čtvrtek 28. listopadu 2013

Slepičí polévka

Jste-li fanoušek Tottenhamu a zároveň nemáte trpělivost olbřímích rozměrů, v těchto dnech zřejmě patříte mezi lidi nadmíru nepříčetné. Musíte mlátit do stolu, trhat nohama, odsekávat příbuzným a schovávat se před přáteli. Jak jinak totiž prožívat krizi, kterou ambiciózní tým v současnosti zcela jistě prochází? Zatímco před pár týdny se to i přes odstrašující hru alespoň body na kontě hemžilo, teď se Spurs nedaří už vůbec. Poslední kaňkou - či spíš skvrnou XXL – byl víkendový debakl na hřišti Manchesteru City 0:6.


Po dvanáctém kole se severolondýnský celek ocitá na devátém místě tabulky Premier League a jeho ztráta na vysněnou čtvrtou příčku činí pouhé dva body. Tato informace sama o sobě není nikterak hrůzostrašná. Adeptů na evropské poháry zkrátka přibývá a těsně pod vrcholem je nepříjemné těsno. Pro ilustraci: například pokud by Kohouti zvítězili v remízovém utkání s Evertonem (jedno z mála, kde si lepší výsledek opravdu zasloužili), vešli by se do elitní pětky. Jenže vybrané statistické ukazatele dokazují, že růžové to tedy fakt není. Za všechny uvádím třetí nejnižší počet vstřelených branek v celé lize nebo skutečnost, že z posledních osmasedmdesáti střel Tottenhamu (vyjma pokutových kopů) ani jedna neskončila v síti. Vrcholem letargie byl šestigólový výprask na Etihad Stadium, kde se Citizens dostali do vedení už po 14 sekundách a hosty odeslali zpět na White Hart Lane s absolutní potupou.

A pak je tu herní projev. Z výkonů svěřenců Portugalce Andrého Villase-Boase mám pocit, že hrát fotbal bolí. Jakoukoliv kreativitu, směsici pohybů, rychlé přihrávky nebo smršť centrů do pokutového území opravdu nehledejte. Po řadě letních změn – především odchod Garetha Balea a množství nakoupených fotbalistů – jistě chvilku potrvá, než se mančaft sehraje a utvoří fungující celek. Ale sestava se za čtyři měsíce neustálila a výsledky ani dobrý fotbal nepřichází.

V rovině jmen se zřejmě nejvíce trápí španělský forvard Roberto Soldado. Dvacet šest milionů liber, které za něj přijala Sevilla, se zatím nevyplácí ani trochu. Góly bezpochyby dávat umí, v loňské sezoně jich ve španělské La Lize vyrobil dvacet čtyři. V barvách Spurs se mu ovšem nedaří. V systému 4-3-3 se nedočkává podpory od záložní řady, na hrotu je naprosto utopený a mezi přesilou obránců soupeře se rve o míče téměř neustále zády k bráně. Víc si v Londýně určitě slibovali i od Brazilce Paulinha, jemuž se na pozici středního záložníka nedaří plnit jeden z hlavních úkolů – posouvat hru rychle kupředu.



V minulém ročníku Kohoutům utekla vstupenka do Ligy mistrů až v posledních momentech a zdálo se, že letos konečně přijde frontální atak. Nicméně realita je taková, jaká je, a na Ostrovech se začala řešit otázka portugalského manažera Boase. Od vítězství v Evropské lize s Portem v roce 2011 čeká na další úspěch a po nepovedeném angažmá v Chelsea musí prokázat trenérské kvality. Perspektiva jeho kádru je obrovská. Talentovaní fotbalisté (Eriksen, Townsend, Chiriches, Sandro) disponují velkým prostorem ke zlepšení a i přes současné problémy můžou vystrčit růžky už v probíhající sezoně. V následujících zápasech však musí AVB uvařit daleko chutnější pokrm než dosud. Namísto dortu, jež bude postupně zdoben bodovými třešničkami, jsme totiž zatím svědky pořádně nedovařené slepičí polévky...

středa 20. listopadu 2013

Dobře začít

Nejcennější trenérská židle v tuzemsku je opět obsazena; a ani to netrvalo tak dlouho, jak se zprvu očekávalo. Měsíc po skončení neúspěšné kvalifikace o účast na světovém šampionátu v Brazílii se uzavřela překlenovací doba Josefa Pešiceho a na trůn usedl Pavel Vrba – muž, který za posledních pět let vytvořil mocné fotbalové království v Plzni a jemuž téměř všichni poddaní věří, že něco podobného stvoří i v českém reprezentačním světě. Pro samotného kouče určitě nebylo jednoduché odhodlat se ke změně dresu, ale touha okusit novou výzvu pravděpodobně nakonec převážila.


Snad Vrba dosáhne s národním týmem takových úspěchů, aby za to všechny nepříjemné okolnosti, které provázejí jeho odchod z Viktorie Plzeň, aspoň trochu stály. Ve zbytečně vyhroceném sporu rozumím oběma stranám: klub si je vědom, že odchod jednoho z hlavních představitelů magického vzestupu může značit cestu ke dnu; brzy padesátiletého Pavla Vrbu zase lákal kariérní postup a nová motivace. Nikdo z nás neví, jaké pro a proti nosil trenér v hlavě a co se vlastně v posledních dnech událo. Obě strany by se ale měly zachovat co nejmoudřeji – poděkování a decentní rozlučku s fanoušky považuji za samozřejmost, stejně jako upřímné vyjádření hlavního aktéra.

V novém roce pak definitivně začne nové období. Důležitým úkolem pro uspokojivý start je nesporně výběr realizačního týmu. Křeslo manažera se podle spekulací chystá pro Dušana Fitzela. Současný sportovně-technický ředitel FAČRu již s Vrbou před lety spolupracoval a opírá se o řadu zkušeností a odborných znalostí. Jenže klíčovější než obsazení bude vymezení manažerových kompetencí a jejich vysvětlení směrem k veřejnosti. U Vladímíra Šmicera totiž nikdo nevěděl, zdali zajišťuje objednávání týmových večeří, přípravu nočních bojovek během soustředění, nebo pouze zdobí lavičku. Na seznamu úloh rovněž leží volba asistentů. Josef Pešice a Tomáš Galásek se na první pohled jeví býti dobrou kombinací – zkušený kouč plus začátečník s mnoha novými vizemi a respektovanou hráčskou minulostí. Otázkou zůstává, jestli zrovna oni dva umí tento koktejl namíchat a jestli by Vrbovi vůbec chutnal.


Dílčí kroky nicméně před březnovým přípravným zápasem s Norskem vystřídají procesy zřejmě nejtěžší – výběr kádru. Lze očekávat, že zkušená osa mužstva (Čech, Hübschman, Rosický) bude doplněna mladými bijci s předpoklady pro rychlý a účelný fotbal, jaký známe ze současné Plzně. Budoucnost reprezentace proto hledejme ve Václavu Kadlecovi, Vladimíru Daridovi nebo Bořku Dočkalovi. Prostoru na zkoušení ale nebude příliš. Stačí vzpomenout na první turnaj Michala Bílka, který proti týmům z hloubi výkonnostního pole zkoušel tolik variant, až nakonec žádná nevyšla. Tím odstartoval vlny tlaku na svou osobu a podobná situace by novému vůdci národního mančaftu rozhodně nevoněla. Široká veřejnost na něj pár dní po jmenování nahlíží jako na spasitele, se kterým okamžitě přijdou lepší časy. S nálepkou mesiáše je však každá chvíle složitější a nejsem si jist, jak si s tím Vrba dokáže poradit.


