Kvalita vyžaduje odvahu

Když Pavel Vrba poprvé nasadil čepičku šéfkuchaře tuzemské fotbalové restaurace, natěšení strávníci očekávali bohaté menu s několika chody, napěněné šampaňské a přesladké dezerty. Jídelní lístek dosud nabízel ke koštu samé skandinávské pokrmy, přičemž účtenku vyplnily dvě remízy 2:2 - březnová doma s Norskem a čerstvě dovezená z Finska. Degustace tak zatím nekončí spokojeným pomlaskáním namlsaných jazýčků; důvody k důraznému opovržení nabízeným produktem ovšem neexistují.

Dominantním pozitivním znakem, pod nímž se schovávají drobná zrníčka herního progresu, je odvaha. V dnešním fotbale – pokud chceme, aby u něj diváci nezívali nudou – se musí riskovat, a to jak na hřišti, tak mimo něj. Nedostatkem neortodoxních rozhodnutí dráždil fanoušky Vrbův předchůdce Michal Bílek. „Nová éra“ české reprezentace se sice nenese v duchu razantní obměny (která ani není nutná), nicméně dílčí signály o změně zaběhnutých stavů z pohledu systémového i personálního vypozorovat lze.

Stačí pořádně rozebrat složení sestavy, která se ve středu v Helsinkách představila v utkání s Finskem. Věkový průměr základní jedenáctky činil 24,7 let; pokud započteme pouze zálohu a útok, kde čekáme největší dynamiku a atraktivitu, dopočítáme se průměru 23,3 roku. Čerstvou krev kromě dravého mládí dodala nepřehlédnutelná rudá injekce – hned šest fotbalistů ze zahajovací party pochází ze Sparty, kterážto odvážná Vrbova sázka se osvědčila. Nebyla to totiž jen přiléhavost dresů, co si čeští mistři na Sever přenesli.

Především o dvou jménech z letenského klubu se vyplatí tratit slova. Pětadvacetiletý Lukáš Vácha by si – ať už si o něm myslíme cokoliv – brzy mohl kromě Twitteru podmanit i střed pole. Českým záložníkům dlouhodobě chybí schopnost rychle přenést hru z jedné strany na druhou nebo efektivně pomoci při konstruktivní rozehrávce. V těchto aspektech se sparťanská šestka výrazně zlepšuje a může se stát základním kamenem Vrbova systému, který se bez kvalitního štítového středopolaře jen těžko obejde. Druhý příslib z mistrovské kabiny hledejme v Pavlu Kadeřábkovi. Pravda; na postu krajních obránců tlačí bota snad úplně nejméně, nicméně hráč, který dovede po lajně zaútočit a připravit několik centrů, se hodí vždy.

Na výkon v ofenzivní fázi se zkrátka tentokrát opravdu dalo dívat. Příčinou nebyly pouze dobré individuální skutky, ale především týmová souhra a náznaky systémových prvků. Několikrát hráči předvedli dobré přenesení hry do krajů hřiště, počet alibistických přihrávek mezi stopery zůstal na minimu a nechyběla ani střelba ze střední vzdálenosti. Logicky to všechno ještě drhlo a resultovalo v občasné ztráty míče nebo balóny vyslané někam ke střeše stadionu. Ofenziva však celkově disponovala svěžestí, kreativitou a daným herním plánem. Vyšší kvalitu by navíc měl přinést Tomáš Rosický, který se kvůli nemoci zatím pod Vrbou představil pouze v jediném poločase ze čtyř možných.

Ale pozor! Nyní rozhodně národní tým nesmí otevřít optimismu dveře dokořán a vítat jej jako babičku z Podkrkonoší na rodinné oslavě. Zaprvé se počítají hlavně výsledky a na premiérovou výhru Vrba stále čeká, za druhé Norsko a Finsko rozhodně nejsou soupeři, od nichž by strach utíkal i komínem, a za třetí stále trvá nutnost vylepšit osoby a obsazení i scénář.

A když jsem o pár řádků výše hovořil o odvaze, nebál bych se zaexperimentovat i v herním rozestavení. Formace Pavla Vrby 4-2-3-1 si vyžaduje ostrá křídla, o kterých ale české trávníky po nocích jen sní – čest výjimkám. Naopak perspektivních hrotových útočníků se na domácí poměry pohybuje po Evropě dost – zmiňme Vydru, Kozáka, Kadlece nebo Tecla. Třeba prvně dva jmenovaní se v letošní sezoně alespoň částečně dokázali prosadit v anglické Premier League (sedm branek za kluby bojující o udržení) a typově nechávají vzpomenout na legendární dvojici Koller-Baroš.

Možná by nebylo od věci zkusit zařadit oba dva (po Kozákově doléčení a za předpokladu Vydrovy rozehranosti) do sestavy pohromadě. A tím nemyslím nelogické posouvání Vydry na pravou stranu ani zastaralý systém 4-4-2. Hra na dva útočníky dnes frčí především v předlohách 3-4-1-2 (Juventus, francouzská družstva) nebo 4-3-1-2 (italská reprezentace, Liverpool). Fotbal sice není žádná věda, krapet bádání si ale moderní taktika žádá.

Na vyladění výběru zbývají Vrbovi do startu kvalifikačního zápolení o evropský šampionát ještě dva přípravné zápasy, s Rakouskem a Spojenými státy. Severští soupeři ukázali, že projekt se vydal správnou cestou. Jenže kupříkladu stabilizace obranné čtyřky po sobě volá hlasitě. A tady, stejně jako v útoku, neradno zapomenout na klasika: samo štěstí nejvíc odvážnému přeje.

