Český fotbal pro fanoušky?!

Již více než týden uplynul od večera, kdy se Česko a Slovensko připomnělo evropskému fotbalu tím nejhorším možným způsobem. Dlouho očekávané a předem přirozeně vyhecované střetnutí mezi velikány kdysi společného státu, Slovanem Bratislava a Spartou Praha, mělo být svátkem kopané a ukázkou toho nejlepšího, co Československo nabízí. Okolnosti zápasu nám skutečně poreferovaly o stavu v našich luzích a hájích; bohužel tak nějak jinak, než jsme si představovali.

Šlo o opravdu nepěkný vzorek kulturního pojetí celosvětového fenoménu, kterým se fotbal za desetiletí existence stal, na našem vlastním písečku. Vulgární pokřiky, jež byly tím nejmenším zlem, postupně přerostly v cílené provokace, lomcování plotem, vzájemný pěstní souboj chuligánů mezi „normálními“ diváky a nakonec vyvrcholily policejním zásahem a čtyřicetiminutovým přerušením.

Ponechme stranou (oprávněné) diskuse o naprosto nevyhovujícím stadionu, nezvládnuté pořadatelské službě a pozdním zásahu bezpečnostních složek. Namísto toho bychom měli daleko více uvažovat, proč vůbec ke střetu obou táborů došlo a z jakého důvodu menšina příchozích dokázala narušit průběh mezinárodního duelu.

Tady si patřičné orgány, fanoušci a média kladou zcela nesprávnou otázku – proč se skupinu idiotů (primitivů, magorů, … - dosaďte dle libosti a denní doby) bažících po tělesném konfliktu nepodařilo udržet na stadionu v kleci? Správně bychom se ale měli ptát, proč doposud nebyly zavedeny regule, které by takto smýšlejícím skupinkám zabránily v samotném vstupu na sportovní akci. Trefně se o důvodech bratislavské ostudy vyjádřil na Twitteru Ondřej Zlámal, kdysi mluvčí fotbalové Slavie a dnes mediální pracovník UEFA:

„Zbořím plot a jdu se rvát, může za to: a) stavitel plotu b) pořadatel c) média d) provokatéři e) povolení hrát na stadionu f) policie nebo g) já?“

Vše výše uvedené se odehrálo na půdě demokratického právního státu. Jeden by řekl, že viníci budou osm dní po naplnění skutkové podstaty trestného činu patřičným orgánem patřičně potrestáni. Ha ha ha. Dost možná si jeden z „hrdinů davu“ právě čte tyto řádky („Ty holomku chytrej, co nám to tady chceš vyprávět?“) a lebedí si nad nevymahatelností svých činů.

Debatu bychom měli vznášet nejen kvůli klání Slovan-Sparta. Vždyť jsme zažili petardu, která vybuchla těsně vedle mladého podavače míčů (Sparta-Brno, březen 2009), dýmovnici vhozenou na trenéra (Teplice-Sparta, květen 2014), válku na derby (Slavia-Sparta, březen 2008), ukončení pohárového zápasu (Slavia-Olomouc, květen 2011) nebo bitku na Bazalech (Ostrava-Sparta, duben 2013). Určitá sebereflexe by po bratislavských událostech již určitě měla nastat.

Stejné potíže řešili v minulosti i v jiných koutech Evropy. Angličanům se po tragédii v Hillsborough podařilo násilí z fotbalových kolbišť zcela vymýtit a za rohem v Německu vídáme víkend co víkend stadiony plné spokojených diváků napříč všemi věkovými a sociálními vrstvami. Do jisté míry jde o obraz naprosto odlišné mentality za západními hranicemi naší země. Nicméně ani v cizině atraktivní produkt na zelený pažit nespadl jen tak z nebe.

Proč se v problematice hooligans blíží Češi spíše k východu, je otázka širší debaty s nemalým přesahem do společensko-vědního oboru. Abychom otočili pověstné kormidlo opačným směrem, potřebujeme vytvořit taková pravidla, aby si jedinci (opravdu jich není tolik), pro něž je fotbal pouze prostředkem k tělesným soubojům, používání pyrotechniky a dalším přestupkům, vybrali jiné místo k uskutečnění svých pohnutek; a ti ostatní, aby se pod vlivem davu nenechali strhnout.

Podobná reakce zatím ze strany vedení českého fotbalu nikdy nepřišla. Ostudných momentů již bylo dost; pokaždé se chvíli psalo či mluvilo o nutnosti rázné systémové změny, jenže činy se nikdy neudály. Do ztracena pravděpodobně vyšumí i aktuální debaty vyvolané osudným bratislavským večerem.

