Jiný pohled

Používání frází nesnáším, přesto jednou otřepanou začnu svůj dnešní komentář. Ono tolikrát použité klišé zní: Hlava jakéhokoli státního útvaru má být prezidentem či monarchou všech jeho občanů. Logicky uvažující člověk – ať už se kvalita jeho myšlení opírá o hluboké znalosti Pythagorovy věty či psaní odborných článků o evoluci luskounů – by povídal, že prezident vybraný samotnými občany bude tím nejpovolanějším, kdo může danou definici splnit. Paradoxně ovšem přímá volba a především konečný výsledek rozdělily Českou republiku. Zatímco parlamentem vybraný představitel by sotva způsobil takový odpor a negativní reakce, nově zavedený model víří emoce a z reprezentativní a symbolické funkce – znovu se opakuji - dělá skoro poloboha...

Jen si to představte. Poslanci a senátoři by někdy v těchto dnech zvolili nastupující hlavu státu, poté bychom chvilku přihlíželi drobnému šrumci a po pár týdnech žili poklidně a spokojeně dál. Realita je ale jiná. My, občané České republiky, jsme byli vtáhnutí do děje, sledovali snahu nejprve devíti a posléze dvou kandidátů získat voliče a netrpělivě čekali na vítěze. Hysterie (ano, hysterie!) stoupala a stoupala a dnes dosáhla vrcholu. Menšina nespokojená s Milošem Zemanem vykřikuje rádoby odvážně znějící věty („Miloš Zeman není mým prezidentem“, „Miloš Zeman je buran“, „Tohle není prezident“), neúnavně kritizuje na diskuzích a sociálních sítích a odpočítává konec jeho funkčního období. Nastalo by něco podobného v případě, že by Zemana (či kohokoliv jiného) zvolilo 281 zákonodárců? Určitě ne.

Ale aby bylo jasno, také nejsem z volby nadšený. Poněvadž nehodlám zapadnout do celé řady kritických a v plném znění nevybíravých článků, shrnu svůj názor na nového prezidenta do jedné jediné věty: Lidé si na reprezentativní (!!) post vybrali samolibého narcise motivovaného touhou opět po 10 letech klidu a úpadku doplnit tekutinu do vlastního elixíru hrdosti, otevřít cestu kamarádíčkům (komunista Šlouf nebo skorokomunista Zavadil) a oplatit to všem, jenž se mu dovolili byť jen palcem na noze postavit do cesty. Tak to stojí a už se s tím, třikrát bohužel, nedá nic dělat...

Koneckonců – jak už jsem několikrát zmínil a jak je v souladu s mým všeobecným přesvědčením – můj poklidný středoškolský život nebude prezidentem nikterak významně ovlivněn. Hlava státu se může klidně jmenovat Miloš či Karel či Prase či Spáč, pročež samozřejmě netvrdím, že je mi celá situace úplně lhostejná. Já osobně jsem si na Hradě představoval osobnost a vzor; jenže nic takového tam prostě sedět nebude. Zároveň se však domnívám, že to mohlo být jinak.

Troufnu si tvrdit, že kdyby se volilo nepřímo, naděje na dobrého prezidenta (jestliže nějaký vůbec existuje) je větší. Anebo by - čímž se dostáváme k hlavnímu bodu mé myšlenky – přinejmenším zklamání z nešťastného výběru nebylo tak obrovské. Ne každý by si totiž našel svého favorita a ne každý by bezmezně toužil po jeho výhře. Nyní je společnost rozpolcena a instituce prezidentského úřadu se díky přímé volbě přiblížila Poslanecké sněmovně. Ti, kteří hlasovali pro poraženého, vystupují – mnohdy až zbytečně hystericky a důrazně - proti vítězi. Tak to nicméně u nejvyššího ústavního činitele, jehož role tkví ze všeho nejvíce v reprezentaci a sjednocování národa, být nemá. Navíc nesmíme zapomenout na skutečnost, že počínaje dneškem nestojí v našem čele ani reprezentant, ani sjednotitel. 

