PÁTEČNÍ FEJETON: Dvěma způsoby o Vánocích sním

V posledních dnech to zažíváte určitě všichni: sháníte se po vánočních dárcích, těšíte se na stromeček a hledáte a oprašujete papírové nebo kovové betlémy. A když vám zbude špetka času, možná surfujete po internetu a čtete kritiky a názory na vývoj Vánoc v dnešním moderním světě. Já nenabízím nic jiného, jen jsem na to šel jinak. Námětem mi byla následující hodně známá sváteční písnička:

Já jsem gay. Doma neobléknu nic jiného než tepláky. Můj operátor je Vodafone a často si volám se zajíčky. Vojta Dyk je krásnej. Vojta Dyk v santaklausovském obleku ještě krásnější. Následující řádky jsou takovou velkou Noční prací. Kuba Prachař moderovat moc neumí, zato hrát mu jde skvěle. Já jsem gay. Ale proč k sakru ten Santa? Proč si zase dělá vcelku úžasná kapela srandu z Vánoc? Jako úplně všichni ostatní. Nejde jenom o jednu písničku, avšak o celkový směr, jakým se poslední roky svátky ubírají. Přijde mi, že se z nich stává taková lepší droga pro majitele obchodů a výtečný marketingový cíl. Právě pro obchodníky musejí být Vánoce něco jako červená tužka pro učitele. Celý rok se na ni těší, a když ji ztratí, jsou více než nerudní. Kam se hrabe obyčejná marihuana. Časy, kdy hlavním mottem konce prosince bylo užívat si, jsou podle všeho nenávratně pryč. Alespoň mám takový pocit. Dnes není výjimkou pár hodin před Štědrým dnem honit po nákupních střediscích poslední dárky a horko těžko se shánět po vyprodané Coca-Cole ke slavnostní večeři. Bojím se, že za pár let už se nebude kapr klepat paličkou, ale rovnou střílet brokovnicí. Jestli nám tedy jméno tradiční české ryby ještě něco vůbec bude říkat. Aby se z něj nestal historismus. Kapr by si možná oddechl, jelikož by se nemusel od srpna strachovat, kdy se bude muset snažit zuby nehty roztrhnout výlovnou síťku, ale stará škola zřejmě povzdechla by si. Jako další kapitola mého protestu proti negativnímu vývoji dnešních způsobů oslavy Ježíškových dnů se nabízí cukroví. Je-li sekretářkou v cukrárně osoba starší padesáti let, možná je v šoku, kolik lidí stojí o kupované cukroví. Být majitelem, zvažuji umístění defibrilátorů do kanceláří. A ještě bych mohl zmínit.... vlastně nemohl! Vánoce jsou přece svátky klidu. Nemusím si pořád stěžovat. Nebudu si pořád stěžovat. Vždyť stejně nic nezměním. Budu věci brát tak, jak mi byly předloženy. Mladá třicetiletá právnička i přes moje snažení o změnu pořád zavolá týden před 24. prosincem sekretářce v pekárně, ke štědrovečerní večeři si s přítelem dají hranolky a smažený řízek a dárky jim došly poštou z internetového obchodu dvacet čtyři hodin před dnem D. A mně je to jedno. Já si budu užívat svůj Vánoční čas. Vždyť ta píseň není zas tak strašná. Naopak. Je krásná. Nedělá z ničeho problém. O nic vlastně nejde. Vánoce jsou takové, jaké jsou. A nikdo s tím nic neudělá. Ani já, ani Nightwork.

Já jsem gay. Doma neobléknu nic jiného než tepláky. Můj operátor je Vodafone a často si volám se zajíčky. Vojta Dyk je krásnej. Vojta Dyk v santaklausovském obleku ještě krásnější. Následující řádky jsou takovou velkou Noční prací. Kuba Prachař moderovat moc neumí, zato hrát mu jde skvěle. Já jsem gay. Oh, oh, Merry Christmas!

Jelikož se jedná o můj poslední příspěvek před Vánoci, chtěl bych Vám na závěr popřát co nejhezčí prožití svátků a hodně štěstí a radosti do nového roku. Zároveň Vám moc děkuji za přízeň a podporu mého blogu. 

Méně je někdy více

16 podzimních kol má za sebou česká fotbalová Gambrinus liga a domácí fotbalový příznivec se může v klidu uchýlit k zimnímu spánku. Čekají ho dva a půl měsíce, než opět bude víkendový čas obětovat na stadionu svého oblíbeného týmu. Například fanouškům Liberce a Příbrami, dvou klubů, které se (díky bohu) vydaly směrem ofenzivního fotbalu a ukázaly, že všechno jde, když se chce, možná budou jejich hrdinové v akci chybět, jiní si zase oddechli, že trápení nad sestupovým pásmem bylo na čas zastaveno. Celkově se však dá říci, že ligová úroveň by se pomalu mohla začít zvedat a že díky plzeňskému příkladu se budou hráči a trenéři hrnout o něco více dopředu než doposud. Vzestupu ale možná lze ještě pomoci. Optimálním řešením, o němž se nepříliš často diskutuje, by mohlo být zúžení české nejvyšší soutěže.

Osekání ligy na deset mančaftů je cesta, která napomůže hned v několika faktorech. Především se soutěž zbaví klubů, které ji žádným způsobem neobohacují. Málokdy se vyskytne nezajímavý zápas, vždy o něco půjde, jelikož klidný střed tabulky se v případě zúžení stane pojmem více méně neužívaným. Pražská či severočeská derby se odehrají čtyřikrát v roce a díky napínavosti a nízkým bodovým rozestupům v tabulce divácká návštěvnost celkově vzroste. A nejdůležitějším přínosem bude zvýšení počtu zápasů. Současných třicet plíce a nohy fotbalistů přespříliš nezatěžuje. Stačí příklad obyčejného ligisty v nynějším modelu, který se zpočátku ledna začne připravovat na jarní část. Měsíc a půl bude nabírat kondici, trénovat a hrát přátelské zápasy. A pak bude následovat 14 kol ve třech měsících.

Takový počet je zatraceně málo. Pakliže bude na rozpisu celé sezóny 36 utkání, na jaře hned přibudou čtyři střetnutí. Náročnost jednotlivých zápasů a jejich zvýšený počet se někde na kondici a výkonnosti projevit musí. Požadavku na více odehraných kol vyhovoval i projekt, který považuji za nejhorší, jaký jsem v místním prostředí zaregistroval – česko-slovenská liga. Tuto perspektivu rovnou zavrhuji, ačkoliv nejen podle šefa evropského fotbalu Michela Platiniho by byla vysoce atraktivní. Myslím, že liga o deseti týmech je daleko lepším nápadem a přínosem pro přitažlivost domácích ligových utkání.

Atraktivnost duelů o záchranu se přece jenom nerovná soubojům třeba mezi Spartou a Jabloncem či Mladou Boleslaví a Plzní, a proto bych jako prostředek k již zmiňovanému nárůstu kvantity zápasů volil raději menší počet účastníků než rozšíření ligy na 18 družstev. Je snad někdo, kdo vám mezi fotbalovou smetánkou chybí? O postup se poslední dobou výrazněji uchází téměř jen Jihlava.

A jak vmísit dalších šest klání do termínové listiny? Existují dvě možnosti. Buď skoro zrušit zimní přípravné období, skončit těsně před Vánoci a opět rozjet zápolení na začátku února, nebo zůstat u současného programu a přidat několik anglických týdnů. První řešení je podle mě reálnější. V dnešní době, kdy všechny kluby v Gambrinus lize musejí disponovat vyhřívanými trávníky, by neměl být problém končit o něco později než teď a znovu začínat na počátku února. U obou našich německy mluvících sousedů se ve srovnatelných klimatických podmínkách hraje podobně a s terény nejsou potíže. Mírně proti mohou být jen diváci, protože mrznout týden před Štědrým dnem na chladném vzduchu rozhodně komfortem neoplývá. Jako alternativa se proto nabízí i vložení několika středečních kol do současných termínů. Fotbalistům by pak v solidním tempu bylo umožněno dělat to, pro co kopačky nazouvají na nohy: hrát zápasy. Jedinou překážku přinese druhá varianta v případě úspěšné účasti českých klubů v evropských pohárech. Taková Plzeň by letos měla dost napilno, aby stihla odehrát všechny zápasy včas.

Přesto je mnou vznesený návrh spíše utopií než reálnou vizí. Při nedávné volbě nového předsedy české fotbalové asociace všichni tři kandidáti chtěli zůstat u současného počtu. Jejich častým argumentem byli mladí hráči, kteří by podle nich nedostávali tolik příležitostí. Je pravda, že místo zhruba 320 pracovních míst, jež nyní první liga pro fotbalisty produkuje, by jich po jejím zmenšení bylo pouze 200. Ovšem přiznejme si, že počet borců majících výkonnostně na ligu se asi blíží hranici dvou set než někam výše. A pokud někdo z dospívajících jejich kvality dosahuje a je fotbalově opravdu dobrý, nebojím se, že by šanci nedostal. Navíc se při 10 prvoligových členech pozvedne i úroveň druhé ligy, kde by se mohly naděje před přesunem výše rozehrát. Jestli by byly zajištěny přímé televizní přenosy a větší mediální pozornost, nestálo by jí nic v cestě.

Ale co hlavně hraje proti zužování, je skutečnost, že o Gambrinus lize si rozhodují sami její členové. Těžko si představit situaci, kdy se zástupci z managementu klubů, které hrají od sedmého místa níže, vystaví riziku úniku z horních pater struktury českého fotbalu. Tudíž zřejmě zůstane vše pěkně při starém – třicet  zápasů. Vlastně to souvisí s naší povahou, kterou nádherně ilustruje i to, že na útočnou kopanou se v Česku přešlo, až když vyšlo najevo, že jinak se výsledků už podle všeho dosáhnout nedá. Příklady z ostatních zemí Evropy ukazují, jak efektivní může být změna systému domacích soutěží. V Bělorusku od šestnáctičlenné ligy upustili v roce 2004 a borisovské BATE hraje podruhé Ligu mistrů, Švýcarsko snížilo počet o dva účastníky před osmi lety a Basilej se potřetí za poslední čtyři roky objevila v základních skupinách Champions League, a letos se dokonce probojovala do osmifinále přes Manchester United. Užší ligu mají dlouho také v Rakousku, což je oproti České republice menší stát, avšak za posledních 5 sezón se kvalifikačními síty Evropské ligy (respektive Poháru UEFA) probojovali průměrně dva jeho reprezentanti ročně. Nezbývá než doufat, že nastolený trend pozdě, ale přece někdy v budoucnu reflektujeme. 

Čtrnáct, či patnáct?

