EUROpoznatky - díl šestý: Úspěch!

Tak ne... Při sledování čtvrtfinále fotbalového mistrovství Evropy se užuž zdálo, že alespoň prodloužení český tým proti nebezpečným Portugalcům vybojuje, jenže gólová hlavička Cristiana Ronalda ze 79. minuty postupové touhy hráčů se lvem na prsou ukončila. A přestože Čechy dělil jediný vyhraný zápas od cenného kovu, celé EURO můžeme hodnotit vcelku pozitivně.

I když jsem za poslední dva roky s lecčíms – a nebylo toho zrovna málo - v českém národním týmu nesouhlasil, medaile pro výběr Michala Bílka byla mým velkým přáním. Nakonec to nedopadlo, kritiku si ale nechám na pozdější odstavce. Teď je prostor pro chválu. Třeba na bojovnost (byť by měla být samozřejmostí) jsme dříve nebyli úplně navyklí, nicméně po nepovedeném utkání s Ruskem z reprezentantů vyzařovala. Stejně si počínali i ve čtvrtek večer ve Varšavě, ačkoliv celkově bylo Portugalsko jasně lepší, vytvořilo si několik šancí a kromě prvních třiceti minut se téměř bez přestání tlačilo k Čechově bráně.

A v podstatě pořád v tom měl prsty Cristiano Ronaldo. V předzápasových prognózách se hodně spekulovalo, zdali ho kometa šampionátu Theo Gebre Selassie uhlídá. Až na jeden moment (bohužel gólový) se mu úkol vydařil. Ronaldo hrozil pouze uprostřed hřiště - právě odtud si nebezpečně nabíhal za stopery Sivoka a Kadlece a vytvářel si pozice pro zakončení. Na křídle byl neviditelný a nechal zde zářit levého obránce Fabia Coentraa, jenž útočil s naprostým přehledem.

Směrem ke své bráně se tolik namáhat nemusel. Češi, opomeneme-li oněch slibných třicet minut na začátku, se na polovině soupeře neohřáli moc často. V sestavě znovu chyběl Tomáš Rosický, kterého oproti všem předpokladům nenahradil Daniel Kolář, ale Vladimír Darida. Prosazoval jsem ho před zápasem a stojím si za tím, že družstvu pomohl. Zaprvé lépe bránil, zadruhé se na rozdíl od Koláře nebál vymýšlet a riskovat. Sice občas zkazil, jenže párkrát pěkným způsobem založil hezkou útočnou akci.

Na Portugalsko však se svými spoluhráči nestačil. Rozhodně ovšem nelze semifinálovou neúčast brát jako zklamání. Forma před ME nebyla bůhvíjaká a ponurý herní projev pod koučem Bílkem se stal tradičním terčem kritiky. Ano, zápas s Rusy nic světoborného nenabídl, avšak poté se estetičnost výkonů rapidně zlepšila. A Portugalci jsou fotbalově úplně někde jinde. Porážka 0:1 se proto nedá označit jako katastrofa; spíše naopak. Michal Bílek odvedl za uplynulé dva roky z výsledkového pohledu dobrou práci: postoupil na závěrečný turnaj a na něm se dostal mezi nejlepších osm celků – někam, kde rozhodně nebyl čekán.

Na hrotu útoku u toho všeho byl Milan Baroš. V zápasech s Ruskem a Řeckem se vůbec nepředvedl, proti Polsku a Portugalsku zahrál minimálně dobře. Rozhodně nejlépe za poslední dva roky. Situaci neměl jednoduchou, protože kritické hlasy na něj mířily doslova ze všech stran. A my, fotbaloví fanoušci z Česka, jsme si stačili zvyknout, že jakýkoliv náznak nespokojeného názoru berou reprezentanti skoro jako urážku a projev odporu. Ale tak to není. Nikdo přeci nemůže očekávat chválu po čtyřech obdržených gólech od Ruska. Tvrdá kritika týmu naopak pomohla a vyburcovala Čechy až do čtvrtfinále.