Touha rozhodovat

Najdete ji všude – v televizi, rozhlasu, tisku, na internetu či ulici. Prosebně touží setkat se s každým z nás a jako správná dámská mrcha si moc a moc užívá, že se o ni všichni zajímají; že ji všichni chtějí. Uniknout z jejích spárů vyžaduje vynaložení obrovského úsilí – ideálně odjezd za hranice českých luhů a hájů. Ví, že za pár dnů bude, holka jedna neposedná, pryč a že se v nejpravděpodobnějším případě pět let zase (zaplaťpánbůh) neobjeví. Zkrátka a jednoduše - přímá prezidentská volba ovládá Česko. Ale je to vlastně ještě volba? Jsou veškeré debaty, články, gesta a příměry, které od počátku ledna bez přestání sledujeme, součástí námi vysněné „demokratičtější“ cesty? Ne, nejsou. Ve skutečnosti přihlížíme jedné velké falešné show. Show, kterou máme před očima a respektujeme ji; ba co víc, my ji dokonce i hrajeme. Jakým způsobem?

Velmi prostým. Většina z osmi a půl milionů potenciálních voličů dá při svém rozhodování o budoucím prezidentovi na vnější dojem, na veřejné působení obou kandidátů (pro jistotu připomenu, že se jedná o Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana) a na četné populistické – z velké části nesplnitelné – sliby. Takové plusové body se dají získat lehce především v televizních a rozhlasových debatách, rozhovorech pro tištěná média či prostřednictvím pompézních bilboardů. A tak pozorujeme osobní útoky ze strany aspirantů o křeslo na Hradě, nemilosrdně vyhlížející gesta a verbální kopance na všechny kolem sebe. Tu Miloš Zeman vtipně (pomocí bonmotů, chcete-li) upozorňuje na slabiny moderátora, tu Karel Schwarzenberg exemplárně odejde ze zasedání Poslanecké sněmovny kvůli „nesouhlasu s amnestií.“ V podobném tónu, jen s odlišnými slovy, bych mohl s klidným srdcem pokračovat dál a dál... Namísto názorového střetu máme tu čest vidět boj osobní.

Útočnou a hereckou formu kampaně však nelze ani jednomu z pánů nikterak vyčítat – je logické, že se zařídili podle poptávky a veřejných průzkumů. Vědí, že jen malá část voličské veřejnosti se důkladně zaobírá programem či něčím, co by se alespoň vzdáleně dalo jako program nazvat. Divadlo proto jede naplno a do této soboty se nezastaví. Na konci mých myšlenkových pochodů plynoucích z prostého bytí občanem země české mi tedy vychází jediné: přímá volba je zbytečný, nabubřelý a nedůstojný populismus!

Stačí se podívat na základní fakta. Prezident nemá v České republice žádné významné pravomoci; přesto se sami tváříme, jako by jich byl přehršel. A stejně se chovají také uchazeči o funkci. Vystavují na odiv své politické názory na různá témata (od důchodů až po daně) a popisují případné kroky v úřadu (které ve skutečnosti k ničemu významnému nepovedou). Ovšem o tom pozice hlavy státu není. Vždyť vybírat prezidenta podle schopnosti slibovat, ironizovat a očerňovat je už na první pohled nesmyslné. Jenže právě tak se ve skutečnosti chováme. Někteří z nás automaticky a vědomě, jiní podvědomě a neradi. Ale tak jsme si to přáli. Chtěli jsme rozhodovat a nyní konečně máme tu možnost. Nevadí, že v podstatě o ničem nerozhodujeme. Hlavně, že rozhodujeme.

V řad nastoupit!

Přelom roků určitě nebyl pro fotbalisty Queens Park Rangers obdobím výrazně příznivým. Klub bojující o záchranu v Premier League prohrál den před Silvestrem na domácím hřišti s Liverpoolem vysoko 0:3; a to navíc po jednom z nejhorších výkonů, jakého jsem kdy byl v nejvyšší anglické soutěži svědkem. Nový rok tak QPR vítali v pozici vpravdě nezáviděníhodné - na úplném konci tabulky. A k lednovému losu se také nedalo vzhlížet s nadějemi, vždyť londýnský celek měl v kalendáři poznačeny souboje kupříkladu s Tottenhamem, Manchesterem City nebo – na úplný začátek – s Chelsea. Na jejím stadionu se Rangers představili již druhý den roku 2013 a oproti všem předpokladům ji po bojovném výkonu senzačně porazili 1:0.