Proč? Podle mne jediné slovo, které by se dalo použít při odpovědi na prostou otázku, zdali se má trestní odpovědnost snižovat o 12 měsíců. Kde a čemu onen jeden rok pomůže? Je opravdu tolik čtrnáctiletých výtržníků (či masových vrahů?), kteří patří nikoli do mládežnických ústavů, nýbrž do pruhovaných oblečků? Domnívám se, že ne. Nerad se opakuji, ale povězte mi, nač na dětská bedra pokládat tíhu zodpovědnosti už v okamžiku, kdy se jejich plíce dožadují nějakého kyslíku, sotva co svíčka čtrnáctá na dortu teprve sfouknuta byla?

Myslím, že potenciální zlodějíčky mezi osmáky trápí nejméně ze všeho, že už mají nějakou „odpovědnost“. Někteří z nich, světe (ne)div se, by si možná význam pro ně nového slova hledali ještě ve slovníku. Proto bych hranici ponechal na současných patnácti letech. Jedná se o věk, kdy je už většina puberťáků natolik vyspělá, aby pochopila fungování planety, kde se dění neřídí podle nich, avšak podle daných pravidel. Stejně se někde vynoří procento, v němž pořád bude převládat nepřizpůsobivé mládežnictvo. A s nimi by měly šetrně pracovat výchovné ústavy. Každý je napravitelný; a ne, že ne. Tolik tedy k zanechání hranice.

Dalším, a mnohem důležitějším, dotazem je, jak problému zabránit. Jak docílit toho, aby zločinců pod 18 let bylo co nejméně. Celá česká společnost by totiž hlavně rozhodovala a pak trestala. Nejinak fungují kázeňská zařízení – trestat, trestat a zase trestat. Jenže tak by to fungovat nemělo. Jako příklad bych uvedl Norsko. Po šíleném činu Anderse Breivika vyšlo najevo, že by si svůj trest měl odpykat v budově, která se podobá průměrnému hotelu. Proč ne? Jestli se někdy z vězení vrátí, určitě z něj bude lepší člověk, než kdyby trávil několik desetiletí v šedé cele o velikosti pět krát dva metry a byl by ponižován ze všech stran. Hlavním cílem celé debaty by tudíž měla být otázka, jestli se dá trestné činnosti předcházet tak, abychom mohli trestní odpovědnost třeba zrušit úplně.

Ano, pravda, s nadsázkou jsem mnoho nešetřil a vždy se mezi námi najdou určití jedinci. Nicméně si myslím, že české školství zaspalo. Zapisujeme si dokola, co vlastně v 15 letech stane se a co stát se může, když se budeme držet mimo meze zákona. Přesto jsme nedostatečně vzděláni. Sešit či učebnici a kapitolu o právech většina z nás nakonec vůbec neotevře a látku po přestávce strávené s kamarádem zapomene. A proto bych se v občanské výchově a ve všech předmětech, kde máme být poučeni a vychováváni vstříc životu dalšímu, nebál zajít dále. Co dnes není sexy, už málokoho zajímá. I školství jednou bude muset takovou změnu reflektovat. Nejedná se jen o prevenci před trestnými činy, ale o všechny vědomosti, jež máme při vzdělávání nabýt. Mám být konkrétní? Exkurze v „pasťáku“? Proč ne! Odstrašující obrázky a příběhy lidí, kteří si díky jedné neblahé chvíli ve svém náctiletém věku zkazili celý život? Také cesta. V dnešním světě je kladen velký důraz na příběhy, osudy a city.

Právě takto znějí pasáže, které by se měly objevovat i ve školních osnovách.  Ale bojím se, že progresivní změna je něco, po čem se v Česku zrovna netouží. Hlavně ať ničím nevybočujeme. Ve škole se prostě vykládá a opisuje. A nic jiného. Nebo ne? Doufejme...

Moskevské kontrasty

Třicet, dvacet, deset... Odpočítávání pilotů osobně neslyším, ale cítím, jak se pneumatiky Boeingu 737 postupně dotýkají ranveje na letišti v Ruzyni. Má ospalá očka uvítají možnost po dlouhé době opustit prostor, ve kterém by se pro změnu moje nohy necítily pohodlně, ani kdybych je předtím strčil do skartovačky. Tudíž měním sedadlo 8A za místo, k němuž se časový údaj na hodinkách hodí opravdu nejvíc – domovská postel. O půl hodiny později, tedy něco okolo šedesáti minut po půlnoci, už opravdu usínám. Právě jsem se vrátil z Ruské federace, přesněji řečeno z jejího hlavního města Moskvy. Nestrávil jsem v něm příliš času. Celkem zhruba 36 hodin, z nichž jsem velkou část proseděl na Olympijském stadionu, kde se konalo finále tenisového Fed Cupu mezi Ruskem a Českem. Ovšem dost dlouhou dobu na to, abych si všimnul některých zajímavých faktů a rozdílů. A při usínání o nich přemýšlím.

1. Rozespalá limetka x usínající jedinec

Pro první z kontrastů se musíme vrátit až na začátek prvního listopadového víkendu, který nakonec skončil výrazným úspěchem českého sportu. Do Moskvy se odlétalo až v den prvního utkání a odlet byl naplánován na půl šestou ráno. Když jsem vzal v potaz potřebné ranní činnosti a dopravu na letiště, v předvečer jsem do budíku na mobilu vyťukal hodinu, která je určena jen ranním ptáčatům. A to je přívlastek, jež v souvislosti se mnou nemůže použít ani nejčastější návštěvník bohnické léčebny. A tak tedy 2:10. Vzbudil jsem se napoprvé, ale jsem zarytě přesvědčen, že se jednalo o náhodnou situaci. Cítil jsem se jako limetka pěstovaná v severním Švédsku. Snad jenom vidina dalšího poznávání nových míst, které mám dosti rád, mě držela při životě.

2. Snídaně, četba, muzika x košíková v podání policistky

Dvouapůlhodinová cesta letadlem směrem tam probíhala v naprostém poklidu. Krátce po startu jsem vytáhnul noviny, pročítal zprávy, poté i něco snědl, zapnul iPod, poslouchal muziku a nakonec pozoroval přistání z okénka. Cesta vcelku utekla, zato nazpět už jsem se asi přespříliš těšil domů, takže vše šlo nejhůře, jak mohlo. Začalo to už na letišti, kde jsem při bezpečnostní kontrole přišel o všechny hygienické potřeby. Nejvíce mě naštvala „bezpečnostní“ kontrolorka. Na jejím obličeji bylo vidět, že se vyloženě těší na moment, kdy něco zabaví. A navíc vítězoslavně balíček hodila do odpadkového koše, asi tak z pěti metrů. Basketbalistka u přepážky... Navíc jsem si poté zapomněl sundat kontaktní čočky, takže jsem musel po celou dobu letu držet svoji klimbající hlavu v poloze svislé.

3. Pražský klid x rušné město

Hned po příletu na nás čekal autobus. Přesun rovnou do haly trval tři čtvrtě hodiny a obešel se (v Moskvě!!) bez dopravní zácpy. Během sezení v celkem moderním dopravním prostředku jsem pozoroval okolí a nemohl jsem se ubránit dojmu, že jsem se posunul o pár let dozadu. Napadá mě jediné přídavné jméno, které naprosto výstižně popisuje, jaké všechno v Moskvě je: „ruské“. Paneláky vypadají staré více méně stejně jako všichni jejich obyvatelé dohromady, s předjížděním si nikdo hlavu neláme. Za celý víkend jsem i párkrát prošel ulicemi jedenáctimilionového města a všichni lidé vypadají zaneprázdněně a nepřístupně. Jako by pořád někam spěchali. A na všechny dohlíží příslušníci policie. Není momentu, kdy by vaše počínání nesledovali alespoň  dva muži v uniformách. V jednom okamžiku jsem jich dokonce napočítal sedm. O jejich psychickém efektu nepochybuji, protože před jejich zraky si hodně potenciálních výtržníků svůj čin rozmyslí, ale nejsem přesvědčen, že až by došlo na věc, zachovali by se jako praví hrdinové. Každopádně sloganu „rozšiřte naše řady“ se v moskevské policii dostává novému rozměru.

4. Staré metro x ještě starší metro

Při pohybu v centru českého i ruského hlavního města je radno užíti metra. Je rychlé, povětšinou spolehlivé, a také staré. Není náhoda, že v moskevských tunelech se pohybují stejné vagóny jako zde ještě před pár lety. Podzemce, která patří městu vzdálenému více než 1600 km od Prahy, však nemohu upřít dvě věci. Interiéry jsou v důsledku socialistické architektury velice zdobné, plny zdobných kachliček, maleb a reliéfů. Dalším plusem je, že by se mohlo jednat asi o nejbezpečnější metro na světě. Nebylo stanice, ve které bych neobjevil vám již známé hlídky policie. Jen proč sem tam vybuchne nějaká ta bomba, mi pořád není jasné.

5. Sportovní trápení x tenisová radost

Jestliže jsem se prozatím při dojmech z Moskvy vyjadřoval negativně, teď se pokusím si u prezidenta Medvěděva spravit reputaci (kdyby náhodou můj článek četl). Hlavní účel výletu dopadl na výbornou: české tenistky vyhrály rozhodující čtyřhru, tím pádem finálové utkání a taktéž celý ročník Poháru federace. Zatímco na mém oblíbeném slávistickém stadionu jsem si v poslední době příliš sportovní radosti opravdu užít nemohl, minulý víkend mě hodně omámil pocitem vítězství. Skvělý výkon Petry Kvitové v obou svých zápasech dvouhry a naprosto dokonalá čtyřhra Květy Peschke a Lucie Hradecké zajistila týmu kapitána Petra Pály po 23 letech trofej pro nejlepší tenisový výběr světa. Do sektoru hostů přijelo hodně fanoušků ze všech koutů a rohů České republiky a fandili kvartetu Kvitová, Šafářová, Hradecká a Peschke po celou dobu. Nálada byla výborná a v neděli k večeru ještě lepší!

Jací vlastně jsme?

Při snaze poněkud netradičnějším způsobem zkritizovat každodenní fungování naší společnosti jsem se vydal cestou jemně ironického a satirického vypravování. Po pár chvílích strávených s prsty na klávesnici vzniklo následující:

21. 12. 2012. Dnes by TO mělo přijít! Mayům totiž před několika tisíci lety došel papír, a tak se do vypisování roku 2013 již nehrnuli. A méně inteligentnější polovina obyvatelstva si z takové drobnosti udělala něco jako Konec světa.