Těžké dny čekají také úřadujícího mistra Gambrinus ligy. Ačkoliv vedení svorně tvrdí, že četné úspěchy jsou dílem propracované filozofie a dlouhodobého směřování klubu, ve zbytku sezony se ukáže, co odchod hlavního trenéra s mužstvem udělá. Vytouženým a bezesporu ideálním nástupcem je Luboš Kozel z pražské Dukly. Získat jej ovšem nebude vůbec jednoduché, a pokud se to nepovede, jedním z aspirantů se asi stane současný asistent Karel Krejčí. Viktorií Plzeň ale rozchod s Pavlem Vrbou zamává a my, fanoušci českého fotbalu, doufejme, že něco takového – tedy odchod úspěšného stratéga – bude šéf asociace řešit za pár jednotek let. Až se zase budeme nad výsledky nároďáku radovat a až jeho hra snese přísná měřítka moderní hry. Nesmírný vliv na další vývoj může mít už samotný úvod nové éry!

pátek 9. srpna 2013

Óda na Bundesligu

Fanoušci fotbalu zbystřují pozornost, klidí obýváky a čistí obrazovky televizorů... Nejlepší liga na světě dnes večer odstartuje nový ročník, a to už je pořádný důvod završit letní přípravu, uzavřít kádry a poslat nepotřebné - třeba manželky či domácí mazlíčky – na hostování. Možná si právě teď lámete hlavu a listujete v kalendářích, zdali ta slavná Premier League začíná už tento víkend? Ne, ne, řeč je o německé Bundeslize; soutěži, jež šla v posledních letech hodně nahoru a svůj potenciál ještě zdaleka nenaplnila.

Já se na její výkop nesmírně těším. Současná fotbalová nabídka je zajímavá a velmi uspokojivá: kromě Gambrinus ligy jsou v plném proudu předkola evropských pohárů, v nichž čeští příznivci, kterým přehnaný klubismus nevytlačil z hlavy národní hrdost, vytahují šály a řehtačky klubu FC Koeficient a napjatě sledují, jak domácí zástupci celkem úspěšně vysílají starému kontinentu vzkaz, že „ten náš fotbal ještě furt něco znamená“. Ale, budu-li upřímný, nejlepší kluby a nejlepší hráči otevřou podnik teprve v druhé polovině srpna. A nic lepšího než menu od sousedů z Německa podle mě nenajdete.

Stačí se podívat na fakta. Nabízejí oba finalisty loňského ročníku Ligy mistrů, narvané stadiony, vyrovnané mančafty, pozornost médií, kvalitní zápasy. A nejen to! Velkou roli hraje perfektně fungující systém organizace celé kopané. Možná to může znít trochu sprostě, ale Němci pojali fotbal lidově. Na rozdíl od Anglie nemusíte na vstupenky šetřit celé měsíce a odpouštět si kvůli nim dovolenou, kromě Bayernu a Borussie Dortmund jsou lehce dostupné i pro zahraniční návštěvníky. Chválu si zaslouží také marketingová strategie Bundesligy a jednotlivých celků, která míří přímo na ty, jež reálně uvažují o vstupu na stadion; na ty, co si za tribunou v butiku koupí párek a pivo a někdy třeba i klubovou šálu nebo hrnek. Odsud plynou finance do klubových kas a přesně tady začínají rozdíly mezi naší kotlinou a „vyspělým fotbalovým světem“.

Samozřejmě, že vzhledem k naprosto rozdílné ekonomické síle Německa a České republiky se takový model nedá okopírovat. Vzít si příklad – v několikanásobně menším měřítku – však ano! Šéf Ligové asociace, Dušan Svoboda, se o to pokouší. Ovšem má jeho úsilí smysl? Vždyť mladí či starší muži, kteří by potenciálně ve Štruncových sadech, na Letné nebo v Edenu utráceli za pivo, párek a klubovou šálu, sedí u internetových diskuzí nebo v hospodě a přemýšlejí, kdo je větší šíbr – jestli Pelta, nebo Berbr. Nevědí, čemu mají věřit a jestli raději nezajít na hodonínský okresní přebor. Avšak tam vedle, u Angely, je skandálem olbřímích rozměrů, už když se prezident Bayernu Uli Hoeness přiznal k daňovým únikům; tedy k něčemu, co ve své podstatě nemá s klubem samotným nic společného.

Sečteno a podrtženo je na bundesligovém modelu vidět, že sportovní úroveň je jedna věc – a tady si myslím, že v Gambrinus liga na tom není úplně špatně – a „omáčka okolo“ věc druhá. V Česku můžeme naši soutěž posunout kvalitativně kupředu (a nedělejme to, prosím pěkně, společně se Slováky), jenže s Berbry, Pelty a Damkovými to nepůjde. Německo budiž příkladem!


A kdo letos zvedne nad hlavu talíř pro vítěze tolik vychvalované soutěže? „Vem jed“, že to bude buď Bayern s novým trenérem Guardiolou, nebo Borussia Dortmund s šikovně posíleným kádrem. Určitě pozlobí i Bayer Leverkusen, Schalke 04 či Borussia Mönchengladbach a - když tu padla řeč o vyrovnanosti - překvapit může obměněný Werder Brémy nebo taky postoupivší Hertha Berlín. Bude to fakt jízda!

úterý 16. července 2013

Poslední šance?

Už za pár hodin zahájí fotbalová Viktoria Plzeň boj o miliony. Výkopem zápasu s bosenským Željezničarem Sarajevo odstartuje náročná cesta předkoly Ligy mistrů, na jejímž konci má po třech vítězných zářezech přijít radostné křepčení, dvousetmilionová finanční injekce a především šestero střetnutí s věhlasnými protivníky. To vše už v Plzni zažili před necelými dvěma lety, na podzim roku 2011. Aby svůj evropský úspěch zopakovali, čeká je během následujícího měsíce a půl tuhý boj. Třetí a především čtvrté předkolo umí být dosti zrádné a Západočeši musejí být na pozoru.

O tom druhém, které začíná právě dnes, mluvit příliš nebudu. Aniž bych si chtěl zprotivit kohokoli, kdo má s bosenským fotbalem co do činění, tento dvojduel by měl být formalitou. V životě se totiž nemíním dočkat situace, aby „ičové“ z východu (Hadžič, Čolič, Stanič, Hodžič...) poráželi české mistry. Po povinném postupu ale přijdou na řadu těžší soupeři. Jen namátkou: v závěrečném play-off se v úskalí losu objeví třeba Basilej, APOEL Nikósie, Celtic Glasgow nebo BATE Borisov – tedy soupeři pro Viktorii určitě hratelní, nicméně mající podobné pohárové zkušenosti. Svěřenci Pavla Vrby proto před sebou mají krušný zbytek léta – zvlášť, když na základní skupiny Champions League a s tím spojené finanční a sportovní bonusy mnozí z nich už nikdy nemusí v červenomodrém dresu dosáhnout.

