Chytrý animák

Nemusí vám být osm let, abyste toužili na nějakou tu chvilku ponořit se do svého vlastního světa; do prostředí plného rozmanité fantazie, mírně zkrášlených představ a upravených realit. Jen tak pro radost, pro vlastní potěšení a pro pocit uspokojení. Takovou psychickou léčbou projde čas od času každý, někdo častěji a dokonaleji, jiný zřídka a povrchně. Přestože je v podobném „mini-světě“ většinou vše černobílé a občas i nemastné a neslané, stejně krátká exkurze potěší. Jednu podívanou stejného druhu připravil i režisér Rich Moore v animovaném trháku Raubíř Ralf. Povedlo se mu vytvořit skvělý film – odehrávající se v drobném, ale nesmírně zajímavém a chytře promyšleném světě herních automatů.

Hlavní hrdina Ralf je typický záporák. Na rozdíl od dalších negativních postav však nevykrádá banky ani neplodí nemanželské děti; ke statusu toho špatného mu postačuje jeho každodenní práce. V herním automatu Fix-It Felix (tedy Oprav to, Felixi) vždy s vervou rozbije postavený dům, který po něm musí pracně opravit postavička Felix, ovládaná oním mladým stvořením stojícím před konzolí. Všechny vavříny, medaile a pochvalná gesta tak logicky sbírá právě Felix, což se Ralfovi příliš nelíbí. Proto se vydává na dobrodružnou výpravu do dalších her a v jejich prostředích se snaží získat ocenění a obdivná plácání po ramenou. Během devadesáti čtyř minut se několikrát zdá, že se vysněné odměny dočká – jenže pokaždé mu do toho „něco skočí“. A tak musí bojovat až do úplného konce. Happy end se přesto koná a Ralf se z něj neraduje sám, nýbrž s kamarádkou Vanellope, které tím vlastně také zachránil krk.

Dle výše popsaného příběhu můžete usoudit, jak moc je zvláštní zápletka. Nic extra. Vše ale vynahrazuje excelentní zpracování a zasazení do světa skutečně existujících her. Já osobně nepatřím mezi milovníky konzolí různých druhů (po pravdě řečeno jsem nerozpoznal ani jeden název videohry); přesto mi neunikl nádech nostalgie, s jakou jsou všechny virtuality prezentovány. Důmyslný svět, v rámci něhož mohly postavičky po zavírací době přecházet mezi svými zaměstnáními a prožívat různorodá trápení, vás vskutku ohromí a nenechá přemýšlet nad tím, jestli by se tohle a tamto dalo udělat lépe či jinak.

Nápad a prostředí v Raubíři Ralfovi jednoduše dělají víc než polovinu úspěchu. Diváckou náladu zvednou i hlášky hlavních postav. Jsou absurdní a svým způsobem dětinské – právě proto však vyvolají na tvářích diváků lehký úsměv podkreslený dávkou ironie. Onen úsměv a potěšení vydrží i při sledování product placementových vložek – sušenky Oreo v roli strážců hradu, kakao Nesquik jako hnědé lepkavé jezero nebo dietní coca-cola tvořící v kombinaci s mentoskami explodující sopku. Sice jde o klasickou reklamu; nicméně ta díky vcelku úsměvnému a komickému zakomponování do děje dodává potřebnou šťávu.

Zmínku si neodpustím ani směrem k českému dabingu. Ten domácím tvůrcům víceméně vyšel, z normálu vybočovala pouze Veronika Žilková, která propůjčila svůj hlas dívčí hrdince Vanellope. Jakkoliv vynikající herečkou může Žilková být, rádoby roztomilý hlas v Raubíři Ralfovi spíše působil, jako by jí někdo na boky přilepil husí křídla, držel pistoli u hlavy a nutil ji napodobovat tóny opeřence. Možná jde jen o můj laický dojem – každopádně především laici do kin chodí. Dabing prostě udělal na kontě disneyovského snímku drobnou kaňku. Ve všem ostatním je Raubíř Ralf velmi kvalitní film – a rovněž i nesmírně chytré dílo. Nejedná se totiž o směsici toho „nejdětštějšího“ z širokého okolí, která má přinést nejvyšší tržby a hysterickou hladovost nejmenších diváků. Zápletka a hlavně prostředí snesou měřítka animáku, na nějž rádi přijdou diváci různých věkových kategorií. A takové obveselení se teď před Vánoci hodí všem.

Jen ne konec světa!

Třináct vstřelených gólů – první místo v této statistice. Čtyři obdržené branky – opět první místo. Kvarteto vítězství –  a další první místo. A teď to nejdůležitější: třináct bodů a celkové první místo. Suverénní bilance Viktorie Plzeň v základní skupině Evropské ligy vmžiku dokazuje, že Západočeši reprezentovali českou klubovou scénu na mezinárodním poli víc než obstojně. Úspěšné působení završili ve čtvrtek večer domácí výhrou 1:0 nad obhájcem trofeje Atléticem Madrid. Když k tomu všemu připočteme i průběžné vedení v domácí Gambrinus lize, můžeme plzeňský podzim označit za nesmírně vydařený. Jenže jedna vlaštovka jaro ne(u)dělá; a proto hvězdné tažení týmu Pavla Vrby nelze hned brát jako dokončený zázrak. Skvěle započatá cesta ovšem v klidu může pokračovat i v příštím roce.

Po pravdě řečeno jsem si nebyl jistý, jakým směrem se Viktoria letos doma i v Evropě bude prezentovat. Dvě úžasné sezony s jedním mistrovským titulem a účastí v Lize mistrů znamenají v Čechách dost na to, aby se dostavilo hráčské uspokojení, herní útlum a (logické) výsledkové propady. Kupříkladu fanoušci Slavie by byli schopni na téma „Dva roky a dost“ přednášet dlouhé a dlouhé hodiny. V Plzni si však se všemi nepříjemnými hrozbami poradili – potřebný impuls a motivaci do kabiny přinesly nově příchozí tváře, které nahradily opory z prvního mistrovského ročníku, a o další fotbalový upgrade se postaral trenér Pavel Vrba. I ve svém pátém roce na klubové lavičce se mu daří ze svých svěřenců vymačkávat absolutní maximum a nabízí jim dostatečný prostor pro zlepšování. Klasickým příkladem individuálního vzletu je defenzivní záložník Vladimír Darida.

V posledním zápase roku 2012 proti Atléticu sice nezářil způsobem, na jaký jsme si od něj zvykli; avšak i tak byl na hřišti hodně platný a častokrát se připomněl bravurně provedenou přihrávkou či fotbalovou akcí. Za brzy končící kalendářní rok udělal obrovský pokrok: mějme na paměti, že nastálo se do plzeňské sestavy prosadil teprve letos na jaře po přestupu Petra Jiráčka. Je obdivuhodné, na jakou úroveň se za tak krátkou dobu dostal – patří k nejspolehlivějším a nejpropíranějším jménům Viktorie. Daridovy výkony upoutaly také pozornost několika zahraničních klubů – na místě dvaadvacetiletého záložníka bych ovšem s přesunem o dům dál ještě počkal. Několik případů českých i zahraničních hráčů ukázalo, že zimní termín není na změnu působiště zdaleka ideální. Darida by se totiž nemusel okamžitě zabydlet v základní sestavě, což může v jeho věku slibnou kariéru nenávratně ovlivnit. V Plzni bude na devadesát devět procent stále nastupovat, navíc si střihne napínavý boj o titul v domácí soutěži a náročná vyřazovací kola Evropské ligy.

V nich podle mého nemusí Plzeň hrát druhé housle. Současný Vrbův tým je natolik silný, že jeho slibně rozjetá jízda se v případě smírného losu dočká dalšího pokračování. Vždyť první místo ve skupině s obhájcem titulu už něco znamená... Viktorii zkrátka mohou na přelomu roků zastavit pouze dvě věci: odchody současných opor – kromě Daridy třeba Limberský či Rajtoral – nebo všude propíraný konec světa.  Ale ono to snad nebude tak horké...

Další ruský kolotoč

Původní osnova následujících řádků byla poměrně jasná - čtyři sloupce o včerejším utkání Ligy mistrů mezi Juventusem a Chelsea. Vyzněly by asi takto: skvělá hra italského šampiona, nefungující taktika stanovená teď již bývalým koučem hostů Robertem di Matteem a zasloužená výhra domácích 3:0. Jenže majitel Blues Roman Abramovič, znepokojen celkovou situací, která zavání nepostupem obhájců titulu ze základní skupiny Ligy mistrů, zasáhl do dění okolo svého fotbalového dítěte a následujícího rána di Mattea odvolal. Pohádku s názvem „Odvolávám...“ asi už znáte; současná výměna je jen dalším jejím dílem s novými jmény a novými okolnostmi. Zabývat se onou chronickou nemocí Chelsea a samotného Abramoviče proto lze považovat za povinnost – ale asi tušíte, že moc pozitivní nebudu.

Celý příběh byl rozepsán na startu minulé sezony. Do Londýna přišel s velkou pompézností mladý Portugalec André Villas-Boas a k sobě si jako asistenta vzal bývalého hráče CFC Roberta di Mattea. Výsledky ale nepřicházely a hra měla ke staré hvězdné Chelsea proklatě daleko, takže už v březnu tohoto roku nastalo střídání stráží. Manažerského kormidla se místo AVB ujal právě di Matteo. Za dva a půl měsíce se mu podařilo oživit mdlý tým a dovést ho k triumfu v Lize mistrů a Anglickém poháru. Tady však tkví začátek jeho konce. Obě dvě trofeje získala Chelsea s velkou porcí štěstí, výkony se opíraly zejména o bojovnost, upracovanost a stárnoucí legendy typu Didiera Drogby. Di Matteo zkrátka vše podřídil okamžitému úspěchu, namotivoval přestárlý mančaft a po skvělých výsledcích se dočkal ovací a prodloužení trenérského kontraktu. Vítězství v Lize mistrů nicméně neukázalo, jak moc kvalitní trenér dvaačtyřicetiletý Ital je. O tom měla rozhodnout až letošní sezona.

