Jestli někdy budete hledat emoce koncentrované na jediném
místě, není nic snazšího než pustit si zápas Atlética Madrid. Ten nejbližší – a
jeden z nejvýznamnějších – se odehraje již tuto sobotu v Miláně a
nepůjde v něm o nic menšího než o trofej, po níž touží snad každý malý
kluk na světě. Někteří si svůj sen splnili a ušatý pohár uchopili během své
kariéry dokonce několikrát, jenže řadě vynikajících fotbalistů či trenérů se
této pocty nedostalo.
Finálový večer na San Siru bude bezpochyby podobně nabitý,
proto ty emoce v ryzí, koncentrované podobě. Triumf v nejprestižnější
evropské klubové soutěži si letos připíše tým z hlavního města Španělska.
Zatímco Real by do své vitríny vkládal pohár již pojedenácté, Atlético se může
dočkat vůbec poprvé. Taková událost by zároveň uzavřela jednu významnou epochu
menšího madridského celku: od ledna roku 2012, kdy se Diego Simeone poprvé
usadil na jeho lavičku, totiž zvítězil v domácí lize i poháru, Evropské
lize a obou superpohárech. V sobotu může jedenáctka vyvolených tuto cestu
uzavřít. Proto se sluší si zajímavý pětiletý příběh jednoho muže a jednoho
klubu převyprávět.
Kdo vymáčkne
pomeranč?
Na jeho začátku, v sezoně 2011-12, se Los Rojiblancos, tedy červenobílí, potáceli hluboko pod vrcholem
španělské fotbalové pyramidy. Od ligového primátu v roce 1996 střídali
světlé a tmavé chvilky: za 15 let pod vedením 14 (!) různých trenérů
pobyli dvě sezony až v druhé nejvyšší soutěži, nejlepším umístěním bylo
čtvrté místo a největším úspěchem vítězství v premiérovém ročníku Evropské
ligy.
Na konci prosince 2011 se Atleti nacházeli na desáté příčce
tabulky se ziskem devatenácti bodů ze šestnácti zápasů. Když se k tomu
přidalo vyřazení z Copa del Rey od třetiligového Albacete, lodivod Gregorio
Manzano balil kufry. V kabině zanechal kádr, jehož největší ozdobou byl
útočník Radamel Falcao, jehož doplňovali mimo jiných třeba Arda Turan, Filipe
Luis, Gabi, Koke nebo Diego Godín.
Známá to jména, co říkáte? Tehdy se hledal někdo, kdo by
z vcelku hutného pomeranče dokázal vymáčknout šťávu plnou výher. Ať už by
se tohoto úkolu zhostil kdokoli, vyhlídky veřejnosti nebyly zrovna
optimistické. Klub totiž dlužil celkem 517 milionů eur, z toho 171 milionů
na daních a 52 milionů vlastním zaměstnancům. Vedení přesto stále utrácelo a
místo rozumné finanční stabilizace kamuflovalo, kde se dalo. Výsledkem tohoto
chování byla například skutečnost, že v roce 2013 údajně patřilo jen šest
hráčů prvního týmu přímo Atléticu. Za rohem navíc čekala kontrola UEFA
s ohledem na pravidla Financial Fair
Play. Kdyby někdo čekal okamžitou resuscitaci, ostatní by si před ním jen
klepali na čelo.
Diego Pablo
Den před Štědrým dnem léta páně 2011 rozrazil dveře stadionu
Vincenta Calderóna Diego Simeone. Vzhledem k výše uvedenému se nabízelo,
že se brzy zase otočí a předá žezlo utrápeného mužstva někomu dalšímu. El Cholo ale přeci jen přinášel jistou
naději; vždyť se jednalo o návrat muže, který se na stejném místě s kopačkami
na nohou podepsal pod titul z roku 1996. Navíc jsme mohli rozpoznat mnoho vlastností,
které ho předurčovaly k trenéřině.
Najmě to byly vůdcovské schopnosti, příkladná bojovnost, zarputilost
a ochota zemřít pro co nejlepší výsledek. „Hrál jsem, jako bych měl mezi zuby
nůž,“ znal dobře Simeone své silné stránky. Navíc nastupoval na pozici
defenzivního záložníka, což je místo, kde se hra a její zákonitosti studují
úplně nejlépe. A pak tady byl ještě jeden detail, jenž možná vysvětluje, proč
soudobé Atlético hraje tak, jak hraje.
Šest let své hráčské kariéry totiž strávil v Itálii,
třetinu z nich v Interu Milán a zbylé dvě v Laziu Řím. Apeninský
poloostrov se kromě až nábožensky založeného vztahu ke kopané vyznačuje rovněž taktickým
pojetím. Arigo Sacchi se v 80. letech proslavil coby propagátor zónové
obrany, rozestavení 4-4-2 a přísné organizace válečníků na trávníku. Jeho trend
pokračoval nadále a neminul ani Diega Pabla, který si později uvědomil, že
právě tudy lze i bez hvězdných jmen dojít mezi elitu…
První zkušenosti na lavičce pak sbíral v rodné
Argentině. Prostřídal čtyři kluby, nejvíce se zadařilo v Estudiantes, jež
dovedl k prvnímu titulu po 23 letech, a River Plate. S Evropou přišel
do kontaktu v Itálii, kdy jen rok před nástupem do Madridu zachránil
Catanii v Serii A. Na první pohled nic zářivého; jenže krátce po převzetí
Atletů se ukázalo, že tohle spojení může fungovat.