Stačí se podívat na klíčové muže kádru. Největší opora posledních let, Pavel Horváth, odehraje pravděpodobně poslední sezonu kariéry a nikdo neví, jestli výměnou za v červnu ztracená kila přistane na jeho kopačkách druhá fotbalová míza; jeho kolega ze středu zálohy Vladimír Darida pro změnu brzy neodolá šanci zkusit štěstí venku. Třicetiletého Marka Bakoše měl na hrotu postupně začít nahrazovat Stanislav Tecl, jenže tato změna neproběhla úplně hladce. A třeba od zkušených Františka Rajtorala nebo Mariána Čišovského bych v závěru minulého ročníku čekal jistější a zářivější výkony. Uvidíme, co do hry Plzeňských přinese letní pauza, vidina Ligy mistrů nebo navrátilec Milan Petržela.

Klíčová pro příznivé výsledky – a to nejen v Evropě, ale i na domácí scéně – bude motivace, hlad po úspěchu. Takové atributy by měly v předkolech Champions League přijít automaticky. Jenže co bude následovat poté? Pokud tato parta v létě zakopne, bude muset trenér Pavel Vrba hodně přemýšlet. Kádr je již dlouho pohromadě a v Česku vyhrál vše, co se dalo. Samotný Vrba už na jaře přiznal, že možná nastal čas jeho odchodu. Že sice sepsal famózní fotbalovou pohádku, ale že stereotypu se vyhnout nedokáže. Nové výzvy, jaké by postup do základních skupiny nejprestižnější evropské klubové soutěže přinesl, by se hodily – Viktorii Plzeň a celé české kopané zároveň. Tak pojďte do toho!

pondělí 1. července 2013

Dílčí úspěch Kanárků

Marně přemýšlím, k čemu přirovnat včerejší fotbalovou noc. Každopádně to byl ohromný šok; jako bych znenadání spatřil ledního medvěda v bikinách nebo v obýváku potkal Milu Kunis. Dvě hodiny po první červencové půlnoci patřily finále Konfederačního poháru. A ten letos ovládla Brazílie. Na závěr turnaje domácí fotbalisté vymazali z trávníku Španěly – tým, o kterém se v posledních letech jen a jen básnilo. Díky dvěma gólům Freda a krásné brance Neymara utkání skončilo 3:0; pro úřadující mistry světa je však kromě výsledku bolestivý i průběh zápasu.

Nedá se totiž říci, že by se brazilská obrana nějak zvlášť zapotila. Obávaná tiki-taka se k výraznějším šancím propracovala až ke konci utkání – v době, kdy už bylo zcela jasné, že se pohár do Evropy nepoveze. Xavi, Arbeloa nebo Torres se na hřišti trápili od úplného začátku a vůbec netušili kudy kam; snad jen Andrés Iniesta, střídající Navas a chvílemi Pedro mírně zlobili. Jako celek se však Španělé do hry vůbec nedostali. Ale chtěli vůbec? Času na zvrat měli dost (úvodní branku obdrželi ve druhé minutě), nicméně bojovnost a snahu poprat se o sebemenší naději na Maracaná neukázali.


Domácí výběr naopak uspěl z velké části pouze díky odhodlání a touze. Brazilci agresivně napadali rozehrávku soupeře, poctivě blokovali střed hřiště a snažili se využít každé své šance na útok. Fyzicky náročná taktika jim do puntíku vyšla a vydrželi ji praktikovat víc než hodinu hry. Třígólový náskok Kanárci do konečného hvizdu v poklidu pohlídali a fanoušci mohli začít skotačit. Jízda to musela být veliká! Vždyť elektrizující atmosféra v Rio de Janeiru byla cítit přes televizní obrazovky tisíce kilometrů daleko a fotbalisty ve žlutých dresech hnala za úspěchem silou neměřitelnou. Žádný tlak ani svázané nohy; tak to má doma být...


Dílčí vítězství nové generace brazilské kopané je tedy na světě, jenže vrchol by měl přijít až za rok na mistrovství světa. Turnaj se uskuteční na stejném místě, ve stejných kulisách; avšak jeho význam bude úplně jiný. Složení současného týmu budoucnosti nahrává - soubor je namixovaný ze zkušených fotbalistů i nadějných mladíků, objevili se v něm hráči z domácí ligy i ze zahraničí. Trenér Scolari navíc všechny jednotlivce seskládal do fungujícího kolektivu, což taky v Pelého kotlině zvykem úplně nebylo. Jedno jméno ovšem vyniká. Jedenadvacetiletý Neymar při Poháru FIFA Evropanům konečně naplno ukázal své schopnosti; těch pozitivních (pěkné góly, skvělé finálové představení) naštěstí předvedl víc než negativních (simulování, naříkání). Jednu zkoušku má brazilský talent za sebou, jenže další ho brzy čeká. Po přestupu do Barcelony se musí předvést ve španělské lize a hlavně v evropské Champions League. Teprve tam může potvrdit, že se umí prosadit na té nejvyšší úrovni. A pokud to nedokáže, Kanárkům hrozí, že za rok na domácím světovém šampionátu nezazáří tak jako letos. V takovém případě bychom se podobných výkonů nemuseli dočkat.

pátek 21. června 2013

Pohyby na Letné

Viktoria Plzeň se honosí postem královny českého fotbalu, Sparta zůstala potřetí za sebou bez hlasitých ovací. Poselství, které je českým fotbalovým fanouškům známo již čtvrtým týdnem, se z titulních stránek novin pomalu dostává do kronik a archivů – a v Praze již pracují na tom, aby se v příštích měsících situace otočila a mohutná sláva se po dálnici D5 vrátila ze západu zpět do metropole.

Bitvy na zelených pažitech sotva skončily a vedení letenského klubu se začalo připravovat na střety další. Svoji první sezonu v roli trenéra absolvoval Vítězslav Lavička a i přes konečné druhé místo (rovnající se neúspěchu) dostal to, na co sparťanští fanoušci v poslední době nebyli příliš zvyklí – důvěru pokračovat. Troufnu si říci, že klíče ke dveřím „Mise č. 2“ obdržel zaslouženě: v minulém ročníku se Lavičkovi podařilo obměnit stárnoucí kádr, zatraktivnit hru a probojovat se ze základní skupiny Evropské ligy. A navíc, jako velmi sympatický bonus, svým uvážlivým vystupováním zpříjemnil prostředí v nejslavnějším českém týmu. Dlouhodobá křivka tedy stoupá nahoru, v letní přestávce je ale třeba udělat co nejvíc pro to, aby se za rok o Spartě hovořilo jako o šampionovi české nejvyšší soutěže.

V personálních otázkách by mělo jít zejména o odchody zkušených hráčů, kteří v napjatém vyvrcholení uplynulé sezony selhali na trávníku i mimo něj. Již rozhodnuto je o Jiřím Jarošíkovi, jemuž se výrazně nepovedl dost možná klíčový duel v Brně - po dvou letech angažmá se chystá do zahraničí. Pětatřicetiletý stoper sice dlouhodobě nepodával žádné hvězdné výkony, nicméně daleko větší podíl na ztrátě titulu měl sparťanský kapitán Marek Matějovský. Ofenzivní záložník se zkušenostmi z Anglie na hřišti svůj kus práce vetšinou odvede kvalitně, jenže jeho vůdčí (ne)schopnosti a slova plná komplexů – zvlášť po vítězném zápase proti Plzni - hodně přispěly k propadu klubu na druhou příčku tabulky. Charakter a vítězná mentalita v dnešním fotbale tvoří nezbytný základ úspěchu; Matějovský ale vše roztrhal na cimpr campr, sotva co se železný kolos dostával do pohybu.