Na skutečné prokázání di Matteových manažerských schopností ovšem nedošlo; přestože tomu zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo. Aktivní počin na letním přestupovém trhu (příchody Hazarda, Oscara, Mosese či Azpilicuety) dával předznamenat, že by konečně mohlo dojít k tolik omílané generační obměně. Útočná řada Hazard-Oscar-Mata se brzy skvěle sehrála a po pár kolech Premier League se Chelsea usadila na čele. První větší krize na sebe nicméně nenechala dlouho čekat, utrápené výkony nejprve reflektovaly v časté remízy a po krátkém čase přišly i zbytečné a zasloužené prohry. Londýnský klub rázem spadl až na třetí místo v anglické lize a po včerejší porážce v Turíně mu reálně hrozí, že se nepodívá do vyřazovacích fází Champions League. A jako řešení nepříjemné situace si šéf Abramovič vybral variantu již několikrát ozkoušenou – vyhazov manažera.

Za devět let jeho vlády se k podobnému kroku odhodlal již posedmé, a čím častěji se proces opakuje, tím kritičtější pohled nestranný pozorovatel má. Nejinak tomu je i teď. Di Matteo v úvodních kláních soutěžního ročníku naznačil, že současný kádr dokázal naučit líbivému a úspěšnému hernímu stylu. „Období blbec“ prostě potká každý sportovní kolektiv, a pokud se s ním dokáže vypořádat, vždy z něj vyjde posílen. Jenže v Chelsea se podobným způsobem neuvažuje. Pro fanoušky je takové počínání vedení obrovskou škodou, protože se tak jejich klub jen těžko přenese do nové doby, do doby nové generace. Aby se Blues vrátili na nejvyšší pozice a dokázali se na nich udržet po delší časový horizont, nějaké neúspěchy ještě budou muset snést. Stejná pozice se stejnými zákonitostmi čeká na každého dalšího manažera, jenž se na Stamford Bridge objeví. I on (Guardiola, Benítez, Grant, Klopp, Mourinho nebo kdokoli jiný) bude nejdříve nucen překonat četné bariéry, než dokáže pravidelně sbírat vavříny, trofeje a vítězství. K definitivnímu poražení překážek potřebují všichni svůj čas. Roberto di Matteo ho nedostal, Villas-Boas také ne. Dostane ho někdo jiný? 

Zápisník z Madridu: Den pátý - Loučení

Loučení, odjezd, balení a nostalgie spolu prostě souvisí – tak si to vymyslela matka příroda a lidé se s takovou kombinací nějak smířili. Někteří lépe, někteří hůře. Já patřím ke druhé skupině, a tak si asi snadno odvodíte, že poslední den školního pobytu v Madridu mě spíš vybarvil do barvy šedočerného odstínu, než aby si vybral nějaké příhodnější a veselejší zbarvení. Balení sice proběhlo v pořádku (i když si dovedu představit lepší způsob trávení časového úseku mezi sedmou a osmou hodinou ranní), jenže loučení zůstalo otázkou rázu dlouhodobějšího. Otázkou, na kterou částečně zodpovím na následujících řádcích. A tak se...

...loučím s madridskou atmosférou, která mě udržovala v rozžhaveném stavu po celou dobu pobytu. V žádném jiném městě jsem zatím neviděl tolik pouličních žebráků a hráčů na všemožné hudební nástroje, o nichž nevím, jak se vlastně jmenují. V žádném jiném městě (snad kromě Berlína) mi neutkvěli v paměti okolní lidé – lidé, které už nikdy neuvidím, ovšem na které si rád vzpomenu. Nedá se říct, že by byli zvlášť ochotní vůči kolemjdoucím; nicméně stejně jsem měl pocit, jako bych pro ně nebyl jenom jedním z mnoha turistů, ale něčím speciálním, zvláštním. Pochopitelně v tom dobrém slova smyslu.

...loučím s energií, kterou jsem disponoval téměř neustále během necelých 100 hodin strávených ve španělské metropoli. Díky svým stejně starým spolubydlícím a mému blogu nezbylo moc času na spánek. A přestože se mi ani jednou nepovedlo usnout před první hodinou, nikdy mě další den ráno (budíček nanejvýš v 8:15) nepřepadla únava. Možná to byla náhoda, možná taky ne; každopádně by se něco podobného jako v Madridu hodilo i při každodenním procesu vstávání do školy.

...loučím s brilantními předpověďmi počasí, díky kterým mé sebevědomí navodilo myšlenku, že se stanu španělským meteorologem. K takovému povolání vám totiž stačí funkční oči (abyste se mohl ráno podívat na oblohu) a rozmanitá fantazie (abyste si zbytek domyslel). Slovo přístroj nebo dokonce počítačový model ve španělštině nemůže existovat. Jinak by se totiž nestalo, že se každý den dle internetu, televizních rosniček a hostelové recepční čekaly srážky a zataženo a ve finále slunce ani nezalezlo pod drobné bílé ostrůvky na obloze.

...loučím s hostelem, o kterém jsem měl před odletem poněkud hrůzostrašné představy. Z internetových recenzí vybírám: „Ve sprchách nejsou zámky.“ „V celém hostelu jsou jen dvě elektrické zásuvky.“ „V noci je zde strašný hluk z ulice.“ „K snídani nedávají skoro nic.“  Ne všechno ze stížností výše uvedených byla lež, třeba zámky na dveřích koupelny opravdu chyběly a v pokojích směrem na ulici klid v noci vážně nepanoval. Jenže já měl štěstí a má místnost mířila přesně na opačnou stranu. Na zbytek si však stěžovat nemohu a nechci - přežil jsem a ani mě to moc nebolelo.

...loučím se svými čtenáři, kteří za posledních šest dní četli moje zápisníky. Články možná byly příliš dlouhé, nicméně jejich rozsah odpovídal množství památek a všeobecně zajímavých míst v Madridu. Snad vás to aspoň trochu bavilo.

...loučím s chybami, kterých jsem se ve svých článcích dopustil. Prosím o drobné pochopení: psal jsem na malém tabletu a s internetem pracoval pomocí mobilního telefonu. Navíc texty byly většinou dokončeny někdy mezi první a druhou hodinou noční, což rozhodně není doba, kdy prsty a mozek pracují na sto padesát procent. Ale stejně bych ty chyby dělat neměl...

...loučím s nostalgií, která mi připomíná pěkně strávené dny na Pyrenejském poloostrově. Ráno v den odjezdu usedla na mou duši ladně jako ptáček na bidlo a zachytila se drápy hluboko do veškeré psychické vaty. Chvilku bude trvat, než odletí a vybere si zase někoho dalšího. Přál bych vám, abyste to byli vy! Madrid si totiž zaslouží a užije každý jeho návštěvník.

Zápisník z Madridu: Den čtvrtý - On, já a Bernabéu

Na hřišti strávím desítky hodin měsíčně. V programu ideálně prožité soboty nikdy nesmí v mém případě chybět sledování dvou až čtyř fotbalových zápasů v televizi. Fotbal hraju, trénuju, fandím mu, píšu o něm. Za pár let, během kterých se můj život otočil směrem kulatého nesmyslu, jsem si zvykl, že lidé nefotbalového vyznání mi říkají blázne. Své bláznovství si nemůžu odpustit ani v Madridu. Jak tedy vypadá bláznův den, na jehož konci byla uskutečněna prohlídka Santiaga Bernabéu, slavného stadionu Realu Madrid?

minus 8:40 - Odpočítávání začíná. Před pár minutami jsme opustili hostel a kráčíme liduprázdným Madridem. Metropole hromadně dospává a já myslím na jediné - Bernabéu.

minus 6:30 - Španělský Královský palác je prý nejmonumentálnější v Evropě. Možná ano, ale já si ho dnes prostě nedokážu patřičně užít. Bernabéu taky patří mezi monumentální - takže proto. Čas si krátím četbou: Po hlavě od Nicka Hornbyho rozesměje.

minus 3:15 - Výšky nemusím, jenže dnes se strachem povedu tuhý boj. Jednak kvůli dost vysokému Bernabéu, druhak kvůli lanovce, která nás dovezla na vrchol Casa de Campo. Jde o obrovský, nesmírně členitý a obdivuhodně rozmanitý přírodní park. Nechybí dětská hřiště, vyhlídky ani stinná místa k odpočinku. Pětačtyřicet minut nádherně poslouží pro nutný relax.

minus 2:00 - Příchod na hostel měl přinést další náběr nových sil, ovšem mně se změnil v horor. Podle aktuálních zpráv z českých volebních místností vedou po sečtení poloviny hlasů ve čtyřech krajích komunisté. A to má pořád být rok 2012?

minus 0:30 - Za půl hodiny to vypukne. Předzápasová rozcvička probíhá netradičně v metru. Naštěstí není podzemka přeplněná, takže sedm stanic uteče jako voda.

18:00 - Výkop. Ocitám se v ráji a hned zpočátku žasnu. Stojím v rohu nejvýše položeného sektoru, na samém vrcholu svatostánku. Okolo mě je na strmých tribunách přišroubováno přesně 85 454 modrých sedaček. Jsem takhle maličkej...

6. minuta - Nemusím být botanik, abych spatřil absolutní bezchybnost zeleného pažitu. O jeho rovnost se zdejší "trávníkář" stará společně s moderními přístroji. Zrovna nyní jednu půlku zdobí... Nemohu vám sdělit, jak se ona kouzelná věc jmenuje. Jen vím, že vyrábí světlo a teplo a že jsem ji viděl nedávno v reportáži o nelegální výrobě marihuany.

19. minuta - Klub jako Real má pochopitelně bohaté dějiny a jejich poznávání patřila následující část prohlídky. Krátce po vstupu do temné místnosti propůjčené starým artefaktům a klubovým análům se mnou okamžitě začíná flirtovat dlouhosáhlá historie. Zprvu mě zlehka líbá po tváři, a když ji začínám hlouběji poznávat, projevuje choutky zajít dále, až do intimních partií. Brzy poznáte proč!

23. minuta - Skleněný regál po pravé straně sálu ukrývá všechny trofeje, které Real kdy získal. Je jich přesně devadesát sedm. Nejedná se pouze o vítězství ve španělské nejvyšší soutěži, ale i v Lize mistrů, Copa del Rey, španělském a evropském superpoháru, Interkontinentálním poháru, Poháru UEFA a regionálním poháru. O každou trofej klub náležitě pečuje; opravdu se nezdá, že by zde vyhrávání někoho omrzelo.

28. minuta - Otáčím se o 180 stupňů a stříbrné poháry střídá moderní technika. Téma ovšem zůstává stejné. Na několika interaktivních tabulích jsou k nahlédnutí psané informace, obrázky a rovněž i videa o každém z prvenství. Nechybí tak třeba skvělý Zidanův gól z finále Ligy mistrů 2002 nebo smrtící akce Mourinhova Realu z minulé sezony. Mezi jednotlivými historickými momenty přepínáte pouhým pohybem prstu. Kéž by to stejně fungovalo i ve světě skutečném.

