Premier League 2016

Obrovským skandálem žije anglický fotbal. Na veřejnost se totiž s ročním předstihem dostala ročenka Premier League za rok 2016. I kolébka kopané má svého Berbra, o výsledcích je předem rozhodnuto a my bychom si měli vážit toho našeho Berbra. Za únik textu z PR oddělení ligy ponese odpovědnost ředitel PR oddělení a také Steve McClaren, protože za všechno špatné v Anglii může Steve McClaren. Text materiálu nabízím v nezměněné podobě:

LEDNOVÉ zpravodajství informuje o odvolání Luise van Gaala, jehož na Old Trafford nahrazuje José Mourinho. Ten podepisuje dlouhodobou smlouvu na 10 let a okamžitě kupuje dva brankáře, pět obránců a řidiče autobusu. Manželka Rafaela Beníteze ve španělském tisku podotýká, že její muž bude muset v Manchesteru v sezoně 2019/20 po Portugalci opět uklízet. Mourinho tak dokupuje čisticí prostředky, gumové rukavice, mop a dalšího brankáře.

V ÚNOROVÉM zápase proti Southamptonu překonává rekord ligy svojí jednadvacátou asistencí v sezoně Mesut Özil. Poslední přihrávku zapisuje po samostatném nájezdu na bránu soupeře, kdy ve vápně místo střely volí šest zasekávaček a tři zidanovky, čímž počká na nabíhajícího Petra Čecha, jenž usměrní Özilův centr do brány a stává se prvním fotbalistou v historii, který dal gól ragbyovou helmou.

V BŘEZNU Chelsea znovu mění trenéra. Guus Hiddink nedokázal aplikovat své pojetí moderní hry, s nímž slavil úspěch v letech 2002, 1998, 1989 a ještě dříve, a nevytáhl Blues ze spodní části tabulky. Pro zachování kontinuity žezlo do konce ročníku postupně přebírají Avram Grant, Luis Felipe Scolari a Roberto di Matteo a společnými silami první ligu udrží.

V noci na čtvrtého DUBNA se o zisku titulu zdá i tomu nejskeptičtějšímu fanouškovi Arsenalu. Po sérii zranění největších opor a nešťastných prohrách s náročnými soupeři (Watford, Sunderland, Norwich) však Kanonýři ztrácejí kontakt s čelem tabulky. Arsene Wenger to přičítá dodržování Financial Fair Play a z uspořených peněz navyšuje kapacitu stadionu o 100 000 míst a s předstihem podepisuje roční smlouvu s Davidem Lafatou.

V KVĚTNU se šampionem stává Tottenham, načež skokově roste cena vajec v řetězci Tesco. V letním přestupovém období se navíc na White Hart Lane vrací Gareth Bale, předseda Daniel Levy proto místo obhajoby titulu hlásí Spurs na atletické závody na olympiádě v Riu, kde zaplní díru po dopujících ruských atletech.

Během ČERVNOVÉHO letního spánku Premier League probíhá ve Francii evropský šampionát. Angličané na velkém turnaji zase selhali a vypadávají; v základní skupině je překvapila rychlost Garetha Balea, účes Marka Hamšíka a Rusko.

Další velký obchod probíhá v ČERVENCI. Cena televizních práv stoupla na závratných 500 miliard. Miroslav Kalousek z toho viní Andreje Babiše, ostatní to považují za přemrštěnou částku a hovoří o nejlepším sportovním marketingu na světě. „Kvalita ligy částce neodpovídá,“ reaguje Tomáš Ujfaluši.

SRPEN znamená opětovné roztočení fotbalového kolotoče. Manchesteru City se ujímá Pep Guardiola, který Brity obohacuje o tiki-taku a zvyšuje průměr přihrávek po zemi o sto padesát. Stoperská dvojice Otamendi-Mangala je minulostí, vedle uzdraveného Vincenta Kompanyho nastupuje jeden z osmi středních záložníků v sestavě David Silva. Přes hlasitou kritiku ale Guardiola vyhrává všechny zápasy a vede tabulku.

Po loňských hodech Leicester během ZÁŘÍ stále nezískal svůj první bod v roce 2016. Úspěšnost se bude cyklicky opakovat, a Lišky proto pokaždé skončí uprostřed tabulky, což bude pokaždé považováno za úspěch. Na lavičku se vrací Nigel Pearson a své úvodní setkání s novináři pořádá v pavilonu ptactva v zoologické zahradě.

Romelu Lukaku střílí v ŘÍJNU svůj 100. gól v Premier League. Po narážečce ve vlastním pokutovém území se vydal dopředu, cestou zbořil svého spoluhráče, tři protihráče, Velkou čínskou zeď a stíhačku F-16, připravil si míč na zakončení a ranou do šibenice protrhl síť. Everton přesto prohrál trefou v poslední minutě.

Na konci LISTOPADU je zřejmé, že všichni angličtí zástupci vypadnou z Ligy mistrů po základních skupinách. Koeficient klesá a fanoušci se na jaře se chystají hromadně fandit Stoke City v jízdě za vítězstvím v Evropské lize.

Na Boxing Day, tedy v PROSINCI, konečně dochází k rekonstrukci Anfield Road. Poslední zápas sehrává Liverpool s Bournemouthem. Za stavu 7:7 se jde do nastavení, nejprve se trefují hosté, načež Eddie Howe lehce cukne koutky a mění grimasu v obličeji. Vyrovnávací gól těsně před závěrečným hvizdem ale mocně oslavuje Jürgen Klopp – skáče, máchá pěstmi a krátce poté není po stadionu ani památky. Po remíze 8:8 se proto přistupuje ke stavbě nového, většího stánku.

PS: Hodně zážitků s Premier League a šťastný rok 2016!

