Nechme vše stranou

Už jen tři dny zbývají do veledůležitého kvalifikačního utkání české reprezentace ve skotském Glasgow. Pokud si chce národní tým zajistit účast minimálně v baráži o evropský šampionát, musí jednoznačně vyhrát. Před rokem se svěřenci trenéra Bílka dlouho s urputně bránícím soupeřem trápili, ale nakonec zvítězili 1:0. Letos budou muset doufat, že Skotové opět před svoji bránu zaparkují autobus. Situace v českém reprezentačním fotbale je totiž zoufalá. Naposledy jsme se o tom mohli přesvědčit v srpnu, kdy se generálka v Norsku opravdu „povedla“. Češi prohráli 0:3. A problémů ještě přibylo...

Onen přípravný zápas jsem sledoval během dovolené v restauračním zařízení v kyperské Agia Napě. Do hospůdky dorazila i partička Norů, kteří si krásně zpříjemnili i tak krásný mořský vzduch. Už dlouho jsem se tolik nestyděl za to, že jsem Čech. Při odchodu jsem si domýšlel, co si o mně a o českém (moravském a slezském) fotbale asi tak vyslanci ze země fjordů myslí. Hra bez systému, výkony špatné, ani náznak kreativity od Rosického s Plašilem a trápící se Baroš na hrotu. Jediný, kdo obstál, byl gólman Petr Čech, který se díky pár důležitým zákrokům zasloužil, že si on ani jeho spoluhráči nepřivezli necenný suvenýr – „bůra“. V konečném důsledku to tak vlastně dopadlo ještě dobře.

Jenže Čech bude ve Skotsku chybět. Při tréninku si totiž poranil vaz v koleni. A trenér Bílek teď řeší, koho nakonec mezi tři tyče postaví; zdali Jaroslava Drobného, nebo Jana Laštůvku. Oba dva lovili o víkendu míč ze své sítě přesně čtyřikrát. Přesto bych se stavěl spíše na stranu gólmana Hamburku. Přece jenom už odchytal víc, navíc tomu není tak dávno, co s Herthou útočil na bundesligový titul a o rok později dělal, co mohl, aby se výbornými zákroky nakonec neúspěšně pokusil zachránit berlínský klub v nejvyšší soutěži. Jedna věc mi však není jasná – proč Bílek nevyužil přípravné zápasy (od začátku kvalifikace měl k dizpozici čtyři) k vyzkoušení brankářské dvojky a trojky? Petr Čech i přes svoje kvality není Superman a nedalo se spoléhat, že se nikdy nezraní. Navíc odehraje z celého českého nároďáku suverénně nejvíce klubových zápasů za sezónu a sám by raději přivítal odpočinek místo daleké cesty do Japonska či třídenní akce se zápasem v Norsku. Právě v Oslu mohl jeden poločas odchytat Drobný a druhý Laštůvka. Hned bychom my a hlavně Bílek věděli, na čem jsme. I za cenu ještě většího přídělu.

Ani obrana nepředvedla skvělý výkon, ale v Glasgow bych přesto nasadil už osvědčenou čtyřku s Hubníkem a Sivokem uprostřed a Pospěchem a Kadlecem na krajích. Jediného muže v záložce obránci při čtení nominace postrádám – Františka Rajtorala. Podle mého je mladý exostravský hráč nejlepší pravý obránce ligy, a i přesto, že by se do sestavy asi nedostal, se jedná o velký příslib především do budoucna.

Posuňme se ale v čase opět k sobotnímu zápasu se Skotskem a ve výběru České republiky o jednu řadu dopředu, do zálohy. Osobně bych zvolil rozestavení s pěti záložníky a jedním hrotovým útočníkem. S defenzivnějšími úkoly ve středu hřiště by zkušenému Hübschmanovi mohl pomoci bojovný Petr Jiráček, který se současně honosí opravdu dobrou formou. Úlohu ofenzivního středopolaře bych svěřil Tomáši Rosickému. V posledních zápasech českého týmu ukázal, že kraje pro něj nejsou pravým místem, nicméně jako tvůrce hry by ještě, i přes všechny své problémy, mohl pomoci. S útokem by mu v záložní řadě mohli pomáhat Plašil a Kolář. O prvně jmenovaném, opoře Bordeaux, není pochyb; Daniel Kolář se zase prezentoval dobrými výkony v obou zápasech plzeňského mančaftu s Kodaní.