41. minuta - Fotbalový tým je o fotbalistech. V jednom z rohů sálu proto najdete jmenný seznam a obrázky všech hráčů, kteří kdy oblékli bílý dres. Stačí nastoupit na jednu prostou minutku v soutěžním utkání a už míříte mezi legendy. Hezká pocta.

Poločasová přestávka - Kráčím o patro níž a najednou přijde On. Zcela nečekaně mě požádá o společné foto. Ustrnu na místě naprosto šokován. Zrovna od Něj bych to nečekal. S vytřeštěnýma očima souhlasím a postavím se před fotoaparát. Já na pravé straně, On nalevo. Snažím se o úsměv a čekám na cvaknutí přístroje. Děkuji Mu a začínám netrpělivě čekat na výsledek. Už je zde! Držím v ruce fotografii s Josém Mourinhem! Ze snění mě probouzí až pokladní, která si s úsměvem říká o dvanáct eur. Trošku hodně za jednu fotku. Ale já beru. Hodnota listu se mnou a Jím je nevyčíslitelná. Jen ji trochu kazí skutečný průběh popsané akce, kdy Jej nahradilo zelené plátno a počítačová technika.

53. minuta - Potkávám velkého hrdinu. Skoro bych až řekl, že obrovského. Čím tak významným se zapsal do dějin? Přinesl si na prohlídku Santiaga Bernabéu obal na mobil s logem Barcelony. Pro upřesnění - to je, jako kdybyste přišli na Rudé náměstí a roztáhli zde velkou americkou vlajku. Jen s drobným rozdílem: tam by za váš čin asi přišel jistý právní trest, zatímco tady se jedná o zbytečnou provokaci rádoby hrdiny.

77. minuta - O Něm jsem již mluvil. A teď se nacházím na místě, kam On pravidelně usedá každých čtrnáct dní. Pobyt v technických zónách mužstev (lavičkách či střídačkách, chcete-li) si opravdu užívám. Pohodlně se rozvalím v kožené sedačce a představuji si. Představuji si, jak se odsud na fotbal asi kouká, jak si odsud trenéři a náhradníci užívají okolní atmosféru. Zřejmě vše probíhá trošku jinak než na plechové lavici na hřišti Sokolu Černošice, kde pravidelně hrávám já. Asi to bude i tou koženou sedačkou.

90+3. minuta - Rozhodčí třikrát prudce dýchne do píšťalky. Konec zápasu. Po úzkých schodech hráčského tunelu kráčím ke kabinám. Dnes jsem vyhrál, protože odcházím s úsměvem na tváři. Rychle spěchám do místnosti pro tiskové konference. Naštěstí nemusím odpovídat na žádné otázky. Jsem unavený a možná bych to nezvládl. Mám za sebou totiž jeden z nejlepších zápasů v životě; zápas, na nějž nikdy nezapomenu.

Pět hodin poté - Odbyla půlnoc a já dokončuji poslední věty dnešní kapitoly. Nadchází 24 hodin, kdy budu říkat: "Včera jsem byl na Santiago Bernabéu." Pak se začnou klopit další a další dny. Dnešní zážitek se bude stávat minulostí - ale v mém fotbalovém srdci zůstane pořád. Pořád stejně silný.

Zápisník z Madridu: Den třetí - Úzký kubismus

Kubismus mám rád. Kubismus mám vlastně rád ze všech nejvíce. Za kubismus jsem se pokaždé snažil vydávat své nepovedené a nepochopené obrazy v hodinách výtvarné výchovy. Pro upřesnění: pod pojmem Havlíčkovy nepovedené obrazy si představte všechny Havlíčkovy obrazy. Kubismus je zároveň jediným výtvarným stylem, o který se mohu obstojně pokoušet i já - důkazem budiž Juan Miró, jehož obrazy (příhodně nazvané Painting) se skládají ze dvou skvrn a dvou barev. Sice ze mě nikdy nebude ten správný kubista; ale určitou inspiraci jsem čerpal v pátek vpodvečer v madridském Centru umění královny Sofie - galerii, která je zasvěcena z velké části modernímu a kubistickému umění a jíž jsem věnoval devadesát příjemných minut. 

Ve Španělsku největší pozornost pochopitelně vzbuzuje Pablo Picasso. Jeho zřejmě nejcennějším obrazem v Centro de Arte Reina Sofia je Guernica, obraz s ženou, koněm a býkem. Respektive s ženami, koňmi a býky. Na malbě jich totiž naleznete o něco víc. O výjimečnosti Guernicy svědčí mimo jiné i to, že úkol připomínat nevrlým návštěvníkům zákaz focení měly hned dvě uniformované dámy. Jejich neustále zvýšený hlas mě ale nevyrušil od soustavného pozorování. Představivost pracovala na plné obrátky, protože spojení ženy, koně a býka nabízí spoustu odlišných variant. Zrovna takovou trojku bych od Picassa - známého pacifisty - neočekával. Na závěr ještě jednu skromnou poznámku: pouze u kubistického obrazu vydržím postávat dlouhé minuty, jelikož stále pátrám, co se na něm vůbec vynachází.

Stejně mě potrápil další exponát španělské malířské modly, jenž se jmenoval Hudební nástroje na stole (Musical Instruments on a Table). Marně jsem na plátně hledal cokoliv, na co by se dalo hrát; nakonec mi obraz zahrál pouze na nervy. Další autor, Manuel Ángeles Ortiz, raději ani svůj výtvor nepojmenoval. Udělal jen a jen dobře, poněvadž za pár sekund jsem před sebou viděl postupně pravítko, lidskou ruku a elektrický spínač. Rovněž pod malbou Kompozice od Luise Castellanose bych si představoval něco jiného než kroužky a čáry vyrovnané v přehledné tabulce. Juan Gris měl pro změnu záměr nakreslit Housle a kytaru; soudě dle výsledku by na jeho kytaru nezahrál tón ani Mozart s Dvořákem dohromady. A konečně poslední pozoruhodné dílo: Antonio Saura se se svojí Dámou nepáral a vykreslil ji pomocí neuspořádaných černých čar. Moje mužská hrdost přímo nakazuje označit tento nákres za nejpřesnější v celém muzeu.

U královny Sofie se mi zkrátka líbilo. Pěkný zážitek jsem si ovšem odnesl i z místa položeném o sedmdesát vzdušných kilometrů dál: z města, ve kterém jsem dnes strávil něco málo pod sedm hodin. Ono město se jmenuje Toledo a o jeho kráse svědčí mimo jiné i šestadvacetiletá přítomnost na seznamu památek celosvětového významu UNESCO.

Jestli se někdy do Toleda vydáte, rozhodně využijte rychlovlaku, jež vás z madridského nádraží Atocha dopraví k historickému centru za necelou půlhodinu. Rychlost však není jediným plusem tohoto spoje - určitou výjimečnost pocítíte již při odjezdu. Místní "pendolina" jsou v dnešních dnech odbavovány z moderně vybavených nástupišť, jenže ne vždy tomu tak bylo. Původně vlaky na své poutě vyrážely z historické budovy, v níž se dnes nachází hotová Amazonie. Ehm, vlastně jen taková malá část. Místo nákladné demolice totiž zdejší radní v objektu nechali vysázet palmy a jiné rostliny tropického druhu. Procházející se želvy doladí botanickou atmosféru a vy si před odjezdem vlaku můžete dát krátkou lekci biologie.

Další zajímavost jsem zažil krátce po opuštění "pralesa". Hned za východem se nachází budova španělského Ministerstva zemědělství, z jehož okolí se v době našeho odjezdu (desátá hodina ranní) ozývaly zvuky podobné muzice během vojenských přehlídek. Zvědavost mě přinutila pokusit se proniknout k samotnému centru dění - ovšem nakonec z toho stejně nic nebylo. Nebyl jsem jediný, kdo měl zájem o zhlédnutí akce; jenže přes hustý les nadšených těl (dnes místní slavili státní svátek) nebyla možnost prohlédnout. Soudě dle hlasitosti trumpet a sirén se ale zdálo, že Španělsko vyhlašovalo světu minimálně válečný stav.

Já rozhodně dnes vyhlašovat válečný stav nebudu, zmiňované Toledo naopak přijmu mezi svá místa nejvlídnější. Okouzlující město bylo kdysi dokonce španělskou metropolí a také hodně cennou trofejí pro nájezdníky. Hned trio různých kultur se o něj v minulosti pralo: chvíli zde vládlo křesťanství, nějakou dobu judaismus, pár stránek kroniky patří i muslimům. Všechna tři náboženství významně ovlivnila dějiny oblasti, zvyky té dané doby a samozřejmě architekturu a podobu města. Páteční Toledo ale nepodléhalo žádnému z životních vyznání - jako cíl si ho vybraly tisíce cestovatelů toužících po objevování zdejších četných krás.

Nejvíce táhne gotická katedrála, kterou už na začátku označím za jednu z nejzdobnějších v sestavě mnou navštívených. Stavbě zvané Catedral de Toledo vévodí obrovský hlavní oltář tyčící se až k vysokému stropu. Ve zlatých políčkách se nacházejí barevně vyvedené sochy církevních postav. Se zlatem, kamenem a barvou se při výrobě nádherného díla asi moc nešetřilo, což v konečném důsledku vpravdě není na škodu. Rozlehlá katedrála v sobě ukrývá řadu dalších prostor, jejichž výčet by zabral polovinu tohoto odstavce. A přestože mé umělecké srdce není příliš velké, při prohlídce různorodých architektonických prvků pořádně plesá. Ztráta sedmi eur za vstupné opravdu ani chvilku nemrzí, což lze usuzovat i podle davů mířících do toledské katedrály. S takovým počtem návštěvníků se nějaký oltář zaplatí v podstatě sám, hned a několikrát.

Největší potěšení mi za celý den přinesla úplně, ale úplně jiná věc. Díky své zálibě v úzkých uličkách jsem byl při půlhodinové procházce Toledem vysoko v nebesích; možná i někde nad. O příjemnou idylku se starají malebné dlaždičky olemované vysokými kamennými domy, které dovolí cestu až dolů jen velmi malému množství slunečních paprsků. Sem tam potkáte na kraji posedávat zaměstnáním unaveného jedince (kuchaře, popeláře nebo uklízečku), sem tam narazíte na špetku života. Ale hodněkrát se najdete v impozantním prostředí sami, pouze se svou duší. Takové kratochvíle si nesmírně vážíte - a já jsem byl moc rád, že dnes mě potkala dvakrát: ráno v Toledu a k večeru v ráji kubistickém.