Svět se ptá: ano, nebo ne? A to je špatně

Nejen já mám poslední dobou pocit, že se toho kolem nás motá docela dost. Na jedné straně události spolu úzce související: migrační krize, přebyrokratizovaná Evropská unie, potíže jednotné měny. Ale také vánoční poselství (i když provokace by byl možná přesnější termín) českého prezidenta, zákaz kouření v restauracích nebo elektronická evidence tržeb.

Všechny žhavé otázky dnešní doby a především způsob jejich řešení ve mně probouzejí nebezpečný dojem, že lidé na složité rébusy hledají jednoznačné odpovědi – ANO, či NE. Tápeme, na jakou stranu se přiklonit, s pocitem, že svět okolo nás může mít jen dvě barvy. Černou, nebo bílou. V diskusích, ať už kdekoli na ulici, s přáteli či na internetu, létají gesta; média a sociologové vytvářejí ankety; svolávají se demonstrace.

Zatímco někteří občané mají strach z přílivu uprchlíků, organizace ISIS a Vladimíra Putina, já bych se na zlomu letopočtů strachoval o vzrůstající rozdělení společnosti. Máme to štěstí a žijeme v demokracii. Na ideální planetě bychom všichni táhli za jeden správný provaz. Víme, že tak lidstvo nefunguje, a potřebujeme pluralitu názorů, plodnou diskusi a konfrontaci v rámci slušnosti. Možná i pod vlivem české, tedy specifické minulosti jsme to však uchopili za špatný konec.

Názory zachází do extrémů, zbytečně mezi sebou stavíme nepřekonatelné bariéry a eskalujeme nepřátelství. Ochrana hranic, role Bruselu ve správě státu a vojenská akce na Blízkém východě jsou aktuální problémy, jež se ovšem dají vyřešit. Jenže nepomůže ani ANO, ani NE; nelze jednoznačně stanovit, zdali přijmout běžence, či odmítnout, jestli vystoupit z EU, nebo být ryze proevropský a jestli intervenovat. Rázné stanovisko sice jedinci získá kladné body u stoupenců, ale zároveň vykope příkop na straně druhé.

Každý hledá svoji roli, svůj postoj a svůj vzor. Češi si zvykli na prezidenta sjednotitele, ať už pozitivního (Masaryk, Havel) nebo toho, kdo sjednocoval možností hromadně se mu vysmát (1948-1989). Miloš Zeman nesjednocuje, protože hned ze dvou důvodů vlastně nemůže: bojuje o hlasy voličů a jmenuje se Miloš Zeman. Kdybychom teď hledali prezidenta sjednotitele, nenajdeme ho. A když ho najdeme, nezvolíme ho.

V našich luzích a hájích chybí osobnost, jež by inspirovala a dala naději. Výrazně se profilují jen ti vyhrocení, mezi nimiž chybí respekt. Ti uprostřed nemají takovou váhu anebo nejsou tolik výrazní. Mezi lidmi proto zeje v klíčových otázkách propast; trochu vlastní vinou a trochu vlivem okolí nejsme otevřeni argumentům. Stačí se občas uvolit ke kompromisu. Právoplatnou možnost vyjádřit následný nesouhlas máme ve volbách, nicméně účast je sotva dvoutřetinová. Možná kvůli znechucení z politiků, možná kvůli pocitu bezmoci. Nevytváříme si jej ale hledáním příliš jednostranných postojů tak trošku sami?

Místo ANO/NE chci širší nabídku vyjádření. Nabídnout azylovou pomoc jen těm, kteří to opravdu potřebují, zůstat v Evropské Unii, jež bude akceschopná a bude podporovat hospodářství a ne byrokracii, a fungující společnou měnu s jasně danými pravidly pro všechny. Část obyvatelstva má falešný pocit, že se odněkud valí nebezpečí a že se po nás chce razantní příklon tam, či jinam. Otevřít, podpořit, souhlasit.

Ve sportovním zápase vítězí jedno družstvo, a když skončí remízou, je to krapet nuda a oba týmy spíše přešlapují na místě. Jenže společnost nehraje žádnou ligu a snad v příštím roce vyrazí dopředu s kritičtějším myšlením, potlačeným radikalismem a pozitivním myšlením. Plichty totiž nemá nikdo rád a přes všechny obavy na tom nejsme zase tak špatně.

Jen jeden jediný

Nevyzradím žádné velké tajemství, když napíšu, že čeští fotbalisté v Evropě jaksi ztrácejí svůj někdejší lesk. Svým kolegům se však nenápadně, ale přesto výrazným způsobem vymyká Vladimír Darida. Pětadvacetiletý záložník totiž jako jeden z hrstky legionářů prožil báječný podzim a ke sváteční tabuli usedne coby důležitý hráč třetího týmu německé ligy.

A takových jmen Česko opravdu moc nemá. Dřívější generace obdivovaly vícero úspěšných krajánků, kteří se zároveň starali o reprezentační úspěchy. Současnému nároďáku se sice poslední kvalifikace zdařila, a není proto důvod k pesimistické antireklamě na tuzemskou kopanou. Bezpochyby bychom si ale přáli sledovat atraktivní Premier League a ofenzivní Bundesligu s českými hráči v akci.

Snad jen samostatný článek, nebo dokonce obsáhlá studie nám lépe vysvětlí, proč naděje jako Kadlec, Kadeřábek, Hloušek, Kozák, Vydra a další spíše paběrkují. Jenže o to více si važme, že máme alespoň jednoho Vladimíra Daridu. Aktuální rozpoložení středopolaře Herthy Berlín popisují statistiky za 17 odehraných kol: 3 góly, 2 asistence a 218 naběhaných kilometrů (průměrně tedy bezmála 13 na zápas). Už první dvě čísla jsou zajímavá, to poslední pak napříč Německem doslova nemá konkurenci.