V útoku bych jako jediného hrota nasadil Davida Lafatu. Již dlouho jsme neměli útočníka, který za pět zápasů v lize vstřelil osm gólů. Mimochodem, to ho v současné době dělá děleným nejlepším střelcem všech evropských soutěží, které hrají systémem podzim-jaro. Davidu Lafatovi skutečně do brány nyní padá skoro všechno, což se v sobotu může opravdu hodit. Dlouhodobá útočná jednička Baroš totiž letos neodehrál ani jeden soutěžní zápas, tudíž si zatím nepřipsal žádný gól. V úvahu také připadá Tomáš Pekhart, který dal v prvních dvou zápasech Bundesligy za Norimberk dva góly.

Konečné rozhodnutí leží na trenéru Bílkovi. Kromě sestavy je ale také důležitý systém hry a taktika. Na mistrovství Evropy do devatenácti let ukázal Jaroslav Hřebík, že za jediné kvalifikační období lze vypiplat přesný a fungující stroj. Kouč reprezentačního áčka by to měl umět také. Na tvoření kádru měl téměř dva roky a teď přichází zápas, kdy je potřeba vše zužitkovat. Horší je, že jsme zatím nemohli vidět žádný náznak. Že Bílek nebyl schopen vtisknout mužstvu žádnou rozeznatelnou tvář. Pokud nastane porážka, kvalifikace na Euro bude o velký kus těžší. Hlavní odpovědnost samozřejmě ponese trenér. Ten trenér, kterého si zase při jmenování vzal na osobní odpovědnost bývalý předseda Českomoravského fotbalového svazu Ivan Hašek. Kde je teď Ivan Hašek, to víme všichni.

Je jasné, že Bílek udělal za celý kvalifikační cyklus mnoho chyb. Kromě mnou zmíněných opomíjení brankářské dvojky a trojky v přípravných zápasech či předváděné hry bez ladu a skladu se dá zmínit mnoho dalších. Jako typickou z nich můžu zmínit třeba povolání Petra Jiráčka. Jiráček podává dlouhou dobu velice vyrovnané výkony, dobře hrál i na jaře. Přesto se ho rozhodne povolat až poté, co mu to poradí všechna možná periodika v Česku.

Takové problémy a kritiky se teď musí nechat ležet. Všichni fanoušci českého nároďáků by měli věřit, že postup na Euro fotbalisté „nějak ukopou.“ Jestli ne, trenér Bílek by měl být okamžitě odvolán. Reprezentanti byli i nyní na srazu dotazováni, zda si uvědomují, že svým způsobem bojují také za svého kouče. Svorně tvrdí, že ne, že hrají za sebe a za český fotbal. Přejme si, aby to byla pravda. Samotný trenér měl totiž dost času na to, aby bojoval hlavně sám za sebe. Zatím neuspěl. A výsledek řešme až v sobotu po utkání.

Už přišel správný čas!

Osm. Tolik ligových startů měl na kontě v průměru jeden hráč na lavičce Arsenalu v utkání na Old Trafford. Jako by toto nemalé číslo, navíc způsobené zejména přítomností již Premier League ostřílených Chamakha a gólmana Fabianského, přesně vypovídalo o současném trápení Gunners po odchodu dvou klíčových hráčů – Fabregase a Nasriho – a při absenci mnoha dalších zraněných a potrestaných spoluhráčů Tomáše Rosického. Co však ještě více svědčí o bídné formě Arsenalu, je samotný výsledek. Manchester United porazil hosty 8:2.

O skvělém výkonu svěřenců Alexe Fergusona opět není pochyb, ale špatná, místy až tragická hra Arsenalu bila do očí. Všichni příznivci, kteří vážili dalekou cestu z Londýna, museli své smutné tváře ukrývat do dlaní. Rozdíl mezi organizovanou hrou mladé jedenáctky Manchesteru a až na prvních pár minut druhého poločasu příšernou hrou mladých svěřenců Arséne Wengera byl jednoznačně viditelný.

