pondělí 15. října 2012

Zápisník z Madridu: Den pátý - Loučení


Loučení, odjezd, balení a nostalgie spolu prostě souvisí – tak si to vymyslela matka příroda a lidé se s takovou kombinací nějak smířili. Někteří lépe, někteří hůře. Já patřím ke druhé skupině, a tak si asi snadno odvodíte, že poslední den školního pobytu v Madridu mě spíš vybarvil do barvy šedočerného odstínu, než aby si vybral nějaké příhodnější a veselejší zbarvení. Balení sice proběhlo v pořádku (i když si dovedu představit lepší způsob trávení časového úseku mezi sedmou a osmou hodinou ranní), jenže loučení zůstalo otázkou rázu dlouhodobějšího. Otázkou, na kterou částečně zodpovím na následujících řádcích. A tak se...

...loučím s madridskou atmosférou, která mě udržovala v rozžhaveném stavu po celou dobu pobytu. V žádném jiném městě jsem zatím neviděl tolik pouličních žebráků a hráčů na všemožné hudební nástroje, o nichž nevím, jak se vlastně jmenují. V žádném jiném městě (snad kromě Berlína) mi neutkvěli v paměti okolní lidé – lidé, které už nikdy neuvidím, ovšem na které si rád vzpomenu. Nedá se říct, že by byli zvlášť ochotní vůči kolemjdoucím; nicméně stejně jsem měl pocit, jako bych pro ně nebyl jenom jedním z mnoha turistů, ale něčím speciálním, zvláštním. Pochopitelně v tom dobrém slova smyslu.

...loučím s energií, kterou jsem disponoval téměř neustále během necelých 100 hodin strávených ve španělské metropoli. Díky svým stejně starým spolubydlícím a mému blogu nezbylo moc času na spánek. A přestože se mi ani jednou nepovedlo usnout před první hodinou, nikdy mě další den ráno (budíček nanejvýš v 8:15) nepřepadla únava. Možná to byla náhoda, možná taky ne; každopádně by se něco podobného jako v Madridu hodilo i při každodenním procesu vstávání do školy.

...loučím s brilantními předpověďmi počasí, díky kterým mé sebevědomí navodilo myšlenku, že se stanu španělským meteorologem. K takovému povolání vám totiž stačí funkční oči (abyste se mohl ráno podívat na oblohu) a rozmanitá fantazie (abyste si zbytek domyslel). Slovo přístroj nebo dokonce počítačový model ve španělštině nemůže existovat. Jinak by se totiž nestalo, že se každý den dle internetu, televizních rosniček a hostelové recepční čekaly srážky a zataženo a ve finále slunce ani nezalezlo pod drobné bílé ostrůvky na obloze.

...loučím s hostelem, o kterém jsem měl před odletem poněkud hrůzostrašné představy. Z internetových recenzí vybírám: „Ve sprchách nejsou zámky.“ „V celém hostelu jsou jen dvě elektrické zásuvky.“ „V noci je zde strašný hluk z ulice.“ „K snídani nedávají skoro nic.“  Ne všechno ze stížností výše uvedených byla lež, třeba zámky na dveřích koupelny opravdu chyběly a v pokojích směrem na ulici klid v noci vážně nepanoval. Jenže já měl štěstí a má místnost mířila přesně na opačnou stranu. Na zbytek si však stěžovat nemohu a nechci - přežil jsem a ani mě to moc nebolelo.

...loučím se svými čtenáři, kteří za posledních šest dní četli moje zápisníky. Články možná byly příliš dlouhé, nicméně jejich rozsah odpovídal množství památek a všeobecně zajímavých míst v Madridu. Snad vás to aspoň trochu bavilo.

...loučím s chybami, kterých jsem se ve svých článcích dopustil. Prosím o drobné pochopení: psal jsem na malém tabletu a s internetem pracoval pomocí mobilního telefonu. Navíc texty byly většinou dokončeny někdy mezi první a druhou hodinou noční, což rozhodně není doba, kdy prsty a mozek pracují na sto padesát procent. Ale stejně bych ty chyby dělat neměl...

...loučím s nostalgií, která mi připomíná pěkně strávené dny na Pyrenejském poloostrově. Ráno v den odjezdu usedla na mou duši ladně jako ptáček na bidlo a zachytila se drápy hluboko do veškeré psychické vaty. Chvilku bude trvat, než odletí a vybere si zase někoho dalšího. Přál bych vám, abyste to byli vy! Madrid si totiž zaslouží a užije každý jeho návštěvník.

Zápisník z Madridu: Den čtvrtý - On, já a Bernabéu

Na hřišti strávím desítky hodin měsíčně. V programu ideálně prožité soboty nikdy nesmí v mém případě chybět sledování dvou až čtyř fotbalových zápasů v televizi. Fotbal hraju, trénuju, fandím mu, píšu o něm. Za pár let, během kterých se můj život otočil směrem kulatého nesmyslu, jsem si zvykl, že lidé nefotbalového vyznání mi říkají blázne. Své bláznovství si nemůžu odpustit ani v Madridu. Jak tedy vypadá bláznův den, na jehož konci byla uskutečněna prohlídka Santiaga Bernabéu, slavného stadionu Realu Madrid?

minus 8:40 - Odpočítávání začíná. Před pár minutami jsme opustili hostel a kráčíme liduprázdným Madridem. Metropole hromadně dospává a já myslím na jediné - Bernabéu.

minus 6:30 - Španělský Královský palác je prý nejmonumentálnější v Evropě. Možná ano, ale já si ho dnes prostě nedokážu patřičně užít. Bernabéu taky patří mezi monumentální - takže proto. Čas si krátím četbou: Po hlavě od Nicka Hornbyho rozesměje.

minus 3:15 - Výšky nemusím, jenže dnes se strachem povedu tuhý boj. Jednak kvůli dost vysokému Bernabéu, druhak kvůli lanovce, která nás dovezla na vrchol Casa de Campo. Jde o obrovský, nesmírně členitý a obdivuhodně rozmanitý přírodní park. Nechybí dětská hřiště, vyhlídky ani stinná místa k odpočinku. Pětačtyřicet minut nádherně poslouží pro nutný relax.

minus 2:00 - Příchod na hostel měl přinést další náběr nových sil, ovšem mně se změnil v horor. Podle aktuálních zpráv z českých volebních místností vedou po sečtení poloviny hlasů ve čtyřech krajích komunisté. A to má pořád být rok 2012?

minus 0:30 - Za půl hodiny to vypukne. Předzápasová rozcvička probíhá netradičně v metru. Naštěstí není podzemka přeplněná, takže sedm stanic uteče jako voda.