Jedinou „snahu“ o změnu chování na českých tribunách si odpovědní činitelé připravili, když fanouškovské kotle vulgárně urážely šéfa domácího fotbalového molochu. Podstata i způsob jejich tehdejšího počínání jen dokazuje neskutečné amatérství, s jakým se (ne)řeší kultura v ochozech. Rozhodně však nechci někomu křivdit; jsem přesvědčen, že jednotlivé kluby i vedení asociace by zde rády vytvořili prostředí „jako v Něměcku“. Jenže ve vykonání tolik potřebného úkonu jim brání dva zásadní problémy.

Tím prvním je určitě chybějící legislativa. Možností trestů za porušení zákona se nabízí několik. Základem by měl být zákaz vstupu na sportovní akce a nutnost hlásit se v  čase jejich konání na policejní stanici; na škodu by nebyl ani peněžitý trest ve formě uhrazení policejního zákroku, soudních nákladů a také pokuty uložené klubu. Jsem přesvědčen, že vidina tvrdých postihů, třeba i ve spojení s krátkým pobytem v cele, by řadě potenciálních hříšníků předem protočila panenky a rozsvítila v hlavě.

Překážku aplikaci „anglického“ režimu na českém území staví chybějící kamerové systémy. Bez možnosti přesně označit a identifikovat provinilce půjde dokazovat a trestat přestupky v souladu s právem jen velice těžko. A tak českému fotbalu v tuto chvíli nezbývá nic jiného než neustále uplatňovat princip kolektivní viny. Uzavření stadionu či jeho části, popřípadě peněžitá pokuta sice do jisté míry potrestá klub za nedostatečnou pořadatelskou službu, nicméně chuligány, hlavní strůjce škody, nechá naprosto klidným.

Sluší se zmínit, že nejen fyzické násilí je nutno důrazně odsuzovat a ideálně úplně vyhubit. Jako pravidelný návštěvník derby pražských „S“ bych chtěl zažít utkání bez dýmu nad trávníkem, hlasitých výbuchů petard a hasičů neustále přebíhajících po hrací ploše. Pakliže si v neděli zapnete městský souboj United-City, zjistíte, že takový servis divákům je jaksi evropským standardem. Nechápu, proč by to zrovna tady mělo být jinak; jenom proto, že „pyro přeci není zločin“?

Čímž se dostáváme k dalšímu zádrhelu, proč se zatím nedaří opakované excesy eliminovat. Přestože chovám veškerý respekt k těm, kteří vymýšlejí chorály, připravují choreografie a hlasitě podporují své mužstvo doma i venku, někdy zkrátka mám pocit, že jejich vystupování a názory zavánějící postojem „my můžeme všechno“ převyšuje jisté meze. Protože v momentě, kdy nad hlavou kotelníci drží světlice a střídají pokřiky „Český fotbal pro fanoušky!“ a „Pyro není zločin“, vážně spravedlnost nestojí na jejich straně.

Především kluby se širokou základnou příznivců se pak bojí proti svým organizovaným skupinám tvrdě vystoupit. Obava, že by v případě nekompromisního trestání viníků začali ultras bojkotovat zápasy, svolávat protesty a vypískávat hráče, převáží snahu funkcionářů zabránit porušování pravidel hry. A tak vedení v souladu s principem kolektivní viny tiše platí pokuty, zavírá tribuny a dochází pro flastry před disciplinární komisi.

Velká opatrnost byla cítit i ze strany Sparty po tolik omílaném utkání na Slovanu. Poté, co diváci způsobili přerušení zápasu na 40 minut a následně i citelné oslabení klubového účtu, rozhodně nebyla děkovačka na místě. Stejně tak slova, která volili zúčastnění hráči a trenéři („určitě je to špatné“, „to by se nemělo stávat“) nepůsobila zrovna důrazně.

Pomyslným vrcholem pak bylo stanovisko Lukáše Váchy, který se na Twitteru vyjádřil ve smyslu „vítězství na hřišti i v hledišti“. A byť si, mimochodem jeden z nejlepších středních záložníků Synot ligy, o den později za svým příspěvkem stál, za pár hodin jej (že by pod tlakem vlastního svědomí?) smazal. Ta o tom, jak jeho slova okolí špatně pochopilo, byla vskutku jak od Andersena. Místo aby samotní fotbalisté vysílali signál „takhle tedy ne“, sbírali u rváčů plusové body.

Boj s větrnými mlýny proto zřejmě bude pokračovat. Z mého pohledu ovšem absence jakékoli snahy o změnu rovná se pouze čekání na tragédii. V lepším případě půjde třeba o odečet bodů na evropské scéně, v horším může dojít k nešťastné události a třeba až smrti nevinných fanoušků. S násilím na sportovních událostech si v zahraničí dokázali poradit, protože „Kdo chce, hledá způsoby; kdo nechce, hledá důvody“. V české kopané většinou hledáme hlavně důvody. Způsob řešení však zatím nikdo zodpovědný nenavrhl; a že signálů už bylo dost.