Jenže ono vážně NĚCO přišlo. Země se přeměnila! A za moderátorským stolkem televizních zpráv už nesedí blondýna, které se při čtení zpráv lidé výjimečně koukají jinam než do očí, ale liška. S patřičnou hrdostí hlásí: „Dnešním dnem je planeta jenom naše. Dokažme, že jsme lepší, než bývali lidé!“

Vše ze svého obývacího pokoje sleduje i obyčejná rodinka. Táta lišák, máma liška, drobný lišáček a ještě drobnější dcera liška. Na svoji pouť, při které budou na planetě napravovat vše, co lidé zničili, se vydali s hrdostí. „Jsme prostě lepší,“ zašišlá syn. Jak vše dopadne, se ovšem příslušníci rodu homo sapiens nedozví. První lekci dala liščí rodina už večer. V prvním díle soutěže o nejlepšího zpěváka se totiž mezi vystoupeními na pódiu objevoval konferenciér, jenž si svoji rezavou srst pokryl šaty z hovězího masa. Celá skupinka před televizní obrazovkou vyprskne smíchy: „Tohle určitě ti zatracení lidé nemohli vymyslet.“ Nejvíce se nová móda líbí samotnému moderátorovi: „Co tomu asi řekne má čtvrtá milenka?“ Jediný, kdo se směje, je on sám. A také čtvrtá milenka.

Soutěž stejně nevyhrála nejlepší ze všech zúčastněných šelem. I přesto se výsledky musí probírat na internetu. Jelikož jsou lišáci chytří, vymysleli si takzvanou „Knížku všech tváří“. Místo papírových listů při jejím otevírání využívají počítače a v Knize si mohou s pomocí všemožných kabelů a satelitů popovídat, o čem chtějí. A protože děti a teenageři byli na podobných chatech absolutně neohleduplní a neslušní, liščí puberťáci  „jenom“ pomlouvají, drbou či kritizují. Syn se do postele dostane dávno poté, co mu rodiče nakázali, aby tak učinil. „Už jdu,“ pokaždé je odbyl.

A tak je ráno pod jeho očima místo čiré oranžové kůže jenom načervenalá puklina. Ještě předtím, v pět třicet, zazvoní budík otci, který si posteskne, že zase musí do práce. Ač je mu padesát, v autobuse už nadává, proč mladí výrostci nepustí jeho hýždě na sedátko. Proto po příchodu do továrny vystavuje svůj nabroušený liščí obličej všem okolo. Náladu má zkaženou on, a tudíž ji musejí mít do jednoho všichni ostatní.

Máma už v tu dobu chystá svým rezavým dětem snídani. Mladší dítko neshledává své kakao dostatečně promíchané, takže ho paní rodu musí dodatečně zamíchat. Po všech podobně zdlouhavých procedurách se přece jenom modré auto z reklamy i s třemi liškami odlepí ze své vyhřáté postele v garáži. „Je to jako nové, bylo ve slevě, tak bacha na ty sedačky,“ dočkají se oba školáci napomenutí.

Po dvou nudných hodinách (chemie a angličtina) se vyučování dlouhoocasých savců přesune do lekce matematiky. Lineární rovnice se však žákům přespříliš nezamlouvají. V lavicích se řeší včerejší pěvecká soutěž, dnešní hvězdný fotbalový zápas a také všemi obdivovaný lišák z paralelní třídy. První téma se týká všech, druhé spíše samců, třetí už čistě jenom samic. Učitelka postupně vyhrožuje, nejprve úkolem, poté písemkou. Pak svůj boj vzdá.

Pan otec tráví polední pauzu v podnikovém bufetu. S kolegy řeší nesmírný problém: jak se vypořádat se šéfovými příkazy. „Ten smeták si myslí, že nám může rozkazovat,“ postěžují si životem otrávení pracovníci. Respekt ke chlebodárcům se nepěstuje. Na takto vznesený protest jednoho z nich se všichni oboří: „Ti lidé ho beztak taky neměli.“

Mezitím už škola skončila a syn naší liščí rodiny si vykračuje v parku se svojí dívkou. Drží jí za ruku a má konečně pocit, že našel tu pravou. Už asi posedmé za poslední půlrok...

Příjemně strávené odpoledne se ale brzy změnilo v churavý zimní večer. A poté, co se všichni vrátili domů, se řeší nepředstavitelný problém. Podíváme se všichni na nejlepší televizní pořad dle liščího hlasování Ordinace v zelené trávě, či dáme přednost fotbalovému utkání. Nakonec vyhraje síla nad feminismem. Dámská část chtěla vidět osudy doktorky Adamovové, pánská ale slavné vítězství týmu pod vedením lišáka s nagelovanýma ušima. A přednost dostala kopaná. Dcera se tak musela smířit s večerem s knihou. Ne však s knihou papírovou, nýbrž s knihou plnou tváří. Virtuální knihou, rozumějte. Po pár hodinách všichni usnou. Celý koloběh se posléze zopakuje.

Pokud můj text v roce 2013 najde člověk, ať se zamyslí, jak se jako společnost chováme. A pokud ho najde liška, ať už do světa netroubí, jak chytrá je. 

FOTBALOVÝ FEJETON: Lepší Petrouš v hrsti nežli Straka na střeše

Podle všech dostupných informací se nejpozději od ledna bude v Edenu před zápasem červenobílých servírovat tatarák. Ke kormidlu pražské Slavie má totiž usednout František Straka; muž, který se již několikráte chlubil „sparťanským srdíčkem“. V táboru příznivců sešívaných se o případném nástupu Straky do čela jejich mužstva hojně diskutuje. Samotný fakt, že jejich potencionální trenér je z řad odvěkého rivala, by jim však nemusel příliš vadit. Moderní fotbal už prostě na klubové hodnoty nehledí a slávista se sparťanem může stát i během půl roku. K uvážení jsou spíše kvality třiapadesátiletého Straky. Nejdéle u jednoho týmu vydržel hned na začátku své kariéry, a to když dva a čtvrt roku koučoval oddíl čtvrté německé ligy Wuppertaler. Poté hrál střed tabulky s Teplicemi a střihnul si sedmiměsíční angažmá ve Spartě, během něhož sice vyhrál titul, nicméně propadl v Lize mistrů. A od roku 2005 vystřídal 9 klubů a v každém z nich si úspěchy připisoval během prvních pár měsíců na lavičce. Jeho osobnost motivátora by se možná celé červenobílé veřejnosti hodila, nicméně borci se sešívanými dresy by se nyní měli učit spíše přesně nahrát balón nebo správně odcentrovat. Navíc Strakovy poslední dvě štace skončily sestupem, v jednom případě i zánikem klubu. Vést slávistický mančaft na jaře, možná by se, s mírnou nadsázkou, teď dresy s hvězdou praly pro utkání nejnižší pražské soutěže. Myslím, že pravý kouč pro Slavii, která má zamířit zpět na výsluní, je někde jinde. Osobně nechápu, proč se vedení nepodívá například do zahraničí. Trenér XY, původem třeba z Německa, by se při skládání mužstva nedíval, zdali je jeden hráč synem bývalého lodivoda či zdali druhý bojuje, jen když mu jde o smlouvu. Vše je ale v rukou majitele Řebíčka. S jednou skutečností by se ovšem všichni fanoušci vršovického klubu a odpůrci Straky smířit museli. Po celém světě asi nenajdou žadného trenéra se stoprocentní bilancí u národního týmu.

S bicyklem na Praděd

V nouzi poznáš přítele. Ona čtyři slova mi můžete opakovat od nevidím do nevidím, ale já jim stejně po uplynulém víkendu nebudu věřit; pořád se budu ptát, kde se můj spasitel zapomněl, a pořád si budu myslet, že zase někdo něco vymyslel. Co mě k mému názoru vede? Stačila mi na první pohled teplá a slunečná, přesto velice chladná zářijová sobota. Rozhodl jsem se totiž na kole zdolat pátou nejvyšší horu České republiky – Praděd. Nebudu vás napínat, až do výšky 1491 metrů nad mořem jsem na svém bicyklu vyjel. 

A nahoře jsem neviděl vůbec nic. Při teplotě 13 stupňů Celsia panovala mlha, přes kterou by člověk pár metrů před sebe nedohlédl, ani kdyby mu oči samou snahou z důlků vypadly. Z mračen padaly jemné kapky deště, takže jsme se na samotném vrcholu příliš nezdrželi. Naše tříčlenná rodinná minivýprava stihla pouze zběžně přečíst informační tabuli a utvořit společnou fotografii. Pak jsme jen navlékli bundu a spěchali zpět dolů. Před opětovným nasednutím na sedla jsme za sebou měli již pětadvacet a půl kilometrů s asi tisícem nastoupaných metrů.

Celá cesta za řídítky začala ve městě Rýmařov, od kterého nás až k Pradědu dělilo oněch 25 kilometrů. Na rovině by se jednalo o příjemnou hodinovou projížďku na kole, nás však taková výprava nelákala. Vybrali jsme si výzvu v podobě nejvyšší hory Moravy a Slezska. Silnice se hned po ceduli označující konec osmitisícového města zvedala, ale jednalo se jen o drobnou rozcvičku na začátek. Navíc k nám profil nebyl příliš milosrdný, jelikož jsme z vršku hned sjeli. Stejnou proceduru jsme si mohli zopakovat. Až pak začalo to pravé stoupání.

Oficiálně se trasa začíná zvedat v obci Malá Morávka. Cyklistický tachometr při průjezdu ukazuje výšku 734 metrů nad mořem. Marně na obzoru hledám Praděd, ale jestli jste pozorně četli první odstavce mého textu, už víte, proč jsem ho nemohl najít. Byl ukryt někde v mračnech, jež nevypadala, že se chystají splnit předpověď meteorologů o dvaceti stupních Celsia a jasném počasí. Prostě jsme neměli štěstí.

První zastávka probíhá u odbočky z hlavní silnice na samotnou asfaltovou cestu vedoucí přes chatu Ovčárna až k našemu cíli. Načase je rychlé občerstvení, pro tentokrát müsli tyčinka, kousek energetického gelu a hroznový cukr. Kilokalorie energie se budou hodit. Následujících pět kilometrů až k Ovčárně ve výšce 1306 metrů nad mořem vede do pořád stejně prudkého kopce. Podle dostupného profilu se jedná o sklon zhruba osmi procent, což je zjednodušeně „krpál jako hrom“. A navíc přišla záda!

Moje skolióza se rozhodla zaútočit v nejhorším možném momentě. Nasadíte si tempo, těšíte se, jak si vychutnáte pocit, že jste něco dokázali. Šlapete v pohodě, ale pak ucítíte bolest v zádech. Najednou se na nic nemůžete soustředit, jenom musíte myslet na nepříjemné pocity. Čekám spásu, jenže marně. V nouzi poznáš přítele? Kdepak asi je?, opakuji si dokola. Má duše by z kola nejraději slezla, ale srdce mě tlačí kupředu.

Nakonec s trápením k Ovčárně dojedu. Zde tankuji podruhé, volím nepříliš chutný, avšak výživný gel a i zásob hroznového cukru ubylo. Po krátké odmlce se vydáváme dál a hlavně výše. Na řadě je krátký úsek z kopce, po němž následují dva kilometry různě prudkého stoupání. Přibylo i chodců, kteří se na rozdíl od nás nechali na mezistanici dovézt autobusem a jen poslední část asfaltové cesty se rozhodli ujít po svých. Bohužel však většina z nich nejeví zájem cyklistům aspoň mírně uhýbat a uvolnit jim cestu. Není výjimkou potkat partu turistů roztažených po celé šířce silnice. „Tohle fakt není chodník,“ honí se mi hlavou.

