Fotbalová opera

Honosný stadion, jehož sedačky obsadilo šedesát tisíc diváků. Fotbalisté, kteří jsou nejlepšími na světě. Leskle zelený pažit. A v jeho středu plachta s nápisem Barclays Premier League. Kde se může fotbalový fanoušek dočkat takového zážitku? Třeba na Emirates Stadium, kam jsem na prvomájové odpoledne zavítal na utkání mezi Arsenalem a Manchesterem United.

Ještě měsíc před utkáním se zdálo, že se oba dva týmy utkají v přímém souboji o první místo v tabulce, které by jim 4 kola před koncem soutěže zajistilo nejlepší výchozí pozici v boji o titul. Jenže špatná forma Arsenalu byla proti tomu označit mnou navštívený souboj přívlastkem „klíčový“. I tak ale oba dva týmy měly o co hrát. Manchester United o udržení svého šestibodového náskoku na Chelsea, Arsenal zase o uhájení třetí pozice a také o prestiž, kterou vítězství proti týmu z Big Four přináší. Náboj tedy duelu rozhodně nechyběl.

Na stadion jsme přišli zhruba hodinu před zápasem. Aréna byla v tu dobu ještě poměrně prázdná, pořád ale neztrácela na své honosnosti a kráse. Pod posledním ze tří pater se po celém obvodu stadionu rozkládá výčet všech trofejí, které Arsenal získal. Bohužel pro fanoušky Gunners se poslední datuje k roku 2005, tehdy zvítězili v anglickém poháru. Dalšího velkého vítězství se nedočkají ani letos.

Pár minut před začátkem však už byl fotbalový stánek zaplněn. Na stadion se vejde něco přes šedesát tisíc diváků a tribuny samozřejmě byly naprosto zaplněny. Hned od začátku měli převahu spíše domácí fotbalisté. V průběhu prvního poločasu jim navíc byla upřena penalta, protože stoper Manchesteru Vidič zahrál rukou ve vlastním pokutovém území, jenže pokutový kop se nekonal. I díky této chybě sudích se odcházelo do kabin za bezbrankového stavu.

Hned po poločase přišel první vážnější rozruch i před brankou gólmana Arsenalu Wojciecha Szczesneho. Dělovka Rooneyho sice pořádně provětrala rukavice mladému brankáři, do sítě ale nedoputovala. Gólu jsme se tak dočkali až o osm minut později. Dvacetiletý záložník Aaron Ramsey se z rohu pokutového území trefil přesně do rohu branky Van der Sara. Až obdržený gól přinutil ofenzivní hráče United začít pracovat více dopředu a vytvářet si tlak. Hráče Arsenalu musel v několika okamžicích podržet opět polský gólman Szczesny. Ani to nakonec nemuselo stačit na těsnou výhru, protože těsně před koncem stáhnul Gael Clichy ve velkém vápně útočníka Rudých ďáblů Michaela Owena. Píšťalka hlavního rozhodčího však i zde zůstala o jedno písknutí chudší. Hráči a trenér Ferguson se mohli uvztekat, ovšem s verdiktem a také konečným výsledkem 1:0 pro domácí fotbalisty se museli smířit.

Hned po závěrečném hvizdu jsme opustili stadion, a ještě než jsme zamířili do fanouškovského obchodu, museli jsme se prodrat hustým hadem plným lidských hlav, který se vlekl od stadionu až k malé budově kousek od Emirates, nazvané Highbury House. Právě tam sídlí oficiální „fan store“, jež nabízí nejen dresy a klubové šály, ale i odznaky, hrníčky či polštářky v barvách londýnského klubu. Obětovali jsme pár liber a některé suvenýry zakoupili.

Mně osobně budou připomínat skvělý fotbalový zážitek. Poprvé ve svém krátkém životě jsem viděl naživo zřejmě nejlepší fotbalovou soutěž světa, navíc utkání jedněch z nejlepších týmů světa. Nejednalo se zdaleka o jedinou premiéru. Jeden příklad bude stačit: na žádném fotbalovém utkání (a že jich bylo) jsem nenašel tak málo policistů jako v Londýně - všehovšudy deset. A vlastně přidám i další, i když mírně negativní: nikdy jsem si na kopané, s drobnou nadsázkou, nepřipadal jako v divadle. Fandění, chorály a písně se v anglickém prostředí asi nenosí. Britové na fotbale zvyšují hlas, jenom když „radí“ hráčům. Pokřiky „pass“, „shoot“, „tackle“, po každé povedené akci nebo zákroku potlesk. Ale kotel v pravém slova smyslu v Anglii na stadionu nenajdete. Nicméně se nejedná o nic víc než drobnou vadu na krásně znějící, nejlepší fotbalové opeře, jakou jsem kdy zažil.