěší několik vyvolených na přestavení. Dnes jich se jich do oválné stavby vejde šestnáct set, o polovinu méně než za doby samotného Viléma. Tehdy na hru mířily všechny vrstvy, od pracujících dělníku až po bohaté lady. Kultura však tenkrát nebyla nic moc. Jelikož bylo ve starém Londýně zvykem sprchovat se odhadem třikrát do roka, sešlost tří tisícovek návštěvníků musela dát dohromady slušný….však vy víte co!

Za zmínku stojí i muzeum divadla a samotného Shakespeara. Bohužel jsme neměli dost času k přečtení a prohlédnutí všech textů, obrázků, modelů a dochovaných předmětů. Zajímavá byla i interaktivní část, kde má především dětský návštěvník možnost si například zašermovat nebo namluvit dialog třeba z Romea a Julie. Jako na potvoru zrovna na mě vyšel pětiřádkový proslov Julie. Takový hlas prostě nemám.

Zhruba v poledne jsme opustili opět autobusem centrum města i se zážitkem z procházky okolo veleslavného Tower Bridge. Naším dalším cílem byl Cambridge, místo proslavené hlavně jednou z nejlepších univerzit na světě. Zhruba před měsícem a půl jsem měl možnost navštívit Oxford, velkého konkurenta v mnoha aspektech: od kvality studií až po tradiční závod osmiveslic na řece Temži; takže jsem měl možnost porovnávat.

První, co mě ihned upoutalo, byla anglická tráva. Ta cambridgeská se od oxfordské příliš nelišila, jenom nebyla tak krátce sestříhaná. Ale hustota byla samozřejmě stejně skvělá. Sekat zde zelený pažit musí být úžasný zážitek. Další věc se opět týkala kol. V Cambridgi byl jejich výskyt na kilometru čtvereční stejný jako průměrné IQ studentů místní univerzity. Tolik kol v Oxfordu nebylo. Snad to nesouvisí s IQ tamějších studentů.

Celé město je i s koly nádherné. Naneštěstí pro nás právě finišují zkoušky a pomalu se rozbíhá stěhování studentů z kolejí, a tak žádná kolej nebyla otevřena. Což mě mrzí, protože ani v Oxfordu jsem se do žádné z místních college nedostal. Pokud bych však měl soudit podle exteriéru, musí být opravdu radost zde studovat. Staré, historické budovy se zahradou, květinami, reprezentativní branou. Uličky a dlážděné cesty plné kol a chodců. Všude samí mladí lidé. Kromě sportovního vyžití v podobě tenisových kurtů, volných hřišť na travnaté sporty zde mají i pěkné obchody a příjemné restaurace a kavárny. Nemůže být nic krásnějšího než si po dnu studování knih jet na kole odpočinout do kavárny. S pocitem, že vás nikdo nesrazí.

Anglický zápisník: Den druhý - Od lodi až k penězům

Pravidelný čtenář mého blogu ví, že s lodí jsem už měl během zájezdu do Anglie drobnou zkušenost. Ta ovšem byla krátká v podobě hodiny a kousku stráveného v trajektu na kanálu La Manche. Dnes ovšem přišly další minuty ve společnosti kormidel, kotev, kapitánů a záchranných kruhů. Jejich svět mi byl přiblížen v Portsmouthu, pobřežním městě s velkým přístavem na jihu Velké Británie. Na zmíněná kouzla námořnictví opravdu nejsem odborník, takže nemohu sloužit odborným popisem a vědeckým porovnáním. Snad vám laický pohled bude stačit.

Na zhruba dvě hodiny trvající cestu (po naší “dvacítce” přes půlku Evropy již rychlovka) jsme se vydali už s pocity z hostitelských rodin. Našimi domácími jsou dva starší manželé, odhadem původem odněkud z Blízkého východu či Asie, a jejich dospělý syn. Ubytování i večeře proběhly v pohodě, snad tomu tak zůstane i v dalších dnech.