Aspoň jednu dobrou zprávu jsem na Praděd přivezl. Bolest zad mírně ustoupila, takže se až na chodce i lépe jelo. Zbývá urazit poslední část, asi nejprudší ze všech. Jízdou ze sedla jsem jí zvládl. Vzhledem k již zmíněné atraktivnosti samotného cíle našeho výletu jsme hned zvolili rychlou cestu nazpět. Zima je při sjezdu ukrutnější, takže kromě chodců přibyl další problém. Nálada byla ovšem hned spravena. V milém bufetu na Ovčárně jsem do sebe totiž vpravil klobásu s hořčicí a křenem a čaj. Příjemné zahřátí před posledním úsekem zpět do Rýmařova. Sjezd a následná jízda po téměř úplné rovince už byly jenom pohodlnou projížďkou na závěr. Po celkem tři a čtvrt hodině na kole jsme se vrátili k naší základně. Je pravda, že nohy a v mém případě i záda pořád zlobily, nicméně skvělý pocit ze zdolání celé plánované trasy vše vyvažoval.  

Nechme vše stranou

Už jen tři dny zbývají do veledůležitého kvalifikačního utkání české reprezentace ve skotském Glasgow. Pokud si chce národní tým zajistit účast minimálně v baráži o evropský šampionát, musí jednoznačně vyhrát. Před rokem se svěřenci trenéra Bílka dlouho s urputně bránícím soupeřem trápili, ale nakonec zvítězili 1:0. Letos budou muset doufat, že Skotové opět před svoji bránu zaparkují autobus. Situace v českém reprezentačním fotbale je totiž zoufalá. Naposledy jsme se o tom mohli přesvědčit v srpnu, kdy se generálka v Norsku opravdu „povedla“. Češi prohráli 0:3. A problémů ještě přibylo...

Onen přípravný zápas jsem sledoval během dovolené v restauračním zařízení v kyperské Agia Napě. Do hospůdky dorazila i partička Norů, kteří si krásně zpříjemnili i tak krásný mořský vzduch. Už dlouho jsem se tolik nestyděl za to, že jsem Čech. Při odchodu jsem si domýšlel, co si o mně a o českém (moravském a slezském) fotbale asi tak vyslanci ze země fjordů myslí. Hra bez systému, výkony špatné, ani náznak kreativity od Rosického s Plašilem a trápící se Baroš na hrotu. Jediný, kdo obstál, byl gólman Petr Čech, který se díky pár důležitým zákrokům zasloužil, že si on ani jeho spoluhráči nepřivezli necenný suvenýr – „bůra“. V konečném důsledku to tak vlastně dopadlo ještě dobře.

Jenže Čech bude ve Skotsku chybět. Při tréninku si totiž poranil vaz v koleni. A trenér Bílek teď řeší, koho nakonec mezi tři tyče postaví; zdali Jaroslava Drobného, nebo Jana Laštůvku. Oba dva lovili o víkendu míč ze své sítě přesně čtyřikrát. Přesto bych se stavěl spíše na stranu gólmana Hamburku. Přece jenom už odchytal víc, navíc tomu není tak dávno, co s Herthou útočil na bundesligový titul a o rok později dělal, co mohl, aby se výbornými zákroky nakonec neúspěšně pokusil zachránit berlínský klub v nejvyšší soutěži. Jedna věc mi však není jasná – proč Bílek nevyužil přípravné zápasy (od začátku kvalifikace měl k dizpozici čtyři) k vyzkoušení brankářské dvojky a trojky? Petr Čech i přes svoje kvality není Superman a nedalo se spoléhat, že se nikdy nezraní. Navíc odehraje z celého českého nároďáku suverénně nejvíce klubových zápasů za sezónu a sám by raději přivítal odpočinek místo daleké cesty do Japonska či třídenní akce se zápasem v Norsku. Právě v Oslu mohl jeden poločas odchytat Drobný a druhý Laštůvka. Hned bychom my a hlavně Bílek věděli, na čem jsme. I za cenu ještě většího přídělu.

Ani obrana nepředvedla skvělý výkon, ale v Glasgow bych přesto nasadil už osvědčenou čtyřku s Hubníkem a Sivokem uprostřed a Pospěchem a Kadlecem na krajích. Jediného muže v záložce obránci při čtení nominace postrádám – Františka Rajtorala. Podle mého je mladý exostravský hráč nejlepší pravý obránce ligy, a i přesto, že by se do sestavy asi nedostal, se jedná o velký příslib především do budoucna.

Posuňme se ale v čase opět k sobotnímu zápasu se Skotskem a ve výběru České republiky o jednu řadu dopředu, do zálohy. Osobně bych zvolil rozestavení s pěti záložníky a jedním hrotovým útočníkem. S defenzivnějšími úkoly ve středu hřiště by zkušenému Hübschmanovi mohl pomoci bojovný Petr Jiráček, který se současně honosí opravdu dobrou formou. Úlohu ofenzivního středopolaře bych svěřil Tomáši Rosickému. V posledních zápasech českého týmu ukázal, že kraje pro něj nejsou pravým místem, nicméně jako tvůrce hry by ještě, i přes všechny své problémy, mohl pomoci. S útokem by mu v záložní řadě mohli pomáhat Plašil a Kolář. O prvně jmenovaném, opoře Bordeaux, není pochyb; Daniel Kolář se zase prezentoval dobrými výkony v obou zápasech plzeňského mančaftu s Kodaní.

V útoku bych jako jediného hrota nasadil Davida Lafatu. Již dlouho jsme neměli útočníka, který za pět zápasů v lize vstřelil osm gólů. Mimochodem, to ho v současné době dělá děleným nejlepším střelcem všech evropských soutěží, které hrají systémem podzim-jaro. Davidu Lafatovi skutečně do brány nyní padá skoro všechno, což se v sobotu může opravdu hodit. Dlouhodobá útočná jednička Baroš totiž letos neodehrál ani jeden soutěžní zápas, tudíž si zatím nepřipsal žádný gól. V úvahu také připadá Tomáš Pekhart, který dal v prvních dvou zápasech Bundesligy za Norimberk dva góly.

Konečné rozhodnutí leží na trenéru Bílkovi. Kromě sestavy je ale také důležitý systém hry a taktika. Na mistrovství Evropy do devatenácti let ukázal Jaroslav Hřebík, že za jediné kvalifikační období lze vypiplat přesný a fungující stroj. Kouč reprezentačního áčka by to měl umět také. Na tvoření kádru měl téměř dva roky a teď přichází zápas, kdy je potřeba vše zužitkovat. Horší je, že jsme zatím nemohli vidět žádný náznak. Že Bílek nebyl schopen vtisknout mužstvu žádnou rozeznatelnou tvář. Pokud nastane porážka, kvalifikace na Euro bude o velký kus těžší. Hlavní odpovědnost samozřejmě ponese trenér. Ten trenér, kterého si zase při jmenování vzal na osobní odpovědnost bývalý předseda Českomoravského fotbalového svazu Ivan Hašek. Kde je teď Ivan Hašek, to víme všichni.

Je jasné, že Bílek udělal za celý kvalifikační cyklus mnoho chyb. Kromě mnou zmíněných opomíjení brankářské dvojky a trojky v přípravných zápasech či předváděné hry bez ladu a skladu se dá zmínit mnoho dalších. Jako typickou z nich můžu zmínit třeba povolání Petra Jiráčka. Jiráček podává dlouhou dobu velice vyrovnané výkony, dobře hrál i na jaře. Přesto se ho rozhodne povolat až poté, co mu to poradí všechna možná periodika v Česku.

Takové problémy a kritiky se teď musí nechat ležet. Všichni fanoušci českého nároďáků by měli věřit, že postup na Euro fotbalisté „nějak ukopou.“ Jestli ne, trenér Bílek by měl být okamžitě odvolán. Reprezentanti byli i nyní na srazu dotazováni, zda si uvědomují, že svým způsobem bojují také za svého kouče. Svorně tvrdí, že ne, že hrají za sebe a za český fotbal. Přejme si, aby to byla pravda. Samotný trenér měl totiž dost času na to, aby bojoval hlavně sám za sebe. Zatím neuspěl. A výsledek řešme až v sobotu po utkání.

Už přišel správný čas!

Osm. Tolik ligových startů měl na kontě v průměru jeden hráč na lavičce Arsenalu v utkání na Old Trafford. Jako by toto nemalé číslo, navíc způsobené zejména přítomností již Premier League ostřílených Chamakha a gólmana Fabianského, přesně vypovídalo o současném trápení Gunners po odchodu dvou klíčových hráčů – Fabregase a Nasriho – a při absenci mnoha dalších zraněných a potrestaných spoluhráčů Tomáše Rosického. Co však ještě více svědčí o bídné formě Arsenalu, je samotný výsledek. Manchester United porazil hosty 8:2.

O skvělém výkonu svěřenců Alexe Fergusona opět není pochyb, ale špatná, místy až tragická hra Arsenalu bila do očí. Všichni příznivci, kteří vážili dalekou cestu z Londýna, museli své smutné tváře ukrývat do dlaní. Rozdíl mezi organizovanou hrou mladé jedenáctky Manchesteru a až na prvních pár minut druhého poločasu příšernou hrou mladých svěřenců Arséne Wengera byl jednoznačně viditelný.

Právě francouzskému manažerovi před sezónou odešli dva klíčoví hráči ve středu pole – Samir Nasri, který zamířil do Manchesteru City, a Cesc Fabregas, jenž už vstřelil gól v dresu Barcelony. Na jejich místech včera nastoupili Tomáš Rosický a Aaron Ramsey. Mladý velšský hráč, který brankou rozhodl jarní utkání obou týmů, se celou dobu snažil, ale nic převratného sám dokázat nevymyslel. Výkon českého středopolaře je také velkou otázkou. Sice přihrál na gól Theo Walcotta, nicméně to pořád nebyl, a je otázka, jestli vůbec někdy bude, ten geniální Malý Mozart. Měl jsem pocit, že nemá zájem o míč a že se spíše bojí zkazit, než aby se pokusil něco vytvořit. Navíc ani směrem dozadu příliš nepomáhal.

Úlohu defenzivního záložníka si včera odbyla nová posila z Lorientu Francis Coquelin. Jeho místo by za normálních okolností mělo patřit Alexi Songovi, který si však odpykává disciplinární trest. Coquelin neudělal vážnější chybu, ovšem do rozehrávky se příliš nezapojoval a obraně, která byla včera jednoznačně nejhorším článkem Arsenalu, rozhodně nepomohl.