Obávám se, že na víc v současné době český fotbal nemá. Generace skvělých fotbalistů dávno na vrcholové úrovni nehraje a ti mladší teprve dorůstají. Bílkovi se povedlo začlenit do sestavy hráče z české ligy a vymačkat z nich maximum. Základ pro nadcházející kvalifikaci na mistrovství světa je postaven; teď jen doufejme, aby se výkony a výsledky reprezentace jen zlepšovaly. Třeba za pár let čtvrtfinále mistrovství Evropy bude povinností a nikoliv takovým úspěchem, jakým letos bezpochyby je.

EUROpoznatky - díl pátý: Dlouhý den - jaká noc?

Zítra se Slunce chystá na extrémně dlouhou šichtu – jedenadvacátý červen je dnem letního slunovratu a otec světla pobude na obloze přesně 984 minut, nejvíce z celého roku. A troufl bych si říci, že přáním českého lidu je, aby na nejdelší den navázala i stejně dlouhá noc. Proč? Protože v případě vítězství Čechů ve čtvrtfinále fotbalového EURA proti Portugalsku by opravdu bylo co oslavovat.

Nechci se uchylovat ke slůvkům jako „zázrak“ nebo „šok“, která patří spíše do pohádek než k fotbalu, avšak případná účast mezi čtyřmi nejlepšími evropskými celky se s klidným srdcem pisatele takovými přívlastky označit dá. Nejdříve ze všeho ale toužím přispět svojí troškou do mlýna ohledně (pseudo)kauzy Bosák vs. Klaus+Ochvat. Pán Hradu si v nedělním rozhlasovém rozhovoru posteskl, že televizní experti nevěnovali dostatečnou pozornost rozboru gólové šance z poslední minuty zápasu České republiky s Polskem. Načež mu komentátor ČT Jaromír Bosák prostřednictvím Twitteru s notnou dávkou ironie nabídl pozici hosta ve studiu. A o pár desítek hodin později se od mluvčího prezidenta Radima Ochvata dozvídáme něco ve smyslu, že by si „chytrý Bosák radši sám měl obléci kopačky a pomoci na hřišti“. Poslední argument mi připadá přinejmenším hodně nesmyslný. Kritika čehokoliv není a nikdy nebude podmíněna stoprocentním umem dané činnosti. Kdyby tomu tak bylo, slovo kritika by jednoduše neexistovalo...

S takovým stavem věcí by byli spokojeni čeští hráči a trenéři (však sami víte...); ale o tom až po konci turnaje. Teď všichni napjatě čekáme na výkop úvodního čtvrtfinále mistrovství Evropy, jehož vítěz si zajistí medaili minimálně bronzového odstínu. Jak ji dostat do Prahy na úkor Lisabonu? V první řadě je třeba ubránit Cristiana Ronalda. Portugalsko disponuje silným mančaftem, jež má v každé řadě velice dobré fotbalisty. Ale výkon křídelníka Realu Madrid ovlivňuje týmový projev ze všeho nejvíc – buď je hodně kvalitní (když se Ronaldo trápí), anebo je hvězdný (když Ronaldo září). 

Úkol ubránit Ronalda leží na muži, kterému se doposud na EURU povedlo úplně všechno – Theo Gebre Selassie. Jsem přesvědčen, že ho dovede zdárně splnit; ovšem pouze za cenu omezení podpory ofenzivy. Právě tady může zítra váznout snaha českého týmu o vstřelení gólu; stejně jako ve středu hřiště, kde kvůli poraněné patě zřejmě podruhé za sebou nenastoupí kapitán Tomáš Rosický. Proti Polsku ho trenér Bílek nahradil plzeňským záložníkem Danielem Kolářem a stejná volba se očekává i proti Portugalcům. Já osobně bych ale vytáhl jinou variantu – Vladimíra Daridu. Nelze říci, že Kolář v sobotu zklamal, jenže nic zářného také nepředvedl. Naopak Darida se o šanci přihlásil v přípravných zápasech proti Izraeli a Maďarsku. Hru se v nich pokoušel rozhýbat, nevolil alibistická řešení - což přesně je (především v reprezentaci) vlastnost Koláře. Jediný argument proti eventuálnímu nasazení Daridy je jeho nezkušenost; lidově řečeno se fotbalový lid bojí, aby se „z toho nepo...“.