Právě francouzskému manažerovi před sezónou odešli dva klíčoví hráči ve středu pole – Samir Nasri, který zamířil do Manchesteru City, a Cesc Fabregas, jenž už vstřelil gól v dresu Barcelony. Na jejich místech včera nastoupili Tomáš Rosický a Aaron Ramsey. Mladý velšský hráč, který brankou rozhodl jarní utkání obou týmů, se celou dobu snažil, ale nic převratného sám dokázat nevymyslel. Výkon českého středopolaře je také velkou otázkou. Sice přihrál na gól Theo Walcotta, nicméně to pořád nebyl, a je otázka, jestli vůbec někdy bude, ten geniální Malý Mozart. Měl jsem pocit, že nemá zájem o míč a že se spíše bojí zkazit, než aby se pokusil něco vytvořit. Navíc ani směrem dozadu příliš nepomáhal.

Úlohu defenzivního záložníka si včera odbyla nová posila z Lorientu Francis Coquelin. Jeho místo by za normálních okolností mělo patřit Alexi Songovi, který si však odpykává disciplinární trest. Coquelin neudělal vážnější chybu, ovšem do rozehrávky se příliš nezapojoval a obraně, která byla včera jednoznačně nejhorším článkem Arsenalu, rozhodně nepomohl.

Když tým dostane osm gólů, je jasné, že obrana asi nezazářila. Jenže včera se s počátkem zápasu rozhořela lehce jako hektary lesů během nesnesitelných veder. Jenom spouštěčem nebyl malý ohýnek mezi stromy, ale přesná a účinná ofenziva United. Na levé straně Ashley Young pořádně a hlavně úspěšně proháněl mladého a špatně hrajícího Carla Jenkinsona, pravého beka, jenž přišel v létě z třetiligového Charltonu. Levý bek, Francouz Traoré, si nevedl o mnoho lépe. I na těchto pozicích hrají normálně jiní hráči, ale velkoklub, který chce aspirovat každoročně na titul, by měl mít na jakémkoliv postu solidní záskok. A Jenkinson je možná velký talent do budoucnosti, ale spíše svědčí o tom, že Wenger letos zatím na příchozí hráče neměl dobré oči.

Dvěma nejdražšími posilami byli Oxlade-Chamberlain a Gervinho. Oba stáli dohromady 26 miliónů eur, domnívám se však, že za takové peníze se dají koupit jiní a hlavně hotoví hráči. Do konce přestupového období zbývají dva velice krušné dny, a pokud chce Arsenal letos ještě zasáhnout do bojů o titul, musí přivést minimálně dva hráče – středního obránce a tvůrce hry. Uvidíme, jaký názor bude mít Arséne Wenger, nicméně určitě ví, že se bez nových hráčů nemusí obejít. Už delší dobu se do obrany spekuluje o Garym Cahillovi, nyní se mluví i o přesunu Alexe z Chelsea. Do středu pole by se mi nejvíce líbíl Eden Hazard, ofenzivní záložník Lille. Na případné posílení mužstva má Arsenal ještě dva dny. Nemyslím si, že by se snad tým Gunners musel obávat bojů o udržení, ale k souboji o titul potřebuje silnější kádr a hlavně lepší výkony, než byl ten z Old Trafford. Arséne Wenger je dlouhodobě jeden z nejlepších světových manažerů, a fanoušci jeho mužstva tak jsou určitě napjatí, jak situaci tentokrát vyřeší. Nikdy neměl v lásce velké přestupy, ale nyní je opravdu ta správná chvíle. Peníze po prodeji Fabregase a Nasriho má, teď jen sebrat odvahu a vybrat správné hráče. Je načase!

Fergusonovy děti

Každé malé dítě zná situaci, kdy se snaží rozpínat své ruce co nejdále, aby kamarádovi či prarodičům ukázalo, jak velkého psa potkalo předevčírem na procházce. Podobně by se dalo ukázat i trenérské umění dlouholetého manažera Manchesteru United Alexe Fergusona. Ovšem zde by bylo bývalo batole v nevýhodě. Jeho ruce jsou příliš malé. Přesně by však svými končetinami nemohl kvalitu trenérského mága Fergusona ukázat ani nejvyšší muž historie Robert Wadlow. Možná ani rozpětí křídel letadla by nemuselo stačit. Téměř sedmdesátiletý Skot s odpovídajícím přízvukem je prostě mistr svého řemesla.