První zastávkou v cílovém městě Portsmouth byla celým názvem Její veličenstvo loď Victory, která pod vedením admirála Lorda Nelsona porazila na počátku devatenáctého století u Trafalgaru francouzská vojska císaře Napoleona. Hned při vstupu jsem musel poprvé sklonit hlavu, protože stropy plavidla jsou místy velmi nízké, jen něco přes 150 centimetrů. Možná proto, aby pět zpřístupněných palub nezabíralo tolik místa do výšky. Na jedné z nich se rozprostíralo několik děl, jež měly při válkách na starosti střílení. Ostatně co jiného. Jsem zřejmě jediný, který o tom fakticky uvažuje. Moje znalost problematiky vojenství a bojů obecně není vskutku vysoká. Radši jsem se zbraní vůbec nedotýkal.

Ve spánku jsem na tom se znalostmi a zkušenosti přece jenom o trochu lépe. Ovšem i když jsem viděl postel, zalehnout jsem nemohl. Vystavená kolébka patřila právě admirálu Nelsonovi. Takové pohodlí mu muselo příjemně krátit měsíce strávené na palubě. Tato poznámka však asi není příliš vhodná v souvislosti s člověkem, který nakonec na lodi zahynul.

Další atrakcí ve sto devadesáti tisícovém městě bylo Národní muzeum královského námořnictva. Kromě obrázků a modelů lodí a exponátů zde bylo několik dalších zajímavých ukázek, které nám měly přiblížit některé lodní profese a zlepšováky. Mohli jsme si například ve zmenšeném modelu vyzkoušet ovládání plachetnice na volném moři pomocí pohybování plachtou vůči směru větru. Pozornost také přilákal systém vlajkových signálů mezi námořníky - každé číslo má svojí vlajku. Podle konečného čísla se pak určuje druh vzkazu. Na moře jsme se posléze vydali i my. Okružní cesta celým přístavem trvala zhruba půl hodiny a nabídla nám pohledy na nákladní, vojenské i soukromé a o mnoho menší stroje kotvící v rozsáhlém areálu.

Třetí a poslední navštívenou lodí byla Její veličenstvo loď Warrior. Podle jejího názvu byste odhadovali několika boji a bitvami poškozený kolos, ve skutečnosti se ale jedná o plavidlo, které ve své historii datované od poloviny devatenáctého století zbraně ve válečné souvislosti nepoužilo. Na zrušení klidu zbraní i přesto bylo dobře vybaveno, jelikož se svého času jednalo o jednu z nejlepších válečných lodí světa. Od Victory se příliš nelišilo, navíc nabídlo jen pohyblivý model fungování parních motorů a možnost vidět třeba pracovní prostor kotelníků. Opravdu se nejednalo o žádný luxus, jejich práce nebyla procházkou růžovým sadem. Alespoň prý byli placeni dvakrát lépe než ostatní zaměstnanci monstra jménem Warrior. Chtěl bych vědět, jestli je ostatním zaměstnancem míněn například i kapitán. Pakliže ano, prvním úkolem, který bych si jako velitel lodi nařídil, by byla dvanáctihodinová služba v kotelně. Tím jsem se dostal od lodí až k penězům. A to nejen v mém blogu, ale i v realitě. Po opuštění prostoru přístavu jsme se totiž vydali do obchodního centra, kde se nějaké peníze především v oboru gastronomie roztočily. S plným žaludkem se píše lehce, o poznání hůře ale jede. Naštěstí k žádné “nehodě” vůbec nedošlo a mohli jsme si odškrtnout druhou ze šesti čárek délky našeho pohybu v Londýně.

Anglický zápisník: Den první - Ach, nohy! Proč jen jste, nohy?!

Mít metr osmdesát do výšky není v některých situacích k zahození. Kromě nesporné výhody při orientaci v místech s hustotou pěti hlav na metr čtvereční přitahuje chlapec vyššího vzrůstu i pozornost opačného pohlaví (ta se v mém případě bohužel zatím mnohokrát nedostavila). Jsou ovšem i situace, kdy bych proklel všechno, co určilo rozměry mých kostí. Jednou z nich je třeba několikahodinové sezení v nepříliš pohodlné sedačce, které mě čekalo při téměř dvacetihodinové cestě autobusem do Velké Británie.

