Nadosah

Mohla to být nádherná noc pro všechny fanoušky kopané. Čeští fotbalisté, před zápasem tolik podceňovaní, mohli rozesmutnit mistry světa a Evropy a obrat je o tři body. Až do devětašedesáté minuty totiž vedli v Granadě 1:0 a brnkali na nervy nejen fanouškům, ale s postupem času i hráčům soupeře.

Všemu se však postavil Villa. David Villa. Dvaceti devítiletý forvard Barcelony nejprve překonal v zápase výtečnou českou jedničku Čecha střelou z kraje pokutového území a radost si pak zopakoval o pár minut později po proměněném pokutovém kopu. Nutno podotknout, že obě gólové střely byly proměněny v branku s mírnou dávkou štěstí. V prvním případě stačilo, aby stoper Sivok nechtěně netečoval míč, ve druhém si zase Petr Čech podal s kulatým nesmyslem ruku. Bohužel zůstalo pouze u koketování s případným seznámením, což pochopitelně rozesmutnilo české fanoušky. A jelikož se v poslední desetiminutovce nedokázali svěřenci Michala Bílka prosadit, zůstaly všem sympatizantům jeho výběru oči pro pláč. Proč ale nezvládli Češi udržet těsný náskok až do závěrečného hvizdu?

K řešení je třeba vrátit se do okamžiku, kdy Plašil přesnou střelou k tyči vyslal své spoluhráče na složitou misi „3 body ve Španělsku“. Od té doby se nedalo ani mluvit o možnosti zvýšit náskok. V tu chvíli se česká taktika zaparkovaného autobusu před Čechem změnila na odstavený kamion se dvěma přívěsy. A to se proti současnému nejlepšímu týmu světa sice může proměnit ve zlatou taktiku, avšak je třeba počítat s tím, že Španělé jsou na podobnou situaci zvyklí a rozhodně proti ní umí zahrát. V pátek platila druhá varianta a na případné vrácení do zápasu bylo pozdě.

Až po druhém Villově gólu se hráči českého výběru pokusili o návštěvu Ikera Casillase. Zůstalo ale jen u povinných zdvořilostí. Navíc se mi zdálo, že kouč Bílek závěr zápasu mohl řešit poněkud jinak. Osamocený Baroš dělal, co mohl, ovšem neměl na zvrácení skóre ani síly, ani prostředky. Onehdy by se českým ofenzivním hráčům hodila přítomnost vysokého a statného Tomáše Necida jako v březnu trávě voda. Necid nakonec přišel, ale nic velkého nepředvedl, což v důsledku znamená prohru týmu kapitána Tomáše Rosického...

Kapitán Tomáš Rosický, označovaný spasitelem výběru, se v zápase na nic moc nezmohl. Spíše asi na nic. Je jasné, že při obvyklém španělském držení míče nemohl zářit a tvořit hru. On ale nevytvořil jedinou kloudnou přihrávku dopředu. Na jeho obranu lze povědět, že pokusů měl pomálu, vyšší efektivita by ale u hráče jeho kalibru měla být samozřejmostí.

Ovšem i přes to všechno se s mírným odstupem času můžeme vrátit zpět do dalšího chodu života s mírným optimismem. Českým reprezentantům se podařilo to, s čím mají na Pyrenejském poloostrově problémy i lepší celky – vstřelit gól. Dařilo se dlouho držet vedení, byť jednogólové. Petr Čech ukázal, že stále patří do světové špičky. Lze sice namítat, že Češi téměř celý zápas běhali bez balónu a bránili na vlastní polovině. Tady zase musím zmínit, že podobně se prezentovali proti králům světového fotbalu i týmy s lepšími hráči, než jakými jsou reprezentanti s lvem na prsou...