Není proto divu, že Vítězslav Lavička uvažuje o prodeji Matějovského do Mladé Boleslavi. Pokud zdárně proběhne návrat středopolaře Kamila Vacka, neváhal bych ani na minutu. Další pravděpodobnou změnou v kádru zřejmě bude přestup slovenského krajního obránce Pauscheka ze Slovanu Bratislava; vyloučen není ani odchod Manuela Pamiče, za nějž by dorazila exotická náhrada v podobě Zimbabwana Nhamoinese. Lavička má stavbu týmu plně pod kontrolou a všechny tyto obchody Spartě v lize i pohárech pomohou. Daleko důležitější však bude vývoj okolo jiného fotbalisty - Václava Kadlece. Talent s obrovským potenciálem laškuje s německou Bundesligou, konkrétním nápadníkem má být Eintracht Frankfurt. Jedenadvacetiletý útočník se letos vypracoval ve hvězdu tuzemské ligy; a i kdyby za něj na Letnou přilétly miliony eur v platinové obálce, nedovedu si dost dobře představit, do jaké náhrady by je chtěl Daniel Křetínský zpět investovat. Několik míst se ve sparťanské kabině určitě obmění, ale sestava s Kadlecem a bez něj už je sakra rozdíl... Toto léto bude ještě hodně zajímavé!

středa 29. května 2013

Jupp, Jupp, Juppí!

Snad ani Hannibal nebo Napoleon Bonaparte by takovou bitvu nevymysleli. Dva němečtí princové se v sobotu večer utkali o evropský fotbalový trůn a jako bojiště jim posloužilo Wembley, chrám kopané, který se nachází na území veskrze nepřátelském – v Anglii. Velkolepé divadlo, jehož dialogy jako by nenapsal nikdo jiný než William Shakespeare, mohlo začít. Borussia Dortmund vytasila vše, co mohla, jenže na rozjetý Bayern Mnichov nestačila. Za stavu 1:1 sice chybělo jen pár desítek vteřin k prodloužení, avšak v pravý čas se na pravém místě zjevil jeden šlechetný císař. A rozhodl!

Výsostného statusu a neutichající úcty se v Bavorsku dočká Arjen Robben. V devětaosmdesáté minutě finálového zápasu se zjevil sám za obranou Žlutočerných, s naprostým přehledem zakončil a dovršil cestu Bayernu za vytouženým triumfem v Lize mistrů. Slavnou roli střelce vítězného gólu si devětadvacetiletý Nizozemec náležitě užíval – nedá se totiž říct, že by mu v poslední době důležitá utkání zrovna vycházela. Vždyť do sobotního večera platilo, že všechna svá čtyři předchozí pohárová finále opouštěl coby poražený. Teď se Robben konečně dočkal a jedno se mu musí opravdu nechat: neskutečná odolnost a buldočí povaha! Při vyvrcholení loňské Champions League v prodloužení neproměnil penaltu a ani letos mu dvakrát v brankové šanci nebylo přáno. To už musíte být opravdu machr, abyste dál a dál pokoušeli štěstí a kráčeli za gólem, jež vás vyšle do nebes...

Kam bude kráčet holandský reprezentant za pár dní, však zatím není jasné. V Mnichově hraje od roku 2009 a léto co léto se spekuluje o jeho možném odchodu. Nyní se ovšem pravděpodobnost Robbenova „Auf Wierdesehen“ vyšplhala na historické maximum – a může za to jeden jediný muž. Za sedmatřicet milionů eur přestupuje do Allianz Areny Mario Götze. Pro brzy 21letého ofenzivního záložníka, jenž až do tohoto ročníku oblékal dres Borussie Dortmund, nebylo letošní finále Ligy mistrů a vše, co mu předcházelo, příjemným životním obdobím. Představa, že jako hráč klubu A porazím klub B, do něhož mířím - navíc v tak důležitém zápase-, asi Götzemu dobře v žaludku nedělala; a ani reakce fanoušků by asi nebyla zvlášť příjemná. „Naštěstí“ se do cesty postavilo svalové zranění, a až se SuperMario znovu představí na trávníku, už na sobě ponese nový kabát.


Letní přestupové období ukáže, jestli se v kabině sejde s Robbenem, nebo po něm převezme desítku na dresu. Götzeho novým šéfem však určitě bude Pep Guardiola. Na první pohled vypadá výměna trenéra během veleúspěšného období (dominance v Bundeslize, vítězství v Champions League, pohárový titul na dosah) krapet směšně, nicméně úplně nelogická není: Jupp Heynckes odvedl u týmu kus práce, dotáhl herní projev k dokonalosti a zavedl fungující hierarchii mezi hvězdnými fotbalisty. Pokračovat nadále ve výkonnostním růstu by pro něj bylo nesmírně obtížné, a kdo jiný může na jeho práci navazovat než právě Guardiola; vyhlášený motivátor, který čtyři roky za sebou bičoval z barcelonských hráčů ty nejlepší výkony? Ne, ne, rozhodnutí Bayernu smysl dává a španělský stratég teď má možnost na Juppových základech vybudovat nesmrtelný výběr. 

čtvrtek 25. dubna 2013

Chodí Dukla okolo

Na tři různorodé skupiny rozdělilo dosavadních čtyřiadvacet kol Gambrinus ligy tabulku české nejvyšší soutěže: dva se perou o titul, vcelku početná skupina se obává bojů o záchranu a několik celků hraje o třetí místenku do evropských pohárů. Kdysi hojně užívaný pojem „klidný střed tabulky“ v těchto dnech nikomu nic neříká, a ve zbylých šesti kolech se tedy můžeme těšit na dramatickou podívanou; snad bez černých kabel či Drábků. Spekulovat rozhodně nemusí pražská Dukla, která – pro někoho možná překvapivě – patří mezi týmy, jež se mohou ucházet o pohárovou Evropu.


Před poslední pětinou soutěže totiž armádní klub okupuje šesté místo a na třetí Jablonec ztrácí pouhé 4 body. Tak drobná ztráta v hustě našlapaném pořadí nevylučuje případný atak na bronzovou pozici, přestože prvotním cílem Dukly v druhé sezoně v Gambrinus lize bylo si co nejdříve zajistit záchranu. Samotní hráči dlouho odráželi dotazy na případné vyšší ambice; až před pár dny po suverénní výhře 3:0 v Hradci Králové odemkli ústa a prohlásili něco v tom smyslu, že „by bylo pěkné si poháry zkusit“.

Šest zápasů před koncem ligy k nim sice vede pořádně dlouhá cesta a pravděpodobnost konečného třetího fleku je spíš menší než větší; ale co kdyby? Spojení Dukla a Evropa v sobě stoprocentně nese něco lákavého – stačí zalistovat v kronice či podívat se na seznam bývalých hráčů, kteří zde vykročili mezi legendy. Tradice zkrátka velí řadit mančaft z Julisky mezi velikány a také z hlediska fotbalového umu by si „žlutý balet“ odměnu za kvalitní výkony zasloužil; prezentuje se ofenzivní hrou, rozestavením 4-3-3, častou kombinací po zemi a neustálým útočným tlakem. Soupiska je složena výborně: mladé hráče a střední generaci „kontrolují“ zkušení (Patrik Gedeon, Jan Vorel), navíc se tým může spolehnout na kvalitního brankáře Filipa Radu. Ani vedení klubu nezahálí a snaží se, byť zatím bez větších úspěchů, vytvořit klubu jistou image a značku; například setřást pověst režimem podporované organizace nebo omladit nepříliš početné publikum na stadionu.