Největším vytrvalcem Bundesligy se Darida stal na pozici podhrotového záložníka, hrajícího téměř po boku útočníka. Mimo potřebné ofenzivní aktivity, kterou předvedl třeba v posledním zápase kalendářního roku proti Mohuči vstřeleným gólem, se příkladně vrací a vybojuje spoustu míčů. Spokojenost s výkony sokolovského rodáka nedávno vyjádřil i generální manažer berlínského celku Michael Preetz, jenž Čecha označil za „srdce a plíce“ hry.

Jeden podzim ale jaro nedělá a Daridu po zimní přestávce čeká ještě těžší úkol, tedy potvrdit aktuální formu a odstranit nedostatky. Na místě desítky mu přeci jen chybí více kreativity. Její nedostatek sice kompenzuje obětavým pohybem, ale při otevírání obrany soupeřů se vyžaduje více nápaditosti a geniálních řešení. Tímto směrem uvažujme i vzhledem k mistrovství Evropy, kde by při možné absenci Tomáše Rosického, u nějž jeden zkrátka nikdy neví, mohl právě on v dresu reprezentace zaujmout klíčovou roli.

Před francouzským šampionátem nicméně Darida nejprve sehraje jarní část německé soutěže. A pokud bude nadále zářit, jen potvrdí, že jeho kariéra se zatím vyvíjí správným směrem. Šel postupnými kroky; z Plzně se vydal do Freiburgu, kde si udělal slušné jméno, a letos v létě se na jeho stranu jako odměna za pracovitost přiklonilo štěstí. Přestoupil do mužstva, jež je na vzestupu a touží po evropských pohárech. Vladimíra Daridu tak v roce 2016 čeká náročná jízda a každý český příznivec by mu měl přát úspěšný cíl. Nejen s ohledem na Euro, ale i proto, že takových Daridů teď prostě moc nemáme. Kéž by do budoucna nezůstal v dobývání nejlepších evropských hřišť mezi Čechy takřka sám.

(Zdroj foto: ESPN, sport.cz)

Z nebe Fed Cup nespadl

Přesně před týdnem se Česko ponořilo do tenisového šílenství. Čtveřice hráček upoutala k obrazovkám velkou část národa a užívala si jeho nebetyčnou podporu. I díky ní triumfoval tým kapitána Pály ve Fed Cupu již počtvrté za posledních pět let a vzhledem k okolnostem může tato jedinečná dominance pokračovat i nadále. Zvlášť když uvážíme sílu současné generace a nastavený systém, jež je příčinou obrovských úspěchů.

Hlavní postavou strhujícího finálového souboje proti Ruskám byla „ranařka“ Karolína Plíšková. Za stavu 1:2 se v neděli odpoledne zasloužila o oba rozhodující body a zajistila zisk trofeje, jež má ve světě nemalou prestiž. Společně s Plíškovou se na listině vítězek objeví hned dalších šest tenistek, které letos zasáhly do týmové soutěže. Právě vyrovnanost hráček vysvětluje kvarteto titulů a zároveň představuje příslib do let budoucích. Časem se sice může stát, že se tak nějak přirozeně vytratí motivace; ale o její hladinu by se měla starat široká konkurence a rovněž dorůstající mladé hráčky.

Bílému sportu zkrátka nyní nahrává spousta faktorů a je třeba si uvědomit – v přílivu euforie se na to totiž trochu zapomíná -, že nadvláda ve Fed Cupu a počet českých zástupkyň ve stovce světového žebříčku (aktuálně sedm) nespadly jen tak z nebe! Stěžujeme si, že se naši fotbalisté neprosazují v nejlepších evropských ligách; naříkáme, že v hokeji se nevyrovnáme Švédům a Finům. V tenise naopak dokážeme vychovávat osobnosti světové špičky, a to se jedná o populární a globálně rozšířenou hru. Funguje model národních tenisových center, do nichž se rekrutují ti nejtalentovanější, a neexistují (nebo o nich alespoň nevíme) rozsáhlé korupční skandály.

Mějme však na paměti, že fotbal a hokej rovněž zažily epochu, kdy i desetimilionová země byla schopna konkurovat velmocem. Naganem 98 a Portugalskem 04 se ovšem národ nechal tak trochu opít a zapomínal na budoucnost. Sport se neustále posouvá kupředu: zjišťují se nové poznatky, odstraňují nejdrobnější chyby a využívají moderní technologie. Právě tady selhaly, zejména směrem k mládeži, dva nejpopulárnější české sporty. Doufejme, že tenis jde dalším vítězstvím naproti a nečeká na dary z nebes.

(Zdroj foto: www.fedcup.com)

Nová mise Jürgena Kloppa

Kdysi šlo o velikána anglického a evropského fotbalu; jenže co bylo, už není a Liverpool FC v poslední době na slávu spíše vzpomíná. Ligu vyhráli The Reds naposledy před čtvrtstoletím a od památného triumfu v Lize mistrů uplynulo rovných deset let, během nichž se klub radoval pouze ze zisku národního a ligového poháru. Ambice amerických majitelů jsou nepochybně větší, ale realita posledních sezón vypadá poněkud jinak: posilám za miliardy se odborníci spíše smějí a čelo Premier League obsadili jiní zájemci. Nedávno však skepse během pár hodin vyprchala. Stačilo jediné – na trenérský post přišel muž, který prokázal, že umí stvořit fungující mašinu.

Ale aby bylo jasno, návrat na vrchol nepřijde s mávnutím pověstného kouzelného proutku. Jürgen Klopp sice prokázal své kvality nejprve v Mohuči a poté v Dortmundu, a z logiky věci by tak úspěch měl přijít i na Britských ostrovech; nicméně metody osmačtyřicetiletého Němce přirozeně nezačnou fungovat hned. Důležité veličiny má však nakloněny na svoji stranu: fanoušci si místo Brendana Rodgerse, který se na lavičce už spíše pouze trápil, přáli právě Kloppa; situace, v níž se klub z Anfield Road nachází, navíc v několika ohledech připomíná stav Borussie před sedmi lety – pochmurná nálada jinak fanatických příznivců a hlavně tak trochu zašlá sláva.

Jen pro připomenutí; po dvou zahřívacích ročnících Klopp Bundesligu doslova převlékl do žlutočerného. Dvakrát po sobě dovedl tým k titulu, v roce 2013 pak dokráčel do finále Ligy mistrů. Cíle Liverpoolu pro následující období jsou tak jasně dané. Právě velká očekávání ale představují jednu z nastražených překážek, s nimiž se musí charismatický manažer poprat. Vždyť anglická liga má oproti jiným specifická úskalí – tradičně plyne bez vánoční přestávky, těch opravdu špičkových týmů nabízí přece jen více než Německo a navíc zde vládnou nejlepší trenéři světa jako Mourinho, van Gaal a od příštího léta možná také Guardiola. Oblíbený Kloppo se pochopitelně snaží tužby všude možně krotit a žádá o trpělivost, ale ruku v ruce s tím si před sebe nakládá náročné úkoly.

Kromě výher chce totiž bavit atraktivním fotbalem a upoutat oči diváků k trávníku heroickým představením svých svěřenců. Hráčské typy pro jím vyznávaný styl – rychlý, běhavý a postavený na rychlém přechodu do útoku – vypadají na první pohled slibně. Brazilec Coutinho by mohl posloužit jako tvůrce hry a útočný potenciál trojice Benteke, Sturridge, Origi vyhovuje výše zmíněným požadavkům. Klopp byl navíc ujištěn, že dostane odpovídající kontrolu nad přestupy, a kádr tak ještě upraví k obrazu svému.

První příznaky změn se objevily už při jeho trenérské premiéře, přestože při remíze 0:0 na hřišti Tottenhamu řada věcí logicky drhla a fotbal nebyl extra k pokoukání. Leccos slibného ovšem naznačuje zajímavá statistika, jež říká, že Liverpool byl v zápase devátého kola prvním týmem, který letos překonal Spurs v součtu naběhaných kilometrů za zápas. Jürgen Klopp zkrátka zase začal vyučovat „svůj“ fotbal – dynamický, atraktivní a na konci právě započnuté mise ideálně zároveň vítězný.

Vive le Tour!

Průměrný jedinec stráví dnešní odpoledne v tradičním červencovém duchu. Vzduchem zavane letní pohoda závěru týdne a odpočívat se bude na sto a jeden způsobů. Skupina 160 chlapíků ale prožije zcela jinou kratochvíli. Po 3 360 kilometrech a 21 dnech v sedle se peloton závodníků sveze po pařížském bulváru Champs-Élysées a ukončí 102. ročník Tour de France. S přihlédnutím k faktu, že bych měl problém ujet takovou štreku za tři týdny autem, si i ten poslední dobrodruh v pořadí zaslouží uznání za skvělý sportovní výkon.

Takového jsou totiž schopni jen borci obdařeni tvrdým tréninkem a nezdolnou vůlí. A na jejich počest se sluší utratit pár slov o této skvělé podívané. Tak trochu i proto, že od gauče rozumy padají samy; ale především kvůli neuvěřitelné přitažlivosti nejslavnějšího cyklistického závodu světa. Není náhoda, že od roku 1903 jeho konání zabránily pouze světové války; v ostatních letech Stará dáma vyplňovala svoji kroniku strhujícími příběhy (pravda, našlo by se i několik negativních) a sportovními zážitky. Letošní ročník nezůstal pozadu - ale o konkrétních jménech až o něco později…

Fanoušky totiž k obrazovkám nepoutá jen sport. Dlouhé etapy znamenají dlouhé přenosy - a při vší úctě, sledovat desítky minut v kuse pouze točící se galusky a kmitající stehna by mohlo vyvolat minimálně bolesti hlavy. A tak významnou roli hraje estetická podoba vysílání. Tady mají jednotlivé francouzské regiony a departementy co nabídnout. V rovinatých pasážích obdivujete nespočet zámků a hradů, Pyreneje a Alpy zase skrývají přírodní krásy první kategorie. Navíc si jako příležitostný hobby cyklista představujete, jaké by to bylo projet si tu či onu část Francie. Jen musíte zapomenout na jednu drobnost: totiž že úsek, který peloton prorazí za pět hodin, vám zabere plus minus dva dny.

Najmě pak ve velehorách, jimiž se musí sportovní hrdinové protrpět. Jmenujme Col du Tourmalet, Alpe d’Huez nebo třeba Col de la Croix de Fer, okolo něhož se letos jelo hned třikrát, a pak mnohé další – všechno vrcholky mající okolo 2000 výškových metrů. Horské dojezdy dělají závod, právě zde se odehrávají atraktivní souboje o žlutý dres pro celkového vítěze a na nejslavnější kopce se každoročně vydá fandit až milion nadšenců.

Přes výše uvedené se však o letošním vítězi rozhodlo paradoxně spíše v nížinách. Celkově druhý Nairo Quintana totiž v konečném účtování ztratí minutu a dvanáct sekund. Při pohledu zpět tento Kolumbijec uzná, že o drahocenný čas (přesně o minutu a půl) přišel v nevyzpytatelné rovinaté etapě krátce po startu klání. Jak známo, minulost neovlivníš, a z triumfu se tak bude radovat Chris Froome ze stáje Sky. Právě od zmíněné Quintanovy příhody měl třicetiletý Brit poměrně výrazný náskok před svými soupeři, a tak se s hodně velkou intenzitou a ne zrovna v dobrém hovořilo doslova o dominanci jednoho týmu, potažmo jediného cyklisty. V alpských přejezdech ovšem slabší chvilky neminuly ani Frooma. Četné ataky ostatních ale odrazil, v součtu dosáhl nejlepšího času, a škarohlídi by proto o jeho prvenství neměli pochybovat.

Sky se tak v šesté sezoně fungování raduje z již třetí výhry na Tour. Musím se přiznat, že projekt manažera Brailsforda je mi v lecčems sympatický. Úspěchy jsou postaveny na progresivním, vědeckém přístupu k cyklistice. Průběžně se testují nové materiály a vybavení, jezdci mají tréninkový program postavený na míru a důkladně se dbá na veškeré detaily, jež v konečném důsledku významně spolurozhodují. Přesto nastal moment, kdy se situace zdaleka nevyvíjela podle anglického plánu. Je to logické, protože ani bezedný balík peněz (podle serveru BBC se rozpočet pohybuje okolo miliardy korun) vám z lidí roboty neudělá.

V devatenáctém, předposledním alpském, dějství postihl lídra Frooma drobný defekt a přesně v ten moment zaútočil ve stoupání obhájce maillot jaune Vincenzo Nibali. Poškozenému se takové počínání nelíbilo a v cíli se hlasitě do svého soupeře opřel; jenže jaksi zapomněl, že dnes už tak trochu závodí i technika. Zvláště pak v jeho týmu, kde investují do vývoje různých vymožeností miliony.

Nibali ale pro Frooma zas takové nebezpečí neznamenal, a Brit si dnes se svými domestiky, jak velí tradice, ještě před příjezdem do centra hlavního města vychutná skleničku šampaňského. Týmoví kolegové novopečeného šampiona si poděkování prokazatelně vysloužili – ač se to nezdá, špičková silniční cyklistika je v podstatě týmový sport a lídři jednotlivých formací by se bez pomocníků zkrátka neobešli. Nás může těšit, že bublinky okusí i Leopold König. Češi vůbec byli v letošním ročníku hodně vidět – Roman Kreuziger coby spolujezdec celkově pátého Alberta Contadora, Jan Bárta jako pravý bojovník v únicích a Zdeněk Štybar dokonce v pozici etapového vítěze. I kvůli nim se vyplatí sledovat tento neobyčejný podnik.

Obrovský kolotoč vpodvečer dotočí svůj poslední okruh a šťastní sportovci pravděpodobně vymění sedla za luxus vlastní postele. Pod značkou Staré dámy nabídli jako každý rok mnoho ke koukání. Jedinečnosti a vzrušení není ve sportu nikdy dost. A tak – jestli to bude jen trochu možné – strávím příští rok alespoň část července zase u televize.

Vive le Tour! 

(Zdroj foto: wikipedia.com, talksport.com, alpedhuez.com)

Změna je Sparta

V současných dnech stoupá libido českých fotbalových fanoušků vzhůru stejným tempem jako rtuť teploměrů v parných červencových dnech. Důvod? Po zdánlivě nekonečně dlouhé letní přestávce se opět blíží období, kdy se budou fotbalisté prohánět po českých stadionech a snažit se upoutat spoustou branek, zajímavými situacemi a strhujícími příběhy. Už v pátek se rozbíhá Synot liga a i přes občasné výhrady se na její začátek velká část publika těší. Jak to tradičně bývá, zprvu si budeme muset zvyknout na několik změn.

O nové prvky není nouze třeba v rudé části hlavního města. Již v průběhu jara nahradil Vítězslava Lavičku na trenérském postu Zdeněk Ščasný. Důvody odvolání oblíbeného trenéra byly jasné: druhá místa, rozpačité působení na evropské scéně a skomírající herní projev na Spartě ke spokojenosti prostě nestačí. Příchozí kouč náročnou misi získat v omezeném počtu utkání mistrovský titul nesplnil, ale důvěru pro nadcházející sezonu dostal. Ve finišujícím přípravném období pak Letnou pod jeho vedením táhl silný průvan s jediným cílem: vytáhnout historicky nejúspěšnější tuzemský klub zpět na čelo ligového pelotonu.

Jako nejzajímavější se jeví přechod na nové herní rozestavení. Místo tradičního modelu 4-5-1 (v různých numerických modifikacích) se fotbalisté na hřišti staví do formace 3-5-2. Zatímco v Evropě i ve světě se tříobráncový systém u některých celků (alespoň jako jedna z variant) vyskytuje či vyskytoval – Juventus, Liverpool, Bayern Mnichov, reprezentace Chile – v Česku se o něj v posledních letech pokoušel jen trenér Kotal ve Zbrojovce Brno. Jako vše hmotné i nehmotné má tato taktická varianta své pro a proti a až ostrá střetnutí ukáží, zdali s ním tým prorazí.

První prověrky ale naznačují, že jistý posun vpřed se na obzoru přeci jen rýsuje. Přestože na přípravné zápasy během letních kempů musíme pohlížet vždy s jistou rezervou, ve hře lze zpozorovat prvky, jež především v minulé sezoně zoufale chyběly. Nový herní styl přináší především větší variabilitu v ofenzivě. Dvojice útočníků – při zranění Davida Lafaty nastupovali většinou Ladislav Krejčí a slibná posila Marco Paixao – společně s křídelními beky zaměstnávají soupeře četnými náběhy za obranu a do pokutového území; větší volnost na podhrotové pozici pasuje Bořku Dočkalovi. Důležitou částí herního plánu se stává také vysoký, agresivní presink.