Tak či tak, rozhodnutí o konečném složení sestavy zůstává na Michalu Bílkovi. Pravděpodobně ničím nepřekvapí („vítězná sestava se nemění“), byť je to, myslím, velká škoda. Na druhou stranu si přiznejme, že výkon proti Polsku byl na současné poměry vskutku excelentní a nálada fotbalové veřejnosti rychle vystoupala na vysokou hladinu. V posledních dvou letech ale pozitivní ovzduší předznamenávalo pád. Snad to tak nedopadne zítra...

EUROpoznatky - díl čtvrtý: Probere se Nizozemsko?

Pouze špetku naděje v závěru; nic víc nepovolili němečtí fotbalisté svým soupeřům z Nizozemska ve středečním zápase skupiny B na mistrovství Evropy. Mario Goméz dostal dvěma zásahy tým trenéra Joachima Löwa do vedení a trápící se Oranjes si s gólovou odpovědí dlouho nevěděli rady. Až Robin van Persie 17 minut před koncem překonal pečlivou obranu Němců, jenže od té doby se skóre již nehnulo. Po prohře 1:2 je Holandsko na pokraji vyřazení – k postupu musí porazit Portugalsko rozdílem dvou branek. Naopak Německu stačí získat v posledním utkání s Dánskem bod, za určitých okolností mohou dokonce i prohrát.

Takovou možnost si ale nikdo u našich západních sousedů nepřipouští. I já jsem na sto procent přesvědčen, že bronzoví medailisté z posledního mistrovství světa se mezi osm nejlepších celků starého kontinentu podívají. Sehraný tým, kvalitní brankář, dobrá hra v úvodních dvou zápasech základní skupiny... a hlavně Mario Goméz! Tak zní důvody, proč se Němci nemusejí obávat Dánů a proč ze dvou střetnutí získali šest bodů.

Všechny tři góly, které významně přispěly ke stoprocentní úspěšnosti, vsítil právě Goméz. Šestadvacetiletý útočník navázal na skvělé výkony v dresu Bayernu a táhne svoji reprezentaci evropským šampionátem. Ve středu proti Nizozemcům se prosadil dvakrát a pokaždé nádherným způsobem: dvacátá čtvrtá minuta – po přesné přihrávce Schweinsteigera se na hranici vápna otočil s míčem a obstřelil Stekelenburga; třicátá osmá minuta – Schweinsteiger opět poslal kolmici do pokutového území a číhající Goméz zakončil k zadní tyči. Nic uspěchaného ani náhodného, nýbrž vědomé a promyšlené kroky. Nutno ale podotknout, že ódy nemohu pět jen na zakončovatele akcí. Za vítězstvím stojí kompletní mančaft.

Mančaft, který považuji za nesmírně vyrovnaný, kompaktní a nebezpečný. Moc se mi líbí, jak Němci hrají. Dnes se nenechali v prvních minutách rozhodit a čekali na vhodnou příležitost i přes to, že jejich soupeř držel míč a téměř k ničemu je nepouštěl. Po získání vedení se šikovně stáhli a v klidu kontrolovali vývoj duelu. Navíc jako turnajoví specialisté půjdou nahoru a dají o sobě ve vyřazovacích bojích výrazně vědět. Nebo ne? Uvidíme. Pro tuto chvíli však opouštíme Německo...

...a přesuneme se k Nizozemcům. Před zahájením EURA jsem je tipoval na finalisty (mimochodem se v něm dle mého subjektivního názoru měli utkat právě s Němci), ovšem dvě prohry v základní skupině jim - a také mně - zkomplikovaly plány. V případě, že neporazí Portugalsko o dva góly a Dánsko zvítězí nad Německem, poletí zpět do Amsterdamu daleko dříve, než si přáli. Jedno pozitivum se ale možná na případném návratu najít dá – je dost pravděpodobné, že po příjezdu domů se konečně shledají s atributami, které si na Ukrajinu nepřivezli a které nutně potřebují pro úspěch – formu obranné čtyřky, pohyb na polovině soupeře a větší produkci střel. Zatím jim zmíněné prvky na turnaji chybí. Najdou je už v neděli v Charkově před zápasem o všechno, nebo se budou předčasně pakovat? Já osobně jsem dost zvědavý. 