Dukla Praha prostě funguje a tak vysoko v tabulce by ji před pár lety nečekal asi nikdo. Znovuzrozený celek sotva bojující o přežití ve druhé lize proměnil v aspiranta na poháry během svého čtyřletého působení  bývalý obránce Luboš Kozel. Po skončení hráčské kariéry zkusil trenérské štěstí v Jablonci, kde však skončil už po pár kolech. Další zkušenosti sbíral v Liberci coby asistent a na post hlavního kouče se vrátil na počátku roku 2009 – zamířil do Dejvic. Do dvou let posunul Duklu do nejvyšší soutěže, v nováčkovské sezoně s ní skončil šestý a letos má slušnou šanci krásné umístění zopakovat, nebo dokonce vylepšit. Díky skvělým výsledkům a atraktivnímu hernímu projevu se začalo mluvit o případném Kozlově „přestupu“: pro Plzeň by byl ideálním nástupcem Pavla Vrby v případě jeho odchodu, Slavie by se s ním zase ráda vydala na cestu vzhůru. Počkejme si, zdali se bude okolo pohárových příček motat Kozel nadále s Duklou, či jestli se k nim vydá v jiných barvách...

neděle 31. března 2013

Mise splněna


Mise splněna! Konečně. Nejen radost z vítězství, ale také lehké zadostiučinění a slastný oddech prožívali sparťanští fotbalisté v sobotu večer. Utkání 21. kola Gambrinus ligy s Viktorií Plzeň zvládli výtečně: díky zasloužené výhře 1:0 se dotáhli na první místo tabulky, zdramatizovali boj o ligový titul a dokázali, že skvělý fotbal se nehraje jenom na západě Čech. A především poslední zjištění jim udělalo nesmírnou radost; vždyť dosud se chvála a obdiv lepily hlavně na Viktorku a na Letné to nenesli zrovna lehce. O motivaci před hitem jara tedy bylo postaráno. 


A skutečně. Již dlouho jsem od Rudých neviděl tak soustředěný, nebojácný a odhodlaný výkon. Snaha po dlouhé době opět zastínit moderní plzeňský fotbal čněla nad hlavami a pod nohama domácích od první minuty. V některých případech (Matějovský, Holek, Hybš) sice vynikaly individuality, ale prim hrálo kolektivní pojetí – vysoký presink, včasné dostupování soupeřů a rychlá kombinační hra. Sladit všechny tyto atributy dohromady a pokusit se předvést je na hřišti se mohlo krutě nevyplatit, nicméně v sobotu večer se týmu Vítězslava Lavičky podařilo vše.

Už v úvodních pasážích prvního poločasu se Sparta dostala do několika slibných příležitostí a často zatlačila Plzeň při rozehrávce do úzkých, jenže gól ne a ne dostavit se. Střelecké trápení asi krapet vystrašilo domácí příznivce a trenéry, protože se dalo čekat, že postupem času Letenským začnou docházet síly, přestanou hrát aktivně a nabídnou šance Viktorii. Dvacet minut po pauze se už zdálo, že se tak skutečně stane; nicméně v osmašedesáté minutě mazácky proměnil David Lafata skvělý centr Krejčího v nádhernou branku.

Západočeši se do závěrečného hvizdu k ničemu, co by jim mělo zajistit alespoň bod, nedostali. Sparťané pokračovali v koncentrovaném bránění a uhlídali veškeré potenciální hrozby – mezi nimi také Pavla Horvátha. Kapitán a klíčový hráč osmifinalistů Evropské ligy nedostal potřebný prostor k diktování hry a po většinu utkání se ztrácel v jeho rychlém tempu.

Rychle a zběsile se nyní budou oba dva týmy rvát o triumf v české ligové soutěži. Třetí Olomouc ztrácí pět bodů, což lze devět kol před koncem považovat za mezeru dostižitelnou, byť poměrně vyvinutou. Dostihy to budou zajisté zajímavé: fotbalová kvalita je na takřka totožné úrovni, a proto může hrát klíčovou roli odhodlanost - Spartu požene vidina návratu na trůn, Plzeň pro změnu odplata za sobotní porážku. Faktorů je ale celá řada, například zkušenosti, kterých mají více Vrbovi svěřenci, nebo los. Fanoušci se mají ve zbývajících dvou měsících opravdu na co těšit!

středa 6. března 2013

Dotáhne a skončí?


Buď a nebo, do-or-die. Zcela zákonitě stavěl Real Madrid včerejší odvetu osmifinále Ligy mistrů na hřišti Manchesteru United do této roviny. Doma se totiž Bílý balet ničeho velkého asi nedočká - dvanáct kol před koncem španělské soutěže ztrácí na titul rovných třináct bodů a místo dostihů proti Barceloně ho čeká jen boj o druhé místo s Atléticem. Případný triumf v národním poháru, v němž se Real dostal do finále, by tak obrovskou jizvu ani náhodou nezalepil; a tudíž se veškeré naděje příznivců upínají k Champions League. Po těsné výhře 2:1 na Old Trafford a postupu do čtvrtfinále si ve španělské metropoli rozhodně oddechli. A bylo to tedy sakra pořádné „ufff“, nejhlasitější asi z úst trenéra Josého Mourinha.

Úterní duel pro něj možná znamenal vůbec nejdůležitější utkání během téměř tříletého působení na Santiago Bernabéu. A přiznejme si, že až do šestapadesáté minuty zápasu část mysli portugalského kouče někde ve skladu s obavami přebírala katastrofické scénáře. Real to sice zkoušel zleva zprava, nicméně holčina zvaná krásný ofenzivní fotbal kvůli poctivé obraně United vymazala návštěvu Manchesteru z diáře a ani vyhlášený fešák Ronaldo tuto pohlednou dívku nepřesvědčil, aby přeci jen přišla. Ve 48. minutě navíc Ramos nechtěně rozvlnil vlastní síť a hosté v tu chvíli potřebovali vstřelit rovnou dvě branky. Za dané konstelace se nejednalo o nic extra pravděpodobného. Jedenáct minut po pauze však turecký sudí Cakir významně otočil kormidlem zápasu: Nanimu udělil hodně přísnou červenou kartu a na Rudé ďábly vytasil pekelnou zbraň.

S nabídnutou příležitostí si španělský gigant poradil. Střídající Luka Modrič brzy vyrovnal a obrat dokončil Cristiano Ronaldo. Portugalec sice na hřišti po většinu času dostával tak málo prostoru, že by si na něm přešlapovačku dovolil snad jen somálský reprezentant; jenže ke vstřelení rozhodujícího gólu mu pak stačil jeden sprint završený skluzem. Coby bývalý hráč The Reds postup zvlášť výrazně neslavil a euforie jsme se nedočkali ani od Mourinha, který po závěrečném hvizdu přiznal, že prohrál lepší tým a že jeho svěřenci měli předvést o hodně kvalitnější výkon. Projevy obdivu a respektu k protivníkům nepatří mezi Mourinhovy oblíbené kratochvíle, na tiskových konferencích si do pusy většinou bere UEFU (Barcelonu, špatného trávníkáře, holuba na střeše stadionu nebo neukázněné diváky – doplň dle nálady). Tentokrát se ale zachoval velkoryse - a v případě Manchesteru United se něco podobného nestalo poprvé. Změna chování evokuje jednoduchou otázku s přetěžkou odpovědí. Připravuje si snad půdu pro budoucí působení na severu Anglie?