BARCELONA 2014 - Den 5: Konec na vrcholu

K výletům odjakživa patří suvenýry. Obchody u známých památek nepřetržitě pumpují upomínkové předměty a turisté v nich loví to nejhezčí, čím by potěšili rodinné příslušníky a věrné přátele. Taky jsem podlehl a můj kufr při zpáteční cestě bude o něco těžší. Za jeden dáreček, s nímž v sobotu protnu hranice České republiky, ale tak rád nejsem.

Zatoužily po mně totiž bolest v krku a rýma, a jelikož imunita si buď vybírala volno, nebo odskočila na záchod, viry přeskočily hradby tělních dutin jediným svižným hopem. Organismus však proti čerstvé zátěži bacilů nebojoval stávkou (asi nemá dostatečně silného odborového předáka) a umožnil mi rozloučit se s Barcelonou pěkně z výšky. K takovým účelům se hodí vystoupat na Montjuïc, kopec, který se vymyká ze zdejšího terénu a po celém městě snad není místa, odkud by se dal přehlédnout. Zelení pokrytý vrcholek neupoutá pouze svojí výškovou nápadností, ale také několika opravdu atraktivními body.

Tak například v roce 1992 se právě tady odehrála významná část letních olympijských her. Dominantou sportovního parku je hlavní olympijský stadion, jenž poprvé spatřil světlo světa již na konci 30. let minulého století. Kvůli LOH se chátrající obr dočkal o nějakých šest desetiletí později rekonstrukce a navíc se mu narodili i sourozenci – po jeho boku vyrostla dějiště pro basketbalový turnaj (první v historii s účastí hráčů NBA), plavecké soutěže nebo halové sporty.

Estadi Olímpic Lluís Companys, jak zní oficiální název montjuïckého stánku, se od dnešních betonových monster zevnějškem poměrně liší. Řekl bych, že architekti jej koncipovali spíše jako palác sportů a díky věžičkám a dalším zdobným prvkům mu přidali jakousi jedinečnou šarmantnost. Odměněno to bylo pořádáním nejen světových tělovýchovných akcí (finále národního fotbalového poháru, ME v atletice), ale i koncertů – třeba letos v červenci sem přijedou One Direction, a zařadí se tak po bok AC/DC, Rolling Stones nebo Shakiry.

Nevím, jak by to byl ocenil takový Harry Styles, ale Montjuïc je ideálním místem pro fanoušky muzejnictví. Pokud se zajímáte o branky, body a vteřiny, neváhejte s návštěvou Sportovního muzea Joana Antoni Samarancha. Jestli jsou objektem vašeho zájmu pro změnu výkresy a nákresy a navrch si chcete procvičit domýšlivost, pak je připraveno Fundació Joan Miró.

Nečtete-li můj barcelonský deník poprvé, snadno odvodíte, že tato expozice se bude týkat kubistické tvorby. Na svědomí ji má další z velkých katalánských umělců, Joan Miró. Jeho muzeum uchovává kolem 10 000 děl: projít je všechny by bylo nad moje síly, a myslím, že nejsem jediný. Vybírám dvě, jež mě zaujala, a pro úplnost vysvětlím, jak jsem si je vyložil: malba Noční krajina mi připomněla letadlo, z obrazu Úsměv slzy se na vás směje maximálně tak rámeček a brečí pouze návštěvník, zoufale hledající jedno z výše uvedených.

Nebojte se, svět i mé oči jsou v pořádku. Vývoj umění prostě šel v letech Miróova života tudy a nutno podotknout, že to má něco do sebe. Přestože někdy máte takový pocit, opravdový kubismus se fakt nedá tvořit v hodinách výtvarné výchovy ve druhé třídě. Že k fantazii a neprotřelým nápadům nejde dojít jen tak z plezíru, potvrzuje skutečnost, že Miró (stejně jako Picasso) v začátcích své kariéry maloval „obyčejně“.

Výše popsané řádky a jejich závěry však berte s rezervou. Program zájezdu mi nachystal do cesty několik setkání s uměním, a přestože jsem se v každé galerii snažil o jistou porci sebevzdělávání (kterého není nikdy dost) a neodborné dojmy si jednoduše srovnával v hlavě, signály, že by můj vztah k malířství měl nabírat na intenzitě, nějak nedorazily. Možná je to škoda, možná taky ne. Každopádně věřím, že oboustranný respekt bude dostačující.

Předmět balancování nyní přenesme na celý tento týden. Na takovou nostalgickou činnost není poslední dne lepšího místa než právě Montjuïc. Na jeho úplném vrcholu byla kdysi dávno vystavěna vojenská pevnost. Za dobu své existence čelila například Napoleonovým nájezdům; dnes už na ni útočí pouze turisté, kteří ve společnosti jejích teras a zahrad chtějí prozkoumat Barcelonu pěkně z vrchu.

Cestou sem, nejprve lanovkou a pak po svých, potkávám neznámého muže. Jmenuje se Kryštof a ptá se, jak mi tu těch pět dní bylo. Odpovídám:

„Klesáme výš, stoupáme hloubš…“

A je to pravda! Škrábu se na nejvyšší terasu pevnosti a žasnu. Koukám na barcelonský přístav, na Sagradu Familiu. Vzpomínám na radost s nimi spojenou. Zkoumám, kudy se táhne Ramblas. Z jiného úhlu vidím fontány na Plaza de Espanya. Vybavuji si energii, jíž mě litry vody nabily. Někde nalevo musí být Camp Nou. Tam všude jsem byl. Tam to znám. Vzpomínky dlouho zůstanou.