Situace týmu z Loftus Road tedy na krátkou chvíli alespoň trochu zrůžověla. QPR se v tabulce dotáhli na předposlední Reading, nicméně k pozicím zajišťujícím setrvání v Premier League jim stále chybí šest bodů. V čele rozjeté stíhací jízdy stojí velezkušený manažer Harry Redknapp, který před více než měsícem vystřídal neúspěšného Marka Hughese. Prozatímní bodové srovnání obou mužů hovoří jasně: Redknapp urval pro Rangers 9 bodů v 8 zápasech, zatímco Hughes si připsal pouze 4 body během 12 zápasů na lavičce. A přitom by se dalo čekat, že zrovna Mark Hughes se bude soubojů o udržení bát jako komár tmy. Proč? Loni si pod jeho vedením Queens Park Rangers své místečko v nejvyšší soutěži zajistili až minutu po dvanácté; jistoty statusu účastníka Premier League se dočkali teprve krátce po skončení jejich posledního zápasu sezony. Výkony na počátku letošního ročníku ovšem žádné známky zlepšení nevykazovaly – viz zmíněná bodová statistika.

I když se Hughes logicky chtěl vyvarovat opakování záchranářských prací, jím zvolená cesta naopak přivedla klub na samé dno tabulky. Díky movitému malajskému vlastníkovi Tony Fernandesovi měl dostatek prostředků, a tak do klubu přivedl hned šestnáct nových hráčů. Jenže štědře nastavené platy příchozích fotbalistů málokdy odpovídaly jejich skutečným schopnostem. Často se navíc jednalo o přestárlé a vysloužilé hvězdy bez motivace a snahy vyniknout. S takovou kabinou uspěje málokdo. Přesto však současný kádr papírově nepatří mezi nejhorší v soutěži. Mark Hughes z něj ale nevymáčkl vůbec nic: nevyhrál jeden jediný ligový zápas, nepovedlo se mu najít ideální složení základní jedenáctky a ani neukočíroval problémové fotbalisty. V listopadu loňského roku tedy vedení sáhlo k manažerově odvolání a před jeho nástupce, zkušeného Harryho Redknappa, postavilo jeden z nejtěžších úkolů kariéry.

Bilance devíti bodů z osmi zápasů představuje solidní začátek, vyhráno ovšem není ani zdaleka. Třeba ona výhra na Stamford Bridge se narodila zejména díky přízni štěstí a obrovské bojovnosti hráčů Rangers. O tři dny dříve proti Liverpoolu obě dvě veličiny chyběly a výsledkem byla prohra 0:3 a mnoho dalších neproměněných šancí soupeře. Redknapp každopádně na první pohled nesplnitelnou misi zahájil správnými kroky. Po pár týdnech ve funkci bez okolků prohlásil, že někteří hráči QPR na kontech nalézají větší sumy, než by si zasloužili. A s obráncem Josém Bosingwou se vůbec nemazlil poté, co tento pravý bek - zřejmě ovlivněn svým nemalým platem a neskromným životopisem, jež zdobí i triumf v Lize mistrů – odmítl začít zápas na lavičce náhradníků, a potrestal ho tučnou pokutou.

Redknapp prostě pochopil, kde na Loftus Road vězí problém, a nebojí se ho radikálně řešit. Jen samotná disciplína nicméně setrvání v Premier League nezajistí; snad všechna utkání sezony ukázala, že chybí jakýkoliv herní systém. Hráči o sobě na hřišti nevědí, nepohybují se, častokrát pokazí banální přihrávku na dva metry a trn z paty mnohdy vytahuje skvostnými výkony marocký záložník Adel Taarabt; v současnosti asi největší hvězda kádru. On sám ale záchranu nevykope. Proto musí doufat, že Redknapp ve spolupráci s bossem Fernandesem přivede v zimním přestupovém termínu vhodné posily. Posily s touhou a motivací. Tady je totiž kámen úrazu současného kádru; kádru, jež jinak na Premier League s přehledem má.