Najdete ji všude –
v televizi, rozhlasu, tisku, na internetu či ulici. Prosebně touží
setkat se s každým z nás a jako správná dámská mrcha si moc a moc užívá,
že se o ni všichni zajímají; že ji všichni chtějí. Uniknout z jejích spárů
vyžaduje vynaložení obrovského úsilí – ideálně odjezd za hranice českých luhů a
hájů. Ví, že za pár dnů bude, holka jedna neposedná, pryč a že se
v nejpravděpodobnějším případě pět let zase (zaplaťpánbůh) neobjeví. Zkrátka
a jednoduše - přímá prezidentská volba ovládá Česko. Ale je to vlastně ještě
volba? Jsou veškeré debaty, články, gesta a příměry, které od počátku ledna bez
přestání sledujeme, součástí námi vysněné „demokratičtější“ cesty? Ne, nejsou.
Ve skutečnosti přihlížíme jedné velké falešné show. Show, kterou máme před
očima a respektujeme ji; ba co víc, my ji dokonce i hrajeme. Jakým způsobem?
Velmi prostým. Většina z osmi a půl milionů
potenciálních voličů dá při svém rozhodování o budoucím prezidentovi na vnější
dojem, na veřejné působení obou kandidátů (pro jistotu připomenu, že se jedná o
Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana) a na četné populistické – z velké
části nesplnitelné – sliby. Takové plusové body se dají získat lehce především
v televizních a rozhlasových debatách, rozhovorech pro tištěná média či prostřednictvím
pompézních bilboardů. A tak pozorujeme osobní útoky ze strany aspirantů o
křeslo na Hradě, nemilosrdně vyhlížející gesta a verbální kopance na všechny
kolem sebe. Tu Miloš Zeman vtipně (pomocí bonmotů, chcete-li) upozorňuje na
slabiny moderátora, tu Karel Schwarzenberg exemplárně odejde ze zasedání
Poslanecké sněmovny kvůli „nesouhlasu s amnestií.“ V podobném tónu,
jen s odlišnými slovy, bych mohl s klidným srdcem pokračovat dál a
dál... Namísto názorového střetu máme tu čest vidět boj osobní.
Útočnou a hereckou formu kampaně však nelze ani jednomu
z pánů nikterak vyčítat – je logické, že se zařídili podle poptávky a
veřejných průzkumů. Vědí, že jen malá část voličské veřejnosti se důkladně zaobírá
programem či něčím, co by se alespoň vzdáleně dalo jako program nazvat. Divadlo
proto jede naplno a do této soboty se nezastaví. Na konci mých myšlenkových
pochodů plynoucích z prostého bytí občanem země české mi tedy vychází jediné:
přímá volba je zbytečný, nabubřelý a nedůstojný populismus!
Stačí se podívat na základní fakta. Prezident nemá v České republice žádné významné
pravomoci; přesto se sami tváříme, jako by jich byl přehršel. A stejně se
chovají také uchazeči o funkci. Vystavují na odiv své politické názory na různá
témata (od důchodů až po daně) a popisují případné kroky v úřadu (které ve
skutečnosti k ničemu významnému nepovedou). Ovšem o tom pozice hlavy státu
není. Vždyť vybírat prezidenta podle schopnosti slibovat, ironizovat a
očerňovat je už na první pohled nesmyslné. Jenže právě tak se ve skutečnosti chováme.
Někteří z nás automaticky a vědomě, jiní podvědomě a neradi. Ale tak jsme
si to přáli. Chtěli jsme rozhodovat a nyní konečně máme tu možnost. Nevadí, že
v podstatě o ničem nerozhodujeme. Hlavně, že rozhodujeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat