Jiný pohled

Používání frází nesnáším, přesto jednou otřepanou začnu svůj dnešní komentář. Ono tolikrát použité klišé zní: Hlava jakéhokoli státního útvaru má být prezidentem či monarchou všech jeho občanů. Logicky uvažující člověk – ať už se kvalita jeho myšlení opírá o hluboké znalosti Pythagorovy věty či psaní odborných článků o evoluci luskounů – by povídal, že prezident vybraný samotnými občany bude tím nejpovolanějším, kdo může danou definici splnit. Paradoxně ovšem přímá volba a především konečný výsledek rozdělily Českou republiku. Zatímco parlamentem vybraný představitel by sotva způsobil takový odpor a negativní reakce, nově zavedený model víří emoce a z reprezentativní a symbolické funkce – znovu se opakuji - dělá skoro poloboha...

Jen si to představte. Poslanci a senátoři by někdy v těchto dnech zvolili nastupující hlavu státu, poté bychom chvilku přihlíželi drobnému šrumci a po pár týdnech žili poklidně a spokojeně dál. Realita je ale jiná. My, občané České republiky, jsme byli vtáhnutí do děje, sledovali snahu nejprve devíti a posléze dvou kandidátů získat voliče a netrpělivě čekali na vítěze. Hysterie (ano, hysterie!) stoupala a stoupala a dnes dosáhla vrcholu. Menšina nespokojená s Milošem Zemanem vykřikuje rádoby odvážně znějící věty („Miloš Zeman není mým prezidentem“, „Miloš Zeman je buran“, „Tohle není prezident“), neúnavně kritizuje na diskuzích a sociálních sítích a odpočítává konec jeho funkčního období. Nastalo by něco podobného v případě, že by Zemana (či kohokoliv jiného) zvolilo 281 zákonodárců? Určitě ne.

Ale aby bylo jasno, také nejsem z volby nadšený. Poněvadž nehodlám zapadnout do celé řady kritických a v plném znění nevybíravých článků, shrnu svůj názor na nového prezidenta do jedné jediné věty: Lidé si na reprezentativní (!!) post vybrali samolibého narcise motivovaného touhou opět po 10 letech klidu a úpadku doplnit tekutinu do vlastního elixíru hrdosti, otevřít cestu kamarádíčkům (komunista Šlouf nebo skorokomunista Zavadil) a oplatit to všem, jenž se mu dovolili byť jen palcem na noze postavit do cesty. Tak to stojí a už se s tím, třikrát bohužel, nedá nic dělat...

Koneckonců – jak už jsem několikrát zmínil a jak je v souladu s mým všeobecným přesvědčením – můj poklidný středoškolský život nebude prezidentem nikterak významně ovlivněn. Hlava státu se může klidně jmenovat Miloš či Karel či Prase či Spáč, pročež samozřejmě netvrdím, že je mi celá situace úplně lhostejná. Já osobně jsem si na Hradě představoval osobnost a vzor; jenže nic takového tam prostě sedět nebude. Zároveň se však domnívám, že to mohlo být jinak.

Troufnu si tvrdit, že kdyby se volilo nepřímo, naděje na dobrého prezidenta (jestliže nějaký vůbec existuje) je větší. Anebo by - čímž se dostáváme k hlavnímu bodu mé myšlenky – přinejmenším zklamání z nešťastného výběru nebylo tak obrovské. Ne každý by si totiž našel svého favorita a ne každý by bezmezně toužil po jeho výhře. Nyní je společnost rozpolcena a instituce prezidentského úřadu se díky přímé volbě přiblížila Poslanecké sněmovně. Ti, kteří hlasovali pro poraženého, vystupují – mnohdy až zbytečně hystericky a důrazně - proti vítězi. Tak to nicméně u nejvyššího ústavního činitele, jehož role tkví ze všeho nejvíce v reprezentaci a sjednocování národa, být nemá. Navíc nesmíme zapomenout na skutečnost, že počínaje dneškem nestojí v našem čele ani reprezentant, ani sjednotitel.