Zatímco střílení gólů a tvorba šancí Spartě docela klape, trenér Ščasný vyjadřuje nespokojenost s obrannou hrou na vlastní polovině. Součinnost tří obránců v jakémkoli složení nebyla v přátelácích ideální. Hráči jsou v číselném rozdělení 3-5-2 často nuceni bránit jeden na jednoho bez vzájemného zajišťování, a každá chyba je tak bolestná a viditelná. Jaká trojice bude nakonec nastupovat, ví kromě realizačního týmu už jen hvězdy. Nejslibněji se na tomto postu v přípravě dařilo paradoxně povoláním záložníkovi Lukáši Marečkovi.

V ostrém tempu mistrovských utkání ale mohou veškeré dojmy a předpoklady z předsezónních testů jít stranou. Oproti uplynulému období má nicméně současná Sparta jednu výhodu: pokud dojde k poklesu formu či zraněním, šířka hráčského kádru nabízí alespoň papírově daleko více náhradních možností. Směrem ven se vydali pouze Pavel Kadeřábek a jarní host Václav Kadlec, novými tvářemi jsou zmiňovaný Portugalec Paixao, další útočníci Fatai a Litsingi a krajní obránci Markus Steinhöfer a Martin Frýdek. Z hostování se navíc vrátil Josef Hušbauer a blízko angažmá je i stoper Ondřej Mazuch.

Právě nedostatečnou šíři soupisky hlasitě kritizoval kouč Ščasný po svém příchodu. Je patrné, že jeho slova byla vedením klubu vyslyšena. Nyní už záleží pouze na trenérovi a jeho týmu, jak bude sezona úspěšná. Kromě mistrovského titulu bude Sparta bojovat i o postup do základní skupiny Ligy mistů. Letos vede cesta přes takzvanou nemistrovskou fázi kvalifikace: první překážkou bude CSKA Moskva – náročný, ale hratelný celek. Příští týden tak všechny provedené změny čeká ostrá zkouška. Přinesou úspěch?

(Zdroj foto: lidovky.cz, isport.blesk.cz)

GLOSA: Může být i lépe

Fotbalová sezona se kvapem řítí do cílové rovinky. Než se definitivně rozdělí ligové primáty v jednotlivých zemích, o slovo se na pár dní přihlásily národní týmy a s nimi další fáze evropské kvalifikace. Fanoušek české kopané tak měl o zábavu postaráno, jeho čirá radost však byla jaksi podušena.

Domácí mistrovství Evropy se blíží hráčům do jednadvaceti let. Vzhledem k hostitelství šampionátu jsou očekávání obrovská. O úspěch na pořadatelském poli nemám obavy, tam si Češi až na výjimky dokáží poradit. Vyhlídky na fotbalovou parádu ale tak blyštivě nezáří: za posledních dvanáct měsíců lvíčata sehrála sedm přípravných utkání, v nichž vyhrála pouze jednou. Páteční zápas s Angličany rozpačité dojmy jen potvrdil. Prohra o gól by tolik nevadila, nebýt mizerného herního projevu na hřišti. Matěj Vydra čekal na hrotu na kloudnou přihrávku (či aspoň její náznak) marně, aktivní Jiří Skalák si zase nevěděl rady s centry. Ostatní hráči toho příliš nevymysleli. Je správné, že kouč Dovalil volí v přípravě kvalitní soupeře; vždyť právě s takovými se za pár týdnů v Praze jeho mužstvo utká. Srovnání s nejlepšími ale ukazuje, že s ambicemi by se mělo postupovat opatrně. V červnu se rád nechám příjemně překvapit lepším výkonem, tento bezkrevný totiž proti nabité konkurenci nemá šanci.

Reprezentační „áčko“ o den později přivítalo v Edenu Lotyšsko. Po úžasném vstupu do kvalifikační skupiny se předpokládala lehká šichta, o to nepříjemnější bylo prozření po závěrečném hvizdu. Ztráta dvou bodů přišla v momentě, kdy Vrbova parta nastupovala k výraznému trháku před favority z Nizozemska a Turecka. Výsledku 1:1 se ale nikdo příliš divit nemůže. Statní hosté se vytasili s typickými zbraněmi outsiderů – poctivou a bojovnou defenzivou a pokusy o protiútoky. Na těchto atributech si Češi vylámali zuby. Pavlu Vrbovi se nedá upřít kus práce, jež s reprezentací dosud vykonal. Tentokrát se ale slůvkům kritiky na jeho adresu nelze vyhnout. I přes několikerá vyjádření, že výběr sestavy ovlivňuje hlavně aktuální forma, trenéři (se slovy, že „na podzim to fungovalo“) nasadili křídelníka Ladislava Krejčího. Jeho někdejší výkonnost pravděpodobně zamrzla někde u vánočního stromečku, o čemž svědčí prudký vzrůst české aktivity po příchodu Václava Pilaře na jeho pozici. O zbylých členech ofenzivy, vyjma kapitána Rosického, platí plus minus to samé. Že by se zahajovací jedenáctka kteréhokoliv národního týmu měla opírat především o fotbalisty, jimž se aktuálně daří, svědčí i případ Thea Gebre Selassieho. Kdysi po zásluze opomíjený náhradník začal v dresu Werderu Brémy pravidelně nastupovat a proti Lotyšsku se vynikajícím výkonem zasloužil alespoň o remízu. Ta rozhodně neznamená konec světa, 13 bodů po pěti zápasech stále značí jízdu nad plán.

