Nemusí vám být osm
let, abyste toužili na nějakou tu chvilku ponořit se do svého vlastního světa;
do prostředí plného rozmanité fantazie, mírně zkrášlených představ a upravených
realit. Jen tak pro radost, pro vlastní potěšení a pro pocit uspokojení.
Takovou psychickou léčbou projde čas od času každý, někdo častěji a dokonaleji,
jiný zřídka a povrchně. Přestože je v podobném „mini-světě“ většinou vše
černobílé a občas i nemastné a neslané, stejně krátká exkurze potěší. Jednu podívanou
stejného druhu připravil i režisér Rich Moore v animovaném trháku Raubíř
Ralf. Povedlo se mu vytvořit skvělý film – odehrávající se v drobném, ale
nesmírně zajímavém a chytře promyšleném světě herních automatů.
Hlavní hrdina Ralf je typický záporák. Na rozdíl od dalších
negativních postav však nevykrádá banky ani neplodí nemanželské děti; ke
statusu toho špatného mu postačuje jeho každodenní práce. V herním
automatu Fix-It Felix (tedy Oprav to, Felixi) vždy s vervou rozbije
postavený dům, který po něm musí pracně opravit postavička Felix, ovládaná oním
mladým stvořením stojícím před konzolí. Všechny vavříny, medaile a pochvalná
gesta tak logicky sbírá právě Felix, což se Ralfovi příliš nelíbí. Proto se
vydává na dobrodružnou výpravu do dalších her a v jejich prostředích se snaží
získat ocenění a obdivná plácání po ramenou. Během devadesáti čtyř minut se
několikrát zdá, že se vysněné odměny dočká – jenže pokaždé mu do toho
„něco skočí“. A tak musí bojovat až do úplného konce. Happy end se přesto koná a
Ralf se z něj neraduje sám, nýbrž s kamarádkou Vanellope, které tím
vlastně také zachránil krk.
Dle výše popsaného příběhu můžete usoudit, jak moc je
zvláštní zápletka. Nic extra. Vše ale vynahrazuje excelentní zpracování a
zasazení do světa skutečně existujících her. Já osobně nepatřím mezi milovníky
konzolí různých druhů (po pravdě řečeno jsem nerozpoznal ani jeden název videohry);
přesto mi neunikl nádech nostalgie, s jakou jsou všechny virtuality prezentovány.
Důmyslný svět, v rámci něhož mohly postavičky po zavírací době přecházet
mezi svými zaměstnáními a prožívat různorodá trápení, vás vskutku ohromí a
nenechá přemýšlet nad tím, jestli by se tohle a tamto dalo udělat lépe či
jinak.
Nápad a prostředí v Raubíři Ralfovi jednoduše dělají
víc než polovinu úspěchu. Diváckou náladu zvednou i hlášky hlavních postav.
Jsou absurdní a svým způsobem dětinské – právě proto však vyvolají na tvářích
diváků lehký úsměv podkreslený dávkou ironie. Onen úsměv a potěšení vydrží i
při sledování product placementových
vložek – sušenky Oreo v roli strážců hradu, kakao Nesquik jako hnědé
lepkavé jezero nebo dietní coca-cola tvořící v kombinaci s mentoskami
explodující sopku. Sice jde o klasickou reklamu; nicméně ta díky vcelku
úsměvnému a komickému zakomponování do děje dodává potřebnou šťávu.
Zmínku si neodpustím ani směrem k českému dabingu. Ten
domácím tvůrcům víceméně vyšel, z normálu vybočovala pouze Veronika
Žilková, která propůjčila svůj hlas dívčí hrdince Vanellope. Jakkoliv
vynikající herečkou může Žilková být, rádoby roztomilý hlas v Raubíři
Ralfovi spíše působil, jako by jí někdo na boky přilepil husí křídla, držel
pistoli u hlavy a nutil ji napodobovat tóny opeřence. Možná jde jen o můj
laický dojem – každopádně především laici do kin chodí. Dabing prostě udělal na
kontě disneyovského snímku drobnou kaňku. Ve všem ostatním je Raubíř Ralf velmi
kvalitní film – a rovněž i nesmírně chytré dílo. Nejedná se totiž o směsici
toho „nejdětštějšího“ z širokého okolí, která má přinést nejvyšší tržby a hysterickou
hladovost nejmenších diváků. Zápletka a hlavně prostředí snesou měřítka animáku, na
nějž rádi přijdou diváci různých věkových kategorií. A takové obveselení se teď
před Vánoci hodí všem.
Žádné komentáře:
Okomentovat