Chytrý animák

Nemusí vám být osm let, abyste toužili na nějakou tu chvilku ponořit se do svého vlastního světa; do prostředí plného rozmanité fantazie, mírně zkrášlených představ a upravených realit. Jen tak pro radost, pro vlastní potěšení a pro pocit uspokojení. Takovou psychickou léčbou projde čas od času každý, někdo častěji a dokonaleji, jiný zřídka a povrchně. Přestože je v podobném „mini-světě“ většinou vše černobílé a občas i nemastné a neslané, stejně krátká exkurze potěší. Jednu podívanou stejného druhu připravil i režisér Rich Moore v animovaném trháku Raubíř Ralf. Povedlo se mu vytvořit skvělý film – odehrávající se v drobném, ale nesmírně zajímavém a chytře promyšleném světě herních automatů.

Hlavní hrdina Ralf je typický záporák. Na rozdíl od dalších negativních postav však nevykrádá banky ani neplodí nemanželské děti; ke statusu toho špatného mu postačuje jeho každodenní práce. V herním automatu Fix-It Felix (tedy Oprav to, Felixi) vždy s vervou rozbije postavený dům, který po něm musí pracně opravit postavička Felix, ovládaná oním mladým stvořením stojícím před konzolí. Všechny vavříny, medaile a pochvalná gesta tak logicky sbírá právě Felix, což se Ralfovi příliš nelíbí. Proto se vydává na dobrodružnou výpravu do dalších her a v jejich prostředích se snaží získat ocenění a obdivná plácání po ramenou. Během devadesáti čtyř minut se několikrát zdá, že se vysněné odměny dočká – jenže pokaždé mu do toho „něco skočí“. A tak musí bojovat až do úplného konce. Happy end se přesto koná a Ralf se z něj neraduje sám, nýbrž s kamarádkou Vanellope, které tím vlastně také zachránil krk.

Dle výše popsaného příběhu můžete usoudit, jak moc je zvláštní zápletka. Nic extra. Vše ale vynahrazuje excelentní zpracování a zasazení do světa skutečně existujících her. Já osobně nepatřím mezi milovníky konzolí různých druhů (po pravdě řečeno jsem nerozpoznal ani jeden název videohry); přesto mi neunikl nádech nostalgie, s jakou jsou všechny virtuality prezentovány. Důmyslný svět, v rámci něhož mohly postavičky po zavírací době přecházet mezi svými zaměstnáními a prožívat různorodá trápení, vás vskutku ohromí a nenechá přemýšlet nad tím, jestli by se tohle a tamto dalo udělat lépe či jinak.

Nápad a prostředí v Raubíři Ralfovi jednoduše dělají víc než polovinu úspěchu. Diváckou náladu zvednou i hlášky hlavních postav. Jsou absurdní a svým způsobem dětinské – právě proto však vyvolají na tvářích diváků lehký úsměv podkreslený dávkou ironie. Onen úsměv a potěšení vydrží i při sledování product placementových vložek – sušenky Oreo v roli strážců hradu, kakao Nesquik jako hnědé lepkavé jezero nebo dietní coca-cola tvořící v kombinaci s mentoskami explodující sopku. Sice jde o klasickou reklamu; nicméně ta díky vcelku úsměvnému a komickému zakomponování do děje dodává potřebnou šťávu.

Zmínku si neodpustím ani směrem k českému dabingu. Ten domácím tvůrcům víceméně vyšel, z normálu vybočovala pouze Veronika Žilková, která propůjčila svůj hlas dívčí hrdince Vanellope. Jakkoliv vynikající herečkou může Žilková být, rádoby roztomilý hlas v Raubíři Ralfovi spíše působil, jako by jí někdo na boky přilepil husí křídla, držel pistoli u hlavy a nutil ji napodobovat tóny opeřence. Možná jde jen o můj laický dojem – každopádně především laici do kin chodí. Dabing prostě udělal na kontě disneyovského snímku drobnou kaňku. Ve všem ostatním je Raubíř Ralf velmi kvalitní film – a rovněž i nesmírně chytré dílo. Nejedná se totiž o směsici toho „nejdětštějšího“ z širokého okolí, která má přinést nejvyšší tržby a hysterickou hladovost nejmenších diváků. Zápletka a hlavně prostředí snesou měřítka animáku, na nějž rádi přijdou diváci různých věkových kategorií. A takové obveselení se teď před Vánoci hodí všem.

