Bylo to dosti symbolické: s prvním jarním sluncem,
které nad Prahou vysvitlo na Velikonoční pondělí, dosedl na pražské letiště
(pojmenované po disidentovi) Si Ťin-pching. Reakce na historicky první přílet
prezidenta komunistické Číny do Česka nikoho jen trochu znalého místním poměrům
nepřekvapí. Jiří Ovčáček zřídil ještě jeden, bonusový účet na Twitteru, aby
osočoval fašizující pražskou kavárnu s dvojnásobnou intenzitou, Miloš
Zeman sáhl do skříně pro ten nejzářivější červený svetr, Jaroslav Tvrdík
vyzdobil ulice vlajkami, Martin Bursík povstal z politického hrobu a
Miroslav Kalousek se zhostil role ochránce lidských práv. Čínská ambasáda
pohotově zorganizovala činnost „nadšených krajanů“, kteří se přesouvali nápadně
označenými autobusy po prezidentově trase, a aktivisté se s nimi tu
dostali do střetu, tu vytáhli tibetské vlajky. Nic nového na planetě Zemi…
Buďme rádi, že neziskové organizace a jejich aktivity
(zatím) nerozhodují o mezinárodní politice, protože by byla obrovská škoda
bojkotovat jednu ze současných světových mocností jen v duchu „dalajlamismu“
a jakési falešné morálky. Peníze jsou totiž vždy až na prvním místě a bránit se
přílivu čínského kapitálu, který by zaplnil obchodní díru a jehož objem se
navíc v celkovém koláči stále projevuje zanedbatelně, z čistě
ideových důvodů je jen naivní představa oněch aktivistů. Nedávný příklad
ruských sankcí a rozdílných postojů k nim ukazuje, že zahraniční
hospodářská politika prostě patří mezi ryze pragmatické obory.
Kromě ekonomiky se samozřejmě sluší udržovat oboustranně
příznivé vztahy i v mnoha dalších ohledech, a proto je velmi dobře, že se
Si Ťin-pchingova třídenní cesta uskutečnila. Sporným bodem celé návštěvy však
není samotný autoritativní vůdce režimu, ale Miloš Zeman a tři
zjevné faktory: jeho neuvěřitelně servilní přístup, s tím spojená
politická ješitnost a rovněž nepřetržitě probíhající volební kampaň.
A tak si hradní pán vyrazil se svým protějškem na pivo, hrdě
jej chytil za ramena na balkoně lánského zámku a ve spolupráci se svými
přisluhovači vytvářel až do dnešního ukončení výjezdu dojem, že náruče místního
lidu jsou otevřeny čínským pažím. Dílčí úspěch české zahraniční politiky
prezentuje coby vlastní vítězství a jakoby mimochodem nechá část slávy uzmout
bývalého redaktora Haló novin či Blesku nebo exhibicionistu Tvrdíka.
Z úst českých představitelů by přitom mělo zaznít, že i
přes podepsaná memoranda a smlouvy chceme být pevnou součástí západního světa,
postaveného na trošku jiných základech než čínský systém. Že sice voláme po
prohloubení hospodářských a jiných partnerství, ale také apelujeme na
dodržování lidských práv a demokratických principů.
Místo toho věšíme vlajky, vzdáváme pocty a pravíme anekdoty
(„Omlouvám se, že nemám zlatý kočár, ani Bílý dům.“). Malý stát, který by měl
proaktivně spolupracovat s velmocemi, se tak ve skutečnosti pod Zemanem
stává ještě menším, vlezlejším a prudce reaktivním na směr, kterým zrovna vítr
vane. Říká se, abys zpíval píseň toho, jehož chleba jíš. V tomhle
provedení se čínský bochník ale časem ukáže jako velmi tvrdý a nestravitelný.
(Zdroj foto: idnes.cz)