EUROpoznatky - díl třetí: Už jen nahoru?

Angličany mám rád; považuji je za sice chladné, ale ve skutečnosti docela sympatické bytosti. Jenže v roce 2012 bych v jejich kůži být nechtěl, přinejmenším jedná-li se o fotbal. Od konce kvalifikace na právě probíhající EURO si musí připadat jako na horské dráze směřující strmě dolů, poslyšte: Wayne Rooney dostal disciplinární trest za nejzbytečnější faul roku (nesmí hrát v prvních dvou zápasech ME), kvůli neshodě s fotbalovou asociací rezignoval trenér Fabio Capello a nakonec přišla vlna zranění těsně před závěrečnou přípravou. Něco mi napovídá, že v Alžbětině zemi se k zahajovacímu zápasu v Doněcku vzhlíželo s mírnými obavami.

Nakonec to tak strašné nebylo. Tým vedený kapitánem Gerrardem remizoval s Francií 1:1 a do základní skupiny nevkročil ani pravou, ale ani levou nohou. Na fotbal se teda chvílemi koukat nedalo a nuda tlačila oči kamkoliv jinam, jen ne na obrazovku televizoru, avšak s ohledem na patálie před mistrovstvím Evropy může být Londýn a okolí spokojen. Nikdy není totiž příjemné měnit trenéra ve chvíli, kdy do vrcholu dvouletého cyklu zbývají čtyři měsíce. Jenže Fabio Capello už (oproti mnohým jiným...) nemá potřebu se držet na svém písečku za každou cenu a v únoru dobrovolně opustil křeslo na lavičce Anglie, jakmile po něm šéfové svazu požadovali odebrání kapitánské pásky Johnu Terrymu.

Kdyby byli bývali funkcionáři tušili reakci Capella, asi by v „kauze Terry“ nevyžadovali rezolutní řešení. Výběr nástupce italského stratéga se pořádně táhl a proces byl dokončen až na počátku května, kdy se do čela národního týmu postavil zkušený kouč Roy Hodgson. Kromě něj se dlouho spekulovalo o manažerovi Tottenhamu Harry Redknappovi, kterého však klub nechtěl uvolnit. Z Hodgsonova příchodu nepanovalo zrovna všeobecné veselí, vždyť před rokem neuspěl v Liverpoolu. Přesto jsem ho neodepisoval – do karet mu hraje, že největší úspěchy kariéry měl spíše s podřadnými týmy.

Přestože to možná zní krutě, právě v takové roli Angličané na ME odjížděli. Zvlášť když z uvedených důvodů chybí Rooney a po náročné sezoně se zranili někteří další původní členové kádru – Gareth Barry, Jack Wilshere nebo Gary Cahill. Při skládání zahajovací jedenáctky tudíž musel Hodgson improvizovat. Z prvního střetnutí proti Francii nelze přesně posoudit, jak se mu dařilo. Pouze občasné záblesky naznačovaly, že by působení Albionu v Polsku a na Ukrajině nemuselo být tolik zlé. Čas od času (zejména v prvním dějství) předvedli ofenzivní hráči pěkný a přímočarý útok – což je účinná zbraň pro týmy hrající ze zabezpečené obrany. S tou si Francouzi nevěděli rady.

Jen škoda pro Anglii, že těch brejků nebylo víc. Remíza 1:1 ale nic nemění na skutečnosti, že skupinu má Hodgsonův mančaft dobře rozehranou. S francouzským favoritem uhrál bod a teď ho čekají duely se Švédskem a s domácí Ukrajinou. V tom s největší pravděpodobností nastoupí i Wayne Rooney. Určitě bude hodně namotivovaný a výrazně svým spoluhráčům pomůže – bude se chtít ukázat a rovněž přesvědčit kritiky, že ho Hodgson nominoval oprávněně. Třeba pak, i s Rooneym v sestavě, pojede anglická horská dráha pouze nahoru.