„…jsme tlaková níž a zároveň souš…“

V nedohlednu se skrývá Montserrat. Tlakový problém jsem tam úspěšně zažehal, a tak myslím spíše na tamní klášter, přirozeně zasazený v moc pěkném kousku země. Horská romantika, odhodlaná víra. Symboly života. Takové jsou dojmy.

„…chcem‘, ať to trvá věčně!“

To chcem‘. Krásné město si to zaslouží. Zleva doprava, se vším všudy. Prostě věčně.

Bylo tu jako v písničce. Bylo tu fajn.

BARCELONA 2014 - Den 4: Po stopách Gaudího

Ideál. Stav, po kterém mnoho z nás touží. Balanc mezi několika různými vlastnostmi a přístupy, dokonalá rovnováha odlišných prvků a možností. V průmyslu, do nějž lze s přivřenýma očima zařadit i stavitelství, se snažíme o vyrovnanost efektu a efektivity – chceme vytvořit produkt tak akorát krásný a tak akorát užitečný. Slavný španělský architekt Antoni Gaudí byl v tomto ohledu mistr, a proto jsem se dnes v Barceloně vydal po jeho stopách.

Do šichty po ránu musel vstávat opalovací krém, protože slunéčko si očividně včera s Katalánskem rozumělo a přišlo si popovídat i dnes. Žádný z dostupných pramenů (a že jich bylo) neprozradil, jak by se to líbilo Gaudímu; troufnu si však tvrdit, že jako kovaný obyvatel Barcelony, kde strávil více než půlku svého života, preferoval namodralou oblohu a teplý letní vzduch.

V takovém počasí se určitě několikrát setkal s Eusebi Güelllem, který svůj kapitál, plynoucí z obchodu s textilem a nemovitostmi, investoval do umění. Roku 1878 se seznámil s Gaudím, rozpoznal v něm slibného umělce a zprostředkoval mu příležitosti a peníze na nové projekty. První budovou, jíž architekt nakreslil přímo pro svého mecenáše, byl Palác Güell, kde začalo mé dnešní putování.

Oba pánové chtěli, aby dům stál mezi obyčejnou zástavbou. Tento požadavek měl své důvody – podnikatelovo zamýšlené sídlo mělo ležet poblíž bydliště jeho otce. Na střeše paláce, kde končí oficiální prohlídka, vás proto trochu překvapí, že pár metrů od takového architektonického skvostu zahlédnete polorozpadlé balkony polorozpadlých domů, ověšené mokrým prádlem na zašlých šňůrách.

Jedinečnost Palau Güell byste ovšem nepřehlédli ani v luxusní čtvrti. I naprostý laik si na první pohled všimne originálních prvků, které odlišují Gaudího díla a dělají z něj skutečného velikána. Oku lahodící tvary ale nejsou jediným účelem hrátek s hmotou. Vypracovaný systém mezipater, odvětrávacích systémů a proměnlivě zastíněných oken zaručuje neustálé pohodlí obyvatel bez ohledu na denní a roční dobu, což jen dokazuje, jak uměl výjimečný modernista najít onen ideální poměr efektu a efektivity.

Gaudího práce nicméně nekončila v momentě, kdy na skice dorýsoval poslední zeď. Na starosti si brával také designy interiérů, které svým novátorským výrazem korespondují se zevnějškem. Na všechny obrazy, dveře, biliárové stoly, krby a koberce by ale sám nestačil, takže mu s řadou doplňků pomáhali vybraní spolupracovníci.

Pravdou zůstává, že rodina Güellových na Carrel Nou de la Rambla dlouho nevydržela. Jak to tak bývá, mohla za to žena. Paní domu si palác neoblíbila, a rodina se tak po dvou letech stěhovala. Škoda že jsem nežil v 19. století – kdyby bylo volno, hned bych se přihlásil. Jen tak přemýšlím, v jaké realitce se poptat.

Životopis hrdiny dnešního dne zahrnuje i další městské budovy, kolem kterých stojí za to minimálně projít. Vydáte-li se od Palau na staré známé Ramblas, překřížíte Plaza de Catalunya a ujdete pár desítek metrů po Passeig de Grácia, určitě neminete Casa Batlló. Balkónky na její fasádě nechal Gaudí nazdobit do formy jakési mušle, přidáním dvou kruhových děr docílil podobnosti s divadelní maskou či dramatičtější holou lebkou. K La Pedreře to odsud není daleko. Leitmotivem jejího projektu bylo za každou cenu vybudovat zaoblenou památku bez pravých úhlů. Kvůli probíhající rekonstrukci jsem exteriér zkoumal pouze na obrázku rozvinutém na lešení, i tam ale bylo zakulacení Casa Milá (druhý název) patrné.

I tentokrát při pěších přesunech bylo lze postřehnout desítky katalánských vlajek. Procházet se po Barceloně a nezahlédnout na balkonech červenožluté pruhy je nadlidský úkol. Druhá nejobydlenější španělská autonomní oblast se dlouho snaží o uspořádání referenda, jehož výsledkem by měla být úplná nezávislost a odtržení od mateřského státu. Vzhledem k složitému jazykovému a historickému vývoji nejde rozebrat často propíranou národnostní problematiku na pár řádcích. Představa, že Katalánsko – i přes svoji nepopiratelnou vyspělost a ekonomickou výhodu proti ostatním částem země – z ničeho nic bude schopno spravovat samo sebe jako autonomní stát, mi ale přijde vcelku nereálná.