18:00 - Výkop. Ocitám se v ráji a hned zpočátku žasnu. Stojím v rohu nejvýše položeného sektoru, na samém vrcholu svatostánku. Okolo mě je na strmých tribunách přišroubováno přesně 85 454 modrých sedaček. Jsem takhle maličkej...

6. minuta - Nemusím být botanik, abych spatřil absolutní bezchybnost zeleného pažitu. O jeho rovnost se zdejší "trávníkář" stará společně s moderními přístroji. Zrovna nyní jednu půlku zdobí... Nemohu vám sdělit, jak se ona kouzelná věc jmenuje. Jen vím, že vyrábí světlo a teplo a že jsem ji viděl nedávno v reportáži o nelegální výrobě marihuany.

19. minuta - Klub jako Real má pochopitelně bohaté dějiny a jejich poznávání patřila následující část prohlídky. Krátce po vstupu do temné místnosti propůjčené starým artefaktům a klubovým análům se mnou okamžitě začíná flirtovat dlouhosáhlá historie. Zprvu mě zlehka líbá po tváři, a když ji začínám hlouběji poznávat, projevuje choutky zajít dále, až do intimních partií. Brzy poznáte proč!

23. minuta - Skleněný regál po pravé straně sálu ukrývá všechny trofeje, které Real kdy získal. Je jich přesně devadesát sedm. Nejedná se pouze o vítězství ve španělské nejvyšší soutěži, ale i v Lize mistrů, Copa del Rey, španělském a evropském superpoháru, Interkontinentálním poháru, Poháru UEFA a regionálním poháru. O každou trofej klub náležitě pečuje; opravdu se nezdá, že by zde vyhrávání někoho omrzelo.

28. minuta - Otáčím se o 180 stupňů a stříbrné poháry střídá moderní technika. Téma ovšem zůstává stejné. Na několika interaktivních tabulích jsou k nahlédnutí psané informace, obrázky a rovněž i videa o každém z prvenství. Nechybí tak třeba skvělý Zidanův gól z finále Ligy mistrů 2002 nebo smrtící akce Mourinhova Realu z minulé sezony. Mezi jednotlivými historickými momenty přepínáte pouhým pohybem prstu. Kéž by to stejně fungovalo i ve světě skutečném.

41. minuta - Fotbalový tým je o fotbalistech. V jednom z rohů sálu proto najdete jmenný seznam a obrázky všech hráčů, kteří kdy oblékli bílý dres. Stačí nastoupit na jednu prostou minutku v soutěžním utkání a už míříte mezi legendy. Hezká pocta.

Poločasová přestávka - Kráčím o patro níž a najednou přijde On. Zcela nečekaně mě požádá o společné foto. Ustrnu na místě naprosto šokován. Zrovna od Něj bych to nečekal. S vytřeštěnýma očima souhlasím a postavím se před fotoaparát. Já na pravé straně, On nalevo. Snažím se o úsměv a čekám na cvaknutí přístroje. Děkuji Mu a začínám netrpělivě čekat na výsledek. Už je zde! Držím v ruce fotografii s Josém Mourinhem! Ze snění mě probouzí až pokladní, která si s úsměvem říká o dvanáct eur. Trošku hodně za jednu fotku. Ale já beru. Hodnota listu se mnou a Jím je nevyčíslitelná. Jen ji trochu kazí skutečný průběh popsané akce, kdy Jej nahradilo zelené plátno a počítačová technika.

53. minuta - Potkávám velkého hrdinu. Skoro bych až řekl, že obrovského. Čím tak významným se zapsal do dějin? Přinesl si na prohlídku Santiaga Bernabéu obal na mobil s logem Barcelony. Pro upřesnění - to je, jako kdybyste přišli na Rudé náměstí a roztáhli zde velkou americkou vlajku. Jen s drobným rozdílem: tam by za váš čin asi přišel jistý právní trest, zatímco tady se jedná o zbytečnou provokaci rádoby hrdiny.

77. minuta - O Něm jsem již mluvil. A teď se nacházím na místě, kam On pravidelně usedá každých čtrnáct dní. Pobyt v technických zónách mužstev (lavičkách či střídačkách, chcete-li) si opravdu užívám. Pohodlně se rozvalím v kožené sedačce a představuji si. Představuji si, jak se odsud na fotbal asi kouká, jak si odsud trenéři a náhradníci užívají okolní atmosféru. Zřejmě vše probíhá trošku jinak než na plechové lavici na hřišti Sokolu Černošice, kde pravidelně hrávám já. Asi to bude i tou koženou sedačkou.

90+3. minuta - Rozhodčí třikrát prudce dýchne do píšťalky. Konec zápasu. Po úzkých schodech hráčského tunelu kráčím ke kabinám. Dnes jsem vyhrál, protože odcházím s úsměvem na tváři. Rychle spěchám do místnosti pro tiskové konference. Naštěstí nemusím odpovídat na žádné otázky. Jsem unavený a možná bych to nezvládl. Mám za sebou totiž jeden z nejlepších zápasů v životě; zápas, na nějž nikdy nezapomenu.

Pět hodin poté - Odbyla půlnoc a já dokončuji poslední věty dnešní kapitoly. Nadchází 24 hodin, kdy budu říkat: "Včera jsem byl na Santiago Bernabéu." Pak se začnou klopit další a další dny. Dnešní zážitek se bude stávat minulostí - ale v mém fotbalovém srdci zůstane pořád. Pořád stejně silný.

sobota 13. října 2012

Zápisník z Madridu: Den třetí - Úzký kubismus

Kubismus mám rád. Kubismus mám vlastně rád ze všech nejvíce. Za kubismus jsem se pokaždé snažil vydávat své nepovedené a nepochopené obrazy v hodinách výtvarné výchovy. Pro upřesnění: pod pojmem Havlíčkovy nepovedené obrazy si představte všechny Havlíčkovy obrazy. Kubismus je zároveň jediným výtvarným stylem, o který se mohu obstojně pokoušet i já - důkazem budiž Juan Miró, jehož obrazy (příhodně nazvané Painting) se skládají ze dvou skvrn a dvou barev. Sice ze mě nikdy nebude ten správný kubista; ale určitou inspiraci jsem čerpal v pátek vpodvečer v madridském Centru umění královny Sofie - galerii, která je zasvěcena z velké části modernímu a kubistickému umění a jíž jsem věnoval devadesát příjemných minut. 