EUROpoznatky - díl druhý: Dánské překvapení

Již polovina národních týmů má za sebou úvodní zápas na mistrovství Evropy – v pátek jsme viděli drtivou prohru české reprezentace a sobotní večer přinesl duely nejtěžší základní skupiny šampionátu. Gólů sice moc nepadalo, závratný fotbal to v utkáních Nizozemsko-Dánsko a Německo-Portugalsko taky úplně nebyl; ovšem nedá se říci, že by se starý kontinent nudil. Dvě výhry 1:0 znamenají pro Dánsko a Německo nejen tři body, ale i slibný vstup do zápolení o dvě postupová místa.

Zejména Dánové si mohou libovat blahem. Proti jednomu z favoritů turnaje Nizozemcům poctivě bránili, trpělivě čekali na svoji příležitost a nakonec se radovali z jednogólového vítězství. Jasná a především nacvičená taktika jim dnes vyhrála zápas. Kdyby se takto prezentovali v pátek Češi, možná by jejich zápas neskončil tak, jak skončil. I když byl dánský styl defenzivní, dokázali po celých devadesát minut (!) alespoň chvilkami pozlobit obranu soupeře. Zodpovědné vracení se vzad se jim vyplatilo na sto procent, protože Holanďané si až na pár drobných příležitostí nevytvořili žádnou vyloženou šanci. Arjen Robben se sice několikrát snažil o zakončení, jenže jeho střela levou nohou si bránu za cíl ani jednou nevybrala.

Do prostoru mezi třemi tyčemi mířil také Robin van Persie. Útočník Arsenalu a nejlepší střelec Premier League této sezony se však v sobotu večer v Charkově neprosadil. Na závěrečných dvacet minut mu přišel na hřiště pomoci další skvělý forvard – Klaas-Jan Huntelaar, pro změnu kanonýr německé Bundesligy. Dohromady dali za soutěžní ročník 2011/12 ve svých ligách 59 gólů, jenže do dánské branky se netrefil žádný z dvojice. Právě mezi Huntelaarem a van Persiem se nizozemský kouč Bert van Marwijk rozhodoval, když přemýšlel o pozici hrotového útočníka ve své formaci 4-2-3-1. Nakonec si do základní sestavy pro střetnutí se severským soupeřem vybral van Persieho, na což si dravý konkurent Huntelaar v médiích stěžoval. Jeho volání je podle mého ale hodně neoprávněné: i přes stoupající kvalitu německé nejvyšší soutěže se pořád branky trefují snáze v Bundeslize než v Premier League. Na druhou stranu je hodně troufalé, abych jako český fanoušek seriózně porovnával dva světové střelce, když vezmeme v potaz současnou situaci v útoku vlastního národního týmu...

A tím se znovu oklikou dostáváme k Čechům. Vrátím-li se ještě jednou k porovnávání Bílkova týmu s dánským celkem, je pravda, že rozdíl ve kvalitě zřejmě najdeme. Hned několik členů jedenáctky trenéra Olsena hraje anglickou, nizozemskou či francouzskou ligu a jsou velice slušně technicky vybaveni. Ale nedokážu přijmout názor, že by výkonnostní mezera dosahovala až takových výšin, jaké plynou z odlišných výsledků v prvních zápasech. Na reprezentační úrovni totiž polovinu úspěchu tvoří systém. Dánové ho tentokrát skvěle provedli a proti Portugalsku dobrý výkon určitě budou chtít zopakovat.

EUROpoznatky - díl první: Jedna kolmice nestačí

Všechno špatně. Dvěma prostými slovy se dá jednoduše zhodnotit výkon české reprezentace v úvodním zápase mistrovství Evropy proti Rusku. Krutá prohra 1:4, kromě jediné branky v podstatě žádná vyložená šance, chabá defenzivní činnost, nepříliš povedené individuální výkony a také z mého pohledu špatně zvolená taktika – asi takto bych shrnul hlavní body, které vedly k nepovedenému začátku šampionátu.