Zápisník z Madridu: Den druhý - Dva světy, dva problémy

Hledám nůž. Zn. ostrý. Nemusíte se bát, že bych plánoval v Madridu potěšit domácí obyvatele nějakým svým kuchařským výtvorem. Jenom si zkrátka potřebuji uříznout nohy. Ptáte-li se, jestli právě čtete blog masochisty, ihned takové úvahy opusťte. Nutkání zkrátit si dolní končetiny způsobuje hostelová postel, která je asi tak o půl metru kratší než výška mé postavy. Dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že mít metr osmdesát pět není abnormálně nestandardní; až Barbieri Son Hostel změnil můj osobní postoj.

A nejen lůžko je stavěné pro osoby menšího vzrůstu. Záchod, umyvadlo a sprcha se rozprostírají v koupelně (nebo spíš koupelničce) o rozměrech zhruba čtyři krát jeden metr. Mezi největší zvláštnosti se řadí strop nad sprchovým koutem. Polovina vrchní stěny končí v obvyklé výšce, nicméně ta druhá sahá asi do půldruhého metru nad podlahou. S mojí šikovností je pouze otázka času, kdy poprvé temeno hlavy narazí do tvrdé příčky stropní konstrukce. Obecně se během procesu sprchování člověk musí hodně snažit, protože s úchytkami na ručníky či držáky na mýdla a sprchové gely se zde opravdu architekt nenamáhal. O samotné obytné místnosti škoda mluvit; kromě postelí a jednoho kruhového stolku s průměrem 60 cm žádný další nábytek nenabízí. Na druhou stranu lze s klidným srdcem namítnout, že víc by se sem fakt asi ani nevešlo. Ale aspoň si nemusím vybalovat a můžu zůstat u své tradiční metody jedné velké hromady. Inu, na školním výletu si nevybíráte.

Skříně na rozdíl ode mě měl k dispozici španělský král Filip IV. Španělský, který vládl v první polovině sedmnáctého století. Během doby svého pobytu na trůnu působil na jeho dvoře jistý Diego Velázquez. A mimo jiné Velázquezova díla zdobí interiéry Musea del Prado, jedné z největších a nejimpozantnějších galerií na světě. Velázquez si své vřelé vztahy s královskou větví budoval pomocí velkoplošných obrazů, na nichž zobrazoval všechny členy rodiny nejmocnější - povětšinou na koni. Statní hřebci zdůrazňovali sílu a schopnost obstát v boji; takto se nechali vyzobrazit Filipové Třetí a Čtvrtý a jejich manželky Isabela a Margarita. Napadá mě paralela s dnešními politiky, poslanci a prezidenty - třeba ministr Kalousek by mohl pózovat dokonce s celým hřebčínem, aby důvěra v něj zůstala na stále stejné úrovni. Od lehce ironických hypotéz ale zpět do reality! Když už jsme u Diega Velázqueze, nemohu vám zatajit jeho schopnost přesného a výstižného zobrazení lidské mimiky. Ve svých dílech hraje na pocity a výrazy všech částí lidského těla a i já jako výtvarný laik vlídně potvrzuji, že v tom byl opravdu mistr.

Prado však nepatří jen jednomu umělci. O kousek dále se nachází sál zasvěcený obrazům El Greca, umělce řeckého původu, který se proslavil malbami táhlých postav na vysokých plátnech. Možná i kvůli této specializaci mu byla přidělena zakázka na výzdobu oltáře v kostele Marie Aragonské. Série šesti obrovských kreseb zkrátka uchvátí, vše je vyvedeno do nejmenších možných detailů. Jedinec vychovaný moderními technologiemi by až skoro povídal, že vidí precizní há dé...

Dalšími tvůrci do party v Pradu byli například Francisco Goya, Hieronymus Bosch nebo mně nepříliš známý Carlos de Haes. Sbírku jeho děl tvoří malby krajiny, od hor přes potoky až po romantické scenérie z měst. Historická Granada v jeho podání se mi líbila z celého muzea asi nejvíce. Ovšem s dávkou umění v mém případě je záhodno šetřit. Chápu osoby, jejichž první kroky v každém městě a zemi vedou do nejbližší galerie, a jejich zájem jim rozhodně nezazlívám. Jenže takové Prado s celkovým počtem 1300 obrazů bych neprošel ani s kudlou za zády. Jednoduše si nedovedu správně vychutnávat prohlídku historických obrazů a čehokoli podobného. Záznam fotbalového utkání nebo nová písnička Adele mě prostě rozpálí víc; to však v žádném případě neznamená, že špičkové malíře zatracuji. Ba naopak...

Ale i přesto (nebo možná právě proto), že v obrazárně strávím průměrně hodinu a půl ročně, jsem byl nucen si po krátké chvilce v Pradu odpočinout. A v Madridu není lepší místo pro nabírání energie než park El Retiro. V pražských luzích a hájích nic podobného nenajdete, takže mi nezbývá než ho přirovnat k londýnskému Hyde Parku. Stovky stromů a rostlin, všude vysazená zelená tráva, pohodlné asfaltové a štěrkové cestičky a také vícero vodních prostor se podílejí na zdejším dokonalém prostředí. Na největším jezírku si můžete dokonce na půjčené lodičce zaveslovat, a když se na plování zrovna necítíte, odpočinek poskytne některá z okolních restaurací. Odsud se dá jít mnoha směry - a všude okolo vládne jediná barva: zelená.

Ačkoliv mi čest nedovolí označit se za ekologa, zelenou barvu mám rád; a vlídnými pocity působí rovněž na desítky sportovců, kteří si ve čtvrtek v pravé poledne (!!) přišli do El Retira zaběhat, zajezdit na kole, prohnat se na kolečkových bruslích nebo jednoduše jenom projít. Málo členitý terén, žádná auta, široké chodníky a stromy vytvářející stíny přímo volají po sportovních aktivitách. A po vypocení kalorií si běžci cestou zpět dají třeba zmrzlinu nebo jinou sladkou pochoutku.

Teď snad už chápete, proč se mi z El Retira příliš nechtělo. Ale ručička na hodinkách nestojí ani sekundu, a tak nejlepší možností byl východ poblíž Plaza de la Independencía. Našinec snadno odvodí, že v překladu název znamená Náměstí nezávislosti. O pár řádků výše jsem použil srovnání s Hyde Parkem, nyní pro změnu nabídnu jako příklad pařížské Champs Elysées. Náměstí obklopuje čtyřproudový kruhový objezd, v jehož středu k nebesům se tyčí Puerta de Alcalá, obrovská brána značící původní hranice mezi metropolí a nejbližším městem zvaném právě Alcalá. Od Solu a hostelu nejsme vůbec daleko - zhruba patnáct minut středně rychlé chůze. A nebyl by to Madrid, kdyby se po cestě nenabízely pohledy na další a další budovy historického původu. Za všechny uvádím Palacio de las Comunicaciones, Náměstí bohyně Cibeles, Banco de Espaňa, hlavní ústředí Instituto de Cervantes nebo Ministerstvo vzdělání, kultury a sportu. Estetický a duševní prožitek kazí jedině unavené nohy, kteréž volají po přísunu čerstvých sil. Takže se vůbec nezlobím, když dvě volné hodiny po příchodu trávím (ne)pohodlně rozložen na krátkém hostelovém lůžku.

Nyní sedím v restauraci v malebné uličce poblíž Solu. Za devět euro vybírám tříchodové menu se zeleninovým salátem, hovězím steakem a pudinkovým dezertem. Zprvu nadějný výběr kazí přítomnost tuňáku (který opravdu nemusím) v salátu a tvrdé, silně nedovařené maso. Vtom přikráčí cizí dáma středních let a beze slov pokládá na stůl drobný lísteček, na němž stojí: "Jsem bez práce, živím dvě děti a nemám na jídlo." Nechci zkroucenou ženu odsuzovat, ale ani obhajovat. Těžko hodnotit, v jaké životní situaci se zrovna ocitá a nakolik se její volání zakládá na pravdě. Sobečtější část mého já praví: "Každý svého štěstí strůjce". Jenže vnitřní hlas, ten nikdy nezklame. Důrazně mi káže, ať si již dále na nic nestěžuji. Takže pro dnešek končím.

Zápisník z Madridu: Den první - Pocity

Pocity. Hodně o nich budu v následujících dnech psát. Především o svých; o těch, které budu až do neděle zažívat při své premiérové návštěvě španělského hlavního města Madridu. Můj charakter, z velké části tvořený až kousavě nepříjemnou směsí ironie a kritiky, mi nedovolí být přehnaně vlídný. A tak začnu pocitem, jež zná asi každý: Pocit, když stojíte v příletové části letištního terminálu a čekáte, než posuvný pás vychrlí váš kufr. Nohy svrbí, hlava již chce vstřebávat první zážitky z města a tělo je natěšeno na dávku ušlých kilometrů a zhlédnutých památek.

Pocitem nedočkavých nohou a zvídavě vzrušeného těla oplývám již od ranního příchodu na Letiště Václava Havla. O novém názvu nechci zbytečně polemizovat (i když se mi tento druh pocty moc líbí); jako vášnivý fanoušek letectví však trpím při zjištění, že Ruzyně už není, co bývala. Ambiciózní plány na dvacet milionů pasažérů vzaly za své a při našem odletu jsem měl spíš pocit, že jsem na středně velkém vlakovém nádraží. Jediný rozdíl je, že někde v Horažďovicích u železnice by půllitrová lahev vody nestála šedesát korun. Rovněž náš dnešní přepravce, České aerolinie, šetří a pasažéři strádají. Pamatuji se, že před šesti lety jsem při svém vůbec prvním letu dostal chutné teplé jídlo a širokou nabídku všech možných nápojů. Dnes mi stevard hodil nejmenší balíček slaných sušenek na světě a skoro se zlobil, když jsem chtěl colu. A pointa? Ceny letenek se za oněch šest let posunuly jedním směrem - nahoru.

Nutno ovšem podotknout, že letadlo používám k přepravě z bodu A do bodu B, nikoliv kvůli gastronomii. Kapitán Kolomazník dovedl Airbus A321 do těsné blízkosti Madridu za plánované dvě a půl hodiny a pak už nadešel čas pro přistávací akt, jehož nejkrásnějším okamžikem byl průlet nad kopcovitou krajinou zhruba pět minut před dosednutím letadla. V samém centru oněch krásných, nepříliš vysokých a dosti šedivých (stromoví na vrcholech čehokoliv ve Španělsku vážně nehledejte) hor, pahorků a vršků se rozléhala přehrada s průzračně modrou vodou a betonovou hrází na kraji. Člověk jen lituje, že nemůže letadlo zastavit ve vzduchu a kochat se na věky věků.