Ve Španělsku největší pozornost pochopitelně vzbuzuje Pablo Picasso. Jeho zřejmě nejcennějším obrazem v Centro de Arte Reina Sofia je Guernica, obraz s ženou, koněm a býkem. Respektive s ženami, koňmi a býky. Na malbě jich totiž naleznete o něco víc. O výjimečnosti Guernicy svědčí mimo jiné i to, že úkol připomínat nevrlým návštěvníkům zákaz focení měly hned dvě uniformované dámy. Jejich neustále zvýšený hlas mě ale nevyrušil od soustavného pozorování. Představivost pracovala na plné obrátky, protože spojení ženy, koně a býka nabízí spoustu odlišných variant. Zrovna takovou trojku bych od Picassa - známého pacifisty - neočekával. Na závěr ještě jednu skromnou poznámku: pouze u kubistického obrazu vydržím postávat dlouhé minuty, jelikož stále pátrám, co se na něm vůbec vynachází.

Stejně mě potrápil další exponát španělské malířské modly, jenž se jmenoval Hudební nástroje na stole (Musical Instruments on a Table). Marně jsem na plátně hledal cokoliv, na co by se dalo hrát; nakonec mi obraz zahrál pouze na nervy. Další autor, Manuel Ángeles Ortiz, raději ani svůj výtvor nepojmenoval. Udělal jen a jen dobře, poněvadž za pár sekund jsem před sebou viděl postupně pravítko, lidskou ruku a elektrický spínač. Rovněž pod malbou Kompozice od Luise Castellanose bych si představoval něco jiného než kroužky a čáry vyrovnané v přehledné tabulce. Juan Gris měl pro změnu záměr nakreslit Housle a kytaru; soudě dle výsledku by na jeho kytaru nezahrál tón ani Mozart s Dvořákem dohromady. A konečně poslední pozoruhodné dílo: Antonio Saura se se svojí Dámou nepáral a vykreslil ji pomocí neuspořádaných černých čar. Moje mužská hrdost přímo nakazuje označit tento nákres za nejpřesnější v celém muzeu.

U královny Sofie se mi zkrátka líbilo. Pěkný zážitek jsem si ovšem odnesl i z místa položeném o sedmdesát vzdušných kilometrů dál: z města, ve kterém jsem dnes strávil něco málo pod sedm hodin. Ono město se jmenuje Toledo a o jeho kráse svědčí mimo jiné i šestadvacetiletá přítomnost na seznamu památek celosvětového významu UNESCO.

Jestli se někdy do Toleda vydáte, rozhodně využijte rychlovlaku, jež vás z madridského nádraží Atocha dopraví k historickému centru za necelou půlhodinu. Rychlost však není jediným plusem tohoto spoje - určitou výjimečnost pocítíte již při odjezdu. Místní "pendolina" jsou v dnešních dnech odbavovány z moderně vybavených nástupišť, jenže ne vždy tomu tak bylo. Původně vlaky na své poutě vyrážely z historické budovy, v níž se dnes nachází hotová Amazonie. Ehm, vlastně jen taková malá část. Místo nákladné demolice totiž zdejší radní v objektu nechali vysázet palmy a jiné rostliny tropického druhu. Procházející se želvy doladí botanickou atmosféru a vy si před odjezdem vlaku můžete dát krátkou lekci biologie.

Další zajímavost jsem zažil krátce po opuštění "pralesa". Hned za východem se nachází budova španělského Ministerstva zemědělství, z jehož okolí se v době našeho odjezdu (desátá hodina ranní) ozývaly zvuky podobné muzice během vojenských přehlídek. Zvědavost mě přinutila pokusit se proniknout k samotnému centru dění - ovšem nakonec z toho stejně nic nebylo. Nebyl jsem jediný, kdo měl zájem o zhlédnutí akce; jenže přes hustý les nadšených těl (dnes místní slavili státní svátek) nebyla možnost prohlédnout. Soudě dle hlasitosti trumpet a sirén se ale zdálo, že Španělsko vyhlašovalo světu minimálně válečný stav.

Já rozhodně dnes vyhlašovat válečný stav nebudu, zmiňované Toledo naopak přijmu mezi svá místa nejvlídnější. Okouzlující město bylo kdysi dokonce španělskou metropolí a také hodně cennou trofejí pro nájezdníky. Hned trio různých kultur se o něj v minulosti pralo: chvíli zde vládlo křesťanství, nějakou dobu judaismus, pár stránek kroniky patří i muslimům. Všechna tři náboženství významně ovlivnila dějiny oblasti, zvyky té dané doby a samozřejmě architekturu a podobu města. Páteční Toledo ale nepodléhalo žádnému z životních vyznání - jako cíl si ho vybraly tisíce cestovatelů toužících po objevování zdejších četných krás.

Nejvíce táhne gotická katedrála, kterou už na začátku označím za jednu z nejzdobnějších v sestavě mnou navštívených. Stavbě zvané Catedral de Toledo vévodí obrovský hlavní oltář tyčící se až k vysokému stropu. Ve zlatých políčkách se nacházejí barevně vyvedené sochy církevních postav. Se zlatem, kamenem a barvou se při výrobě nádherného díla asi moc nešetřilo, což v konečném důsledku vpravdě není na škodu. Rozlehlá katedrála v sobě ukrývá řadu dalších prostor, jejichž výčet by zabral polovinu tohoto odstavce. A přestože mé umělecké srdce není příliš velké, při prohlídce různorodých architektonických prvků pořádně plesá. Ztráta sedmi eur za vstupné opravdu ani chvilku nemrzí, což lze usuzovat i podle davů mířících do toledské katedrály. S takovým počtem návštěvníků se nějaký oltář zaplatí v podstatě sám, hned a několikrát.