Taková informace ale není žádnou novinkou. Pakliže by neměl odpovídající schopnosti, rozhodně by nebyl schopen za pětadvacet let na lavičce Rudých ďáblů zažít 12 ligových titulů. Navíc opomíjíme pět vítězství v FA Cupu, čtyři další triumfy v Ligovém poháru a navíc dvojnásobný zisk trofeje Ligy mistrů. Za celou dobu jeho vládnutí se v sestavě United protočilo několik významných hráčů, namátkou Mark Hughes, Eric Cantona, Ruud van Nistelrooy či Cristiano Ronaldo. Každý z nich jednou tým opustil, ale Ferguson přesto dokázal díru po něm zaplnit.

A i před letošní sezónou se dva důležití hráči Manchesteru rozhodli odejít, přesněji řečeno pověsit kopačky na hřebík. Zejména konec kariéry jednoho z nich, brankáře Van der Sara, byl považován za obrovskou ztrátu. O jeho sbohem profesionální kariéře se mluvilo delší dobu, a když se tak stalo letos v létě, pořídil si Ferguson jako dlouhodobou náhradu teprve dvacetiletého mladíčka Davida De Geu. Druhým fotbalistou, jenž dnes nemusí dennodenně po tréninku odkládat propocený dres, je Paul Scholes. Sic během své závěrečné sezóny neodehrál všechny zápasy, pořád dokázal rozhodovat důležitá utkání a být na hřišti platným hráčem. Po sedmnácti letech v kádru ovšem bylo třeba i za něj najít náhradu. V dlouhodobém horizontu by se jí mohl stát třeba dvaadvacetiletý střední záložník Thomas Cleverley.

Obě dvě mladé naděje nastoupily v základní sestavě obhájců titulu v pondělním utkání Premier League proti Tottenhamu Hotspur, tedy týmu, který rozhodně není v anglické soutěži do počtu. Oči byly upřeny především na gólmana De Geu, který v prvních dvou soutěžních utkáních letošního ročníku nakupil chyby, jež naštěstí zatím Fergusonovy svěřence nestály ztrátu bodu či v případě Community Shield trofeje. Skotský manažer sice prohlásil, že De Geovi věří, nicméně se očekávalo, zdali místo něj nenasadí Anderse Lindegaarda. Tento dánský gólman po povedené přípravě prosil o šanci. Zatím ji nedostal a v zápase proti Tottenhamu se jeho naděje nezvýšily. Hráči Kohoutů až na jednu nastřelenou tyč neměli velkou příležitost a De Gea působil během zápasu poměrně jistě. Konec konců výsledek 3:0 pro United svědčí o všem.

Na jasném a zaslouženém zisku tří bodů měl svůj podíl také mladík Cleverley. Až do doby svého vystřídání devět minut před koncem hrál na svůj věk suverénně, navíc si připsal vynikající centr, po kterém další mladík Welbeck uklidil míč s přehledem do sítě. Sám se také mohl zapsat do listiny střelců, nicméně jeho nebezpečnou střelu v prvním poločase chytil brankář Friedel.

Druhý gól vstřelil v 76. minutě brazilský levonohý hráč Anderson. Po krásné patičce právě Welbecka zakončil nádhernou akci pohodlnou ranou k tyči, a potvrdil tak svůj podle mého skvělý výkon. Při rozehrávce plnil úkol spojky mezi obrannými hráči a útočnou silou. Mladá stoperská dvojice Evans-Jones solidně zaskočila za chybějící jistoty v podobě Ferdinanda a Vidiče, útoční hráči trpělivě připravovali šance. V dobrém světle se na křídle jevila nová posila z Aston Villy Ashley Young i výtečný střelec Rooney, který si taktéž vychutnal gól a završil skóre na 3:0. Snad v jeho případě bude platit, že čím víc vlasů, tím víc gólu. Z módního hlediska se mi jeho nově nastřelené vlasy vůbec nelíbí, ale na hřišti to byl zase starý Rooney. Kromě mnoha zakončení a zmíněného třetího gólů si také často sbíhal na vlastní polovinu a zakládal útočné akce svého týmu. 

Ještě jeden fakt je netřeba opomenout. Věkový průměr včerejšího výběru činil pouhopouhých 23 let. Více než právě třiadvacet let bylo ze včerejší sestavy pouze čtyřem hráčům (Evra, Nani, Young, Rooney). Nízký věk Fergusonovy jedenáctky určitě stojí za zmínku, přestože se asi nejednalo o nejsilnější výběr Manchesteru United. Ovšem celé utkání ukázalo, že Ferguson i jeho budoucí nástupce, který se týmu uchopí v horizontu neznámo let, mají na čem stavět. Na světě nenajdete mnoho klubů, jimž by se podařilo s takto mladou sestavou porazit tým, jako je Tottenham Hotspur. Skvělé individuální výkony mladých hráčů, od již zdůrazněných stoperů Evanse s Jonesem až po Welbecka na hrotu, jsou spojeny v celek, který může nejen v letošní sezóně, ale také po mnoho dalších let mířit vysoko na všech frontách. 