Nemusíme vůbec diskutovat o nepříjemnosti výsledku. Každá prohra v zahajovacím zápase velkého turnaje bolí a dokáže zamíchat nejen vývojem skupiny, ale i psychikou hráčů. O čtyřech obdržených brankách se už radši zmiňovat nebudu. Na sebevědomí nepřidá ani skutečnost, že Pilařův vstřelený gól byl výsledkem ojedinělé kolmé přihrávky Jaroslava Plašila. Jenže předvedená hra ve zbytku zápasu a taktika nepřizpůsobená soupeři a dané situaci vyvolává pesimistické myšlenky a řečnické otázky: Kam zmizela kombinace (či alespoň její náznak) před pokutovým územím soupeře? Proč ve Wroclawi absentoval v českých barvách pohyb bez míče? Kolik času v přípravě věnoval trenér Bílek sehrávání obrany? A opravdu si někdo z realizačního týmu myslel, že proti skvělému ruskému útoku lze nastoupit bez štítového záložníka s převážně defenzivními úkoly?

Do prvního inkasovaného gólu v patnácté minutě se přitom dalo hovořit o slibném vstupu do utkání. Hrálo se na polovině soupeře, Rosického parta držela míč a hledala cestu k vytvoření první šance. Útočné snahy v sobě ovšem skrývaly velké nebezpečí. Výše popsaná absence defenzivního středopolaře vedla k mezerám mezi stoperskou dvojicí a zbytkem týmu a dopředu sprintující krajní obránci zase dopřávali Rusům prázdná místa na krajích. Ve volných prostorech poté došlo k několika přečíslením a dvě rychlé branky v síti Petra Čecha byly rázem na světě. Kolikrát jsem měl jen za první poločas pocit, že obranná čtveřice spolu hraje poprvé. I když... možná tomu tak opravdu bylo. Podle všeho až den před zápasem se Michal Bílek definitivně rozhodl o obsazení na postech stoperů (Hubník-Sivok). Nejprve totiž holohlavý stratég počítal na pozici středního obránce s Michalem Kadlecem – což dokonce potvrdil v rozhovoru před dvěma týdny – a přesto se ho nakonec rozhodl posunout na kraj. A právě přes Kadlece proudila do vápna většina ruských šancí.

Tolik obrana. Útok si však nevedl o mnoho lépe; řekl bych, že vlastně stejně. Nejprve se za nerozhodného stavu hnali před Malafejeva úplně všichni, ke konci zápasu skoro nikdo. Po celou dobu ale bez pohybu. Před odjezdem na EURO jsem z úst všech členů výběru slýchával o plánech na „pozornou hru zezadu a bleskové protiútoky“. A kdy jindy by tento plán měl býti použit, než když se hraje s nejsilnějším celkem ze skupiny A? Dnes jsme na stopu nějakého brejku čekali marně. Naopak Rusové vždy a za každé situace věděli, kdy, kam a jak si mají naběhnout.

Kritiku si rozhodně reprezentanti se lvem na prsou zaslouží a v sobotních novinách jí bude hodně. Přesto nesmíme věšet hlavy dolů. Čechy stále čekají ještě dva zápasy – v úterý utkání proti Řecku a sobotní střet s domácím Polskem. I dnes se ve Wroclawi ukázalo pár jedinců v dobrém světle. Petr Jiráček před nepochopitelným přesunem na pravé křídlo působil ve středu zálohy (znovu „pouze“ směrem vpřed) dobře a Theo Gebre Selassie si na kraji obrany říká o angažmá ve špičkovém evropském klubu. Za tři dny se k nim ale musí přidat další spoluhráči. Pro úspěch potřebují společně vytvořit více než jen jednu povedenou kolmici...

Už je to tady!

Dlouhé dva roky čekal fotbalový fanoušek na velkou akci a právě nyní se konečně dočkal. Za necelých čtyřiadvacet hodin totiž v Polsku a na Ukrajině začíná mistrovství Evropy. A na rozdíl od světového šampionátu z před dvou let bude mít český příznivec kopané možnost fandit svému národnímu týmu. Všemi podceňovaný celek trenéra Michala Bílka si v baráži vybojoval možnost zúčastnit se jedné z největších sportovních akcí na světě a už zítra ho čeká ve Wroclawi zápas s Ruskem.