Největší potěšení mi za celý den přinesla úplně, ale úplně jiná věc. Díky své zálibě v úzkých uličkách jsem byl při půlhodinové procházce Toledem vysoko v nebesích; možná i někde nad. O příjemnou idylku se starají malebné dlaždičky olemované vysokými kamennými domy, které dovolí cestu až dolů jen velmi malému množství slunečních paprsků. Sem tam potkáte na kraji posedávat zaměstnáním unaveného jedince (kuchaře, popeláře nebo uklízečku), sem tam narazíte na špetku života. Ale hodněkrát se najdete v impozantním prostředí sami, pouze se svou duší. Takové kratochvíle si nesmírně vážíte - a já jsem byl moc rád, že dnes mě potkala dvakrát: ráno v Toledu a k večeru v ráji kubistickém.

pátek 12. října 2012

Zápisník z Madridu: Den druhý - Dva světy, dva problémy

Hledám nůž. Zn. ostrý. Nemusíte se bát, že bych plánoval v Madridu potěšit domácí obyvatele nějakým svým kuchařským výtvorem. Jenom si zkrátka potřebuji uříznout nohy. Ptáte-li se, jestli právě čtete blog masochisty, ihned takové úvahy opusťte. Nutkání zkrátit si dolní končetiny způsobuje hostelová postel, která je asi tak o půl metru kratší než výška mé postavy. Dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že mít metr osmdesát pět není abnormálně nestandardní; až Barbieri Son Hostel změnil můj osobní postoj.

A nejen lůžko je stavěné pro osoby menšího vzrůstu. Záchod, umyvadlo a sprcha se rozprostírají v koupelně (nebo spíš koupelničce) o rozměrech zhruba čtyři krát jeden metr. Mezi největší zvláštnosti se řadí strop nad sprchovým koutem. Polovina vrchní stěny končí v obvyklé výšce, nicméně ta druhá sahá asi do půldruhého metru nad podlahou. S mojí šikovností je pouze otázka času, kdy poprvé temeno hlavy narazí do tvrdé příčky stropní konstrukce. Obecně se během procesu sprchování člověk musí hodně snažit, protože s úchytkami na ručníky či držáky na mýdla a sprchové gely se zde opravdu architekt nenamáhal. O samotné obytné místnosti škoda mluvit; kromě postelí a jednoho kruhového stolku s průměrem 60 cm žádný další nábytek nenabízí. Na druhou stranu lze s klidným srdcem namítnout, že víc by se sem fakt asi ani nevešlo. Ale aspoň si nemusím vybalovat a můžu zůstat u své tradiční metody jedné velké hromady. Inu, na školním výletu si nevybíráte.


Skříně na rozdíl ode mě měl k dispozici španělský král Filip IV. Španělský, který vládl v první polovině sedmnáctého století. Během doby svého pobytu na trůnu působil na jeho dvoře jistý Diego Velázquez. A mimo jiné Velázquezova díla zdobí interiéry Musea del Prado, jedné z největších a nejimpozantnějších galerií na světě. Velázquez si své vřelé vztahy s královskou větví budoval pomocí velkoplošných obrazů, na nichž zobrazoval všechny členy rodiny nejmocnější - povětšinou na koni. Statní hřebci zdůrazňovali sílu a schopnost obstát v boji; takto se nechali vyzobrazit Filipové Třetí a Čtvrtý a jejich manželky Isabela a Margarita. Napadá mě paralela s dnešními politiky, poslanci a prezidenty - třeba ministr Kalousek by mohl pózovat dokonce s celým hřebčínem, aby důvěra v něj zůstala na stále stejné úrovni. Od lehce ironických hypotéz ale zpět do reality! Když už jsme u Diega Velázqueze, nemohu vám zatajit jeho schopnost přesného a výstižného zobrazení lidské mimiky. Ve svých dílech hraje na pocity a výrazy všech částí lidského těla a i já jako výtvarný laik vlídně potvrzuji, že v tom byl opravdu mistr.

Prado však nepatří jen jednomu umělci. O kousek dále se nachází sál zasvěcený obrazům El Greca, umělce řeckého původu, který se proslavil malbami táhlých postav na vysokých plátnech. Možná i kvůli této specializaci mu byla přidělena zakázka na výzdobu oltáře v kostele Marie Aragonské. Série šesti obrovských kreseb zkrátka uchvátí, vše je vyvedeno do nejmenších možných detailů. Jedinec vychovaný moderními technologiemi by až skoro povídal, že vidí precizní há dé...

Dalšími tvůrci do party v Pradu byli například Francisco Goya, Hieronymus Bosch nebo mně nepříliš známý Carlos de Haes. Sbírku jeho děl tvoří malby krajiny, od hor přes potoky až po romantické scenérie z měst. Historická Granada v jeho podání se mi líbila z celého muzea asi nejvíce. Ovšem s dávkou umění v mém případě je záhodno šetřit. Chápu osoby, jejichž první kroky v každém městě a zemi vedou do nejbližší galerie, a jejich zájem jim rozhodně nezazlívám. Jenže takové Prado s celkovým počtem 1300 obrazů bych neprošel ani s kudlou za zády. Jednoduše si nedovedu správně vychutnávat prohlídku historických obrazů a čehokoli podobného. Záznam fotbalového utkání nebo nová písnička Adele mě prostě rozpálí víc; to však v žádném případě neznamená, že špičkové malíře zatracuji. Ba naopak...

Ale i přesto (nebo možná právě proto), že v obrazárně strávím průměrně hodinu a půl ročně, jsem byl nucen si po krátké chvilce v Pradu odpočinout. A v Madridu není lepší místo pro nabírání energie než park El Retiro. V pražských luzích a hájích nic podobného nenajdete, takže mi nezbývá než ho přirovnat k londýnskému Hyde Parku. Stovky stromů a rostlin, všude vysazená zelená tráva, pohodlné asfaltové a štěrkové cestičky a také vícero vodních prostor se podílejí na zdejším dokonalém prostředí. Na největším jezírku si můžete dokonce na půjčené lodičce zaveslovat, a když se na plování zrovna necítíte, odpočinek poskytne některá z okolních restaurací. Odsud se dá jít mnoha směry - a všude okolo vládne jediná barva: zelená.