Možné to je. Všeobecně se totiž očekává, že Mourinho už letos v květnu opustí hájemství Juana Carlose I. a vrátí se k milované Alžbětě II.. Po loňském prvenství v La Lize se mu v probíhající sezoně nepodařilo nastartovat válec, jež před rokem zbořil téměř vše, co se dalo; a jede spíš na volnoběh. Objevily se klubové spory, válka kouče s hvězdami Casillasem a Ramosem, nepovedená ligová pouť a několikeré postesknutí po britské kopané. Tento ročník může José Mourinho zachránit úspěchem v Lize mistrů a právě k ní bude celé jaro směřovat. Pokud se mu ji povede vyhrát, Španělsku v případě lákavé nabídky zamává a rád Pyrenejský poloostrov opustí. O jiné možnosti nelze moc uvažovat, šedovlasý elegán miluje nové výzvy a nebude toužit po pokračování boje s madridskými větrnými mlýny. O něco zapeklitější situace nastane, jestliže na evropskou trofej nedosáhne. Červíček v hlavě zahlodá a na řadu přijde složité uvažování: odejít k radosti nepřátel bez cenné Ligy mistrů, nebo ještě rok honit ego i s rizikem dalších sporů? K této otázce nechce José Mourinho dospět, a proto se letos přetrhne, aby Champions League ovládl. Jednu těžkou překážku má za sebou a těžší sotva najde. Dotáhne Ronalda a spol. k vítězné jízdě?  

čtvrtek 14. února 2013

Průkopník malorážek a ženského biatlonu


Jméno Zdeněk Kašper zřejmě není sportovní veřejnosti příliš povědomé. Ale mělo by, zvlášť v současných dnech. S nadsázkou se totiž dá říct, že bychom bez něj neměli tu čest sledovat ve Vysočina Areně nejlepší světové biatlonisty. Že bychom se nemohli radovat nad uměním takové Tory Bergerové či obdivovat krásu Gabriely Soukalové. Navíc by bez jeho vynálezů, které s vervou prosazoval i přes odpor z míst nejvyšších, možná polovina obyvatel Nového Města na Moravě před mistrovstvím světa utíkala. V tom lepším případě; v tom horším by zde ona polovina třeba už vůbec nebyla...

Nebojte se, zas tak žhavé to nebude. Třiaosmdesátiletý Zdeněk Kašper však významnou měrou přispěl ke vzniku biatlonu a jeho transformaci z podoby závodu vojenských hlídek k modernímu sportovnímu odvětví. Posuďte sami: vždyť úplně první biatlonové klání na českém území je výhradně jeho práce, právě on zavedl střelbu s malorážnou zbraní a právě on se zasadil o zavedení ženské kategorie do výhradně mužského sportu. Od roku 1948 je ve vztahu s biatlonem a svůj nesporný podíl na jeho vývoji rád přizná: „Jsem jeden z otců světového biatlonu.“

Ale nejdříve zamíříme do Čech, přesněji řečeno do Jeseníků. Tady se 1. února 1960 uskutečnil první závod na našem území. „Z hlediska pravidel to byl naprostý pravěk. Trasa měřila dvacet kilometrů, střílelo se čtyřikrát,“ vypráví Zdeněk Kašper. Pod pojmem čtyři střelby si ale nelze představit moderní stadion, na který jednotliví závodníci opakovaně přijedou, odstřílí a poté jej opět opustí. „Musel jsem postavit čtyři různé střelnice na čtyři různé vzdálenosti. Jenže terén v Jeseníkách není rovinatý, takže výškový rozdíl mezi závodníkem a terčem činil třeba i sto čtyřicet metrů,“ nastiňuje obtížné podmínky, s nimiž se muselo celkem 27 startujících poprat. Mezi nimi byl i sám Kašper, skončil druhý: „Naštvalo mě to, chtěl jsem závod vyhrát, když jsem si jej připravil.“

Úsměvná je i prvotní cesta pana Kašpera k biatlonu, která začala po vyřazení vojenských hlídek (běh na lyžích + střelba) z programu olympijských her v roce 1948. V té době byl Kašper rozhodčím moderního pětiboje, dlouholetého souputníka biatlonu: „Mezinárodní olympijský výbor zjistil, že hlídky mají tradici a jsou poutavé, proto hledal náhradu. Obrátil se na Mezinárodní unii moderního pětiboje (UIPM) s prosbou, aby vymyslel podobné sportovní odvětví,“ vzpomíná. Při hledání mezi českými moderními pětibojaři padla volba právě na Zdeňka Kašpera. „Prvopočátky byla jakási světová družba. Každý vymýšlel něco nového a z toho vznikl biatlon“ přibližuje vznik novodobých pravidel.¨

Mezi jedny z dlouho zavedených předpisů patřila například střelba velkorážnou pistolí. Ta však byla pro sportovní účely v té době nesmírně nepraktická - smrtelný dostřel činil čtyři kilometry, při výstřelu padla rána příliš hlučná a zpětný ráz mnohdy střelce pořádně uhodil. Český biatlon byl ovšem díky Kašperovi o několik kroků napřed: „Již od roku 1967 jsme na domácích mistrovstvích závodili s malorážkami. Na mezinárodní úrovni se mi to ale povedlo prosadit v roce 1976, až při třetím hlasování. Byl jsem mezi členy UIPMB velmi neoblíbený. Vždy, když jsem na kongresech mířil k pultíku, všichni věděli, o čem budu mluvit.“

I přes zavedení malorážek nicméně biatlon ještě nebyl ani zdaleka blízko dnešní podobě. Způsobila to mimo jiné i skutečnost, že šlo stále o sport pro „muže vojenského věku“. Zdeněk Kašper proto začal zavádět kategorie – nejprve přišli na řadu junioři a o chvíli později ženy. „První mistrovství světa žen se uskutečnilo v roce 1984 v Chamonix. Do velké míry mi napomohl světový trend, osmdesátá léta byla obdobím průniku žen do všech sportů. Díky ženskému šampionátu šel biatlon v duchu světového vývoje,“ popisuje malou revoluci Kašper. „Málem mě holky líbaly, že jsem na ně myslel,“ směje se tomu téměř o třicet let později.

Ani na současný biatlon Zdeněk Kašper nezanevřel. Jeho 83 let by na něm rozhodně nikdo nepoznal, síly z něj téměř vyzařují, a proto nemůže na historicky prvním domácím mistrovství světa v Novém Městě na Moravě chybět. „Skoro všechny mé biatlonové cíle se mi splnily. Chtěl jsem, abychom měli jedno sportoviště, za které se nebudeme stydět, aby Česká republika získala medaili na světovém šampionátu a aby pořádala vrcholnou akci. Vše se podařilo,“ raduje se Zdeněk Kašper, držitel prestižního ocenění Biathlon Award. Jen olympijská medaile zatím Čechům chybí – a právě té by se chtěl tento biatlonový průkopník dočkat. Doufejme, že se jeho přání splní třeba už za rok v Soči. 