Věky věků trvalo čekání na odbavené kufry. Až po táhnoucích se chvílích strávených u pásu konečně přišly první kontakty s městem. Nejprve jsme si pořádně osahali místní metro (téměř hodina čistého času, tři linky a dva přestupy) a pak vystoupali zpět na povrch na jednom z nejznámějších míst Madridu - Plaza Puerta del Sol. Po východu z metra a lehkých orientačních vážkách se naskytne pohled na nenápadnou sochu medvěda natahujícího se na korunu stromu. Listnatá zeleň se jmenuje Madroňo a možná ji znáte pod českým názvem planika. Nejsem si jist, z jakého důvodu je právě tato rostlina společně s medvědem symbolem španělské metropole - vždyť pochází ze Severní Ameriky! Pro místní má ale sousoší hluboký význam; soudě alespoň podle pozornosti, kterou mu věnují. Právě u něj se totiž scházejí a považují jej za svůj hlavní meeting point. V Praze se scházíme u Václava, v Madridu u medvěda.

Ve chvíli, kdy jsem vstřebával informace nabídnuté v předchozím odstavci, na mě teprve čekalo seznámení s naším hostelem. Po pravdě řečeno, internetové recenze v jeho prospěch příliš nemluvily a já se začal ubytovacího zařízení mírně obávat. Následující řádky proto měly původně patřit tvrdé kritice mého přechodného domova pro nadcházejících pět dní. Jenže skutek utek a ani já, zarytý stěžovatel, nemám do čeho rýpat. Zatím vše běží jako na drátkách, takže rychle zpět do madridských uliček. Po Puerta del Sol přichází na řadu Plaza Mayor, v překladu hlavní náměstí.

Jedná se o obrovské obdélníkové prostranství, jehož kraje lemuje ze všech stran čtyřpatrový dům v renesančním stylu. Podle turistických průvodců se zde žije od večera až do rána, nicméně v momentě mé návštěvy panoval v restauračních zařízeních na obvodu příjemný klid. Osm hodin večer je zřejmě na Španěly až příliš brzy. Jedna zvídavá otázka mě však nenechala dlouho v klidu: ačkoliv nejsem realitní makléř, moc chci znát cenu apartmánů a bytů, jež se nacházejí v domech okolo Plaza Mayor. Lokalita sice patří k nejlepším, ale malé dítě by si klidných nocí asi neužilo. Já bych za takové bydliště nevynaložil ani korunu.

O kousek dál se ve výloze Tržiště svatého Miguela (Mercado de San Miguel) leskne protřelý reklamní trik. Na nejlépe viditelném místě se totiž prodává zelenina, což spolehlivě přiláká k návštěvě všechny potenciální zákazníky s poněkud zvětšeným obvodem pasu. Hlavně ženy středního věku nespokojené se svým tělem se určitě nechají nalákat; a management (pokud nějaký tržnice má) pak už bez sebevětších problémů odvede pozornost příchozích na ostatní obchody nacházející se hlouběji v areálu. Důležitá informace na závěr - zdejší trh neobsluhují vietnamští "obchodníci" s koženými kabelkami a falešným "značkovým" oblečením jako v Čechách. Jde o standardní stánky se sortimentem především z oblasti kulinářství. Tučné pochoutky lákají, zvlášť když jako hlavní skvost vystavíte zdravé okurky, rajčata a papriky.

Turistu samozřejmě lákají místní dobroty (od choriza až po paellu), jenže další památky čekají. Svoji návštěvou jsem poctil kupříkladu Catedral de Nuestra Seňora de La Almudena. Název napovídá, že pod dlouhým souslovím se skrývá katedrála, tato konkrétně byla postavena teprve v minulém století. Uvnitř se stejně jako venku nacházejí okouzlující zdobné prvky (s pojmenováním nemohu sloužit), ovšem jen jedna z výzdob opravdu překvapila. Některé sloupy nesou na svých bedrech moderní plazmové televizory (tuším, že šlo o značku Siemens). Služebnictvo boží se zřejmě rozhodlo v rámci inovace a modernizace církve komunikovat s bytostmi pozemskými přes skype...

Kvůli vzrůstající únavě asi budu muset nahoru brnknout i já. Třeba mi někdo poradí, jak se zbavit bolesti ve svalech od stehna dolů. Naštěstí se po východu z katedrály otočil směr naší výpravy vcelku rychle směrem k hostelu. Šlo se okolo Královského paláce, Východního náměstí, minuli jsme i Národní operu a přes známé Puerta del Sol dorazili až k Barbieri Son Hostel. Cesta dlouhá; avšak díky příznivé atmosféře Madridu, o které bude určitě ještě řeč, rychle ubíhající. Na mě do jedné hodiny ranní čekala práce na tomto textu a před spaním rychlé zamyšlení nad prvními dojmy. Zajímavé pocity.

Další Rady nad zlato

Hodně krušný týden za sebou mají fotbalisté Slavie: nejprve upracované vítězství v derby pražských S, poté kolaps v penaltovém rozstřelu českého poháru v Ústí nad Labem a nakonec třígólový výprask na hřišti Slovácka v Gambrinus lize. Poslední dva zápasy sice tvoří černé kaňky na úvahách o opětovném vzestupu tradičního českého klubu; podíváme-li se však v hlubokých souvislostech na vše, co se ve Vršovicích za poslední měsíce událo a změnilo, dojdeme k názoru, že jeden „zápas blbec“ cestu nahoru opravdu nezastaví, ale jen mírně přibrzdí.

(Následující řádky vykouzlilo pero jedince s jistou náklonností ke všemu sešívanému – ten přesto doufá, že se nejedná o soupis jeho sportovních přání, ale čistou a podloženou realitu...)

V květnu tohoto roku představil majitel Slavie Aleš Řebíček nového trenéra Petra Radu. Po skoro až směšných přehmatech a nešťastných rozhodnutích ohledně postu šéfa prvního týmu, které začaly už v roce 2010 návratem Karla Jarolíma na lavičku a skončily příchodem Františka Straky, měl být zkušený ligový kouč a bývalý (byť neúspěšný) lodivod reprezentačního týmu konečně mužem, jenž navede Červenobílé zpět k vrcholu.

Prvních deset kol soutěžního ročníku a herní posun za čtyři měsíce Radova působení značí, že tentokrát by fanoušci nejstaršího českého klubu opravdu nemuseli být nuceni po pár kolech volat „trenér ven!“ Tou nejviditelnější změnou, o které jsme se mohli naplno přesvědčit třeba v derby, je rozdíl v přístupu. Vysoké nasazení všech hráčů se v zahraničí považuje za samozřejmost; ne tak v českém fotbalovém světě, kde o něj musí trenér náležitě pečovat. A Radovi se ona mentální kůra povedla, protože nyní mi ani sebevětší nadsázka nedovolí označit hráče pouze jako kost a kůži nosící dres s hvězdou na hrudi. Alespoň na pohled se z nich stali opravdoví slávisté, na nichž je snaha rvát se o každičký míč.

Ženám a mužům se srdcem sešívaným se pak na každé utkání kouká o dost příjemněji. A čím dál tím více už mohou diváci pozorovat i progres v herním stylu. Hráči opět vědí, co a jak mají hrát – takovou situaci slávističtí fotbalisté zažili naposledy při zisku druhého titulu (sezona 2008/09). Pravda, rozestavení 4-2-3-1, které Rada a jeho realizační tým zvolil, nepatří mezi řešení vpravdě originální, nicméně v jednoduchosti spočívá síla: Slavia se postupnými krůčky přibližuje čelu tabulky a alespoň dle mé prognostiky by se tam měla brzy ustálit.

Uherské DOST

Základ pro současných 14 bodů a pozici ve středu ligového pole položila spolehlivá obrana. Jasným důkazem o její funkčnosti je série 524 minut bez obdrženého gólu, kterou v pátek utnuli až hráči Slovácka a k jejímuž konci přispěla absence klíčového stopera Martina Latky v tomto zápase. Právě jeho můžeme nazvat alfou a omegou současné Slavie. Když se řekne „čístý štít“, většinou v mysli automaticky vyskočí gólman; jenže aniž bych chtěl jakkoliv zpochybňovat podíl jedničky Kamila Čontofalského na zmíněné šňůře, daleko větší zásluhu na již ukončené slávistické neprůstřelnosti měla čtyřka obránců před ním.

Po chybách a nejistotách v prvních třech zápasech (výsledky 3:3, 2:2 a 1:1) se sehrála téměř k dokonalosti a rázem patří mezi jednu z nejlepších v Gambrinus lize. Stoperská kombinace Martin Latka-David Hubáček se dle mého Radovi opravdu povedla. Oba dva střední obránci se výtečně doplňují: Latkův spektakulární styl a dominance v hlavičkových soubojích plus zkušenost a výtečný výběr místa nenápadného Hubáčka obstará mnoho čárek ve statistice odehraných či sebraných míčů. A nenechte se mýlit názory fanoušků Slavie, jejichž nepatrná část snad na diskuzních fórech rozjela závody v disciplíně „Jak co nejvíce zesměšnit Hubáčka“. Názory přirovnávající jeho kvality k divizním hráčům by měly pobavit snad každého, kdo pozoroval činnost obrany SKS s alespoň drobnou pozorností.

Ale nikdo není dokonalý. Určitou rezervu ve hře dvojice mazáků Latka-Hubáček bych našel. Prvně jmenovaný se na míči hodně často uvolí k risku, a notně tak zavaří svým kolegům ve středové řadě, David Hubáček pro změnu „umí“ udělat hrubku z ničeho a často se kvůli pomalé práci s balonem dostane do krkolomných pozic, z nichž plyne jenom dlouhý a nepřesný nákop směrem dopředu. I tak by se každý měl těšit na opětovné shledání Latky s Hubáčkem na hrací ploše - jejich spolupráce prostě dokáže zafungovat.