Ačkoliv mi čest nedovolí označit se za ekologa, zelenou barvu mám rád; a vlídnými pocity působí rovněž na desítky sportovců, kteří si ve čtvrtek v pravé poledne (!!) přišli do El Retira zaběhat, zajezdit na kole, prohnat se na kolečkových bruslích nebo jednoduše jenom projít. Málo členitý terén, žádná auta, široké chodníky a stromy vytvářející stíny přímo volají po sportovních aktivitách. A po vypocení kalorií si běžci cestou zpět dají třeba zmrzlinu nebo jinou sladkou pochoutku.

Teď snad už chápete, proč se mi z El Retira příliš nechtělo. Ale ručička na hodinkách nestojí ani sekundu, a tak nejlepší možností byl východ poblíž Plaza de la Independencía. Našinec snadno odvodí, že v překladu název znamená Náměstí nezávislosti. O pár řádků výše jsem použil srovnání s Hyde Parkem, nyní pro změnu nabídnu jako příklad pařížské Champs Elysées. Náměstí obklopuje čtyřproudový kruhový objezd, v jehož středu k nebesům se tyčí Puerta de Alcalá, obrovská brána značící původní hranice mezi metropolí a nejbližším městem zvaném právě Alcalá. Od Solu a hostelu nejsme vůbec daleko - zhruba patnáct minut středně rychlé chůze. A nebyl by to Madrid, kdyby se po cestě nenabízely pohledy na další a další budovy historického původu. Za všechny uvádím Palacio de las Comunicaciones, Náměstí bohyně Cibeles, Banco de Espaňa, hlavní ústředí Instituto de Cervantes nebo Ministerstvo vzdělání, kultury a sportu. Estetický a duševní prožitek kazí jedině unavené nohy, kteréž volají po přísunu čerstvých sil. Takže se vůbec nezlobím, když dvě volné hodiny po příchodu trávím (ne)pohodlně rozložen na krátkém hostelovém lůžku.

Nyní sedím v restauraci v malebné uličce poblíž Solu. Za devět euro vybírám tříchodové menu se zeleninovým salátem, hovězím steakem a pudinkovým dezertem. Zprvu nadějný výběr kazí přítomnost tuňáku (který opravdu nemusím) v salátu a tvrdé, silně nedovařené maso. Vtom přikráčí cizí dáma středních let a beze slov pokládá na stůl drobný lísteček, na němž stojí: "Jsem bez práce, živím dvě děti a nemám na jídlo." Nechci zkroucenou ženu odsuzovat, ale ani obhajovat. Těžko hodnotit, v jaké životní situaci se zrovna ocitá a nakolik se její volání zakládá na pravdě. Sobečtější část mého já praví: "Každý svého štěstí strůjce". Jenže vnitřní hlas, ten nikdy nezklame. Důrazně mi káže, ať si již dále na nic nestěžuji. Takže pro dnešek končím.

čtvrtek 11. října 2012

Zápisník z Madridu: Den první - Pocity

Pocity. Hodně o nich budu v následujících dnech psát. Především o svých; o těch, které budu až do neděle zažívat při své premiérové návštěvě španělského hlavního města Madridu. Můj charakter, z velké části tvořený až kousavě nepříjemnou směsí ironie a kritiky, mi nedovolí být přehnaně vlídný. A tak začnu pocitem, jež zná asi každý: Pocit, když stojíte v příletové části letištního terminálu a čekáte, než posuvný pás vychrlí váš kufr. Nohy svrbí, hlava již chce vstřebávat první zážitky z města a tělo je natěšeno na dávku ušlých kilometrů a zhlédnutých památek.

Pocitem nedočkavých nohou a zvídavě vzrušeného těla oplývám již od ranního příchodu na Letiště Václava Havla. O novém názvu nechci zbytečně polemizovat (i když se mi tento druh pocty moc líbí); jako vášnivý fanoušek letectví však trpím při zjištění, že Ruzyně už není, co bývala. Ambiciózní plány na dvacet milionů pasažérů vzaly za své a při našem odletu jsem měl spíš pocit, že jsem na středně velkém vlakovém nádraží. Jediný rozdíl je, že někde v Horažďovicích u železnice by půllitrová lahev vody nestála šedesát korun. Rovněž náš dnešní přepravce, České aerolinie, šetří a pasažéři strádají. Pamatuji se, že před šesti lety jsem při svém vůbec prvním letu dostal chutné teplé jídlo a širokou nabídku všech možných nápojů. Dnes mi stevard hodil nejmenší balíček slaných sušenek na světě a skoro se zlobil, když jsem chtěl colu. A pointa? Ceny letenek se za oněch šest let posunuly jedním směrem - nahoru.

Nutno ovšem podotknout, že letadlo používám k přepravě z bodu A do bodu B, nikoliv kvůli gastronomii. Kapitán Kolomazník dovedl Airbus A321 do těsné blízkosti Madridu za plánované dvě a půl hodiny a pak už nadešel čas pro přistávací akt, jehož nejkrásnějším okamžikem byl průlet nad kopcovitou krajinou zhruba pět minut před dosednutím letadla. V samém centru oněch krásných, nepříliš vysokých a dosti šedivých (stromoví na vrcholech čehokoliv ve Španělsku vážně nehledejte) hor, pahorků a vršků se rozléhala přehrada s průzračně modrou vodou a betonovou hrází na kraji. Člověk jen lituje, že nemůže letadlo zastavit ve vzduchu a kochat se na věky věků.

Věky věků trvalo čekání na odbavené kufry. Až po táhnoucích se chvílích strávených u pásu konečně přišly první kontakty s městem. Nejprve jsme si pořádně osahali místní metro (téměř hodina čistého času, tři linky a dva přestupy) a pak vystoupali zpět na povrch na jednom z nejznámějších míst Madridu - Plaza Puerta del Sol. Po východu z metra a lehkých orientačních vážkách se naskytne pohled na nenápadnou sochu medvěda natahujícího se na korunu stromu. Listnatá zeleň se jmenuje Madroňo a možná ji znáte pod českým názvem planika. Nejsem si jist, z jakého důvodu je právě tato rostlina společně s medvědem symbolem španělské metropole - vždyť pochází ze Severní Ameriky! Pro místní má ale sousoší hluboký význam; soudě alespoň podle pozornosti, kterou mu věnují. Právě u něj se totiž scházejí a považují jej za svůj hlavní meeting point. V Praze se scházíme u Václava, v Madridu u medvěda.