Reálný naštěstí byl výhled, jenž se nabízel v další lokalitě, o níž se postarala dvojice Gaudí-Güell. Plán připravit špičkovou rezidenci pro šedesát boháčů nevyšel, vyměřené parcely si kromě autorů nekoupil nikdo. Kluci si po neúspěchu plochu osmnácti hektarů však nenechali pro sebe a s pomocí radnice zřídili Parc Güell. Z jeho terasy máte o městě dokonalý přehled – vidíte obrovský přístav, břehy Středozemního moře a rovněž Sagradu Familiu.

Nazdobený chrám je pravděpodobně vrcholným dílem španělského stavitele. Ten si přál, aby náklady na výstavbu byly hrazeny pouze z darů a příspěvků; i v roce 2014 proto nad čtyřmi věžemi úřadují jeřáby a 132 let poté, co dělníci složili první kameny, není mise dokončena. Estetickému zážitku, zdvojnásobenému příchodem přímo pod vchodový portál, ale vůbec nic nebrání.

Krátce po vstupu do baziliky zaskuhrá krční páteř, která si velmi záhy uvědomí, že průzkum galaktického prostoru ji rotačně zaměstná. Postupně obdivuji barevně vyplněná skla, objemné sloupy, nazdobený oltář a tisíc dalších napětí vzbuzujících ozdob. Jejich přitažlivosti přispívá i pro autory nepříjemná skutečnost – ani ta nejlépe zvolená slova je nedokážou přesně popsat. To se prostě musí vidět.

Část expozice se snaží vysvětlit, kterak Gaudí při práci přemýšlel a postupoval. Inspiraci často čerpal z přírody, pomohu si citátem: „Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst.“ Malý Antoni trpěl v dětství revmatismem a dostal odklad, maminka se jej ve volném čase snažila zabavit procházkami po okolí. Často užívaný čtyřruký kříž tak nachází svůj předobraz v prosté palmě, zdobná mřížka zase připomíná plástve medu.

Pět památek jen potvrdilo Gaudího mimořádný přínos španělskému umění. Přestože byl Antoni v průběhu svého života ovlivňován okolím a vývojem architektury, udržel si svůj charakteristický a nenapodobitelný styl – alespoň takový je můj neodborný názor. Jedním dechem dodávám, že už jen kvůli Palau a Parc Güell, Casa Batlló, La Pedreře a Sagradě Familie se vyplatí Barcelonu navštívit.

Navečer jsem se vydal na Plaza de Espanya, kde v letních měsících od čtvrtka do neděle rozjíždí po deváté hodině večerní fontány monumentální show. Vodní skřítci se pohupují podle rytmu slavných hudebních čísel. Na cestu jim svítí rozmanitě barevné odstíny a všichni dohromady baví stovky příchozích turistů. Zrakové smysly vnímají litry uspořádaně pohybující se vody, sluchové vjemy tvoří staré pecky, nad nimiž i mladá generace, mezi jejíž zástupce se (snad oprávněně) řadím, zavříská a společně s Opusem (Life Is Life), Puffem Daddym (I’ll Be Missing You) nebo Alphavillem (Forever Young) také zazpívá.

Zpívám ve stavu lehkosti. Ve stavu duševní rovnováhy. Ve stavu ideálu. Jako Gaudí. Jeho emoce po posledním črtu musely být úžasné. Ideální.

BARCELONA 2014 - Den 3: Dvojitá nirvána

Člověk se stále učí novým věcem. I když se už třeba zdá, že vás nemůže vůbec nic překvapit, najednou přijde moment čerstvého sebepoznávání. Aktuální poznatky někdy šokují, někdy s nimi víceméně počítáte. Zjištění, o němž vám budu pár řádek vyprávět, spadá spíše do té druhé kategorie. Že ze mě nevyroste horolezec, jsem tušil; definitivní potvrzení vystavil dnešní prosluněný den.

Strach z výšek zřejmě není nejlepší předpoklad pro procházky kopcovitým terénem, v němž byly pro pohodlí turistů instalovány vyhlídky, kamenité stezky a schůdná schodiště. Klepete si na čelo, že žádný takový reliéf v přímořské Barceloně horizont nezdobí? Pravda pravdoucí; necelých 40 kilometrů severním směrem už to ale není žádná rarita. Nalevo pevná a ostrá stěna, napravo příkrý a holý sráz, vepředu vyšlapaná cestička. A uprostřed?

Uprostřed moje maličkost, opatrně našlapující a nesmírně pochybující o pevnosti kovového zábradlí. Každý krok pečlivě vážím a jen matematické (ne)schopnosti mi brání propočítat, o kolik stovek kilogramů víc bych musel mít, aby mé obavy o vlastní tělo, které mám opravdu moc rád (nehledejte dvojsmysly), nabraly nějakých reálnějších obrysů. Asi by to bylo na delší pátrání, abych zjistil, proč mi jakýsi psychický blok brání souvisle pohlédnout dolů.

Přitom je na co se dívat. Ve výšinách nad Montserratem se matka příroda opravdu vyřádila a obdařila krajinu až neuvěřitelnými proporcemi, o nichž by si i známější rezervace mohly nechat jen zdát. Mohutná skaliska čouhají z ještě mohutnějších kusů; je jich tolik a přitom každý jiný. Lidská fantazie si s tvary může pohrávat, a proto kamenitá kočka, lidský obličej nebo přikrčená žába nejsou výjimkou.