Avšak stopeři nebrání sami, ba naopak. Krajní obránci odvádí své defenzivní úkoly vcelku dobře. Na pravé straně nastupuje celkem stabilně mladý Milan Nitrianský. Do Slavie přišel s nálepkou nadějného a útočného beka a zdá se, že se mu ji konečně daří potvrzovat - práci dozadu vždy odvede s přehledem a v zápase s Teplicemi dokonce vstřelil svůj premiérový ligový sešívaný gól. Na druhém konci obranné čtveřice vystřídala Slováka Čonku posila ze Sparty Martin Juhar, který má jako záložník útočení v krvi a dovede soupeře vystrašit pohotovou a tvrdou střelou ze střední vzdálenosti. Jeho první nepovedené vystoupení přišlo až na Slovácku, kde se však kompaktnost a vzájemné zajišťování z celé obranné souhry jaksi vytratilo. Individuální chyby se v takových případech tvoří o něco snadněji a Juhar do této pasti pro jednou sklouzl.

Kdopak by se kličky bál?

Od postranních obránců se posuňme o řadu dopředu, ke křídlům. Ta jsou jedním z klíčů pro úspěch v dnešním moderním fotbale, a pokud v týmu nemáte kvalitní krajní hráče se schopností obejít soupeře nebo si naběhnout za obranu, zbytek mužstva se musí hodně snažit, aby jejich absenci dokázal vynahradit. A já pořád nevím, jak si vlastně Slavia v tomto ohledu vede. Dlouhou dobu se v Edenu nosilo heslo „Ne, kličku ne!“; po třetině sezony 2012/13 mohu směle tvrdit, že odbourat se ho podařilo asi tak napůl.

Jako nejpřirozenější volbu z kádru Petra Rady na danou charakteristiku křídelníka bych viděl Jana Vošahlíka. Mladý záložník či útočník okouzlil v prvním zápase s Jihlavou, kdy vstřelil dva góly. Poté už se nedokázal střelecky prosadit a ani výkony nebyly zdaleka zářné. Od utkání s Teplicemi se na hřiště kvůli zranění nepodíval a bude k dispozici až po reprezentační pauze. Vošahlík si zaslouží dostat šanci vrátit se zpět a nevidím důvod, proč by nemohl ze základní jedenáctky vyřadit jinou letní posilu, Tomáše Mičolu.

Blonďatý čtyřiadvacetiletý Mičola totiž po příchodu z francouzského Brestu nikterak neuchvátil, směrem dopředu v podstatě vůbec. Vicemistr světa do 20 let z roku 2007 se bojí udělat čelní kličku jeden na jednoho, míče mu často odskakují a pozičně to také není žádná sláva. Těžko říci, zdali se jedná o prachobyčejnou nerozehranost z minulého angažmá; každopádně se mi na pravé straně zálohy moc výrazně nezamlouvá.

Nalevo dostává pravidelně příležitost mládí jménem Luboš Tusjak. Hráči ročníku 1992, který nosí červenobílý dres od svých pěti let, bude asi ještě nějakou chvíli trvat, než začne na trávníku zářit, nicméně potenciál má obrovský. Nebojí se zapojovat do hry, rád si na útočné polovině vyzkouší kličku (!) a zodpovědně plní defenzivní úkoly. Mezi jeho další obrovské plusy patří prudké centry do vápna – problém je, že je (zatím) v útoku nemá kdo proměňovat.

Stop alibismu!

Mládí a dravost kupředu, stop alibismu! Taková jsou hesla, na která se v Edenu myslelo při skládání dvojice defenzivních záložníků. Snahu o likvidaci zbytečného zdržování hry moc kvituji a byl jsem rád, když Petr Rada jako snad vůbec první trenér pochopil, že Lukáš Jarolím, mnohdy opěvovaný tvůrce hry, do sestavy nepatří. Nechci, aby má slova vůči němu vyzněla přespříliš útočně – koneckonců angažmá v italské Serii A nikdo nedostane jen tak za odměnu... Ovšem Jarolímův přínos záložní řadě Slavie byl v minulých měsících nulový. Jeho aktuálně největší slabinu trefně popsal na facebookovém profilu klubu jeden z fanoušků: označil ho jako Lukáše „nedámbalondopředu“ Jarolíma. A skutečně, při alibistických přihrávkách šestatřicetiletého fotbalisty dozadu nebo při nejlepším do stran opravdu vstávají vlasy hrůzou.

V současné době proto dostává ve středu pole šanci mladá dvojice Ondřej Petrák+Jaromír Zmrhal. Zvlášť Petrákovy výkony mají vzestupnou tendenci, směrem dozadu byl v derby výtečný a notně scházel v prohraném utkání se Slováckem. Jeho úkolem je být nejzataženějším členem středu pole a svoji roli zvládá skvěle. Na ofenzivě by měl ještě trochu zapracovat: neškodila by větší odvaha nabízet se a také čas od času vystřelit. Často se dostává k odraženým balonům, ale mnohdy raději rozjede další akci po křídlech namísto přímé rány na branku. O ní se pokusil v zápase s Teplicemi a hned z toho byl jeho první ligový gól.

Pozice vysunutějšího z dua štítových záložníků v současné době patří devatenáctiletému odchovanci Jaromíru Zmrhalovi. Rada ho do základní sestavy nenápadně protlačil poprvé v utkání na Baníku a po jednozápasové pauze se v ní ustálil naplno. Výraznost a efektivita jeho výkonů se lepší zápas od zápasu, pracuje výborně dopředu i dozadu a s míčem si rozumí nadmíru dobře. Ve většině střetnutí se ukazuje jako velice pohyblivý hráč, snaží se podporovat útok nejen přihrávkami, ale i náběhy mezi soupeřovy obránce. Za současné situace by byla velká chyba vyřadit ho ze sestavy na úkor již zmiňovaného Jarolíma – nasazení dvojice Petrák-Jarolím by totiž znamenalo velkou absenci pohybu, kreativity a risku při tvorbě slávistických akcí...

KK

...zvlášť platí-li, že muž, který nastupuje před nimi na podhrotové pozici rozhodně není typem vyloženého playmakera a autora holywoodských přihrávek. Ano, řeč je o Karolu Kiselovi, velkému oblíbenci fanoušků Slavie, o kterém snad ani nelze říci křivého slova v otázce přístupu, nasazení a touze vyhrát.  Ale ještě než začnu rozebírat jeho hráčské dovednosti, dovolím si přidat jednu nesmírně pozitivní myšlenku: Kiselův příklad ukazuje, že když jste skutečným profesionálem, nikdo z opravdových příznivců si nevylévá vztek nad dřívějším působením v dresu odvěkého rivala.

Z čistě fotbalového hlediska se rovněž jedná o neuvěřitelného muže. Někdy se samozřejmě jako každý jiný dopustí chyby, která plyne ze snahy hrát snad jenom dopředu, i jemu někdy odskočí balon od nohy nebo přestřelí o hodně bránu. Jenže díky spoustě naběhaných kilometrů, sprintům naplno a dobrému zakončení je s pěti góly aktuálně nejlepším střelcem Slavie. Nyní si vybírá drobnou přestávku – poslední tři duely (Dukla, Sparta a Slovácko) se mu zkrátka nedařilo a fanoušci musí doufat, že tentokrát se nezadrhne stejně jako při svém prvním působení v ročníku 2010/11, kdy se po vynikajícím podzimu v druhé části sezony v podstatě vůbec nechytl. Ale budu se opakovat: i kdyby byl nejhorší na hřišti, stejně se ukáže jako obrovská osobnost a nechá na place všechno. Takový přístup se musí ocenit! To o řadu blíže bráně – v útoku – je otázka pilnosti spíše rozporuplná.

Někdy Škoda, jindy škoda...

Jeden hrot, jedna osoba, dvě různé variace. Poněkud obskurní spojení; záhy vysvětlím. Přínos útočníka Milana Škody hře Slavie může být dvojí. Někdy se mu nesmírně daří, vybojuje spoustu míčů a neúnavně napadá až do poslední minuty; jindy se zase pere bezvýsledně a také svým způsobem odevzdaně. Pro příklad: mezi první případy se řadí zápasy s Olomoucí nebo Duklou, k těm druhým patří derby se Spartou nebo devadesát minut v Uherském Hradišti. Těžko však povídat, jestli by se někomu jinému dařilo v jeho roli lépe.

Jednou ze Škodových hlavních úloh má totiž být sklepávání vysokých přihrávek z hloubi pole pro spoluhráče. Pokud se mu nedaří, většina balonů končí na nohách soupeřů; častokrát mi ovšem přijde, že zpracované míče nemá komu rozdat. Kupříkladu současný nejlepší ligový střelec Stanislav Tecl má v Jihlavě podobné úkoly – jenže zatímco jemu se většinou nabídnou alespoň dva tři hráči, Škoda se v útoku často ocitne sám, bez podpory kolegů ze zálohy. Jakmile Rada se svým týmem natrénuje tuto souhru, může se šestadvacetiletý hrotový forvard stát nesmírně platným hráčem.

Těžko říci, jakým směrem se hra Milana Škody a celé Slavie v nejbližší době ubere. Ze subjektivního pozorování mám pocit, že se konečně hýbou ledy a že postupný progres může znamenat třeba i evropské poháry v příští nebo přespříští sezoně. Vždyť v Edenu se konečně začalo riskovat, hrát dopředu a bavit diváky koukatelným fotbalem. Jenže optimismus má i druhou stranu mince – moje prognostické schopnosti lze jen stěží označit jako průměrné, a tak nám vlastně nezbude nic jiného než se nechat překvapit. Navíc kdo jiný než fanoušek sešívaných je v poslední době navyklý na zvraty, převraty, rozvraty a návraty v dění klubovém. A vlastně až čas ukáže, jestli se moje i všechny ostatní Rady budou pořádně vyplácet.

Já chci fotbal, pane rozhodčí!

Jak omezit inkasované góly českých týmů na evropské půdě v posledních minutách zápasu? Myslím, že vím. Jak omezit nekonečné a nadmíru otravné polehávání fotbalistů při vedení o jeden gól? Myslím, že vím. Jak nabídnout našim rozhodčím možnost získat další zkušenosti? Myslím, že vím. Jak zajistit napínavější koncovky utkání Gambrinus ligy? Myslím, že vím. Nebojte se, perex tohoto článku nemá naznačovat, že autorem je děd Vševěd; ale spíš ukázat, že inspirovat se v zahraničí není tak obtížné...

Bájné řešení nabídnuté v prvním odstavci se nazývá nastavený čas. Řešit přidané vteřinky v závěrech poločasů sice může na první pohled nasvědčovat, že se na této stránce sešla malichernost s banalitou; nicméně na jednom se stoprocentně shodneme: v české lize se nastavuje oproti Lize mistrů, Premier League nebo bundeslize proklatě málo.