Ve chvíli, kdy jsem vstřebával informace nabídnuté v předchozím odstavci, na mě teprve čekalo seznámení s naším hostelem. Po pravdě řečeno, internetové recenze v jeho prospěch příliš nemluvily a já se začal ubytovacího zařízení mírně obávat. Následující řádky proto měly původně patřit tvrdé kritice mého přechodného domova pro nadcházejících pět dní. Jenže skutek utek a ani já, zarytý stěžovatel, nemám do čeho rýpat. Zatím vše běží jako na drátkách, takže rychle zpět do madridských uliček. Po Puerta del Sol přichází na řadu Plaza Mayor, v překladu hlavní náměstí.

Jedná se o obrovské obdélníkové prostranství, jehož kraje lemuje ze všech stran čtyřpatrový dům v renesančním stylu. Podle turistických průvodců se zde žije od večera až do rána, nicméně v momentě mé návštěvy panoval v restauračních zařízeních na obvodu příjemný klid. Osm hodin večer je zřejmě na Španěly až příliš brzy. Jedna zvídavá otázka mě však nenechala dlouho v klidu: ačkoliv nejsem realitní makléř, moc chci znát cenu apartmánů a bytů, jež se nacházejí v domech okolo Plaza Mayor. Lokalita sice patří k nejlepším, ale malé dítě by si klidných nocí asi neužilo. Já bych za takové bydliště nevynaložil ani korunu.

O kousek dál se ve výloze Tržiště svatého Miguela (Mercado de San Miguel) leskne protřelý reklamní trik. Na nejlépe viditelném místě se totiž prodává zelenina, což spolehlivě přiláká k návštěvě všechny potenciální zákazníky s poněkud zvětšeným obvodem pasu. Hlavně ženy středního věku nespokojené se svým tělem se určitě nechají nalákat; a management (pokud nějaký tržnice má) pak už bez sebevětších problémů odvede pozornost příchozích na ostatní obchody nacházející se hlouběji v areálu. Důležitá informace na závěr - zdejší trh neobsluhují vietnamští "obchodníci" s koženými kabelkami a falešným "značkovým" oblečením jako v Čechách. Jde o standardní stánky se sortimentem především z oblasti kulinářství. Tučné pochoutky lákají, zvlášť když jako hlavní skvost vystavíte zdravé okurky, rajčata a papriky.

Turistu samozřejmě lákají místní dobroty (od choriza až po paellu), jenže další památky čekají. Svoji návštěvou jsem poctil kupříkladu Catedral de Nuestra Seňora de La Almudena. Název napovídá, že pod dlouhým souslovím se skrývá katedrála, tato konkrétně byla postavena teprve v minulém století. Uvnitř se stejně jako venku nacházejí okouzlující zdobné prvky (s pojmenováním nemohu sloužit), ovšem jen jedna z výzdob opravdu překvapila. Některé sloupy nesou na svých bedrech moderní plazmové televizory (tuším, že šlo o značku Siemens). Služebnictvo boží se zřejmě rozhodlo v rámci inovace a modernizace církve komunikovat s bytostmi pozemskými přes skype...

Kvůli vzrůstající únavě asi budu muset nahoru brnknout i já. Třeba mi někdo poradí, jak se zbavit bolesti ve svalech od stehna dolů. Naštěstí se po východu z katedrály otočil směr naší výpravy vcelku rychle směrem k hostelu. Šlo se okolo Královského paláce, Východního náměstí, minuli jsme i Národní operu a přes známé Puerta del Sol dorazili až k Barbieri Son Hostel. Cesta dlouhá; avšak díky příznivé atmosféře Madridu, o které bude určitě ještě řeč, rychle ubíhající. Na mě do jedné hodiny ranní čekala práce na tomto textu a před spaním rychlé zamyšlení nad prvními dojmy. Zajímavé pocity.

sobota 6. října 2012

Další Rady nad zlato

Hodně krušný týden za sebou mají fotbalisté Slavie: nejprve upracované vítězství v derby pražských S, poté kolaps v penaltovém rozstřelu českého poháru v Ústí nad Labem a nakonec třígólový výprask na hřišti Slovácka v Gambrinus lize. Poslední dva zápasy sice tvoří černé kaňky na úvahách o opětovném vzestupu tradičního českého klubu; podíváme-li se však v hlubokých souvislostech na vše, co se ve Vršovicích za poslední měsíce událo a změnilo, dojdeme k názoru, že jeden „zápas blbec“ cestu nahoru opravdu nezastaví, ale jen mírně přibrzdí.

(Následující řádky vykouzlilo pero jedince s jistou náklonností ke všemu sešívanému – ten přesto doufá, že se nejedná o soupis jeho sportovních přání, ale čistou a podloženou realitu...)

V květnu tohoto roku představil majitel Slavie Aleš Řebíček nového trenéra Petra Radu. Po skoro až směšných přehmatech a nešťastných rozhodnutích ohledně postu šéfa prvního týmu, které začaly už v roce 2010 návratem Karla Jarolíma na lavičku a skončily příchodem Františka Straky, měl být zkušený ligový kouč a bývalý (byť neúspěšný) lodivod reprezentačního týmu konečně mužem, jenž navede Červenobílé zpět k vrcholu.

Prvních deset kol soutěžního ročníku a herní posun za čtyři měsíce Radova působení značí, že tentokrát by fanoušci nejstaršího českého klubu opravdu nemuseli být nuceni po pár kolech volat „trenér ven!“ Tou nejviditelnější změnou, o které jsme se mohli naplno přesvědčit třeba v derby, je rozdíl v přístupu. Vysoké nasazení všech hráčů se v zahraničí považuje za samozřejmost; ne tak v českém fotbalovém světě, kde o něj musí trenér náležitě pečovat. A Radovi se ona mentální kůra povedla, protože nyní mi ani sebevětší nadsázka nedovolí označit hráče pouze jako kost a kůži nosící dres s hvězdou na hrudi. Alespoň na pohled se z nich stali opravdoví slávisté, na nichž je snaha rvát se o každičký míč.