Fotoreportáž - Národní technické muzeum

Open publication - Free publishing - More muzeum

Architektka v dalekém světě divadelním

Mimo jiné jako „prostor pro kulturu sebepoznávání cestou hry, řeči, pohybu, hlasu, tance, čaje, zvuku, tajemství a času“ se na svých webových stránkách představuje Divadlo Kampa. Pokud bychom měli pokračovat v citacích, následuje: „V srdci Prahy stojí krásný dům, pod jeho okny teče řeka Vltava. Ať jste našli cestu jakkoliv, přes lávku, či cestou malebných uliček, vítejte u nás.“

S celým textem by se bez výjimky dalo souhlasit. A také ihned upuste od představy, že v divadle se vždy jenom hraje divadlo. Kromě jeviště se v podkroví budovy také nachází prostor, jenž je určen pro různé workshopy a semináře. Ke zmíněné činnosti sebepoznávání se tedy pak řadí například čínské léčebné cvičení, seminář Jógy smíchu nebo večer nazvaný Tanec koček. Podobné a mnohé další programy nabízí Divadlo Kampa od zaří 2010, kdy ho otevřel Jaroslav Dušek, slavný český herec a patron, režisér a hlavní tvář divadla v centru Prahy. S námi se o divadle a hlavně o své práci bavila jeho ředitelka, vystudovaná architektka Klaudie Kovářová. Drobná třiatřicetiletá máma malé dcerky při rozhovoru jako by splňovala charakteristiku typickou pro ženu v Kristových letech – v práci neví co dřív. Pro samotné Divalo Kampa je to ovšem jedině dobře.

Je tedy vaše práce časově náročná?

Je velice náročná, je třeba se jí věnovat vlastně pořád, a proto se také prolíná s osobním životem. Musíte totiž být v centru dění oběma nohama. I přesto je to pro mě práce plná, zjemněná a s mnoha překvapeními. Naše divadlo je dosti specifické tím, že není jenom divadelní, ale že se zde odehrávají další zajímavé věci, a tak mi přináší hodně radosti. Baví mě být součástí speciálního divadla, které kromě představení nabízí i různé další akce pro děti i dospělé.

Jak jste se dostala k práci zde v Divadle Kampa?

Celý příběh začal na základě rozhovoru a vyzvání Jaroslava Duška, který zaštiťuje celý projekt. Pan Dušek oslovil mě a mojí spolupracovnici Michaelu Formanovou, abychom mu pomohly s provozem divadla. Teď už zde pracuji druhým rokem.

Byla jste i předtím součástí umělecké sféry?

Nebyla jsem součástí divadelní scény, mým původním zaměřením je architektura, kterou jsem vystudovala. Až pak jsem se dostala k divadlu.

Zmínila jste, že se Vám líbí netradiční projekty divadla. Jak se k nim jako instituce dostanete?

Je třeba dát prostor každému, kdo přinese zajímavý návrh. Na všechno je ale potřeba dlouhá doba, abychom zjistili, jak se workshop nebo například představení líbilo. Zvláště u divadelní hry je důležité plné jeviště i u dalších repríz.

A co za projekty dále plánujete?

Tento rok budeme oživovat jeden projekt, který není zdaleka divadelní. Jedná se o cyklus přednášek určený zejména pro rodiče, pedagogy a obecně pro lidi, kteří se zabývají výchovou dětí. Cyklus se jmenuje „Škola života“. Funguje tak, že každý měsíc proběhne jedna nebo dvě večerní besedy na nějaké téma, které se týká alternativních a méně známých způsobů výchovy a vzdělávání. Řešíme problém, jak s takovým velkým fenoménem nakládat. Večera se vždy zúčastní několik zajímavých a zainteresovaných diskutujících. Loni se moderování ujal Jaroslav Dušek, letos ho pravděpodobně obstará Ilona Csáková. Takové večery se poté vždy mění v celovečerní a celonoční diskuzi (smích). I tím je celé Divadlo Kampa zvláštní a speciální.