Když tým dostane osm gólů, je jasné, že obrana asi nezazářila. Jenže včera se s počátkem zápasu rozhořela lehce jako hektary lesů během nesnesitelných veder. Jenom spouštěčem nebyl malý ohýnek mezi stromy, ale přesná a účinná ofenziva United. Na levé straně Ashley Young pořádně a hlavně úspěšně proháněl mladého a špatně hrajícího Carla Jenkinsona, pravého beka, jenž přišel v létě z třetiligového Charltonu. Levý bek, Francouz Traoré, si nevedl o mnoho lépe. I na těchto pozicích hrají normálně jiní hráči, ale velkoklub, který chce aspirovat každoročně na titul, by měl mít na jakémkoliv postu solidní záskok. A Jenkinson je možná velký talent do budoucnosti, ale spíše svědčí o tom, že Wenger letos zatím na příchozí hráče neměl dobré oči.

Dvěma nejdražšími posilami byli Oxlade-Chamberlain a Gervinho. Oba stáli dohromady 26 miliónů eur, domnívám se však, že za takové peníze se dají koupit jiní a hlavně hotoví hráči. Do konce přestupového období zbývají dva velice krušné dny, a pokud chce Arsenal letos ještě zasáhnout do bojů o titul, musí přivést minimálně dva hráče – středního obránce a tvůrce hry. Uvidíme, jaký názor bude mít Arséne Wenger, nicméně určitě ví, že se bez nových hráčů nemusí obejít. Už delší dobu se do obrany spekuluje o Garym Cahillovi, nyní se mluví i o přesunu Alexe z Chelsea. Do středu pole by se mi nejvíce líbíl Eden Hazard, ofenzivní záložník Lille. Na případné posílení mužstva má Arsenal ještě dva dny. Nemyslím si, že by se snad tým Gunners musel obávat bojů o udržení, ale k souboji o titul potřebuje silnější kádr a hlavně lepší výkony, než byl ten z Old Trafford. Arséne Wenger je dlouhodobě jeden z nejlepších světových manažerů, a fanoušci jeho mužstva tak jsou určitě napjatí, jak situaci tentokrát vyřeší. Nikdy neměl v lásce velké přestupy, ale nyní je opravdu ta správná chvíle. Peníze po prodeji Fabregase a Nasriho má, teď jen sebrat odvahu a vybrat správné hráče. Je načase!

Fergusonovy děti

Každé malé dítě zná situaci, kdy se snaží rozpínat své ruce co nejdále, aby kamarádovi či prarodičům ukázalo, jak velkého psa potkalo předevčírem na procházce. Podobně by se dalo ukázat i trenérské umění dlouholetého manažera Manchesteru United Alexe Fergusona. Ovšem zde by bylo bývalo batole v nevýhodě. Jeho ruce jsou příliš malé. Přesně by však svými končetinami nemohl kvalitu trenérského mága Fergusona ukázat ani nejvyšší muž historie Robert Wadlow. Možná ani rozpětí křídel letadla by nemuselo stačit. Téměř sedmdesátiletý Skot s odpovídajícím přízvukem je prostě mistr svého řemesla.

Taková informace ale není žádnou novinkou. Pakliže by neměl odpovídající schopnosti, rozhodně by nebyl schopen za pětadvacet let na lavičce Rudých ďáblů zažít 12 ligových titulů. Navíc opomíjíme pět vítězství v FA Cupu, čtyři další triumfy v Ligovém poháru a navíc dvojnásobný zisk trofeje Ligy mistrů. Za celou dobu jeho vládnutí se v sestavě United protočilo několik významných hráčů, namátkou Mark Hughes, Eric Cantona, Ruud van Nistelrooy či Cristiano Ronaldo. Každý z nich jednou tým opustil, ale Ferguson přesto dokázal díru po něm zaplnit.

A i před letošní sezónou se dva důležití hráči Manchesteru rozhodli odejít, přesněji řečeno pověsit kopačky na hřebík. Zejména konec kariéry jednoho z nich, brankáře Van der Sara, byl považován za obrovskou ztrátu. O jeho sbohem profesionální kariéře se mluvilo delší dobu, a když se tak stalo letos v létě, pořídil si Ferguson jako dlouhodobou náhradu teprve dvacetiletého mladíčka Davida De Geu. Druhým fotbalistou, jenž dnes nemusí dennodenně po tréninku odkládat propocený dres, je Paul Scholes. Sic během své závěrečné sezóny neodehrál všechny zápasy, pořád dokázal rozhodovat důležitá utkání a být na hřišti platným hráčem. Po sedmnácti letech v kádru ovšem bylo třeba i za něj najít náhradu. V dlouhodobém horizontu by se jí mohl stát třeba dvaadvacetiletý střední záložník Thomas Cleverley.

Obě dvě mladé naděje nastoupily v základní sestavě obhájců titulu v pondělním utkání Premier League proti Tottenhamu Hotspur, tedy týmu, který rozhodně není v anglické soutěži do počtu. Oči byly upřeny především na gólmana De Geu, který v prvních dvou soutěžních utkáních letošního ročníku nakupil chyby, jež naštěstí zatím Fergusonovy svěřence nestály ztrátu bodu či v případě Community Shield trofeje. Skotský manažer sice prohlásil, že De Geovi věří, nicméně se očekávalo, zdali místo něj nenasadí Anderse Lindegaarda. Tento dánský gólman po povedené přípravě prosil o šanci. Zatím ji nedostal a v zápase proti Tottenhamu se jeho naděje nezvýšily. Hráči Kohoutů až na jednu nastřelenou tyč neměli velkou příležitost a De Gea působil během zápasu poměrně jistě. Konec konců výsledek 3:0 pro United svědčí o všem.

Na jasném a zaslouženém zisku tří bodů měl svůj podíl také mladík Cleverley. Až do doby svého vystřídání devět minut před koncem hrál na svůj věk suverénně, navíc si připsal vynikající centr, po kterém další mladík Welbeck uklidil míč s přehledem do sítě. Sám se také mohl zapsat do listiny střelců, nicméně jeho nebezpečnou střelu v prvním poločase chytil brankář Friedel.

Druhý gól vstřelil v 76. minutě brazilský levonohý hráč Anderson. Po krásné patičce právě Welbecka zakončil nádhernou akci pohodlnou ranou k tyči, a potvrdil tak svůj podle mého skvělý výkon. Při rozehrávce plnil úkol spojky mezi obrannými hráči a útočnou silou. Mladá stoperská dvojice Evans-Jones solidně zaskočila za chybějící jistoty v podobě Ferdinanda a Vidiče, útoční hráči trpělivě připravovali šance. V dobrém světle se na křídle jevila nová posila z Aston Villy Ashley Young i výtečný střelec Rooney, který si taktéž vychutnal gól a završil skóre na 3:0. Snad v jeho případě bude platit, že čím víc vlasů, tím víc gólu. Z módního hlediska se mi jeho nově nastřelené vlasy vůbec nelíbí, ale na hřišti to byl zase starý Rooney. Kromě mnoha zakončení a zmíněného třetího gólů si také často sbíhal na vlastní polovinu a zakládal útočné akce svého týmu. 

Ještě jeden fakt je netřeba opomenout. Věkový průměr včerejšího výběru činil pouhopouhých 23 let. Více než právě třiadvacet let bylo ze včerejší sestavy pouze čtyřem hráčům (Evra, Nani, Young, Rooney). Nízký věk Fergusonovy jedenáctky určitě stojí za zmínku, přestože se asi nejednalo o nejsilnější výběr Manchesteru United. Ovšem celé utkání ukázalo, že Ferguson i jeho budoucí nástupce, který se týmu uchopí v horizontu neznámo let, mají na čem stavět. Na světě nenajdete mnoho klubů, jimž by se podařilo s takto mladou sestavou porazit tým, jako je Tottenham Hotspur. Skvělé individuální výkony mladých hráčů, od již zdůrazněných stoperů Evanse s Jonesem až po Welbecka na hrotu, jsou spojeny v celek, který může nejen v letošní sezóně, ale také po mnoho dalších let mířit vysoko na všech frontách. 

Fotoreportáž - Národní technické muzeum

Open publication - Free publishing - More muzeum

Architektka v dalekém světě divadelním

Mimo jiné jako „prostor pro kulturu sebepoznávání cestou hry, řeči, pohybu, hlasu, tance, čaje, zvuku, tajemství a času“ se na svých webových stránkách představuje Divadlo Kampa. Pokud bychom měli pokračovat v citacích, následuje: „V srdci Prahy stojí krásný dům, pod jeho okny teče řeka Vltava. Ať jste našli cestu jakkoliv, přes lávku, či cestou malebných uliček, vítejte u nás.“

S celým textem by se bez výjimky dalo souhlasit. A také ihned upuste od představy, že v divadle se vždy jenom hraje divadlo. Kromě jeviště se v podkroví budovy také nachází prostor, jenž je určen pro různé workshopy a semináře. Ke zmíněné činnosti sebepoznávání se tedy pak řadí například čínské léčebné cvičení, seminář Jógy smíchu nebo večer nazvaný Tanec koček. Podobné a mnohé další programy nabízí Divadlo Kampa od zaří 2010, kdy ho otevřel Jaroslav Dušek, slavný český herec a patron, režisér a hlavní tvář divadla v centru Prahy. S námi se o divadle a hlavně o své práci bavila jeho ředitelka, vystudovaná architektka Klaudie Kovářová. Drobná třiatřicetiletá máma malé dcerky při rozhovoru jako by splňovala charakteristiku typickou pro ženu v Kristových letech – v práci neví co dřív. Pro samotné Divalo Kampa je to ovšem jedině dobře.

Je tedy vaše práce časově náročná?

Je velice náročná, je třeba se jí věnovat vlastně pořád, a proto se také prolíná s osobním životem. Musíte totiž být v centru dění oběma nohama. I přesto je to pro mě práce plná, zjemněná a s mnoha překvapeními. Naše divadlo je dosti specifické tím, že není jenom divadelní, ale že se zde odehrávají další zajímavé věci, a tak mi přináší hodně radosti. Baví mě být součástí speciálního divadla, které kromě představení nabízí i různé další akce pro děti i dospělé.

Jak jste se dostala k práci zde v Divadle Kampa?

Celý příběh začal na základě rozhovoru a vyzvání Jaroslava Duška, který zaštiťuje celý projekt. Pan Dušek oslovil mě a mojí spolupracovnici Michaelu Formanovou, abychom mu pomohly s provozem divadla. Teď už zde pracuji druhým rokem.

Byla jste i předtím součástí umělecké sféry?

Nebyla jsem součástí divadelní scény, mým původním zaměřením je architektura, kterou jsem vystudovala. Až pak jsem se dostala k divadlu.

Zmínila jste, že se Vám líbí netradiční projekty divadla. Jak se k nim jako instituce dostanete?