Ženám a mužům se srdcem sešívaným se pak na každé utkání kouká o dost příjemněji. A čím dál tím více už mohou diváci pozorovat i progres v herním stylu. Hráči opět vědí, co a jak mají hrát – takovou situaci slávističtí fotbalisté zažili naposledy při zisku druhého titulu (sezona 2008/09). Pravda, rozestavení 4-2-3-1, které Rada a jeho realizační tým zvolil, nepatří mezi řešení vpravdě originální, nicméně v jednoduchosti spočívá síla: Slavia se postupnými krůčky přibližuje čelu tabulky a alespoň dle mé prognostiky by se tam měla brzy ustálit.

Uherské DOST

Základ pro současných 14 bodů a pozici ve středu ligového pole položila spolehlivá obrana. Jasným důkazem o její funkčnosti je série 524 minut bez obdrženého gólu, kterou v pátek utnuli až hráči Slovácka a k jejímuž konci přispěla absence klíčového stopera Martina Latky v tomto zápase. Právě jeho můžeme nazvat alfou a omegou současné Slavie. Když se řekne „čístý štít“, většinou v mysli automaticky vyskočí gólman; jenže aniž bych chtěl jakkoliv zpochybňovat podíl jedničky Kamila Čontofalského na zmíněné šňůře, daleko větší zásluhu na již ukončené slávistické neprůstřelnosti měla čtyřka obránců před ním.

Po chybách a nejistotách v prvních třech zápasech (výsledky 3:3, 2:2 a 1:1) se sehrála téměř k dokonalosti a rázem patří mezi jednu z nejlepších v Gambrinus lize. Stoperská kombinace Martin Latka-David Hubáček se dle mého Radovi opravdu povedla. Oba dva střední obránci se výtečně doplňují: Latkův spektakulární styl a dominance v hlavičkových soubojích plus zkušenost a výtečný výběr místa nenápadného Hubáčka obstará mnoho čárek ve statistice odehraných či sebraných míčů. A nenechte se mýlit názory fanoušků Slavie, jejichž nepatrná část snad na diskuzních fórech rozjela závody v disciplíně „Jak co nejvíce zesměšnit Hubáčka“. Názory přirovnávající jeho kvality k divizním hráčům by měly pobavit snad každého, kdo pozoroval činnost obrany SKS s alespoň drobnou pozorností.

Ale nikdo není dokonalý. Určitou rezervu ve hře dvojice mazáků Latka-Hubáček bych našel. Prvně jmenovaný se na míči hodně často uvolí k risku, a notně tak zavaří svým kolegům ve středové řadě, David Hubáček pro změnu „umí“ udělat hrubku z ničeho a často se kvůli pomalé práci s balonem dostane do krkolomných pozic, z nichž plyne jenom dlouhý a nepřesný nákop směrem dopředu. I tak by se každý měl těšit na opětovné shledání Latky s Hubáčkem na hrací ploše - jejich spolupráce prostě dokáže zafungovat.

Avšak stopeři nebrání sami, ba naopak. Krajní obránci odvádí své defenzivní úkoly vcelku dobře. Na pravé straně nastupuje celkem stabilně mladý Milan Nitrianský. Do Slavie přišel s nálepkou nadějného a útočného beka a zdá se, že se mu ji konečně daří potvrzovat - práci dozadu vždy odvede s přehledem a v zápase s Teplicemi dokonce vstřelil svůj premiérový ligový sešívaný gól. Na druhém konci obranné čtveřice vystřídala Slováka Čonku posila ze Sparty Martin Juhar, který má jako záložník útočení v krvi a dovede soupeře vystrašit pohotovou a tvrdou střelou ze střední vzdálenosti. Jeho první nepovedené vystoupení přišlo až na Slovácku, kde se však kompaktnost a vzájemné zajišťování z celé obranné souhry jaksi vytratilo. Individuální chyby se v takových případech tvoří o něco snadněji a Juhar do této pasti pro jednou sklouzl.

Kdopak by se kličky bál?

Od postranních obránců se posuňme o řadu dopředu, ke křídlům. Ta jsou jedním z klíčů pro úspěch v dnešním moderním fotbale, a pokud v týmu nemáte kvalitní krajní hráče se schopností obejít soupeře nebo si naběhnout za obranu, zbytek mužstva se musí hodně snažit, aby jejich absenci dokázal vynahradit. A já pořád nevím, jak si vlastně Slavia v tomto ohledu vede. Dlouhou dobu se v Edenu nosilo heslo „Ne, kličku ne!“; po třetině sezony 2012/13 mohu směle tvrdit, že odbourat se ho podařilo asi tak napůl.

Jako nejpřirozenější volbu z kádru Petra Rady na danou charakteristiku křídelníka bych viděl Jana Vošahlíka. Mladý záložník či útočník okouzlil v prvním zápase s Jihlavou, kdy vstřelil dva góly. Poté už se nedokázal střelecky prosadit a ani výkony nebyly zdaleka zářné. Od utkání s Teplicemi se na hřiště kvůli zranění nepodíval a bude k dispozici až po reprezentační pauze. Vošahlík si zaslouží dostat šanci vrátit se zpět a nevidím důvod, proč by nemohl ze základní jedenáctky vyřadit jinou letní posilu, Tomáše Mičolu.

Blonďatý čtyřiadvacetiletý Mičola totiž po příchodu z francouzského Brestu nikterak neuchvátil, směrem dopředu v podstatě vůbec. Vicemistr světa do 20 let z roku 2007 se bojí udělat čelní kličku jeden na jednoho, míče mu často odskakují a pozičně to také není žádná sláva. Těžko říci, zdali se jedná o prachobyčejnou nerozehranost z minulého angažmá; každopádně se mi na pravé straně zálohy moc výrazně nezamlouvá.

Nalevo dostává pravidelně příležitost mládí jménem Luboš Tusjak. Hráči ročníku 1992, který nosí červenobílý dres od svých pěti let, bude asi ještě nějakou chvíli trvat, než začne na trávníku zářit, nicméně potenciál má obrovský. Nebojí se zapojovat do hry, rád si na útočné polovině vyzkouší kličku (!) a zodpovědně plní defenzivní úkoly. Mezi jeho další obrovské plusy patří prudké centry do vápna – problém je, že je (zatím) v útoku nemá kdo proměňovat.

Stop alibismu!