Nad plán bezpochyby jede i David Lafata. Byť to trvalo dlouho, útočník pražské Sparty vystoupil na vrchol své kariéry. Loni se ve svých dvaatřiceti letech Lafata dočkal prvního mistrovského titulu a místa v kabině reprezentace, letos přišlo výrazné individuální ocenění. Fotbalistou roku se nestáváte každý den, a přestože smyslem fotbalu zůstává kolektivní úspěch, tato trofej rozhodně potěší. Vzhledem k přínosu (střeleckému i hernímu) pro svůj tým si David Lafata cenu jednoznačně zaslouží. Na druhou stranu anketa i vzhledem k poněkud monotónnímu seznamu minulých vítězů tak trošku odkazuje na ono „mezi slepými…“. Naše země by totiž s ohledem na svoji sportovní i fotbalovou historii měla mít alespoň jednoho zástupce, který se pravidelně prosazuje v některé ze zahraničních soutěží. Takový není, a tak se nejlepším českým hráčem roku 2014 stal – opakuji, po zásluze – nejlepší hráč domácí ligy.

Reklama na fungující klub

Není to tak dávno, co se v souvislosti s anglickým fotbalem hojně užívalo termínu Big Four, Velká čtyřka. Na počátku nového milénia se Arsenal, Chelsea, Liverpool a Manchester United střídaly na čelních pozicích, reprezentovaly v Lize mistrů a jejich vzájemné duely vždy přinášely obrovská očekávání. Jenže jak to tak bývá, časy se mění. Po celém světě se fotbal vyrovnává a ani Ostrovy nezůstaly výjimkou.

Nejvýraznějším narušitelem hegemonie se stal Manchester City. O jeho cestě na vrchol se toho namluvilo dost a dost; pumpované peníze – ať už je jejich původ jakýkoli – úspěch ve většině případů přinesou. Komu je taková cesta sympatická, nechť kohoutek plný peněz schová za pojem projekt. Proti gustu… Existuje však i jiný způsob, jiný směr. Zajímavý příběh vypráví klub z jihu Anglie, ve městě s dvě stě padesáti tisíci obyvateli sídlící Southampton Football Club.

Příležitostný divák asi historii tohoto oddílu spatra znát nebude, jedinou opravdu významnou získanou trofejí zůstává od roku 1976 domácí pohár. Současný stav věcí by ale přeci jen jistou pozornost vyvolat mohl. Po dvaadvaceti odehraných kolech Premier League totiž Saints trůní s mírným náskokem na třetí pozici. Můžeme jen spekulovat, zdali se příznivé příčky podaří udržet a kde nakonec tým v květnu ročník ukončí. Jak ale drobný náhled do pozadí naznačuje, za tímto klubem se skrývá daleko více než jen aktuální výtečné výsledky, atraktivní fotbal a skalpy silných mužstev. Současná sláva je totiž podložena dlouhodobou, trpělivou, koncepční a entuziastickou prací, přesně v duchu 129 let dlouhé historie fotbalového klubu.

Stačí zapátrat v paměti na titulky a zprávy z loňského léta. Po úvodní, spíše záchranářské sezoně se Svatým podařilo proniknout do první poloviny tabulky, konkrétně na osmé místo. Výrazné osobnosti mužstva přirozeně nemohly uniknout zájmu konkurentů, a tak se postupně manažer Pochettino pakoval ke Spurs, osa mužstva Lovren-Lallana-Lambert se stěhovala na Anfield Road, talent Luke Shaw neodolal nabídce United a Calum Chambers zamířil do Arsenalu. O několik řádek níže popíšu, proč zrovna Southampton dokázal prodat nadějné (a vyjma Lovrena zároveň domácí) fotbalisty za celkem dvaadevadesát milionů liber. Tehdy ale jakási obchodní strategie fanoušky moc nezajímala a ani příznivec s diagnózou optimista by si nevsadil na další úspěšnou sezonu.

V období silných turbulencí přišel na post manažera Holanďan Ronald Koeman, od nějž se příliš trenérských zázraků zrovna nečekalo. Krátce po převzetí žezla na Twitteru sdílel dnes už legendární obrázek tréninkového pažitu, na němž kromě fotbalistů vůbec nic nechybělo. Záhy byl doplněn i hráčský materiál – dorazili hrotový útočník Graziano Pelle a tvořivý Dušan Tadič, k týmu se připojili také gólman Forster, Shane Long, Florin Gardos, Sadio Mané a coby hosté Toby Alderwireld a Ryan Bertrand. Obměnu kádru završil Southampton s plusovou finanční bilancí a především s obrovským odhodláním navázat na líbivé výkony a příznivé výsledky. Dosavadní vývoj naznačuje, že se nucená rekonstrukce vyvedla. Posily se v soutěži chytily velice slušně, hodnocení Koemanových kvalit si nechme na delší časový úsek. Vylepšení loňského umístění každopádně potvrdí, že se s odchodem klíčových jmen povedlo vypořádat.

Šéf klubu Ralph Krueger zdůrazňuje, že během loňského léta bylo důležité mít předem připravený plán, jak postupovat. Koneckonců přestupové období rozhodně neznamenalo pro organizaci první krizový stav, jakým si musela projít. Za pět měsíců tomu bude deset let ode dne, kdy tradiční celek poprvé po sedmadvaceti letech opustil nejvyšší soutěž. Namísto rychlé cesty zpět se kvapem navalovaly další a další potíže. Přestože značný příjem zajišťoval prodej vlastních odchovanců, peněz nebylo nazbyt, což v dubnu 2009 vyústilo v přechod do administrace a pád až do třetí ligy. Teprve v této fázi se rozsvítil první záblesk naděje. Southamptonu se ujal švýcarský obchodník Markus Liebherr, do křesla předsedy přivedl italského bankéře Nicolu Corteseho a pod trenérským vedením Alana Pardewa společně zahájili hlubokou restrukturalizaci s jediným cílem – vrátit se zpět do vyklizených pozic. První sezonu po obnově lze ještě označit jako stabilizační, další dva ročníky ale znamenaly dva postupy a návrat do Premier League. I zde se Svatí tabulkově zatím pokaždé zlepšili, o což se dosud úspěšně snaží také letos.