Fakta jsou neúprosná – při porovnání průměrného nastaveného času v 10 zápasech play-off Ligy mistrů a 10 náhodně vybraných utkání domácí nejvyšší soutěže prohrála Gambrinus liga na plné čáře. Po uplynutí prvních 45 minut se doma nastavuje průměrně o 0,9 minuty méně (0,6 v Čechách; 1,5 v Evropě) a na konci střetnutí o 0,6 minuty méně (3 v Čechách; 3,6 v Evropě). Pokud bych se držel uvedeného průměru v mírně zavádějící, ale přesto mnoho naznačující statistice, za jeden kompletní soutěžní ročník přijdou fanoušci naší kopané celkem o 6 hodin fotbalu.

Kam ten spěch, pane Paták?

Nasnadě je jediná otázka: kde se tato tradice bere? Jako první instance se bezpochyby nabízejí rozhodčí. Právě páni v černém rozhodují o stopáži navíc a ti čeští se s ní opravdu příliš nepářou – často zafoukají do píšťalky ještě před vypršením předepsaných 45 minut. Kupříkladu úprk arbitrů ze hřiště v čase 44:58 mě osobně dokáže pořádně nadzvednout ze sedačky. Člověka v tu chvíli napadne jen to, že na příští dovolenou by měl zamířit do soudcovských kabin. Zřejmě jsou nesmírně luxusní. Na jiné vysvětlení prostě přijít nemohu. Vždyť kdo jiný než prvoligoví rozhodčí by si měli svůj víkendový přivýdělek užívat? Díky tvrdé práci (ironie není na místě!) patří mezi nejlepší v republice a teď se bojí strávit ve společnosti píšťalky třeba jen o šedesát vteřinek víc? 

A oněch šedesát vteřinek neznamená jen nepodstatných 12 přihrávek a ubohá 3 autová vhazování nad základní minutáž, jejich dopad je daleko širší. Třeba by napomohly k částečnému omezení nešvarů (zdržování gólmanů při výkopech, hráčské vycházky před střídáním,...), jichž jsme svědky při vedení toho či onoho mužstva o jeden gól. Nevidím jednodušší řešení než zakončit utkání rozkouskované simulacemi pětiminutovým nastavením. Fotbalisté by záhy pochopili, že si „šetřením času“ v konečném důsledku zas o tolik nepomohou.

Český fotbal pro fanoušky!

Na své si při delších kratochvílích na domácích stáncích přijdou i diváci. Sloganem Gambrinus ligy je pro ročník 2012/13 na první pohled neuvěřitelně vzletné motto „Náš fanoušek, náš pán“. Skutečnost, že arbitři soustavně obírají příznivce kopané o další případné góly, krásné akce nebo souboje ve vápně, se však ze sympatického gesta jaksi vymyká. Za jeden poločas se míč mimo hru podívá na daleko delší dobu než 2, 3, či dokonce 4 minutky – proč tedy návštěvníkovi nevrátit co největší možnou část zaplacené fotbalové porce?

A abych neměl starost pouze o blaho přihlížejících, ani fotbalistů by se příjemná změna nemusela nikterak dotknout. Průměrný český hráč si zkrátka musí užívat úplně každou vteřinku soutěžního zápasu, protože současná třicítka „mistráků“ ročně není oproti jiným zemím rozhodně žádná velká hitparáda. A na závěr lze směle vytáhnout další trumf, byť nakonec (zaplaťpánbůh) ne tak zabijácký. Stačí si připomenout, v jakém čase inkasovali dva čeští zástupci v play-off Evropské ligy góly na hřišti soupeřů, které je nakonec mohly stát postup – Plzeň proti Lokerenu v 90+4. minutě a Sparta na Feyenoordu v čase 90+3. Podobné situace se těžko zvládají, když „doma“ oba týmy povětšinou kráčí do šaten o pár sekund dříve.

Slušné, nikoliv výborné

Šedesátá a devadesátá minuta. Nelom a Achahbar. Gól na 1:2 a 2:2. Dva okamžiky zhatily pražské Spartě naději na senzační vítězství na půdě nizozemského Feyenoordu Rotterdam v závěrečném předkole Evropské ligy. Svěřenci Vítězslava Lavičky díky Václavu Kadlecovi vedli o dvě branky, jenže holandský tým se ve druhém poločase nakonec zasloužil o to, že výchozí pozice českého celku je vzhledem k domácí odvetě „jen“ slušná a nikoliv výborná.

Po pětačtyřiceti minutách se o výkonu Pražanů dalo mluvit pouze v superlativech. Bojovnost v obraně a efektivita v útoku znamenaly vedení 2:0, Hušbauer navíc trefil z dálky břevno a Kadlec pelášil sám na bránu gólmana Muldera. Feyenoord byl sice o něco aktivnějším týmem, držel míč a dostal se i do brankových příležitostí, nicméně proti střeleckému úspěchu stála buď sehraná obrana hostů, nebo výtečný brankář Tomáš Vaclík.

Právě on skvělým zákrokem třikrát zachránil Spartu před inkasovaným gólem a doplňoval slušně fungující defenzivní čtveřici. Jediným jejím chybujícím článkem byl Manuel Pamič, který hned v úvodních minutách špatně provedenou přihrávkou nabídl šanci Schakenovi a i poté několikrát lacině ztratil míč. Další tři členové obrany ale pracovali na výbornou. Na pravé straně se v posledních utkáních rozehrál Vlastimil Vidlička; hráč, jenž v minulém ročníku musel často snášet ostrou kritiku fanoušků a kterému zřejmě pomohla nově příchozí konkurence v podobě Španěla Gila. Pro změnu na stoperu zářil Jiří Jarošík. Rozpačitost z úvodu sezony zdá se býti pryč – včera Jarošík uplatňoval své zkušenosti, s přehledem sbíral vysoké míče i přihrávky po zemi a jako by se rozpomněl na podzim roku 2001, kdy s Hřebíkovou Spartou v základní skupině Ligy mistrů vyhrál na Feyenoordu 2:0.

Až do šedesáté minuty, kdy domácí snížili a započali cestu za vyrovnáním, tedy zápas mohl být pro Jarošíka drobným déjà vu. Slibné vedení, byť nakonec v nastaveném čase utnuté, bylo výsledkem odhodlané a přesné hry na polovině soupeře a také dobré spolupráce útočníků Kweukeho a Kadlece. Trenéru Lavičkovi se pomalu rýsuje dvojka složená ze silného bijce (Kweuke) a neúnavného a běhavého zakončovatele (Kadlec). První branka byla jasným důkazem – Kamerunec vyhrál souboj s obráncem Feyenoordu,  míč mu hlavou po nepřesvědčivém zákroku obránce zpět přistrčil Matějovský a Kweuke našel na malém vápně Kadlece. Tomu kromě spoluhráčů pomohlo i štěstí, jelikož jeho zakončení patřilo do kategorie nadmíru kostrbatých – čímž se ovšem nyní již nemusíme nikterak zaobírat.

Po herní odmlce zaviněné zraněním včera uprostřed hřiště znovu nastoupil kapitán Marek Matějovský. Troufnu si říct, že už samotná středopolařova přítomnost na hřišti spoluhráčům musela pomoci. Přeci jen má na evropské scéně něco odehráno, vyzkoušel si zahraniční angažmá a jeho konto se chlubí rovněž reprezentačními starty. Důležitou roli v tomto směru bude mít i příští čtvrtek na Letné, kde se omlazenému týmu jeho zkušenosti jistě budou hodit. Spartě stačí v odvetě i remíza 1:1 nebo 0:0; ze všeho nejméně je však třeba, aby hráči v rudých dresech stanovili jako svůj základní cíl udržení čistého konta. Jsem totiž přesvědčen, že Feyenoord přijede do Prahy daleko lépe připravený a hned na začátku bude chtít rozhodnout. Jaká škoda, že se na hřišti soupeře nepovedlo udržet jednobrankový náskok. V případě výsledku 2:1 bych o postupu Sparty pochyboval rozhodně daleko méně.

Kouzlo přáteláků

Středečním přátelským zápasem proti Ukrajině zahájí česká fotbalová reprezentace další dvouletý cyklus, jehož vrcholem by měla být účast na mistrovství světa v Brazílii. Tým se lvem na prsou rozhodně není favoritem kvalifikační skupiny, přesto se v českých luzích a hájích tak nějak očekává, že alespoň přes baráž by se letenka do Jižní Ameriky vybojovat dala. Zvlášť po slušných výkonech a dobrém výsledku na letošním EURU naděje na lepší zítřky vzrostla. Po ohlášení nominace trenéra Bílka na první přípravné utkání s Ukrajinou však mám pocit, že se zase vracíme ke spirále nepochopitelných rozhodnutí, nicneříkajících prohlášení a neochotě posunout se ještě více kupředu.

První novinkou ohledně národního výběru bylo jmenování nových asistentů do realizačního týmu - Františka Komňackého a Jakuba Dovalila vystřídala dvojice Josef Pešice a Tomáš Galásek. Zkušeného a úspěšného Komňackého a mladého, ambiciózního Dovalila vyměnil Bílek za čerstvého absolventa trenérské školy a ostříleného matadora, který se však s úspěchem nepotkal už hodně dlouho. Pod pojmem asistent reprezentačního trenéra si prostě představuji kouče s kusem dobře odvedené práce za sebou, což ani jeden z čerstvě instalovaných pánů nenabízí. Od změny Bílkových rádců si tedy příliš neslibuji. Jediným pozitivem příchodu Pešiceho a Galáska snad může být skutečnost, že se oba budou působení u českého áčka věnovat na sto procent.

Celkově však z rošády spíše vyzařuje posílení Bílkovy pozice a nezájem o další výkonnostní progres. Obecně mi totiž přijde, že Michal Bílek ve svém vnitřním já ještě stále žije z úspěchu na EURU. Řeči o zadostiučinění a satisfakci, které si nepříliš opěvovaný trenér neodpustil v rozhovorech po návratu z Polska, naprosto zakryly fakt, že cesta mezi nejlepších osm celků starého kontinentu byla i přes konečný úspěch pořádně trnitá a hlavně s mnoha neomluvitelnými chybami – v kvalifikaci i na samotném šampionátu. A je si jich vůbec Bílek vědom?