Možnost již potřetí v mém krátkém životě navštívit britský ostrov, který má již osmapadesátým rokem pod dohledem a v malíčku nestárnoucí královna Alžběta II., se naskytla v rámci školního zájezdu do Londýna a blízkého okolí. Samotná cesta autobusem nenabídla nic, o čem by se daly psát stránky textu plného zajímavých informací. Snad jen zmínka o průjezdu okolo frankfurtského mezinárodního letiště, které je o poznání větší než to české na Ruzyni. Jako kočka a myš. Snad nám pražskou ranvej v nejbližší době nic nepohltí…. Po dalších hodinách cesty a nočním přejezdu kanálu La Manche na trajektu nás už čekaly poslední dvě hodiny cesty v autobuse z anglického přístavu v Doveru až do hlavního města Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a jedné z největších metropolí na světě, Londýna.

Tam začal náš pobyt v rozsáhlém Hyde Parku, oáze chodců, zahrádkářů, cyklistů, běžců a všech ostatních vyznavačů aktivního způsobu života. Od sedmnáctileté studentky v běžeckých botách až po postaršího pána v důchodovém věku na bicyklu. Nikdo se nestydí předvést a vylepšit svoji fyzickou vybavenost před ostatními návštěvníky nejvíce rozsáhlé londýnské zeleně. Mě jako milovníka občasného vyběhnutí v poněkud pomalejším tempu také svrběly nohy. I když se víceméně i ony musely posléze dost namáhat. Nejdříve nás sice čekalo dobrodružství v podobě jízdy metrem, ale pak přišel opravdový zápřah pro dolní končetiny, již tak oslabené předchozími hodinami strávenými na prostoru  20 x 40 cm mezi sedačkami.

Proslulým londýnským metrem, které se nazývá taktéž tube, jsme se z centra dostali k muzeu voskových figurín Madame Tussaud’s. Celý prostor je rozdělen do několika úseků, kde se můžete potkat se známými osobnostmi ze světa filmu, hudby nebo sportu. Vrcholem je pak možnost vyfotit se se členy královské rodiny. Ve všech případech se samozřejmě jedná o věrohodné voskové napodobeniny celebrit a veřejných představitelů.

Po návštěvě tohoto oblíbeného, slavného a hojně navštěvovaného muzea jsme se opět podzemkou vydali na Picadilly Circus, obyčejnou křižovatku, kterou proslavily čtyři neonové reklamní bannery.
Už samotný popis tohoto známého místa vám musí říci, s čím zajímavým jsme se na Picadilly setkali - ničím. Televizi Samsung si ani po pěti minutách pod reklamní obrazovkou prostě nekoupím, vlastně ani nemám z čeho. Další zastávkou při našich toulkách centrem Londýna byla Čínská čtvrť Soho. Zhruba deset minut strávených ve známé londýnské městské části se kromě rozšíření znalostí v mozkových buňkách projevilo i na opotřebovanosti našich čichových buněk. Špičková rýže voněla opravdu na plné pecky.

Vrchol prvního dne, časově i výškově, přišel při podvečerní návštěvě sto třicet pět metrů vysokého ruského kola London Eye. Nohy sice pevným hlasem, jehož síla by dokázala sdělit celé Velké Británii od Edinburghu až po Dover, že za pár minut přijde anglický deštík, oznamovaly, jak se jejich bolest blíží k životnímu maximu, přesto se projížďka obřím vyhlídkovým kolosem nedala odmítnout. Během zhruba třicetiminutové jízdy jsem si jako správný sportovní fanoušek našel na horizontu hlavního města Olympijský stadion ve výstavbě a také fotbalový chrám Wembley Stadium. Samozřejmě zbyl i čas na prohlédnutí dalších velestaveb, například House of Parliament, Westminster Abbey nebo Downing Street. Kéž by jen tolik nebolely mé prokletě dlouhé nohy… Avšak není všem londýnským dnům konec.

PÁTEČNÍ FEJETON: Zakousni se do jablíčka!