Dočkat se tohoto vizuálního rozjímání nevyžaduje schopnost ovládat horolezecká lana a cepíny a ani žádný vysoký kondiční level. Cestičky jsou příjemné, výtečně upravené a samozřejmě patřičně navštěvované. Nejvyšší bod pohoří Sant Jeroni se nachází ve výšce 1236 metrů. Nebudu lhát, úplně nahoře jsem nepovstal. I o pár metrů níž však máte okolí jako na dlani.

Horniny s nejrůznějším porostem na obzoru střídá městečko, toho času o velikosti palce. Do rozměrů průměrného nosu se rovněž vejdou větrné elektrárny, které – ekologové, promiňte – obdiv zrakových vjemů nevyrušily. A tak bych mohl pokračovat hodně dlouho. Obrázek zůstal namalován nesmazatelným štětcem v mysli a nezbývá než konstatovat, že rozhodně stál za rozmarný ostych na prvních metrech výstupu.

Ani cesta opačným směrem se neobešla bez dramat, tentokráte rázu biologického. Do kroniky nepříjemných zážitků každého z nás se aspoň jednou zapsal ten moment, kdy se... no, kdy se vám prostě chce. Úvodní signály vyslala střeva krátce po stabilizaci; pár minut poté, kdy jsem si na přibývající výškové metry pomalu zvykl. A teď babo raď! Trasa klesání se vine po štěrkových cestách, v lepším případě po schodech. S každým dupnutím razance tlaku (hydrostatického, či osmotického?) tam dole rostla, a tak vidinu blížícího se mezipatra vyvažovalo stoupající vření.

Možná bylo krajně nevhodné řešit tak ryze světské problémy právě tady. Cílovou pásku (a dveře toalety) jsem protínal 720 metrů nad hladinou moře, v klášteru Montserrat. Nevím, jestli mniši z řádu benediktinů kříží vrstevnice stejně jako já – každopádně jim moc přeju, aby po příchodu domů mířili rovnou k oltáři, bez shledání s WC. Co si budeme povídat, byla to hotová nirvána…

Bližší charakteristika asi není dvakrát nutná, navíc bych nebyl s to najít odpovídající výrazivo. Slovní spojení ale sypu z rukávu při pomyšlení na architektonické skvosty kláštera, jenž je velmi pravděpodobně nejnavštěvovanější atrakcí tohoto kousku planety. Služebníci Páně prostě disponují hodně slušným barákem.

O jeho prvopočátcích vypráví dávná pověst. Kdysi v devátém století pastýři byli viděli na Montserratu světýlko. Když se k tajemnému místu přiblížili, nalezli sochu Madony. Tu si nemohli nechat ujít ani další soukmenovci a při návštěvách vkládali do banku nějaké ty drobné. Za vybrané peníze se pak vystavěl klášter, to bylo v roce 1025.

Obětovat svůj život víře ovšem nepřináší jen duševní dobro. Historie napsala časové etapy, v nichž kontaktu s Bohem nebylo tolik přáno. Francova diktatura neměla katalánskou provincii zrovna v lásce, a proto se Montserrat jako symbol této oblasti přízně nedočkal. Onu hrdost Katalánců na památku lze doložit také na křestních jménech – nemalé množství dívek vypisují před příjmení právě Montserrat.

Třeba i slečny tohoto jména se vydaly prozkoumat baziliku vybudovanou podle zásad platereskního slohu, tedy španělské odnože gotiky. Její průčelí je kromě obrovských hodin osazeno i sochami mnichů, kteří padli v občanské válce. Svoji velkolepost si stavba drží i uvnitř, interiér ohromí možná ještě více než vnější podoba.

Nad oltářem vše pozorně sleduje La Moreneta. Katalánská patronka dlouhou dobu coby obyčejná (rozuměj bílá) madona dřímala ve skále, načež důsledkem jeskynních chemických procesů zčernala. I přes netradiční zbarvení láká věřící i nevěřící k setkání, na nějž se čeká v řadě dlouhé několik desítek metrů. Až přijde na věc, dotyk jablka, které vcelku sympatická holka drží v ruce, vám prý zajistí splnění jakéhokoli přání.

Přestože na tělesný kontakt s Morenetou v mém případě nedošlo, jedno přání bych i našel. Abych si dnešní výpravu ještě někdy mohl zopakovat, a to i včetně pro někoho nepříjemné dopravy. Od vlakové stanice se o šest set metrů výše přesunete ozubenou dráhou, dráhu z centra Barcelony na úpatí Montserratu jsem překonal pomocí příměstské dopravy. Jízdné na oba úseky lze zakoupit pohromadě, což nejeden cizinec ocení.

Barcelonské emhádéčko řadím mezi kladné stránky města a dnešní zkušenost vysokou kvalitu jen potvrdila. Při příjemné zpáteční cestě jsem navíc chytil notu a stvořil tyto řádky. Cestu tam naopak mé oči zkoumaly prostor, do něhož jsem se posléze vydal. Prostor, kde o pár hodin později vypukla dvojitá nirvána – zprvu ta horská a pak ta…   

BARCELONA 2014 - Den 2: Giganti

Jestli v mém těle tiká něco jako biologické hodiny, právě kukají vcelku jasnou zprávu: nejvyšší čas pořídit si potomka, ideálně chlapce. Důvod? Ušetřil bych za hračky. Stačila jedna jediná noc, abych zcela ovládnul širokou škálu zvuků všemožných dopravních prostředků. Mému přechodnému pokoji v Barceloně patří adresa na první pohled poklidné ulice, nicméně její dopravní vytíženost se drží na slušné úrovni, a to i přes noc. A protože okna zadrží takřka nulové množství decibelů, okolo projíždějící auto, motorka či kamion dovede bryskně vyrušit zahájení i samotný průběh spánkového procesu.