Mládí a dravost kupředu, stop alibismu! Taková jsou hesla, na která se v Edenu myslelo při skládání dvojice defenzivních záložníků. Snahu o likvidaci zbytečného zdržování hry moc kvituji a byl jsem rád, když Petr Rada jako snad vůbec první trenér pochopil, že Lukáš Jarolím, mnohdy opěvovaný tvůrce hry, do sestavy nepatří. Nechci, aby má slova vůči němu vyzněla přespříliš útočně – koneckonců angažmá v italské Serii A nikdo nedostane jen tak za odměnu... Ovšem Jarolímův přínos záložní řadě Slavie byl v minulých měsících nulový. Jeho aktuálně největší slabinu trefně popsal na facebookovém profilu klubu jeden z fanoušků: označil ho jako Lukáše „nedámbalondopředu“ Jarolíma. A skutečně, při alibistických přihrávkách šestatřicetiletého fotbalisty dozadu nebo při nejlepším do stran opravdu vstávají vlasy hrůzou.

V současné době proto dostává ve středu pole šanci mladá dvojice Ondřej Petrák+Jaromír Zmrhal. Zvlášť Petrákovy výkony mají vzestupnou tendenci, směrem dozadu byl v derby výtečný a notně scházel v prohraném utkání se Slováckem. Jeho úkolem je být nejzataženějším členem středu pole a svoji roli zvládá skvěle. Na ofenzivě by měl ještě trochu zapracovat: neškodila by větší odvaha nabízet se a také čas od času vystřelit. Často se dostává k odraženým balonům, ale mnohdy raději rozjede další akci po křídlech namísto přímé rány na branku. O ní se pokusil v zápase s Teplicemi a hned z toho byl jeho první ligový gól.

Pozice vysunutějšího z dua štítových záložníků v současné době patří devatenáctiletému odchovanci Jaromíru Zmrhalovi. Rada ho do základní sestavy nenápadně protlačil poprvé v utkání na Baníku a po jednozápasové pauze se v ní ustálil naplno. Výraznost a efektivita jeho výkonů se lepší zápas od zápasu, pracuje výborně dopředu i dozadu a s míčem si rozumí nadmíru dobře. Ve většině střetnutí se ukazuje jako velice pohyblivý hráč, snaží se podporovat útok nejen přihrávkami, ale i náběhy mezi soupeřovy obránce. Za současné situace by byla velká chyba vyřadit ho ze sestavy na úkor již zmiňovaného Jarolíma – nasazení dvojice Petrák-Jarolím by totiž znamenalo velkou absenci pohybu, kreativity a risku při tvorbě slávistických akcí...

KK

...zvlášť platí-li, že muž, který nastupuje před nimi na podhrotové pozici rozhodně není typem vyloženého playmakera a autora holywoodských přihrávek. Ano, řeč je o Karolu Kiselovi, velkému oblíbenci fanoušků Slavie, o kterém snad ani nelze říci křivého slova v otázce přístupu, nasazení a touze vyhrát.  Ale ještě než začnu rozebírat jeho hráčské dovednosti, dovolím si přidat jednu nesmírně pozitivní myšlenku: Kiselův příklad ukazuje, že když jste skutečným profesionálem, nikdo z opravdových příznivců si nevylévá vztek nad dřívějším působením v dresu odvěkého rivala.

Z čistě fotbalového hlediska se rovněž jedná o neuvěřitelného muže. Někdy se samozřejmě jako každý jiný dopustí chyby, která plyne ze snahy hrát snad jenom dopředu, i jemu někdy odskočí balon od nohy nebo přestřelí o hodně bránu. Jenže díky spoustě naběhaných kilometrů, sprintům naplno a dobrému zakončení je s pěti góly aktuálně nejlepším střelcem Slavie. Nyní si vybírá drobnou přestávku – poslední tři duely (Dukla, Sparta a Slovácko) se mu zkrátka nedařilo a fanoušci musí doufat, že tentokrát se nezadrhne stejně jako při svém prvním působení v ročníku 2010/11, kdy se po vynikajícím podzimu v druhé části sezony v podstatě vůbec nechytl. Ale budu se opakovat: i kdyby byl nejhorší na hřišti, stejně se ukáže jako obrovská osobnost a nechá na place všechno. Takový přístup se musí ocenit! To o řadu blíže bráně – v útoku – je otázka pilnosti spíše rozporuplná.

Někdy Škoda, jindy škoda...

Jeden hrot, jedna osoba, dvě různé variace. Poněkud obskurní spojení; záhy vysvětlím. Přínos útočníka Milana Škody hře Slavie může být dvojí. Někdy se mu nesmírně daří, vybojuje spoustu míčů a neúnavně napadá až do poslední minuty; jindy se zase pere bezvýsledně a také svým způsobem odevzdaně. Pro příklad: mezi první případy se řadí zápasy s Olomoucí nebo Duklou, k těm druhým patří derby se Spartou nebo devadesát minut v Uherském Hradišti. Těžko však povídat, jestli by se někomu jinému dařilo v jeho roli lépe.

Jednou ze Škodových hlavních úloh má totiž být sklepávání vysokých přihrávek z hloubi pole pro spoluhráče. Pokud se mu nedaří, většina balonů končí na nohách soupeřů; častokrát mi ovšem přijde, že zpracované míče nemá komu rozdat. Kupříkladu současný nejlepší ligový střelec Stanislav Tecl má v Jihlavě podobné úkoly – jenže zatímco jemu se většinou nabídnou alespoň dva tři hráči, Škoda se v útoku často ocitne sám, bez podpory kolegů ze zálohy. Jakmile Rada se svým týmem natrénuje tuto souhru, může se šestadvacetiletý hrotový forvard stát nesmírně platným hráčem.

Těžko říci, jakým směrem se hra Milana Škody a celé Slavie v nejbližší době ubere. Ze subjektivního pozorování mám pocit, že se konečně hýbou ledy a že postupný progres může znamenat třeba i evropské poháry v příští nebo přespříští sezoně. Vždyť v Edenu se konečně začalo riskovat, hrát dopředu a bavit diváky koukatelným fotbalem. Jenže optimismus má i druhou stranu mince – moje prognostické schopnosti lze jen stěží označit jako průměrné, a tak nám vlastně nezbude nic jiného než se nechat překvapit. Navíc kdo jiný než fanoušek sešívaných je v poslední době navyklý na zvraty, převraty, rozvraty a návraty v dění klubovém. A vlastně až čas ukáže, jestli se moje i všechny ostatní Rady budou pořádně vyplácet.