středa 30. března 2016

Rudá česká malost

Bylo to dosti symbolické: s prvním jarním sluncem, které nad Prahou vysvitlo na Velikonoční pondělí, dosedl na pražské letiště (pojmenované po disidentovi) Si Ťin-pching. Reakce na historicky první přílet prezidenta komunistické Číny do Česka nikoho jen trochu znalého místním poměrům nepřekvapí. Jiří Ovčáček zřídil ještě jeden, bonusový účet na Twitteru, aby osočoval fašizující pražskou kavárnu s dvojnásobnou intenzitou, Miloš Zeman sáhl do skříně pro ten nejzářivější červený svetr, Jaroslav Tvrdík vyzdobil ulice vlajkami, Martin Bursík povstal z politického hrobu a Miroslav Kalousek se zhostil role ochránce lidských práv. Čínská ambasáda pohotově zorganizovala činnost „nadšených krajanů“, kteří se přesouvali nápadně označenými autobusy po prezidentově trase, a aktivisté se s nimi tu dostali do střetu, tu vytáhli tibetské vlajky. Nic nového na planetě Zemi…


Buďme rádi, že neziskové organizace a jejich aktivity (zatím) nerozhodují o mezinárodní politice, protože by byla obrovská škoda bojkotovat jednu ze současných světových mocností jen v duchu „dalajlamismu“ a jakési falešné morálky. Peníze jsou totiž vždy až na prvním místě a bránit se přílivu čínského kapitálu, který by zaplnil obchodní díru a jehož objem se navíc v celkovém koláči stále projevuje zanedbatelně, z čistě ideových důvodů je jen naivní představa oněch aktivistů. Nedávný příklad ruských sankcí a rozdílných postojů k nim ukazuje, že zahraniční hospodářská politika prostě patří mezi ryze pragmatické obory.

Kromě ekonomiky se samozřejmě sluší udržovat oboustranně příznivé vztahy i v mnoha dalších ohledech, a proto je velmi dobře, že se Si Ťin-pchingova třídenní cesta uskutečnila. Sporným bodem celé návštěvy však není samotný autoritativní vůdce režimu, ale Miloš Zeman a tři zjevné faktory: jeho neuvěřitelně servilní přístup, s tím spojená politická ješitnost a rovněž nepřetržitě probíhající volební kampaň.

A tak si hradní pán vyrazil se svým protějškem na pivo, hrdě jej chytil za ramena na balkoně lánského zámku a ve spolupráci se svými přisluhovači vytvářel až do dnešního ukončení výjezdu dojem, že náruče místního lidu jsou otevřeny čínským pažím. Dílčí úspěch české zahraniční politiky prezentuje coby vlastní vítězství a jakoby mimochodem nechá část slávy uzmout bývalého redaktora Haló novin či Blesku nebo exhibicionistu Tvrdíka.

Z úst českých představitelů by přitom mělo zaznít, že i přes podepsaná memoranda a smlouvy chceme být pevnou součástí západního světa, postaveného na trošku jiných základech než čínský systém. Že sice voláme po prohloubení hospodářských a jiných partnerství, ale také apelujeme na dodržování lidských práv a demokratických principů.

Místo toho věšíme vlajky, vzdáváme pocty a pravíme anekdoty („Omlouvám se, že nemám zlatý kočár, ani Bílý dům.“). Malý stát, který by měl proaktivně spolupracovat s velmocemi, se tak ve skutečnosti pod Zemanem stává ještě menším, vlezlejším a prudce reaktivním na směr, kterým zrovna vítr vane. Říká se, abys zpíval píseň toho, jehož chleba jíš. V tomhle provedení se čínský bochník ale časem ukáže jako velmi tvrdý a nestravitelný.

(Zdroj foto: idnes.cz)