V Americe brzy vyjde nový komiks, jehož ústřední postavou bude Steve Jobs, zakladatel a ředitel firmy Apple, která dala světu celou řadu vymožeností (hračiček, blbůstek, zbytečností, černých bezúčelových krabiček – doplňte dle vkusu a věku) jako například iPhone, iPod nebo nově iPad. Ano, pro ty starší, iPad je to tenké obdélníkové, co někteří, stejně jako ostatní Jobsovy vychytávky, drží v ruce tak pevně, že jim brzy na rukou vylezou žíly stejně jako tradičním svátečním řidičům při jízdě na dálnici během Dušiček.  Snad jen klobouček s kšiltem „appláci“ nenosí. I když, kdo ví, průměrný věk majitelů iPhonu dnes už určitě nebude pod dvacet let. Vraťme se ale k Jobsovi. Komiks o něm se bude inspirovat v jeho nápadech a geniálním mozku, jenž stvořil přístroje, o kterých se sám Jobs vyjadřuje takto: „Tlačítka na obrazovce jsme udělali tak lákavá, že máte chuť je olíznout.“ Jeden z nejlepších citátů, které znám. Představa samotného šéfa a bosse Applu, patnáctiletého teenagera nebo čtyřicetiletého manažera, jak sladce olizují mobilní telefon, je úchvatná. Stejně tak si dovedu dost dobře představit, jak se bude sedmiletý chlapec chechtat u komiksu, v němž bude třicetiletá blondýna lízat svůj iPad, stejně, jako když s vrstevníkem kradou spolužačkám bačkory. Jobs a jeho podřízení pak však museli dát pozor i na další vlastnost, obrazovka přece musí být vodotěsná. Nebo snad prosakuje? Doufejme, že na to pan Jobs myslel. Géniové se přece nemýlí. Ani se nesmí mýlit. Chytré telefony, přehrávače a tablety (český ekvivalent podle všeho ani neexistuje) jsou přece bez chyby. Až by se člověk opravdu zakousnul, stejně jako do nějakého zeleného šťavnatého jablka. 

Není průkaz jako průkaz

Patnáct let života za totality už mají za sebou, další tři napínavé před sebou. O kom je řeč? O čtyřech mladících, kterým patří hlavní role ve filmu režiséra Ondřeje Trojana Občanský průkaz.

Celý děj, který se odehrává v druhé polovině sedmdesátých let, začíná dobovou scénou z místnosti vybarvené do ruda, kde si s nepříliš šťastným výrazem od soudruha v uniformé vyzvedává své občanské průkazy právě čtveřice dospívajících. Naopak končí o tři roky později, kdy se snaží udělat všechno proto, aby dostali jinou průkazku – modrou knížku.

Mezitím, a že to není nijak krátká doba – 137 minut, se seznamujeme se dvěma rozdílnými světy náctiletých za totality. Na jedné straně vtipné scény nejen ze skrýše na kopci, kterou využívají k ochutnávkám svých prvních kapiček lihovin, na druhé straně krutá realita tehdejšího režimu.

Spojením nespojitelného pak vzniklo špičkové dílo. Dvě a čtvrt hodiny před plátnem nakonec nejsou vůbec dlouhé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Podíl na tom mají jak části, které mají vyvolat v publiku pobavení, tak části, jež jsou zajímavé samy o sobě bez potřeby slov a zdlouhavých dialogů, jakou třeba byl nepovedený pokus o útěk do Minnesoty pod záminkou dovolené v Jugoslávii.

Snadno si domyslíte, že právě tímto odhalením na „hranicích“ se doslova změnil život rodině, ve které hrají prim Martin Myšička a Aňa Geislerová. Doposavaď suverénní otec a hlava rodiny, právě v podání Myšičky, utrpí psychický šok a až do konce filmu je nesoběstačný. Tuto roli zahrál Martin Myšička opravdu skvěle a vysloužil si i nominaci na Českého lva. Ceněnou sošku sice nezískal, ale jeho výkon rozhodně byl výborný. Nezklamalo ani kvarteto představitelů hlavních dětských rolí. Splnili všechno, co od herců filmový laik předpokládá – přesvědčivost a přirozenost. Divák s jejich příběhy žije od začátku až do konce.

Finále snímku není žádným happy endem, jelikož jeden z chlapců ze zoufalosti při snaze vyhnout se povinné vojenské službě umírá. Přesto člověk odchází z kina tak nějak dobře nabaštěn a spokojen s příjemným kinematografickým zážitkem. Nikterak dlouhým, a to přesto, že uplynuly více jak dvě hodiny od chvíle, kdy se do sedačky v sále usadil.