Psáno pro NMNM News

úterý 12. února 2013

FOTOBLOG: Za kulisami mistrovství světa - NMNM 2013


V Novém Městě na Moravě se v těchto dnech koná největší sportovní akce tohoto roku na území České republiky - Mistrovství světa v biatlonu 2013. Jelikož moje maličkost má tu čest být přímo v centru dění, chci i vám nabídnout pohled do zákulisí. Alespoň v rámci možností... Pojďte dál za oponu!


Večer před začátkem prvního závodu se ve Vysočina Areně uskutečnilo slavnostní zahájení. Po olympijském vzoru pořadatelé do programu zařadili defilé jednotlivých národních reprezentací. Výpravy Německa, Norska nebo třeba Ruska samozřejmě dorazily v hojném počtu, u některých států ale na plochu přišel jenom jeden jediný závodník. A někdy ani to ne; a tak diváci sledovali pouze osamoceného vlajkonoše z řad dobrovolníků... Na fotografii sledujete působivou laserovou projekci při příchodů českých biatlonistek a biatlonistů. 


Ve čtvrtek byl na programu úvodní závod MS - smíšené štafety. Čeští fanoušci se na "mixy" těšili, jenže den před startem vyšla najevo nepříznivá zpráva - Michal Šlesingr je nemocný a nemůže nastoupit. Na obrázku pořízeném během tréninku proto trenéři Ondřej Rybář a Jindřich Šikola museli řešit neočekávaný problém. Jak se jim to povedlo, zřejmě už víte...


I takto může vypadat tisková konference. Přesně v tento moment oznamovali koučové českého týmu novinářům zprávu o Šlesingrově zranění. 


Startovní číslo tři a bronzová medaile. Správná rovnice.


A o den později, tedy v pátek, už mohl Ondřej Moravec rozdávat rozhovory. Třeba se bavil o své rychlopalbě na poslední položce...


Které si vyberete vy?


Závody v Novém Městě na Moravě pokračovaly i o víkendu. Sice už české výsledky nedostaly patřičný medailový lesk, ale i tak si šampionát musel užít každý z příchozích fanoušků. Za tři dny do Vysočina Areny dorazilo celkem 71 tisíc diváků. Takový kotel vytváří skvělou atmosféru - přijďte taky a přesvědčte se sami!

neděle 27. ledna 2013

Jiný pohled


Používání frází nesnáším, přesto jednou otřepanou začnu svůj dnešní komentář. Ono tolikrát použité klišé zní: Hlava jakéhokoli státního útvaru má být prezidentem či monarchou všech jeho občanů. Logicky uvažující člověk – ať už se kvalita jeho myšlení opírá o hluboké znalosti Pythagorovy věty či psaní odborných článků o evoluci luskounů – by povídal, že prezident vybraný samotnými občany bude tím nejpovolanějším, kdo může danou definici splnit. Paradoxně ovšem přímá volba a především konečný výsledek rozdělily Českou republiku. Zatímco parlamentem vybraný představitel by sotva způsobil takový odpor a negativní reakce, nově zavedený model víří emoce a z reprezentativní a symbolické funkce – znovu se opakuji - dělá skoro poloboha...

Jen si to představte. Poslanci a senátoři by někdy v těchto dnech zvolili nastupující hlavu státu, poté bychom chvilku přihlíželi drobnému šrumci a po pár týdnech žili poklidně a spokojeně dál. Realita je ale jiná. My, občané České republiky, jsme byli vtáhnutí do děje, sledovali snahu nejprve devíti a posléze dvou kandidátů získat voliče a netrpělivě čekali na vítěze. Hysterie (ano, hysterie!) stoupala a stoupala a dnes dosáhla vrcholu. Menšina nespokojená s Milošem Zemanem vykřikuje rádoby odvážně znějící věty („Miloš Zeman není mým prezidentem“, „Miloš Zeman je buran“, „Tohle není prezident“), neúnavně kritizuje na diskuzích a sociálních sítích a odpočítává konec jeho funkčního období. Nastalo by něco podobného v případě, že by Zemana (či kohokoliv jiného) zvolilo 281 zákonodárců? Určitě ne.

Ale aby bylo jasno, také nejsem z volby nadšený. Poněvadž nehodlám zapadnout do celé řady kritických a v plném znění nevybíravých článků, shrnu svůj názor na nového prezidenta do jedné jediné věty: Lidé si na reprezentativní (!!) post vybrali samolibého narcise motivovaného touhou opět po 10 letech klidu a úpadku doplnit tekutinu do vlastního elixíru hrdosti, otevřít cestu kamarádíčkům (komunista Šlouf nebo skorokomunista Zavadil) a oplatit to všem, jenž se mu dovolili byť jen palcem na noze postavit do cesty. Tak to stojí a už se s tím, třikrát bohužel, nedá nic dělat...

Koneckonců – jak už jsem několikrát zmínil a jak je v souladu s mým všeobecným přesvědčením – můj poklidný středoškolský život nebude prezidentem nikterak významně ovlivněn. Hlava státu se může klidně jmenovat Miloš či Karel či Prase či Spáč, pročež samozřejmě netvrdím, že je mi celá situace úplně lhostejná. Já osobně jsem si na Hradě představoval osobnost a vzor; jenže nic takového tam prostě sedět nebude. Zároveň se však domnívám, že to mohlo být jinak.

Troufnu si tvrdit, že kdyby se volilo nepřímo, naděje na dobrého prezidenta (jestliže nějaký vůbec existuje) je větší. Anebo by - čímž se dostáváme k hlavnímu bodu mé myšlenky – přinejmenším zklamání z nešťastného výběru nebylo tak obrovské. Ne každý by si totiž našel svého favorita a ne každý by bezmezně toužil po jeho výhře. Nyní je společnost rozpolcena a instituce prezidentského úřadu se díky přímé volbě přiblížila Poslanecké sněmovně. Ti, kteří hlasovali pro poraženého, vystupují – mnohdy až zbytečně hystericky a důrazně - proti vítězi. Tak to nicméně u nejvyššího ústavního činitele, jehož role tkví ze všeho nejvíce v reprezentaci a sjednocování národa, být nemá. Navíc nesmíme zapomenout na skutečnost, že počínaje dneškem nestojí v našem čele ani reprezentant, ani sjednotitel. 

pondělí 21. ledna 2013

Touha rozhodovat


Najdete ji všude – v televizi, rozhlasu, tisku, na internetu či ulici. Prosebně touží setkat se s každým z nás a jako správná dámská mrcha si moc a moc užívá, že se o ni všichni zajímají; že ji všichni chtějí. Uniknout z jejích spárů vyžaduje vynaložení obrovského úsilí – ideálně odjezd za hranice českých luhů a hájů. Ví, že za pár dnů bude, holka jedna neposedná, pryč a že se v nejpravděpodobnějším případě pět let zase (zaplaťpánbůh) neobjeví. Zkrátka a jednoduše - přímá prezidentská volba ovládá Česko. Ale je to vlastně ještě volba? Jsou veškeré debaty, články, gesta a příměry, které od počátku ledna bez přestání sledujeme, součástí námi vysněné „demokratičtější“ cesty? Ne, nejsou. Ve skutečnosti přihlížíme jedné velké falešné show. Show, kterou máme před očima a respektujeme ji; ba co víc, my ji dokonce i hrajeme. Jakým způsobem?