Špunty do uší však zatím pořizovat nehodlám. Poptávku po nich určitě nezvýší ani barcelonští fotbalisté, kteří budou mít před nedělním ligovým šlágrem proti Atléticu bezpochyby zajištěn luxusní nocleh. Sen v podobě návštěvy utkání, které rozhodne o držiteli španělského titulu, se mi nesplní, protože sehnat lístek je pro normálního smrtelníka bez členství v FC Barcelona nadlidský úkol. Nepodívat se na svatostánek Camp Nou, který se s téměř stotisícovou kapacitou řadí mezi největší světové stadiony, by ovšem byl hřích nehodný odpuštění.

Možnost prohlídky zázemí a povětšinou také klubového muzea nabízí takřka všechna fotbalová kolbiště podobného rozsahu. Zatímco v Česku máme problém dostat fanoušky na tribuny při zápasech (někdy diváky dokonce mocipáni tuzemské kopané vyhání – viz nadcházející pohárové finále), v Barceloně je stadium tour de facto jedinou příležitostí, jak se na stadion dostat.

Už od prvních momentů se klub návštěvníkům snaží přiblížit své motto „Més que un club“, tedy Víc než jen klub. Tato organizace, mezi jejíž odnože nepatří jen fotbalový mančaft, ale také například basketbalový, futsalový nebo házenkářský oddíl (jejich hala se nachází v těsné blízkosti kolosea), sdružuje skoro 170 000 socios (členů) a je pýchou katalánské oblasti Španělska.

Takové jméno by si Barca pochopitelně nedovedla vybudovat bez mnoha úspěchů, kterými se chlubí v první části prohlídky – muzeu plném trofejí, starších dresů a kopaček nebo věcných článků o historii. V dnešní době samozřejmě nemůže chybět interaktivní expozice, na níž je radno se obrátit, pakliže vás zajímají informace o slavných hráčích, trenérech nebo prezidentech, kteří svoji profesní dráhu spojili s Blaugranas.

Největší úctu ze současných fotbalistů si za deset let svého působení v A-týmu vysloužil Lionel Messi. Jeho pověst a důležitost v dějinách moderní hry daleko přesahuje skutečnou velikost Argentincovy postavy, a právě proto je zde drobný mužík označován za vůbec nejlepšího hráče historie. Své opodstatnění tento titul má; stačí podotknout, že nikdo jiný nedokázal vyhrát Zlatý míč (ocenění pro nejlepšího hráče světa) čtyřikrát za sebou.

Nejen Messi musí zažívat úžasné pocity, když týden co týden nastupuje na travnatých jevištích a užívá si atmosféru, kterou davy příchozích vytvářejí. Už jen představa této extáze mně rozpálila do pravé fotbalové horečky - stačilo se rozhlédnout z ochozů do obrovského vzduchoprázdna osazeného červenými a modrými sedačkami.

Kochání mělo dlouhé trvání. Přiblížit se duši jedinců s božskými dolními končetinami ještě více se ovšem nabízelo záhy. Stačilo sejít pár schodů a alespoň pohledem se spřátelit se zeleným pažitem. Nutno podotknout, že kvalita nízce střižené plochy je na světelná léta vzdálená od trávníku na domácí zahrádce nebo vesnickém fotbalovém hřišti.

Protože jsem stejnou prohlídku před rokem a půl absolvoval i v domově největšího nepřítele Barcy, na madridském Santiago Bernabéu, člověk se nedokázal vyhnout porovnávání. El Clásico stadionů skončilo plus minus nerozhodně. I na Realu se návštěvník podívá na dosah nohy k hrací ploše, tam se ale navíc můžete posadit na trenérskou lavičku. Body pro Camp Nou zase vydělá tunel vedoucí z kabin na hlavní scénu, kde vám pro představu předzápasové trémy z reproduktorů pouští chorály. Vlastně už schází jen maličkosti – navléct dres, obout kopačky a načesat vlasy. Jenže se krapet obávám, že rozdíly ve fotbalových dovednostech zas takovou maličkostí nebudou.

V neposlední řadě vás trasa prohlídky seznámí s prací sportovního novináře. Tak určitě první slova aktérů zápasů hltají žurnalisté v tiskovém středisku a prostorné mix zóně, která byla zasazena do zázemí pár metrů od převlékáren. Fotbalové střetnutí sledují reportéři pro změnu úplně nahoře, kousek pod střechou hlavní tribuny stánku. Desítky schodů poslouží jako ideální rozcvička pro mluvidla komentátorů a pera píšících; postřehnout drobnou teč v poslední minutě semifinále Ligy mistrů na dobrých osmdesát metrů asi však není úplně hračka.

Uživit takového obra kromě sponzorů (obří reklama na Qatar Airways zdobí průčelí hlavního brány) pomáhají fanoušci, kteří si po celém světě pořizují suvenýry v klubových barvách. Zdejší megastore, v němž končí poznávací cesta Camp Nou, plní kromě obligátních dresů, triček a míčů několik netradičních předmětů v červeno-modré kombinaci – namátkou vybírám kravaty, popelníky, dětské stavebnice, brambůrky, hodinky nebo spodní prádlo.