Přestože poslední pětiletka na první pohled vypadá jako túra vzhůru bez překážek, klub se několikrát musel vypořádávat s četnými personálními ztrátami. Nejprve po srdeční příhodě zemřel samotný Liebherr, jehož podíl zdědila dcera Katharina. Žena, kterou si při vší úctě snáze představíme za plotnou než v čele fotbalového oddílu, si však dokázala s břemenem poradit – což jen podtrhuje, na jak pevných základech Saints stojí. Nekompromisní Cortese se po čase odhodlal i ke změně manažera, když šanci dostal Nigel Adkins. Právě pod jeho vedením si mužstvo vybojovalo ony dva po sobě jdoucí postupy.

Etablování v Premier League ale nešlo úplně podle představ exekutivy, a proto do přístavního města putoval Argentinec Mauricio Pochettino. Progresivní trenér nebyl Angličanům příliš znám; navíc v prvních měsících svého působení využíval pro komunikaci s novináři služby překladatele. Jazykovou bariéru a všechny další překážky ovšem překonal a z legendy barcelonského Espanyolu se najednou stal jeden z nejnadějnějších mladých trenérů v Evropě. Ještě než se vydal do Londýna, Svaté tak trochu záhadně opustil ředitel Cortese a ve funkci jej vystřídal Ralph Krueger. O letním exodu řeč také byla, přesto se podařilo udržet nastavenou linii. Celá strategie – přestože to tak navenek může působit – totiž nestojí na zapálených jednotlivcích, ale na společném a dlouhodobě rozvrženém úsilí, kdy jednotlivé osobnosti jen přesně zapadají do vytoužené skládanky.

Postava současného předsedy Kruegera si zaslouží trochu více pozornosti. Jde o bývalého hokejového trenéra, který po dlouhých letech v čele švýcarské reprezentace pomáhal realizačnímu týmu kanadského výběru na zimních hrách v Soči. Málokterý fotbalový klub by hledal posilu do vedení v těchto vodách. Že se vůbec v Southamptonu nebojí pracovat neortodoxně, dokazuje kupříkladu video, které lze snadno dohledat na YouTube. Ještě za manažera Pochettina hráči v rámci teambuildingu během společného soustředění dostali rozmanité úkoly: přejít bosýma nohama žhavé uhlíky popelu, spontánně projevit kolektivní radost či předstírat, že se vidí poprvé v životě.

Opravdový základní kámen ale hledejme ještě někde jinde. Přestože před nástupem Liebherra, Corteseho a dalších strůjců vzestupu nebylo rozpoložení zrovna příznivé, Saints se za každých okolností mohli opřít o fantastickou akademii. Během měsíců strádání zamířili z jihu do světa velkého fotbalu za značné částky například Gareth Bale nebo Theo Walcott. Řada dalších mladíků (Oxlade-Chamberlain, Lallana, Ward-Prowse aj.) dostala šanci odehrát své první zápasy mezi dospělými právě zde, což se později všem stranám finančně i sportovně vyplatilo.

Zdejší systém výchovy je propracovaný do nejmenšího detailu. Vysokou úspěšnost zaručuje už samotný proces výběru. Ještě než vůbec dojde k jednání s vytipovaným talentem a jeho mateřským klubem, zhlédnou pracovníci skautingu fotbalistu přímo v akci nejen naživo, ale také na stovkách minut obrazového záznamu, které důkladně pitvají pomocí nejmodernější techniky. Teprve pak se nově příchozí v případě dohody stěhuje do hostitelské rodiny (nikoli na hotel či internát) a jeho výprava za slávou v duchu místního sloganu „Potential Into Excellence“ začíná.

Dokonalé podmínky k růstu nabízí špičkově vybavené tréninkové centrum, otevřené teprve v listopadu loňského roku. To slouží pro všechny kategorie, od nejmladších po ligové družstvo. O čím starší výběr se jedná, tím blíže hlavní budově trénuje. Mladí hráči si tak snáze uvědomují postupné kroky, jaké se od nich očekávají. Společné prostory, jimiž dennodenně procházejí, zdobí zeď, na níž jsou vypsána všechna známá jména, která před několika lety stejně jako oni oblékali červenobílý dres.  

Jednou z povinností nadějí je výpomoc kustodovi s péčí o kopačky hvězd Premier League. Záložníkovi Koemanova souboru omývá náčiní mládežnický záložník, o obuv levého beka se stará levý bek. I proto se kabina „osmnáctky“ nachází jen pár kroků od místnosti, kde se scházejí borci z A-týmu. Přechod do mužské kategorie díky tomu přichází téměř přirozeně, zvlášť když tady se nejlepší odchovanci o svoji šanci nemusí bát. Na podobných detailech si zakládají všichni pracovníci, a tak není divu, že díky jejich úsilí vycházejí budoucí hvězdy anglické kopané právě odsud.

Podrobné know-how malého zázraku nám samozřejmě nikdo jen tak nevyzradí. Necelých šest let od administrace se však Southampton FC nachází na místech, o nichž si kluby podobné velikosti mohou nechat jenom zdát. Přesně v duchu koncepčního plánování vyhlásil Ralph Krueger v dokumentu NBC „The Southampton Way“ (který se stal významným zdrojem informací pro tento text), že postupným cílem je kromě stabilní finanční situace a zastoupení vlastních odchovanců v sestavě také posun na evropskou scénu.

Bývalý šéf Cortese mířil ještě výš: hráčům nepokládal otázku, JESTLI můžou někdy Premier League vyhrát. Ptal se, JAK toho lze docílit.

Tento způsob vedení fotbalového klubu zdá se mi výsostně vhodným.