Nominace na středeční přípravný zápas s Ukrajinou naznačuje zápornou odpověď. V seznamu jmen se totiž kromě Josefa Hušbauera nenachází žádná nová tvář oproti červnovému mistrovství Evropy. Nejsem si jist, co si o problematice myslí Bílek; ale já rozhodně nejsem toho názoru, že národní tým nikde netlačí bota. Třeba na post pravého křídla, kde zřejmě bude dále nastupovat středopolař (!) Jiráček, by se hodilo najít alternativu. Uvažovat lze i o vyzkoušení jiných brankářů namísto  dalšího startu spolehlivého a v klubu nesmírně vytíženého Čecha. A rovněž doufám, že Vladimír Darida i přes své nesporné kvality nebude jediným obstojným náhradníkem kreativní síly Tomáše Rosického.

Tady všude lze zkoušet nové hráče. A kdy jindy by měli nováčci dostat šanci než v přípravném zápase? Za norský Rosenborg střílí v lize i evropských pohárech jeden gól za druhým Bořek Dočkal, mladý a nesmírně talentovaný stoper Kalas hraje pravidelně v Eredivisie za Vitesse Arnhem, střeleckou zdatnost projevuje i Zdeněk Ondrášek v dresu norského Tromso, ve velmi dobrém světle se na jaře jevil sparťanský záložník Hušbauer (který byl nakonec povolán namísto zraněného Plašila). A nebýt zdravotních problémů, nominaci by si určitě zasloužili i Ladislav Krejčí a Jan Chramosta. V žádném případě netvrdím, že všichni výše uvedení patří stůj co stůj do národního týmu, nicméně šanci zúčastnit se třídenního soustředění a jednoho přípravného zápasu by dostat měli.

Vždyť dvě největší komety českého týmu na mistrovství Evropy, Václav Pilař a Theo Gebre Selassie, si reprezentační debut připsali právě v přípravném utkání; konkrétně na turnaji v Japonsku. A jen tak pro srovnání – oba nejlepší fotbalisté současnosti, Lionel Messi a Cristiano Ronaldo, si premiéru v národním dresu rovněž odbyli v „přáteláku“ (Messi v roce 2005 proti Maďarsku, Ronaldo o dva roky dříve s Kazachstánem). Náhoda? Možná ano, ale následující skutečnost už určitě ne: hned devět hráčů ze základní sestavy Španělska ve finále letošního ME odehrálo první minutu za výběr své země v přípravném střetnutí. Většina hvězd současného fotbalu dostala šanci v utkání „o ničem“ a až posléze se na ně spoléhalo v kvalifikaci a na velkých turnajích. Kouzlo zkoušky by možná bylo dobré využít i v kádru českého týmu...

EUROpoznatky - díl sedmý: Ani čuchnout

Španělé vládnou fotbalu dál. A jakým způsobem! Ve finále mistrovství Evropy v Kyjevě porazili do té doby skvěle hrající italský tým 4:0 a završili zlatý hattrick: trofej zvedli i před čtyřmi lety na EURU v Rakousku a Švýcarsku a také v roce 2010 na MS v Jihoafrické republice. Současná generace je prostě výjimečná.

Před finálovým utkáním moji fotbalovou mysl okupovaly myšlenky poněkud chmurnějšího charakteru. Velké zápasy totiž poslední dobou přinášejí spíše opatrné a taktické bitvy s mottem „hlavně nedostat gól“ namísto krásné kopané nahoru dolů. A přičteme-li k tomu, že Španělsko na letošním EURU nudilo (viz dlouhotrvající držení míče na polovině hřiště, málo šancí, málo gólů), nevzhlížel jsem k nedělnímu večeru s nadějí na excelentní představení.

Realita ovšem postavila má očekávání na hlavu, protože nezaujatí diváci se mohli kochat možná až příliš jednostranným koncertem. Výhra 4:0 zamkla ústa pochybovačům, kteří byli přesvědčeni o klesající zajímavosti systému tiki-taka. I když se při zápasech Španělska na šampionátu místy fakt nedělo vůbec nic, musíme připustit, že vina leží částečně na soupeřích. Většina z nich zaparkuje před vlastní brankou autobus a čeká, až se uvidí. Nikdo potom nemůže mít Iniestovi a spol. za zlou radost z jediného gólového překonání mnohočlenného obranného bloku.

Bez autobusu před Buffonem toužili proti výběru trenéra del Bosqueho nastoupit Italové. Kdo by to byl zrovna do reprezentantů squadry azzury řekl... Žádné catenaccio, ale útočná a oku lahodící hra. Trenér Prandelli postavil tým výborně a s předváděnými výkony na ME musel být spokojen. Skvělou formu chytil třiatřicetiletý záložník Andrea Pirlo, který v každém střetnutí rozdával kolegům skvělé a přesné přihrávky. Jenže ve finále si na něj Španělé dali obrovský pozor – vždy byl střežen alespoň jedním, častokrát však hned dvěma protihráči. S takovým doprovodem se cokoliv tvoří strašně těžce. Italové zkrátka nedostali ani čuchnout. I přesto odjíždějí ze šampionátu s příjemnou vizitkou – čekal snad někdo právě italskou trikoloru na stříbrné pozici?

Já rozhodně ne – a nejednalo se zdaleka o jediné překvapení mistrovství Evropy 2012: německá prohra v semifinále, účast Portugalska mezi nejlepšími čtyřmi týmy nebo třeba krach Nizozemska v základní skupině. I díky těmto nečekaným výsledkům a událostem se mi celkově EURO moc líbilo. Otázkou zůstává, jestli se stejné kvality dočkáme za čtyři roky ve Francii, kam se kvalifikuje rozšířený počet 24 reprezentací. Chyběl vám letos v Polsku a na Ukrajině kupříkladu mančaft Turecka, Belgie, Slovenska, Srbska nebo třeba Skotska? Mně moc ne. Proč chce prezident UEFA Platini zapojit další země do turnaje, vážně nevím. Tedy vlastně vím. Právě tyto země ho zvolily do čela evropské asociace a on si jejich podporu chce uchovat dál, a proto jim doslova umetl cestičku k účasti na velké akci. Jenže populistický přístup rozvoji fotbalu nepomůže. Ale třeba se mýlím a nakonec v roce 2016 uvidíme ještě lepší podívanou než letos.

EUROpoznatky - díl šestý: Úspěch!

Tak ne... Při sledování čtvrtfinále fotbalového mistrovství Evropy se užuž zdálo, že alespoň prodloužení český tým proti nebezpečným Portugalcům vybojuje, jenže gólová hlavička Cristiana Ronalda ze 79. minuty postupové touhy hráčů se lvem na prsou ukončila. A přestože Čechy dělil jediný vyhraný zápas od cenného kovu, celé EURO můžeme hodnotit vcelku pozitivně.

I když jsem za poslední dva roky s lecčíms – a nebylo toho zrovna málo - v českém národním týmu nesouhlasil, medaile pro výběr Michala Bílka byla mým velkým přáním. Nakonec to nedopadlo, kritiku si ale nechám na pozdější odstavce. Teď je prostor pro chválu. Třeba na bojovnost (byť by měla být samozřejmostí) jsme dříve nebyli úplně navyklí, nicméně po nepovedeném utkání s Ruskem z reprezentantů vyzařovala. Stejně si počínali i ve čtvrtek večer ve Varšavě, ačkoliv celkově bylo Portugalsko jasně lepší, vytvořilo si několik šancí a kromě prvních třiceti minut se téměř bez přestání tlačilo k Čechově bráně.

A v podstatě pořád v tom měl prsty Cristiano Ronaldo. V předzápasových prognózách se hodně spekulovalo, zdali ho kometa šampionátu Theo Gebre Selassie uhlídá. Až na jeden moment (bohužel gólový) se mu úkol vydařil. Ronaldo hrozil pouze uprostřed hřiště - právě odtud si nebezpečně nabíhal za stopery Sivoka a Kadlece a vytvářel si pozice pro zakončení. Na křídle byl neviditelný a nechal zde zářit levého obránce Fabia Coentraa, jenž útočil s naprostým přehledem.

Směrem ke své bráně se tolik namáhat nemusel. Češi, opomeneme-li oněch slibných třicet minut na začátku, se na polovině soupeře neohřáli moc často. V sestavě znovu chyběl Tomáš Rosický, kterého oproti všem předpokladům nenahradil Daniel Kolář, ale Vladimír Darida. Prosazoval jsem ho před zápasem a stojím si za tím, že družstvu pomohl. Zaprvé lépe bránil, zadruhé se na rozdíl od Koláře nebál vymýšlet a riskovat. Sice občas zkazil, jenže párkrát pěkným způsobem založil hezkou útočnou akci.

Na Portugalsko však se svými spoluhráči nestačil. Rozhodně ovšem nelze semifinálovou neúčast brát jako zklamání. Forma před ME nebyla bůhvíjaká a ponurý herní projev pod koučem Bílkem se stal tradičním terčem kritiky. Ano, zápas s Rusy nic světoborného nenabídl, avšak poté se estetičnost výkonů rapidně zlepšila. A Portugalci jsou fotbalově úplně někde jinde. Porážka 0:1 se proto nedá označit jako katastrofa; spíše naopak. Michal Bílek odvedl za uplynulé dva roky z výsledkového pohledu dobrou práci: postoupil na závěrečný turnaj a na něm se dostal mezi nejlepších osm celků – někam, kde rozhodně nebyl čekán.

Na hrotu útoku u toho všeho byl Milan Baroš. V zápasech s Ruskem a Řeckem se vůbec nepředvedl, proti Polsku a Portugalsku zahrál minimálně dobře. Rozhodně nejlépe za poslední dva roky. Situaci neměl jednoduchou, protože kritické hlasy na něj mířily doslova ze všech stran. A my, fotbaloví fanoušci z Česka, jsme si stačili zvyknout, že jakýkoliv náznak nespokojeného názoru berou reprezentanti skoro jako urážku a projev odporu. Ale tak to není. Nikdo přeci nemůže očekávat chválu po čtyřech obdržených gólech od Ruska. Tvrdá kritika týmu naopak pomohla a vyburcovala Čechy až do čtvrtfinále.

Obávám se, že na víc v současné době český fotbal nemá. Generace skvělých fotbalistů dávno na vrcholové úrovni nehraje a ti mladší teprve dorůstají. Bílkovi se povedlo začlenit do sestavy hráče z české ligy a vymačkat z nich maximum. Základ pro nadcházející kvalifikaci na mistrovství světa je postaven; teď jen doufejme, aby se výkony a výsledky reprezentace jen zlepšovaly. Třeba za pár let čtvrtfinále mistrovství Evropy bude povinností a nikoliv takovým úspěchem, jakým letos bezpochyby je.