Hmm, volič chce volit
zase někoho jiného... No, dobře, vyberte si prezidenta, lidé moji milí. Když
zvolíte špatně, nic se v podstatě nestane. Jenom si trošku prodloužíme
práci. Tak si ho zvolte. Budeme mít přímou volbu, jestli si ji tedy přejete.
Hlavně ať mám pořád křeslo ve Sněmovně – docela to vynáší a navíc tam mají
dobrý bufet. Zadarmo! Takový vzkaz vyslali zákonodárci voličům, když si
odhlasovali změnu volby prezidenta. Počínaje příštím rokem budou hlavu státu
volit všichni občané České republiky. Holý populismus; nic víc, myslím si. Proč
ale většina veřejnosti chce mít moc nad výběrem prezidenta? Jak je možné, že
nedokážou přečíst vychytralost politiků? Proč se nenechám zviklat veřejným
míněním a jsem důrazně PROTI?
Vlastně KVŮLI onomu veřejnému mínění. Před nedávnem jsem
zaslechl docela zajímavý názor: „Veřejné mínění – hlas lidu – pochází od
většiny lidí. Jenže 95 % lidí v životě nic nedokáže. 95 % je devatenáct z dvaceti.
A těch devatenáct je nejvíce slyšet.“ Ivo Toman, autor výroku, svými slovy
uhodil brkem do nápoje. Ve spojení s omílanou davovou psychózou udělá „hlas
lidu“ hodně. Vždyť je romantické, že poslanci a senátoři se vzdali svého práva
a nechali nás, obyčejné homo sapiens sapiens, vybírati si prezidenta – myslí si
Pepíček. A po něm i Mařenka, jeho holka, a o den později i Franta, jejich
kamarád. Známe to...
A tak jdeme, tedy dospělí jdou, v únoru k urnám a
bude se kroužkovat. Koho bych vybral já? Co musí umět a ovládat člověk, na něhož
o hodinách školních budu vzhlížeti? Z mého pohledu jsou důležité dva
aspekty: musím k němu opravdu vzhlížeti (nejen krkem, ale i myslí) a musím
ho následovat (nejen nohama, ale i myslí). Správný prezident by měl mít charakter;
a také tvář, na kterou se při školních testech podívám s nadějí, že jeho
oči...
Nebo její? Nebude pro dobro státu lepší žena na Hradě?
Jestli se nějaká zástupkyně něžného pohlaví vskutku dostane do nejvyššího
křesla, feministky asi vyhlásí na den voleb státní svátek a za velké peníze
(vydělané rukama mužů, samozřejmě) uspořádají oslavu na Václavském náměstí.
Třeba se tam potkají s odborovým předákem Zavadilem. Něco mi říká, že by
si rozuměli. Ale vážně. Místo sak halenky a sukně na těle hlavy státu? Klidně.
Říká se, že na věku nezáleží, a o pohlavní příslušnosti platí to samé. Aspoň v něčem
se s feministkami shodneme.
Zpět k tématu. Chci, aby prezident/ka byl/a osobou, v jehož/jejíž
očích se během školního testu pokusím najít správnou odpověď. A sic ji asi
nenajdu, alespoň špetka naděje (Naděje? Naděje!) bude v mém mozku
probuzena. Dalším prvkem, který je hodno po prezidentovi požadovat, je vůdčí
schopnost. Dám příklad: jako vášnivý fanoušek fotbalu ctím osobnosti, které v něm
něco dokázaly. Pelé, Masopust, Ferguson, Mourinho,... Když něco řeknou,
přemýšlím o obsahu jejich sdělení. A stejný musí být i prezident.
Prezident, kterého si za 10 měsíců vyberou občané. Svůj úkol
nemají lehký, přestože rozhodují, s nadsázkou řečenou, vlastně jen o tom,
kdo bude podepisovat papíry. Vyberou správně? Nemyslím si. Devatenáct lidí z dvaceti
nic v životě nedokázalo. 95 procent. Obrovské číslo.
Žádné komentáře:
Okomentovat