Je třeba dát prostor každému, kdo přinese zajímavý návrh. Na všechno je ale potřeba dlouhá doba, abychom zjistili, jak se workshop nebo například představení líbilo. Zvláště u divadelní hry je důležité plné jeviště i u dalších repríz.

A co za projekty dále plánujete?

Tento rok budeme oživovat jeden projekt, který není zdaleka divadelní. Jedná se o cyklus přednášek určený zejména pro rodiče, pedagogy a obecně pro lidi, kteří se zabývají výchovou dětí. Cyklus se jmenuje „Škola života“. Funguje tak, že každý měsíc proběhne jedna nebo dvě večerní besedy na nějaké téma, které se týká alternativních a méně známých způsobů výchovy a vzdělávání. Řešíme problém, jak s takovým velkým fenoménem nakládat. Večera se vždy zúčastní několik zajímavých a zainteresovaných diskutujících. Loni se moderování ujal Jaroslav Dušek, letos ho pravděpodobně obstará Ilona Csáková. Takové večery se poté vždy mění v celovečerní a celonoční diskuzi (smích). I tím je celé Divadlo Kampa zvláštní a speciální. 

Znám příběh Lidic

Každý, kdo někdy navštívil kino, určitě zná tradiční situaci, která nastane po poslední scéně. Na plátně naběhnou titulky, avšak téměř všichni opustí pohodlí svých sedaček a vydají se zpět do okolního světa bez zájmu vědět, zdali byl asistentem třetí kamery Josef, či Marek. Přesto jsem zažil výjimku, konkrétně při závěrečných titulcích filmu Lidice, na jehož promítání jsem se vydal, i když venku slunce úspěšně plnilo své náročné úkoly. Po více jak dvou hodinách seděl zhruba tucet ostatních diváků v křeslech sálu a sledoval výčet lidí, kteří se svým úsilím podíleli na jednom velkém filmovém zážitku – tak trochu otřesném, ale zároveň i dojemném.

Myslím, že historka z úvodního odstavce naprosto s přehledem charakterizuje, jaké dojmy vyvolává promítání v hlavách sledujících. Film ukazuje skutečné příběhy skutečných lidí, jež vás opravdu dokáží dovést až k slzám. Opravdu nepřeháním. Karel Roden, hlavní hvězda filmu, představuje muže, který se dostal do vězení za vraždu svého vlastního syna – a díky tomu přežil vypálení obce Lidice. Velké emoce vyvolá scéna, ve které hned po konci svého trestu na zasněžené pláni hledá místo, kde stál jeho dům. Až později se dozví, jak se věci měly... Při tom potkává druhého a posledního muže, který zkázu přežil: strážmistr Vlček. V podání Romana Luknára i přes svůj nevelký zájem pomáhá ze své pozice nacistům a neumí jim vzdorovat, posléze se však nedokáže vyrovnat s pocitem viny a nakonec svůj život ukončí sám.

Jak jsem již zmínil, všechny příběhy a postavy jsou skutečné a reálné, a tak drama režírované Petrem Nikolaevem opravdu přesně přibližuje jeden z mnoha krutých příběhů druhé světové války. Ovšem pozor, nejedná se o žádnou rekonstrukci. Důraz je kladen právě na osudy všech postav a také na jeden zdánlivě bezvýznamný dopis, který poslal pohledný mladík z Lidic jedné ze svých nápadnic. Ale nacistům připadal text jako usvědčující z podílu Lidických na atentátu na Heydricha, ve skutečnosti spáchaný československými výsadkáři, za což byla vesnice poblíž Prahy odsouzena ke katastrofě.

Právě tohoto dopisu se týká asi jediná výtka, kterou bych mohl k filmu vznést. Jeho úloha, alespoň dle mého  názoru, nebyla dostatečně zdůrazněna, ačkoli se jedná vlastně o pravý důvod, proč právě Lidice byly vypáleny. To je snad jediná vada, vše ostatní přesně splnilo očekávání: žádný důkladný popis událostí, naopak se jednalo o napínavý, dojemný a bohužel také krutý příběh dle skutečné události. Zážitku hodně přidaly herecké výkony, zejména Karel Roden, jediný český hollywoodský herec, ukazoval, proč vyniká především za hranicemi naší republiky. Ale ani další nezklamali, nejvíce mi učarovala Zuzana Bydžovská, její role Rodenovy manželky byla zahrána exceletně, přestože po celou dobu snímku měla působit a působila chmurně. Vlastně stejně jako celý film, jehož chmurnost a silný příběh ve vás nakonec mohou vyvolat slzy.

Anglický zápisník: Den šestý – Krása s trochou nostalgie

Všechno jednou končí, počínaje lidským životem, konče třeba školním rokem. S tímto faktem se nedá nic dělat, ačkoli se vám to mnohdy zdá přinejmenším hodně zlé či smutné (nemluvím o konci školního roku). S koncem našeho zájezdu do Anglie na tom naštěstí tak dramaticky nejsme, přesto jsme po desáté večer britského času přístav Dover opouštěli s nostalgickými výrazy. Zážitků bylo mnoho, další z nich přišly v poslední den, slunečnou sobotu, kterou jsme strávili celou v Londýně.

Nejprve přišlo rozloučení s rodinami. Pokoje čisté byly, jídlo až na drobné výjimky také. Nebylo si na co stěžovat, tak se jen omluvit za občasný hluk, který pochopitelně čtveřice chlapců pubertálního věku vytvořit umí, a pak jsme už s plnými kufry vyrazili autobusem pod nám dobře známé London Eye. Odsud je to již kousek k Westminster Bridge, za ním již leží mnoho londýnských historických památek - Big Ben, Westminster Abbey, Buckingham Palace, Trafalgar Square. Ovšem ještě než jsme přešli z jednoho břehu Temže na druhý, přepadl nás na mostě televizní štáb, jež se chystal natáčet na řece. Nevíme přesně, o co šlo, možná nějaká reklama, možná seriál či film. Naše úloha měla spočívat ve vytvoření obyčejného komparsu. Měli jsme se tvářit přirozeně a sledovat dění na řece. Centrem onoho „dění“ byl muž, který chodil po vodě. Jediným háčkem jeho umění bylo umístění dost dobře viditelné lávky pod vodou. Nakonec ho odchytila policie. Vzrušením pak asi měla být nehoda zaviněná najetím člunu strážců zákona na zmíněnou lávku. Opravdu nevím, v čem bylo kouzlo celé akce. Vlastně ani vědět nechci. Upřímně řečeno, je mi to jedno. Spíše mě zajímaly krásy Westminsterského opatství, do kterého jsme se vydali hned poté. 

Dějiště mnoha oficiálních událostí královské rodiny – například korunovací, svateb nebo pohřbů – nabízí spoustu krásných prostor. Hlavní loď chrámu je krásná sama o sobě, svou velkolepostí převyšuje všechno v dalekém okolí. Až docházejí slova. Prostě nádhera! Nechci se opakovat, přesto musím tvrdit, že je fanscinující, jak může člověk něco tak jednoduchého a pěkného vytvořit. Další na programu pak byla ve dni plném záření otce světla procházka okolo zajímavých míst Londýna – St. James Parku, Buckinghamského paláce a Trafalgar Square. Pobyt v centru skoro osmimilionové metropole jsme zakončili na Oxford Street.

Poslední atrakcí měl být výlet na Greenwich. Ze středu města to není k nultému poledníku co se týče vzdálenosti úplně blízko, a tak se jako nejrychlejší cesta jevila řeka. Zdejší loď je součástí hromadné dopravy, v centru měla hodně zastávek na krátké vzdálenosti, později už ale kapitán rychlost svého plavidla pořádně navýšil. Je zážitkem z nejkrásnějších vidět domečky či menší bytové stavby poblíž Temže. Opravdová pastva pro oči.

Na Greenwichi, ještě pod menším vrškem s Královskou observatoří, jsme nejdříve nechali odpočinout naše nohy během půlhodinky strávené válením se v místním parku. Člověk je tak nějak šťastný sám ze sebe, z krásy okolního prostředí, z naplno svítícího sluníčka... Přece jenom jsme se ale jednou zvednout museli. I když se mi na zelené travičce opravdu neuvěřitelně líbilo, dodnes bych tam asi sedět nechtěl. Snad mi však nějaký piknik v greenwichském ráji ještě někdy vyjde.

Mé zvednutí z trávy, navíc s pocitem blížícího se již zmíněného výšlapu, chvilku trvalo, avšak nakonec dostavilo se. Výstup ke Greenwichské královské observatoři nakonec nebyl oproti očekáváním příliš strmý a náročný. A rozhodně stál za to, co se nahoře zjevilo: krásný výhled na Millenium Dome, obrovskou stavbu, v níž je umístěna londýnská O2 Arena; na řeku Temži, kroutící se východní částí hlavního města stejně jako had při lovu; nebo na část London Eye, které se proměnilo na horizontu v malinkou tečku. Neznám tolik přídavných jmen, abych popsal stav nálady při podvečeru plném slunečního světla na Greenwichi. Jen vím, že všechny jsou synonymy ke slovu úžasný. Tato „extáze“ byla také poslední, kterou jsem ve Velké Británii zažil. Pak už nezbývalo nic jiného, než nasednout do autobusu, zamávat Anglii a nabrat kurz Praha.

Tímto končí také seriál mých cestopisných blogů z Londýna a okolí. Během celého týdne jste trhali rekordy návštěvnosti, což mě velice těší. Doufám, že se vám mé články líbily!

Omlouvám se za pozdější umístění posledního článku na web a také za drobné chyby v textech během týdne

Anglický zápisník: Den pátý - Střídání stráží

Jedinečné. Originální. Jednoduché. Úžasné. Třeba tak by se dalo popsat obyčejné střídání stráží na hradu ve Windsoru, rezidenci současné britské královny Alžběty II. a také prince Williama z Walesu. Obří hrad v blízkosti největšího londýnského letiště Heathrow jsme navštívili v pátý, předposlední den našeho výletu do Velké Británie.

Do Windsoru je cesta oproti dalším destinacím v blízkosti Londýna poměrně krátká, jízda autobusem nám zabrala “jen” něco málo přes jednu hodinu. Těsně před samotným cílem jsme z dálnice mohli vidět moderní Terminál 5 jednoho z nejrušnějších letišť světa na Heathrow. Pak už stačilo zvolit správný výjezd na kruhovém objezdu, popojet po další dálnici, kterých se v okolí britského hlavního města rozkládá několik, sjet z dálnice a nakonec najít parkoviště pro autobusy. Naštěstí byla vše práce pro naše řidiče, já jen v klidu a v pohodě seděl na sedačce.

Z ní jsem přesto musel sesednout, protože po půl desáté místního času jsme konečně opustili dlouhý cestovní coach, ve kterém jsme strávili a pří zítřejší cestě domů ještě strávíme velice mnoho času. Odhadem něco přes dva dny čistého času. Za takovou dobu se dá….radši nebudu pokračovat. Výčet oněch činností by mohl zabrat asi tak dva dny.