Ještě před návratem na hostel jsem stačil poznat místní fotbalisty v akci. Na umělce poblíž stadionu zrovna trénovaly mladé naděje některého z menších barcelonských klubů. Coby začínající kouč pro mě bylo nesmírně poučné sledovat drilování v duchu španělského fotbalu – hra na malém prostoru, držení míče a perfektní ovládání míče. Žádné běhání tam a sem nebo snad zdlouhavé vysvětlování taktiky, s nímž byste s dost velkou pravděpodobností setkali na české tréninkové jednotce. I tady asi tkví důvod, proč dnes trenér španělského nároďáku del Bosque na rozdíl od neúspěšného Michala Bílka oznamoval nominaci na blížící se světový šampionát. Závěr příjemně stráveného podvečera byl tedy vlastně tak trochu filozofický.

Květnové úterý jsem ale po ránu zahájil vzpomínkou na včerejší večer, jenž byl zasvěcen rejdařskému bádání. Přeprava cestujících a nákladu si logicky žádá odpovídající množství námořníků. Většina z nich bydlela ve čtvrti Raval, která se netěší nikterak příznivé pověsti. Stačí pár pohledů napříč místními ulicemi a snadno vám docvakne, že (multi)milionáři tady asi nesídlí. Na poměrně nenápadném místě mezi popraskanými fasádami na vás vymňoukne (i když ne tak docela) vymodelovaný kocour obrovských rozměrů. Netuším, proč kolumbijský výtvarník Fernando Botero umístil své dílo zrovna sem; jistě ale vím, že se mu skulptura přátelského zvířete povedla.

Daleko přívětivější část Barcelony hledejme na druhé straně dobře známé třídy Ramblas. V gotické čtvrti (Barri Gotic) hledejme Plaza Real, která čtvercovou proporcí připomíná madridského bratrance Plaza Mayor. Dalším navštíveným místem byla barcelonská Katedrála sv. Eulálie. Itinerář výletu nás k této stavbě zavedl z boku, jednou z mnoha úzkých uliček, což už tak dost vysoký kostel opticky ještě zvětšilo.

„Hadími“ ulicemi to odsud není daleko do Muzea Pabla Picassa. Život kubistického umělce je s Barcelonou značně spojen, a proto obrazárna neodolatelně svádí turisty k návštěvě, o čemž svědčí dlouhá fronta na vstupenku a hojně navštěvované sály s Picassovými obrazy na stěnách. Ne všechny z nich ovšem skrývají svůj hluboký význam v nečitelných tvarech kubismu.

Stejně jako teenager k dospělosti i Picasso k jedinečnosti musel dojít postupnými krůčky. Kurátoři stálých expozic moc dobře věděli, proč jednotlivá díla seřadit chronologicky. Jedině tak návštěvník pochopí, že trajektorii štětce neurčoval rodák z Málagy podle počasí nebo ceny denního tisku; byl to naopak životní úděl a noví přátelé, kteří dovedli Picassa k tvorbě obrazů s pochybnými obrysy.

Obrovská pozornost se točí kolem Las Meninas – série obrazů, které v různých konturách a tvarech překreslují slavnou olejovou malbu (česky Dvorní dámy) Diega Velázqueze. Nechce se věřit, že by se Picasso, autor zhruba 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur (jak uvádí Wikipedia), tak moc nudil, že se rozhodl stejnou situaci překreslit několikrát. Jak ale prozradí sousední místnost, i jeho porazil stereotyp. V září roku 1957 si ve francouzském Cannes střihl krátkou přestávku a místo dvorním dámám (nezlobte se, drahé lady) se pár dní věnoval kresbám holubů.

Těžko říci, kdo by souboj něhy s ptactvem vyhrál. Já ovšem zatím nad Barcelonou vedu s drobným náskokem: dnes se mi podařilo poznat dva místní giganty – Picassa a FC Barcelonu. 

BARCELONA 2014 - Den 1: Energie sbalená na cesty

Z hlediska energetického stavu organismu jsou dny a dny. V některých z nich o vás únava ani nezavadí a máte pocit, že prorazit zeď hlavou je zhruba stejně snadné jako koupit si chleba. Jiné, mnohem nepříjemnější dnové vás ovšem obalí štiplavým odérem a udělat tři kroky za sebou si žádá obrovské přemáhání. Právě druhý případ jsem si dnes vyzkoušel na vlastní kůži. Nohy ztěžkly, pusa zívala na plné obrátky a cukry tak nějak došly. Už první ze šesti dnů poznávání druhého největšího španělského města Barcelony mě málem zdolal – ale záchrana, zaplaťpánbůh, přišla včas…

První kilojouly z útrob mého těla odebral sedmihodinový cestovní maraton. Ze všech známých procedur (počínaje odbavovací a konče orientační) vybírám přepravu rychlovlakem z barcelonského letiště do centra katalánské metropole. Nesmírnou výhodou pro dorazivší turisty je časová výhodnost tohoto spojení, ve vagónu strávíte pouhých devatenáct minut. Jenže pokud máte smůlu (třeba jako já), stejnou dobu si počkáte jen na příjezd soupravy do stanice. Inu, peníze jsou peníze a při plánování provozu pravděpodobně dostala přednost efektivita před pohodlností pasažérů.