Velmi prostým. Většina z osmi a půl milionů potenciálních voličů dá při svém rozhodování o budoucím prezidentovi na vnější dojem, na veřejné působení obou kandidátů (pro jistotu připomenu, že se jedná o Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana) a na četné populistické – z velké části nesplnitelné – sliby. Takové plusové body se dají získat lehce především v televizních a rozhlasových debatách, rozhovorech pro tištěná média či prostřednictvím pompézních bilboardů. A tak pozorujeme osobní útoky ze strany aspirantů o křeslo na Hradě, nemilosrdně vyhlížející gesta a verbální kopance na všechny kolem sebe. Tu Miloš Zeman vtipně (pomocí bonmotů, chcete-li) upozorňuje na slabiny moderátora, tu Karel Schwarzenberg exemplárně odejde ze zasedání Poslanecké sněmovny kvůli „nesouhlasu s amnestií.“ V podobném tónu, jen s odlišnými slovy, bych mohl s klidným srdcem pokračovat dál a dál... Namísto názorového střetu máme tu čest vidět boj osobní.

Útočnou a hereckou formu kampaně však nelze ani jednomu z pánů nikterak vyčítat – je logické, že se zařídili podle poptávky a veřejných průzkumů. Vědí, že jen malá část voličské veřejnosti se důkladně zaobírá programem či něčím, co by se alespoň vzdáleně dalo jako program nazvat. Divadlo proto jede naplno a do této soboty se nezastaví. Na konci mých myšlenkových pochodů plynoucích z prostého bytí občanem země české mi tedy vychází jediné: přímá volba je zbytečný, nabubřelý a nedůstojný populismus!

Stačí se podívat na základní fakta. Prezident nemá v České republice žádné významné pravomoci; přesto se sami tváříme, jako by jich byl přehršel. A stejně se chovají také uchazeči o funkci. Vystavují na odiv své politické názory na různá témata (od důchodů až po daně) a popisují případné kroky v úřadu (které ve skutečnosti k ničemu významnému nepovedou). Ovšem o tom pozice hlavy státu není. Vždyť vybírat prezidenta podle schopnosti slibovat, ironizovat a očerňovat je už na první pohled nesmyslné. Jenže právě tak se ve skutečnosti chováme. Někteří z nás automaticky a vědomě, jiní podvědomě a neradi. Ale tak jsme si to přáli. Chtěli jsme rozhodovat a nyní konečně máme tu možnost. Nevadí, že v podstatě o ničem nerozhodujeme. Hlavně, že rozhodujeme.

pátek 4. ledna 2013

V řad nastoupit!


Přelom roků určitě nebyl pro fotbalisty Queens Park Rangers obdobím výrazně příznivým. Klub bojující o záchranu v Premier League prohrál den před Silvestrem na domácím hřišti s Liverpoolem vysoko 0:3; a to navíc po jednom z nejhorších výkonů, jakého jsem kdy byl v nejvyšší anglické soutěži svědkem. Nový rok tak QPR vítali v pozici vpravdě nezáviděníhodné - na úplném konci tabulky. A k lednovému losu se také nedalo vzhlížet s nadějemi, vždyť londýnský celek měl v kalendáři poznačeny souboje kupříkladu s Tottenhamem, Manchesterem City nebo – na úplný začátek – s Chelsea. Na jejím stadionu se Rangers představili již druhý den roku 2013 a oproti všem předpokladům ji po bojovném výkonu senzačně porazili 1:0.

Situace týmu z Loftus Road tedy na krátkou chvíli alespoň trochu zrůžověla. QPR se v tabulce dotáhli na předposlední Reading, nicméně k pozicím zajišťujícím setrvání v Premier League jim stále chybí šest bodů. V čele rozjeté stíhací jízdy stojí velezkušený manažer Harry Redknapp, který před více než měsícem vystřídal neúspěšného Marka Hughese. Prozatímní bodové srovnání obou mužů hovoří jasně: Redknapp urval pro Rangers 9 bodů v 8 zápasech, zatímco Hughes si připsal pouze 4 body během 12 zápasů na lavičce. A přitom by se dalo čekat, že zrovna Mark Hughes se bude soubojů o udržení bát jako komár tmy. Proč? Loni si pod jeho vedením Queens Park Rangers své místečko v nejvyšší soutěži zajistili až minutu po dvanácté; jistoty statusu účastníka Premier League se dočkali teprve krátce po skončení jejich posledního zápasu sezony. Výkony na počátku letošního ročníku ovšem žádné známky zlepšení nevykazovaly – viz zmíněná bodová statistika.

I když se Hughes logicky chtěl vyvarovat opakování záchranářských prací, jím zvolená cesta naopak přivedla klub na samé dno tabulky. Díky movitému malajskému vlastníkovi Tony Fernandesovi měl dostatek prostředků, a tak do klubu přivedl hned šestnáct nových hráčů. Jenže štědře nastavené platy příchozích fotbalistů málokdy odpovídaly jejich skutečným schopnostem. Často se navíc jednalo o přestárlé a vysloužilé hvězdy bez motivace a snahy vyniknout. S takovou kabinou uspěje málokdo. Přesto však současný kádr papírově nepatří mezi nejhorší v soutěži. Mark Hughes z něj ale nevymáčkl vůbec nic: nevyhrál jeden jediný ligový zápas, nepovedlo se mu najít ideální složení základní jedenáctky a ani neukočíroval problémové fotbalisty. V listopadu loňského roku tedy vedení sáhlo k manažerově odvolání a před jeho nástupce, zkušeného Harryho Redknappa, postavilo jeden z nejtěžších úkolů kariéry.

Bilance devíti bodů z osmi zápasů představuje solidní začátek, vyhráno ovšem není ani zdaleka. Třeba ona výhra na Stamford Bridge se narodila zejména díky přízni štěstí a obrovské bojovnosti hráčů Rangers. O tři dny dříve proti Liverpoolu obě dvě veličiny chyběly a výsledkem byla prohra 0:3 a mnoho dalších neproměněných šancí soupeře. Redknapp každopádně na první pohled nesplnitelnou misi zahájil správnými kroky. Po pár týdnech ve funkci bez okolků prohlásil, že někteří hráči QPR na kontech nalézají větší sumy, než by si zasloužili. A s obráncem Josém Bosingwou se vůbec nemazlil poté, co tento pravý bek - zřejmě ovlivněn svým nemalým platem a neskromným životopisem, jež zdobí i triumf v Lize mistrů – odmítl začít zápas na lavičce náhradníků, a potrestal ho tučnou pokutou.

Redknapp prostě pochopil, kde na Loftus Road vězí problém, a nebojí se ho radikálně řešit. Jen samotná disciplína nicméně setrvání v Premier League nezajistí; snad všechna utkání sezony ukázala, že chybí jakýkoliv herní systém. Hráči o sobě na hřišti nevědí, nepohybují se, častokrát pokazí banální přihrávku na dva metry a trn z paty mnohdy vytahuje skvostnými výkony marocký záložník Adel Taarabt; v současnosti asi největší hvězda kádru. On sám ale záchranu nevykope. Proto musí doufat, že Redknapp ve spolupráci s bossem Fernandesem přivede v zimním přestupovém termínu vhodné posily. Posily s touhou a motivací. Tady je totiž kámen úrazu současného kádru; kádru, jež jinak na Premier League s přehledem má.