Tak tedy konečně k samotnému hradu. Nejdříve jsme museli vyšlapat malinký kopeček, na němž hrad stojí, a pak nás čekala obrovská fronta. Podruhé zapojím můj odhad a troufám si říci, že alespoň půl kilometru dlouhá řada před vstupem byla. Poté nás čekaly procedury jako na nedalekém letišti, jehož vzletový koridor vedl přímo nad obrovským skvostem. Všechen obsah našich kapes měl být uschován do pytlíků, batohy zajely do tunelu, všichni návštěvníci prošli kovovým rámem. Snad abychom hrad nechtěli vyhodit do vzduchu.

Ihned po všech bezpečnostních procedurách jsme zamířili k východu. Nikoliv za cílem okamžitého opuštění areálu, ale jelikož právě u brány probíhala výměna stráží. Obyčejný jedinec, stejně jako moje maličkost, ověnčená “střídáním na Pražském hradě”, by řekl, že takový proces může trvat maximálně pět minut. Ovšem v konstituční Anglii se vše protáhlo na šestinásobek daného základu.

Celá show začíná příchodem dvacítky muzikantů, přebírajícího strážce a deseti jeho kolegů. Za zvuku fanfár se seřadí jednotlivé skupiny k sobě. Pak začne něco, co se jednoduše nedá popsat. Vedoucí skupiny v červených oblecích, černých kalhotách a s vysokou, kudrnatě černou čepicí na hlavě dovedl pomocí svého mužného hlasu postavení svého oddílu k dokonalosti. Do toho začala hrát muzika, a nejednalo se o žádné oficiální tóny. Na jednu z písní se prý dokonce tančí brazilská samba.

Poté už přišel okamžik, který byl hlavním podmětem celé akce. Dvacetisekundová chvíle, kdy jeden strážce pomalu vytlačí svého kolegu z prostoru před budkou. V ten moment už uběhla skoro půlhodinka od chvíle, kdy celá akce začala. Vše skončilo slavnostním odchodem všech účinkujících. S nehybným strážcem v červeném kostýmu se pak celá řada turistů mohla vyfotit. Polední idylku po zhruba půltuctu minut focení vyrušil sám muž se zbraní v ruce. Z ničeho nic klepnul svojí botou o zem a začal se procházet po vyšlapané cestičce vedoucí po obou stranách od jeho budky. Jelikož nebylo po čtyřech otočeních nic nového k vidění, odešli jsme. Třeba tam chodí ještě teď.

Druhým zajímavým místem na hradě byly vnitřní místnosti nádherné stavby. V ní sídlí královské apartmány, od různých salónků, velkých sálů, ložnic až po pracovny a dalších nádherně vybavené místnosti. Již jsem viděl podobné prostory ve Vídni v zámcích Hofburgu a Schönbrunnu, nicméně ty Windsorské se mi líbily nejvíce. Nádherně velké místnosti, z nichž mě nejvíce upoutal sál s mnoha erby po všech jeho stěnách, stropech, okenních lištách; dále královnina pracovna se spoustou překrásných obrazů po stěnách. Vše je nezapomenutelné, člověk se opět musí zamyslet nad tím, jak někdo může něco tak krásného vytvořit. Stejně jako celý hrad, který jsme opouštěli s mnoha zážitky.

Cestou zpět jsme se ještě na skok zastavili v Hampton Courtu, paláci na kraji Londýna. Neměli jsme čas se podívat dovnitř, ale alespoň jsme měli hodinu volna v rozsáhlých zahradách okolo. Již několikrát omílaný anglický trávníček, upravené a ostřihané rostliny, potůčky, jezírka a fontánky ve vás vyvolají nádherné pocity. Stejně jako celá Anglie, od Windsoru až po Londýn.

Anglický zápisník: Den čtvrtý - Racci a déšť

Co mají společného racčí exkrementy a déšť? Nerad bych se pouštěl do větších a rozsáhlejších rozborů, nicméně vím, že obojí nás potkalo a také potrápilo během čtvrtého dne našeho výletu do Velké Británie. Průhledná kapalina nás zlobila povětšinou jenom při jízdě autobusem, hnědá slizká látka zase ve městě Hastings. A přitom to ráno vypadlo tak krásně…


Sluníčko za okny, obloha bez mráčku, očka se rozevírají. Takovou kulisu jsem si v posteli naší hostitelské rodiny vychutnával jedna báseň. Teď už navíc víme, že jsme se s národností docela trefili. Jak nám totiž paní domácí včera řekla, původem je z Pákistánu, ale v Londýně tráví již osmadvacáté léto. Doma s manželem a synem mluví jazykem Urdu, kterým se dorozumívala včerejší večer i se svojí návštěvou, další Pákistánkou, nyní sídlící v Dubaji, a její dcerou, jež v současné době studuje v Torontu. Právě mladá černovláska byla velice sdílná, takže s ní proběhla nejdelší konverzace v angličtině během našeho zdejšího pobytu.

Noc vše ale odnesla a zametla do historie. Další den přišel za méně hodin, než kolik požadoval můj věčnou turistikou poněkud unavený mozek a všechny přilehlé kosti, svaly, orgány a další části mého těla, a tak jsem se do nové čtyřiadvacetihodinovky pouštěl s pocitem stále se zavírajících očí. Naštěstí byl čas se v autobuse alespoň trošku dospat (nejsem z těch, co dokáží tvrdě usnout na sedačce). K cíli naší první cesty, městečku Canterbury, to bylo časově téměř ke dvěma hodinám.  

Canterbury leží jihovýchodně od Londýna a ve středu tohoto města se nachází nádherná katedrála, v níž sídlí anglikánský arcibiskup. Mezi jeho úkoly patřilo například vykonání obřadu prince Williama a Kate Middletonové. První katedrála byla postavena již v roce 597 svatým Augustinem, ovšem později byla několikrát přestavěna. Ačkoliv nejsem žádný odborník na historii a architekturu, musím uznat, že budova je nádherná. Člověk se až diví, jak mohli lidé v sedmnáctém století s oproti dnešku omezenými možnostmi vytvořit tak nádhernou stavbu.

Když skončila prohlídka katedrály, mohli jsme obdivovat centrum Canterbury. Jedná se o hezké město, které v sobě skýtá mnoho úzkých uliček, dlážděných náměstíček, kamenných fontán a obchůdků se suvenýry. Nestihli jsme obejít všechno, opět jsme mohli vidět i více, avšak čas je v přeplněném programu cennější než vidět Američana jíst obyčejnou okurku.

Další z velké části propršenou cestu jsme absolvovali při dlouhém přejezdu naším dlouhým autobusem z Canterbury do Hastingsu. Toto stotisícové město je rozděleno do dvou částí: uprostřed se rozkládá ta starší, Old City, které bylo před rozkvětem malinkou vesničkou, okolo jsou nyní velké hotely, mezinárodní školy a nové a nové domečky, ty tvoří naopak New City. V Hastingsu byla hlavním bodem programu návštěva jeskyně, která ke konci osmnáctého století plnila funkci úložiště pašovaného zboží po zvýšení cla a daní anglickou vládou.

Turistika dnešního dne skončila krátce před půl šestou na nákupní třídě v novější části Hastingsu. Již výše jsem zmínil, že město má okolo sto tisíc obyvatel, ve skutečnosti jich však zřejmě bude o něco víc. Nad celým územím totiž neustále lítají racci. Bílí ptáci, kteří sice tvoří nádherné panorama a atmosféru města, ale na druhou stranu zatím nemají své vlastní záchody. Svojí stolici tak provádějí svévolně ve vzduchu, což znamená, že chodníky jsou místy pořádně ozdobené hnědou leptavou hmotou. S trochou štěstí se jim vyhnete, ovšem někdy vás doslova trefí přímo ze vzduchu. A když štěstí nemáte, může to dopadnout všelijak. Přemýšlím, jaké je být obyvatelem Hastingsu. Každopádně musíte být člověk, na němž si nikdy smůla nevybíjí zlost. Jinak to může být přímo válka s racky.

Anglický zápisník: Den třetí - Nejen o cyklistech

Pro někoho sebevrazi, pro jiného velcí sportovci se smyslem pro orientaci v dopravních zácpách. O kom je řeč? O cyklistech na všech druzích kol v auty přeplněných ulicích Londýna a v širokých uličkách plných chodců univerzitní Cambridge. Do práce, z práce, do školy, ze školy. Zatímco v Praze pracovníky ve všech úborech včetně sak a obleků na kolo dostane jen stávka městské hromadné dopravy, ve Velké Británii využívá vozítko se dvěma koly jezdící na lidský pohon daleko více lidí. Co je na tom, že neustálým kličkováním mezi vozy, taxíky, double-deckery a autobusy dost riskují své zdraví. Přesto, nebo možná právě proto mají můj obdiv.

Cyklisty jsme spatřili poprvé již v chladné pondělní ráno v Hyde Parku jezdit po stezkách a cestách k tomu určených. Hned jsem si jako občasný rekreační jezdec říkal, kolik takových možností máme v matičce Praze. Moc jich nebude. A po silnici se spousta lidí bojí, protože individuí, která si honí ve svých autech ega, je stále hodně. V anglickém hlavním městě se ale nikdo nebojí. Mezi dvěmi křižovatkami na vzdálenosti okolo tří set metrů jich potkáte třeba deset. Mnohdy jsou rychlejší než samotný vehikl s motorem. Myslím, že kdybych vyskočil z našeho autobusu, byl bych na naší cílové adrese, Shakespearovském divadle The Globe, daleko dříve.

Ano, divadlo The Globe. Přesněji řečeno jeho téměř patnáct let stará rekonstrukce. Prý je naprosto přesná. Do repliky tribun jsme usedli v momentě, kdy na jevišti probíhala zkouška hry, jež v nejbližších dnes podle naší milé britské průvodkyně potěší několik vyvolených na přestavení. Dnes jich se jich do oválné stavby vejde šestnáct set, o polovinu méně než za doby samotného Viléma. Tehdy na hru mířily všechny vrstvy, od pracujících dělníku až po bohaté lady. Kultura však tenkrát nebyla nic moc. Jelikož bylo ve starém Londýně zvykem sprchovat se odhadem třikrát do roka, sešlost tří tisícovek návštěvníků musela dát dohromady slušný….však vy víte co!

Za zmínku stojí i muzeum divadla a samotného Shakespeara. Bohužel jsme neměli dost času k přečtení a prohlédnutí všech textů, obrázků, modelů a dochovaných předmětů. Zajímavá byla i interaktivní část, kde má především dětský návštěvník možnost si například zašermovat nebo namluvit dialog třeba z Romea a Julie. Jako na potvoru zrovna na mě vyšel pětiřádkový proslov Julie. Takový hlas prostě nemám.

