Natáčení pro Českou televizi

Jaký je pocit vidět se na televizní obrazovce? Již brzy budu schopen na takovou otázku odpovědět! Před dvěma týdny se v naší škole natáčely dva díly televizního pořadu Tykadlo, ve kterém děti diskutují o aktuálních společenských  tématech. V jednom z nich se rozebírala problematika alkoholu a kouření, druhý zase otevíral brány představám o budoucnosti. A právě v něm jsem i já účinkoval!

Celý štáb České televize, která pořad vyrábí a následně i na svém prvním programu vysílá, přijel s mírným zpožděním, a tak hned na začátku dostalo celé natáčení skluz. Tým čítal kromě režisérky, dvou kameramanů a samotné moderátorky Michaely Maurerové, známé třeba ze seriálu Ulice, i několik asistentek, jejichž úkolem bylo například obsluhovat mikrofon upevněný na zhruba dvoumetrové tyči nebo se starat o klid v okolí školní knihovny, kde se konala samotná diskuze.

Ještě před ní jsem měl jiný, velice příjemný úkol. Měl jsem totiž provést moderátorku a televizní kamery po škole. Nejprve jsem si myslel, že pouze ukážu některá zajímavá zákoutí mého vzdělávacího ústavu, která se pak objeví formou podkresu v samotném pořadu, nakonec se z toho vykloubalo i mluvení přímo na kameru. Zpočátku jsem byl mírně nervózní, ale postupem času jsem si skoro ani neuvědomoval přítomnost jakéhokoli snímače. Vše trvalo asi půl hodinu, nicméně vzhledem k patnáctiminutové stopáži celého pořadu se délka mého působení v roli průvodce smrskne na minimum.

Potom už začala samotná debata s názvem „Co bych chtěl v životě dokázat“. Kromě moderátorky Maurerové a třinácti spolužáků se na polštářky v improvizovaném studiu posadila také psycholožka Tamara Cenková. Jedna z největších odbornic v oboru dětské psychologie po celou dobu přispívala do volného povídání, které, soudě dle mého, bylo skutečně věcné a inspirativní. Povídali jsme si o tom, jak si sami sebe představujeme v budoucnosti, zdali se vyplatí si plánovat naše životy či jestli bychom si vybrali zajímavou práci za málo peněz, nebo nezáživnou činnost za velké odměny.

Celé rozjímání mě a mých spolužáků o budoucnosti trvalo víc jak padesát minut. Náš úkol tím však ještě nebyl splněn. Dostali jsme od paní režisérky příkaz povídat si mezi sebou o čemkoli možném. Při tom jsme stále byli snímáni. Cílem těchto záběrů bylo natočit vzájemné naslouchání ostatním. Kývání hlavou nebo třeba nesouhlasné zavrtění se poté vloží do záběru. Obraz pak nebude stereotypní a nebude zabírat pouze mluvčího.

Natáčení posléze už opravdu skončilo a nás čekal návrat do klasické školní docházky. Určitě ale na toto květnové odpoledne jen tak nezapomeneme. Kromě příjemného pocitu, který přítomnost v televizním pořadu vyvolá, se také jednalo o nesmírně užitečnou zkušenost. Zvláště pro mě, protože bych chtěl svojí budoucnost spojit právě s obrazovkou.

Mé účinkování v televizi můžete najít zde a zde