Vraťme se ještě krátce k dvouletému kvalifikačnímu cyklu. Česká reprezentace během něj herně nikterak neoslnila, jenže výsledkově svůj úkol splnila do puntíku – ve skupině si zajistila druhé místo za nejlepším týmem planety Španělskem a v baráži proti Černé Hoře postup (zejména díky Petru Čechovi a fotbalistům Plzně) doslova vybojovala. Historie se už nebude ptát na nasimulovanou penaltu Jana Rezka loni ve Skotsku a nevýrazný herní projev předváděný pod trenérem Bílkem. Důležitý bude jen a pouze závěrečný turnaj. Na jeho výsledku bude postaveno hodnocení posledních dvou let.

A už zmiňované první utkání z mého pohledu sehraje nesmírně důležitou roli pro další postup turnajem. Na samém počátku se totiž Petr Čech a spol. postaví papírově nejsilnějšímu týmu z jasně nejlehčí (Rusko, Polsko, Řecko) skupiny šampionátu. Už kvůli faktu, že při losu měl český výběr štěstí, jakým by nepohrdala ani Šípková Růženka, se nepostup do čtvrtfinále rovná neúspěchu. Pokud v prvním duelu Bílkovi svěřenci prohrají, další body se jim budou sbírat těžce: houževnatá řecká obrana bude pro spíše defenzivněji laděné Čechy větší překážkou, než se může zdát, a domácím prostředím vyburcovaní Poláci se budou chtít pořádně předvést. To s remízou nebo dokonce výhrou z prvního zápasu proti Rusům by se dál pokračovalo přece jen snadněji; zvlášť, když i čtyři získané body mohou na postup stačit.

Nejen českým týmem však budeme následující tři týdny živi. Zatímco v „áčku“ všechny účastníky losovací akt potěšil, na skupině B se někdo nahoře pořádně vyřádil. Považte: vicemistři světa z Nizozemska, turnajoví specialisté Němci, Portugalsko s Cristianem Ronaldem a skromné, ale silné Dánsko. Zápasy těchto čtyř celků budou určitě ozdobou základní části turnaje a o napětí v nich nebude nouze. Přesto si ale myslím, že Německo si postup společně s Holandskem pohlídá. Oba dva medailisté z předloňského mistrovství světa disponují kvalitními individualitami a trenéry špičkové úrovně, což je pro celkový úspěch na velkých turnajích rozhodující. Jak reprezentanti našich západních sousedů, tak zástupci země tulipánů spolu hrají již delší dobu pohromadě, a jestli se popasují s přetěžkou skupinou, budou zlobit na EURU až do posledních zápasů.

Dalším významným (možná dokonce nejvýznamnějším) favoritem jsou pochopitelně Španělé. Obhájci titulu mistra Evropy mají znovu kádr složený hlavně z hráčů Barcelony a Realu Madrid – tedy dvou klubů, které v letošní sezoně předváděly nejhezčí fotbal – a s největší pravděpodobností se znovu vydají cestou tiki-taka, tedy cestou pomalého, trpělivého, ale rovněž účinného fotbalu. Stejným způsobem si už vybojovali triumf na EURU před čtyřmi lety i v Jihoafrické republice na MS v roce 2010. Povede k úspěchu i letos? Může i nemusí... Na španělskou kombinaci v barcelonském podání během uplynulé sezony našlo několik soupeřů na klubové úrovni recept v podobě zaparkovaného autobusu před pokutovým územím. Jeden rozdíl by tu ale byl. Nejlepší národní tým světa má na své soupisce pár vysokých hráčů, kteří mohou v závěrech zápasů vyčkávat na centry a překonat urputně bránící protivníky „nouzovým“ způsobem. K něčemu takovému se třeba Barca proti Chelsea v Lize mistrů neodhodlala. Tak či tak, Španělé určitě budou mužstvem, jež na mistrovství dojde hodně daleko.

A můj tip na vítěze? Německo ve finále v Kyjevě porazí Nizozemsko 3:1. Jestli jsem se ve svých prognózách mýlil, nebo ne, ukáží až následující tři týdny. Ať už ale EURO dopadne jakkoliv, hlavně si ho užijte!