Zhruba v poledne jsme opustili opět autobusem centrum města i se zážitkem z procházky okolo veleslavného Tower Bridge. Naším dalším cílem byl Cambridge, místo proslavené hlavně jednou z nejlepších univerzit na světě. Zhruba před měsícem a půl jsem měl možnost navštívit Oxford, velkého konkurenta v mnoha aspektech: od kvality studií až po tradiční závod osmiveslic na řece Temži; takže jsem měl možnost porovnávat.

První, co mě ihned upoutalo, byla anglická tráva. Ta cambridgeská se od oxfordské příliš nelišila, jenom nebyla tak krátce sestříhaná. Ale hustota byla samozřejmě stejně skvělá. Sekat zde zelený pažit musí být úžasný zážitek. Další věc se opět týkala kol. V Cambridgi byl jejich výskyt na kilometru čtvereční stejný jako průměrné IQ studentů místní univerzity. Tolik kol v Oxfordu nebylo. Snad to nesouvisí s IQ tamějších studentů.

Celé město je i s koly nádherné. Naneštěstí pro nás právě finišují zkoušky a pomalu se rozbíhá stěhování studentů z kolejí, a tak žádná kolej nebyla otevřena. Což mě mrzí, protože ani v Oxfordu jsem se do žádné z místních college nedostal. Pokud bych však měl soudit podle exteriéru, musí být opravdu radost zde studovat. Staré, historické budovy se zahradou, květinami, reprezentativní branou. Uličky a dlážděné cesty plné kol a chodců. Všude samí mladí lidé. Kromě sportovního vyžití v podobě tenisových kurtů, volných hřišť na travnaté sporty zde mají i pěkné obchody a příjemné restaurace a kavárny. Nemůže být nic krásnějšího než si po dnu studování knih jet na kole odpočinout do kavárny. S pocitem, že vás nikdo nesrazí.

Anglický zápisník: Den druhý - Od lodi až k penězům

Pravidelný čtenář mého blogu ví, že s lodí jsem už měl během zájezdu do Anglie drobnou zkušenost. Ta ovšem byla krátká v podobě hodiny a kousku stráveného v trajektu na kanálu La Manche. Dnes ovšem přišly další minuty ve společnosti kormidel, kotev, kapitánů a záchranných kruhů. Jejich svět mi byl přiblížen v Portsmouthu, pobřežním městě s velkým přístavem na jihu Velké Británie. Na zmíněná kouzla námořnictví opravdu nejsem odborník, takže nemohu sloužit odborným popisem a vědeckým porovnáním. Snad vám laický pohled bude stačit.

Na zhruba dvě hodiny trvající cestu (po naší “dvacítce” přes půlku Evropy již rychlovka) jsme se vydali už s pocity z hostitelských rodin. Našimi domácími jsou dva starší manželé, odhadem původem odněkud z Blízkého východu či Asie, a jejich dospělý syn. Ubytování i večeře proběhly v pohodě, snad tomu tak zůstane i v dalších dnech.

První zastávkou v cílovém městě Portsmouth byla celým názvem Její veličenstvo loď Victory, která pod vedením admirála Lorda Nelsona porazila na počátku devatenáctého století u Trafalgaru francouzská vojska císaře Napoleona. Hned při vstupu jsem musel poprvé sklonit hlavu, protože stropy plavidla jsou místy velmi nízké, jen něco přes 150 centimetrů. Možná proto, aby pět zpřístupněných palub nezabíralo tolik místa do výšky. Na jedné z nich se rozprostíralo několik děl, jež měly při válkách na starosti střílení. Ostatně co jiného. Jsem zřejmě jediný, který o tom fakticky uvažuje. Moje znalost problematiky vojenství a bojů obecně není vskutku vysoká. Radši jsem se zbraní vůbec nedotýkal.

Ve spánku jsem na tom se znalostmi a zkušenosti přece jenom o trochu lépe. Ovšem i když jsem viděl postel, zalehnout jsem nemohl. Vystavená kolébka patřila právě admirálu Nelsonovi. Takové pohodlí mu muselo příjemně krátit měsíce strávené na palubě. Tato poznámka však asi není příliš vhodná v souvislosti s člověkem, který nakonec na lodi zahynul.

Další atrakcí ve sto devadesáti tisícovém městě bylo Národní muzeum královského námořnictva. Kromě obrázků a modelů lodí a exponátů zde bylo několik dalších zajímavých ukázek, které nám měly přiblížit některé lodní profese a zlepšováky. Mohli jsme si například ve zmenšeném modelu vyzkoušet ovládání plachetnice na volném moři pomocí pohybování plachtou vůči směru větru. Pozornost také přilákal systém vlajkových signálů mezi námořníky - každé číslo má svojí vlajku. Podle konečného čísla se pak určuje druh vzkazu. Na moře jsme se posléze vydali i my. Okružní cesta celým přístavem trvala zhruba půl hodiny a nabídla nám pohledy na nákladní, vojenské i soukromé a o mnoho menší stroje kotvící v rozsáhlém areálu.

Třetí a poslední navštívenou lodí byla Její veličenstvo loď Warrior. Podle jejího názvu byste odhadovali několika boji a bitvami poškozený kolos, ve skutečnosti se ale jedná o plavidlo, které ve své historii datované od poloviny devatenáctého století zbraně ve válečné souvislosti nepoužilo. Na zrušení klidu zbraní i přesto bylo dobře vybaveno, jelikož se svého času jednalo o jednu z nejlepších válečných lodí světa. Od Victory se příliš nelišilo, navíc nabídlo jen pohyblivý model fungování parních motorů a možnost vidět třeba pracovní prostor kotelníků. Opravdu se nejednalo o žádný luxus, jejich práce nebyla procházkou růžovým sadem. Alespoň prý byli placeni dvakrát lépe než ostatní zaměstnanci monstra jménem Warrior. Chtěl bych vědět, jestli je ostatním zaměstnancem míněn například i kapitán. Pakliže ano, prvním úkolem, který bych si jako velitel lodi nařídil, by byla dvanáctihodinová služba v kotelně. Tím jsem se dostal od lodí až k penězům. A to nejen v mém blogu, ale i v realitě. Po opuštění prostoru přístavu jsme se totiž vydali do obchodního centra, kde se nějaké peníze především v oboru gastronomie roztočily. S plným žaludkem se píše lehce, o poznání hůře ale jede. Naštěstí k žádné “nehodě” vůbec nedošlo a mohli jsme si odškrtnout druhou ze šesti čárek délky našeho pohybu v Londýně.

Anglický zápisník: Den první - Ach, nohy! Proč jen jste, nohy?!

Mít metr osmdesát do výšky není v některých situacích k zahození. Kromě nesporné výhody při orientaci v místech s hustotou pěti hlav na metr čtvereční přitahuje chlapec vyššího vzrůstu i pozornost opačného pohlaví (ta se v mém případě bohužel zatím mnohokrát nedostavila). Jsou ovšem i situace, kdy bych proklel všechno, co určilo rozměry mých kostí. Jednou z nich je třeba několikahodinové sezení v nepříliš pohodlné sedačce, které mě čekalo při téměř dvacetihodinové cestě autobusem do Velké Británie.

Možnost již potřetí v mém krátkém životě navštívit britský ostrov, který má již osmapadesátým rokem pod dohledem a v malíčku nestárnoucí královna Alžběta II., se naskytla v rámci školního zájezdu do Londýna a blízkého okolí. Samotná cesta autobusem nenabídla nic, o čem by se daly psát stránky textu plného zajímavých informací. Snad jen zmínka o průjezdu okolo frankfurtského mezinárodního letiště, které je o poznání větší než to české na Ruzyni. Jako kočka a myš. Snad nám pražskou ranvej v nejbližší době nic nepohltí…. Po dalších hodinách cesty a nočním přejezdu kanálu La Manche na trajektu nás už čekaly poslední dvě hodiny cesty v autobuse z anglického přístavu v Doveru až do hlavního města Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a jedné z největších metropolí na světě, Londýna.

Tam začal náš pobyt v rozsáhlém Hyde Parku, oáze chodců, zahrádkářů, cyklistů, běžců a všech ostatních vyznavačů aktivního způsobu života. Od sedmnáctileté studentky v běžeckých botách až po postaršího pána v důchodovém věku na bicyklu. Nikdo se nestydí předvést a vylepšit svoji fyzickou vybavenost před ostatními návštěvníky nejvíce rozsáhlé londýnské zeleně. Mě jako milovníka občasného vyběhnutí v poněkud pomalejším tempu také svrběly nohy. I když se víceméně i ony musely posléze dost namáhat. Nejdříve nás sice čekalo dobrodružství v podobě jízdy metrem, ale pak přišel opravdový zápřah pro dolní končetiny, již tak oslabené předchozími hodinami strávenými na prostoru  20 x 40 cm mezi sedačkami.

Proslulým londýnským metrem, které se nazývá taktéž tube, jsme se z centra dostali k muzeu voskových figurín Madame Tussaud’s. Celý prostor je rozdělen do několika úseků, kde se můžete potkat se známými osobnostmi ze světa filmu, hudby nebo sportu. Vrcholem je pak možnost vyfotit se se členy královské rodiny. Ve všech případech se samozřejmě jedná o věrohodné voskové napodobeniny celebrit a veřejných představitelů.

Po návštěvě tohoto oblíbeného, slavného a hojně navštěvovaného muzea jsme se opět podzemkou vydali na Picadilly Circus, obyčejnou křižovatku, kterou proslavily čtyři neonové reklamní bannery.
Už samotný popis tohoto známého místa vám musí říci, s čím zajímavým jsme se na Picadilly setkali - ničím. Televizi Samsung si ani po pěti minutách pod reklamní obrazovkou prostě nekoupím, vlastně ani nemám z čeho. Další zastávkou při našich toulkách centrem Londýna byla Čínská čtvrť Soho. Zhruba deset minut strávených ve známé londýnské městské části se kromě rozšíření znalostí v mozkových buňkách projevilo i na opotřebovanosti našich čichových buněk. Špičková rýže voněla opravdu na plné pecky.

Vrchol prvního dne, časově i výškově, přišel při podvečerní návštěvě sto třicet pět metrů vysokého ruského kola London Eye. Nohy sice pevným hlasem, jehož síla by dokázala sdělit celé Velké Británii od Edinburghu až po Dover, že za pár minut přijde anglický deštík, oznamovaly, jak se jejich bolest blíží k životnímu maximu, přesto se projížďka obřím vyhlídkovým kolosem nedala odmítnout. Během zhruba třicetiminutové jízdy jsem si jako správný sportovní fanoušek našel na horizontu hlavního města Olympijský stadion ve výstavbě a také fotbalový chrám Wembley Stadium. Samozřejmě zbyl i čas na prohlédnutí dalších velestaveb, například House of Parliament, Westminster Abbey nebo Downing Street. Kéž by jen tolik nebolely mé prokletě dlouhé nohy… Avšak není všem londýnským dnům konec.