Že bych nějakou jó pohodlnost čekal od našeho ubytovacího zařízení, se taky dvakrát tvrdit nedá. První kontakt však proběhl vcelku hladce. Na vřelá objetí, či dokonce nějaké erotické souznění sice nedošlo; náš vztah bude spíše připomínat manželství po třiceti letech. Občas se na sebe s hostelem Alberguinn zle zamračíme, drobnou hádku taky vyloučit nelze, ale hlavní parametr – přežít – takřka s lusknutím prstu splníme. Jen pevně věřím, že na konci naší symbiózy nenatáhnu nohy v rakvi, ale na domovském lůžku.

Významným plusovým bodem zajisté jeví se býti poloha hostelu. Pár minut chůze od mého bydliště pro následujících šest dní se nachází dopravní uzel Sants, odkud se dostanete snad úplně všude; vyjma Tramtárie a Kardašovy Řečice. I když, možná i tam; s těmito destinacemi zatím jaksi nemám potřebné zkušenosti. Plaza de Catalunya nicméně v dosahu terminálu (konkrétně linky L1 zdejší podzemky) leží stoprocentně.

První kroky v rámci tohoto obrovského prostranství nás zavedly mezi dvě fontány, které chrlí litry vody, a aby jim snad nebylo smutno, dohlíží na ně hned několikero pozoruhodných soch. Kromě umění nabízí Náměstí Katalánska rovněž metry čtvereční zeleně nebo plochu pokrytou jedinečnou mozaikovou dlažbou. O pár desítek let později než krásné památky svůj prostor obsadila komerce. V okolních historických budovách tak našly svá sídla kupříkladu španělské banky, dráhy, několik hotelů anebo známý obchodní dům El Corte Inglés.

Opravdovým fanynkám a fanouškům (pakliže si někteří muži libují v pravidelném snižování objemu svých peněženek) utrácení budiž doporučeno přesunout se o kousek níže, blíže k Baleárskému moři. Tisíc tři sta metrů dlouhá třída Rambla spojuje dost možná nejdůležitější místní náměstí s pobřežím a nezklame snad žádného jedince, bažícího po naplnění nákupní tašky měkkým či ještě měkčím zbožím. Vážně netuším, jestli tady ceny rostou zleva doprava, ze shora dolů, ze severu na jih či od západu na východ.

Jenže hřešit se má a na cestách zvlášť. Hladina únavy nebezpečně vzrostla, a když hodiny ukazovaly něco po deváté, začala si o snížení říkat dost výrazně. A ruku na srdce, ať už si o hnědém nápoji s červenou etiketou myslíme cokoli, řada z nás se o něj ve stavech energetické nouze ráda opře. Alespoň v životě mé skromné maličkosti čas od času nastanou chvíle, kdy ke štěstí opravdu stačí jen třetinková plechovka. Protentokrát jsem do košíku ještě přidal vynikající čerstvou bagetu, jíž zdejší regály doslova přetékají – není divu, že svět ihned nasadil usměvavější emotikon. (Jako další kulinářský zážitek bych označil klobásku chorizo, která v chuťových pohárcích zanechá nezapomenutelné vzpomínky; nezbývá než vřele doporučit.)

A pak, posilněn a vybaven, nastal čas na vzdělávání v oblasti rejdařství. První možnost prohlédnout si zdejší přístav se mi nabídla už při odpoledním přistání, kdy se Airbus A319 Českých aerolinií doslova dotýkal kapitánských můstků, více či méně naplněných kontejnerů a obrovských, mrštných jeřábů. Ale zdejší marina se nenese jen ve znaku nákladní dopravy; parkují tu i luxusní plachetnice, vyhlídkové lodě a historické kousky.

Člověk až litoval, že se k vlnám dostal až v pozdně večerních hodinách, kdy alespoň minimální viditelnost zajišťovalo pouze přilehlé obchodní centrum. Ano, slyšíte správně. Nejen mola a rampy patří do základního vybavení devátého nejvytíženějšího evropského přístaviště. Za více než dvě tisícovky let, kdy se plní jeho kronika, se stačilo vytvořit komplexní obchodně-průmyslové centrum, na které dohlíží námořník - sportovně řečeno - světové extratřídy.

Vždyť kdo jiný než Kryštof Kolumbus může s velitelskou grimasou kontrolovat tisíce cestujících a tuny nákladu, které se zde ročně protočí. Jeho památník je vztyčen na samém konci několikrát zmíněné třídy Rambla a uchvátí svojí monumentální výškou. Šedesát metrů nad okolním povrchem spokojeně postává objevitel Ameriky (nefouká tam na něj?) a, podržte se, ukazuje někam směrem na Afriku. Právě tato geografická nedokonalost někdy poslouží k pobavení místních; těžko však říci, zdali by to Kryštofovi nějak moc vadilo.

Směr mých myšlenek se pár chvil poté ubíral pro změnu neznámo kam. Lavička na prahu dřevěného mola mě bez sebemenších problémů zlákala přepnout znavené tělo do klidového režimu, něco jako mód Letadlo v mobilních přístrojích. Stále funkční, stále sloužící – ale větších úkolů neschopen. Energie převzatá od coca-coly pomalu prchala do nenávratna, v kostech zbyl jen slabý opar. Síly však z ničeho nic začaly přibývat. Přiválo je moře, sladký vánek proudící do vnitrozemí a drobné kapky deště padající z oblohy. Dobíjím baterky. Na Barcelonu totiž budu potřebovat víc než sto procent.