Jen ne konec světa!

Třináct vstřelených gólů – první místo v této statistice. Čtyři obdržené branky – opět první místo. Kvarteto vítězství –  a další první místo. A teď to nejdůležitější: třináct bodů a celkové první místo. Suverénní bilance Viktorie Plzeň v základní skupině Evropské ligy vmžiku dokazuje, že Západočeši reprezentovali českou klubovou scénu na mezinárodním poli víc než obstojně. Úspěšné působení završili ve čtvrtek večer domácí výhrou 1:0 nad obhájcem trofeje Atléticem Madrid. Když k tomu všemu připočteme i průběžné vedení v domácí Gambrinus lize, můžeme plzeňský podzim označit za nesmírně vydařený. Jenže jedna vlaštovka jaro ne(u)dělá; a proto hvězdné tažení týmu Pavla Vrby nelze hned brát jako dokončený zázrak. Skvěle započatá cesta ovšem v klidu může pokračovat i v příštím roce.

Po pravdě řečeno jsem si nebyl jistý, jakým směrem se Viktoria letos doma i v Evropě bude prezentovat. Dvě úžasné sezony s jedním mistrovským titulem a účastí v Lize mistrů znamenají v Čechách dost na to, aby se dostavilo hráčské uspokojení, herní útlum a (logické) výsledkové propady. Kupříkladu fanoušci Slavie by byli schopni na téma „Dva roky a dost“ přednášet dlouhé a dlouhé hodiny. V Plzni si však se všemi nepříjemnými hrozbami poradili – potřebný impuls a motivaci do kabiny přinesly nově příchozí tváře, které nahradily opory z prvního mistrovského ročníku, a o další fotbalový upgrade se postaral trenér Pavel Vrba. I ve svém pátém roce na klubové lavičce se mu daří ze svých svěřenců vymačkávat absolutní maximum a nabízí jim dostatečný prostor pro zlepšování. Klasickým příkladem individuálního vzletu je defenzivní záložník Vladimír Darida.

V posledním zápase roku 2012 proti Atléticu sice nezářil způsobem, na jaký jsme si od něj zvykli; avšak i tak byl na hřišti hodně platný a častokrát se připomněl bravurně provedenou přihrávkou či fotbalovou akcí. Za brzy končící kalendářní rok udělal obrovský pokrok: mějme na paměti, že nastálo se do plzeňské sestavy prosadil teprve letos na jaře po přestupu Petra Jiráčka. Je obdivuhodné, na jakou úroveň se za tak krátkou dobu dostal – patří k nejspolehlivějším a nejpropíranějším jménům Viktorie. Daridovy výkony upoutaly také pozornost několika zahraničních klubů – na místě dvaadvacetiletého záložníka bych ovšem s přesunem o dům dál ještě počkal. Několik případů českých i zahraničních hráčů ukázalo, že zimní termín není na změnu působiště zdaleka ideální. Darida by se totiž nemusel okamžitě zabydlet v základní sestavě, což může v jeho věku slibnou kariéru nenávratně ovlivnit. V Plzni bude na devadesát devět procent stále nastupovat, navíc si střihne napínavý boj o titul v domácí soutěži a náročná vyřazovací kola Evropské ligy.

V nich podle mého nemusí Plzeň hrát druhé housle. Současný Vrbův tým je natolik silný, že jeho slibně rozjetá jízda se v případě smírného losu dočká dalšího pokračování. Vždyť první místo ve skupině s obhájcem titulu už něco znamená... Viktorii zkrátka mohou na přelomu roků zastavit pouze dvě věci: odchody současných opor – kromě Daridy třeba Limberský či Rajtoral – nebo všude propíraný konec světa.  Ale ono to snad nebude tak horké...