Utrápené družstvo začalo v La Lize pravidelně bodovat a
vytáhlo se na páté místo. Famózní jaro se však neslo především ve znamení
Evropské ligy, kterou Simeoneho parta lépe zvládnout ani nemohla. Devět zápasů
vyřazovací části, devět vítězství a po finálovém triumfu nad Bilbaem první
získaný pohár. Poprvé se ukázalo, že Argentinec je skvělý motivátor, který
dodává hráčům odvahu. „Každý den, kdy s námi mluví, slyšíme neustále vyhrát, vyhrát, vyhrát,“ popsal Tiago
Mendes. Jenže kromě víry se pomalu rodil i brilantní taktický kolos, první
předpoklad pro další povstání madridského Davida.
„Beton“ v praxi
Organizace hry je totiž společně s poctivostí pilířem,
na němž v Atléticu staví. Známou fotbalovou pravdu, že chybějící kvalita
se musí nahradit zvýšenou bojovností, slýcháme v Česku pravidelně. Jenže
málokdo k tomu dokáže přidat neprostupnou obranu, aktivní blok celého
mužstva a perfektně sehrané protiútoky.
To jsou totiž zbraně, jimiž El Cholo vybavuje své hráče. Čísla hovoří jasně: ve čtyřech
kompletních sezonách pod jeho vedením ve španělské lize (38 zápasů) obdrželi Rojiblancos 31, 26, 29 a naposledy 18
(!) gólů. Diváky po celé planetě sice zajímají útočné akce a individuální
parádičky, jenže i strojová defenziva si zaslouží hluboké uznání.
Základním tvarem zpravidla bývá rozestavení 4-4-2
s minimálním prostorem mezi jednotlivými řadami. Přitom si Atleti dávají
pozor, aby neustále drželi tento blok pospolu a vytrvalým přesouváním po hřišti
zavírali potenciálně nebezpečné prostory. Zároveň se snaží o agresivní
napadání, minimálně v některých pasážích duelů. Jakmile totiž sklouznou
k prostému odkopávání z úrovně vlastního pokutového území, není pro
soupeře složité dostat se do zakončení (viz semifinálová odveta
s Bayernem). Fanoušci často volí hanlivá označení beton či autobus, jenže
ve skutečnosti se jedná o nesmírně složitý a proaktivní systém, o jehož
účinnosti při dokonalém provedení nelze pochybovat.
Italská stopa
Zatím nejzářivějším úspěchem (minimálně do soboty) zůstává
ligový primát z ročníku 2013-14. Španělské dvojvládí Barcelony a Realu
Madrid se v novodobé historii podařilo narušit jen minimálně – a možná i
proto se celou sezonu čekalo na moment, kdy outsider, statečně se držící na
čele, povolí. Vydržel. Drama vyvrcholilo v posledním kole, kdy bod na Camp
Nou zajistil červenobílým status šampiona.
Jednalo se o možná největší fotbalové překvapení 21. století
– až do letošního května, kdy svoji šokující jízdu v Premier League završil na
první příčce Leicester City. Když si krátce shrneme prvky jeho hry, narazíme
na… systém 4-4-2, neprostupný obranný val, obrovské odhodlání a smrtící
protiútoky.
Pokud hledáte přímou souvislost s Atléticem Madrid,
naleznete ji. Lišky z Anglie trénuje Claudio Ranieri z Itálie, tedy
země, kde dlouho působil i Simeone. Útočný pár Vardy-Okazaki (Leicester) se
doplňuje podobně jako dvojice Costa-Villa (Atlético, 2013-14) a
Torres-Griezmann (Atlético 2015-16). Obrana je postavená na chasnících, kteří
nejdou pro ránu daleko: Wes Morgan (Leicester) a Diego Godín (Atlético). A
středu pole vládnou neúnavní odebírači míčů Kanté (Leicester) a Gabi
(Atlético).
Není náhoda, že v boji proti ekonomicky silnějším
použily dva odlišné týmy s odlišnými hráči a odlišnými trenéry stejné
zbraně. A podaly tak důkaz, že fotbal stále zůstává nevyzpytatelným sportem – i
přes ohromné množství peněz a komerce, které v něm vidíme dennodenně.
V sobotu večer může živelný kouč Simeone a dříve
podceňovaný klub definitivně vstoupit do historie evropského fotbalu. Jejich
příběh vzestupu a píle, byť někdy za cenu krásy a nutno podotknout i fair play,
by si takovou tečku zasloužil.
Co na to sám Simeone? „Když věříš a pracuješ, můžeš uspět.“
Jak prosté…
(Zdroj foto: independent.co.uk, goal.com)
Žádné komentáře:
Okomentovat