Jestli v mém
těle tiká něco jako biologické hodiny, právě kukají vcelku jasnou zprávu:
nejvyšší čas pořídit si potomka, ideálně chlapce. Důvod? Ušetřil bych za
hračky. Stačila jedna jediná noc, abych zcela ovládnul širokou škálu zvuků
všemožných dopravních prostředků. Mému přechodnému pokoji v Barceloně
patří adresa na první pohled poklidné ulice, nicméně její dopravní vytíženost
se drží na slušné úrovni, a to i přes noc. A protože okna zadrží takřka nulové
množství decibelů, okolo projíždějící auto, motorka či kamion dovede bryskně
vyrušit zahájení i samotný průběh spánkového procesu.
Špunty do uší však zatím pořizovat nehodlám. Poptávku po
nich určitě nezvýší ani barcelonští fotbalisté, kteří budou mít před nedělním
ligovým šlágrem proti Atléticu bezpochyby zajištěn luxusní nocleh. Sen v podobě
návštěvy utkání, které rozhodne o držiteli španělského titulu, se mi nesplní,
protože sehnat lístek je pro normálního smrtelníka bez členství v FC Barcelona
nadlidský úkol. Nepodívat se na svatostánek Camp Nou, který se s téměř stotisícovou
kapacitou řadí mezi největší světové stadiony, by ovšem byl hřích nehodný
odpuštění.
Možnost prohlídky zázemí a povětšinou také klubového muzea
nabízí takřka všechna fotbalová kolbiště podobného rozsahu. Zatímco v Česku
máme problém dostat fanoušky na tribuny při zápasech (někdy diváky dokonce
mocipáni tuzemské kopané vyhání – viz nadcházející pohárové finále), v Barceloně
je stadium tour de facto jedinou
příležitostí, jak se na stadion dostat.
Už od prvních momentů se klub návštěvníkům snaží přiblížit své
motto „Més que un club“, tedy Víc než jen klub. Tato organizace, mezi
jejíž odnože nepatří jen fotbalový mančaft, ale také například basketbalový,
futsalový nebo házenkářský oddíl (jejich hala se nachází v těsné blízkosti
kolosea), sdružuje skoro 170 000 socios (členů) a je pýchou katalánské oblasti
Španělska.
Takové jméno by si Barca pochopitelně nedovedla vybudovat
bez mnoha úspěchů, kterými se chlubí v první části prohlídky – muzeu plném
trofejí, starších dresů a kopaček nebo věcných článků o historii. V dnešní
době samozřejmě nemůže chybět interaktivní expozice, na níž je radno se
obrátit, pakliže vás zajímají informace o slavných hráčích, trenérech nebo
prezidentech, kteří svoji profesní dráhu spojili s Blaugranas.
Největší úctu ze současných fotbalistů si za deset let svého
působení v A-týmu vysloužil Lionel Messi. Jeho pověst a důležitost v dějinách
moderní hry daleko přesahuje skutečnou velikost Argentincovy postavy, a právě proto
je zde drobný mužík označován za vůbec nejlepšího hráče historie. Své
opodstatnění tento titul má; stačí podotknout, že nikdo jiný nedokázal vyhrát
Zlatý míč (ocenění pro nejlepšího hráče světa) čtyřikrát za sebou.
Nejen Messi musí zažívat úžasné pocity, když týden co týden
nastupuje na travnatých jevištích a užívá si atmosféru, kterou davy příchozích
vytvářejí. Už jen představa této extáze mně rozpálila do pravé fotbalové
horečky - stačilo se rozhlédnout z ochozů do obrovského vzduchoprázdna
osazeného červenými a modrými sedačkami.
Kochání mělo dlouhé trvání. Přiblížit se duši jedinců s božskými dolními končetinami ještě více se ovšem nabízelo záhy. Stačilo
sejít pár schodů a alespoň pohledem se spřátelit se zeleným pažitem. Nutno podotknout, že kvalita nízce
střižené plochy je na světelná léta vzdálená od trávníku na domácí zahrádce
nebo vesnickém fotbalovém hřišti.
Protože jsem stejnou prohlídku před rokem a půl absolvoval i
v domově největšího nepřítele Barcy, na madridském Santiago Bernabéu,
člověk se nedokázal vyhnout porovnávání. El Clásico stadionů skončilo plus
minus nerozhodně. I na Realu se návštěvník podívá na dosah nohy k hrací ploše,
tam se ale navíc můžete posadit na trenérskou lavičku. Body pro Camp Nou zase vydělá
tunel vedoucí z kabin na hlavní scénu, kde vám pro představu předzápasové
trémy z reproduktorů pouští chorály. Vlastně už schází jen maličkosti –
navléct dres, obout kopačky a načesat vlasy. Jenže se krapet obávám, že rozdíly ve fotbalových dovednostech zas takovou maličkostí nebudou.
V neposlední řadě vás trasa prohlídky seznámí s prací
sportovního novináře. Tak určitě první slova aktérů zápasů hltají žurnalisté v tiskovém
středisku a prostorné mix zóně, která byla zasazena do zázemí pár metrů od převlékáren.
Fotbalové střetnutí sledují reportéři pro změnu úplně nahoře, kousek pod
střechou hlavní tribuny stánku. Desítky schodů poslouží jako ideální rozcvička
pro mluvidla komentátorů a pera píšících; postřehnout drobnou teč v poslední
minutě semifinále Ligy mistrů na dobrých osmdesát metrů asi však není úplně
hračka.
Uživit takového obra kromě sponzorů (obří reklama na Qatar
Airways zdobí průčelí hlavního brány) pomáhají fanoušci, kteří si po celém světě
pořizují suvenýry v klubových barvách. Zdejší megastore, v němž končí poznávací cesta Camp Nou, plní kromě
obligátních dresů, triček a míčů několik netradičních předmětů v červeno-modré
kombinaci – namátkou vybírám kravaty, popelníky, dětské stavebnice, brambůrky,
hodinky nebo spodní prádlo.
Ještě před návratem na hostel jsem stačil poznat místní
fotbalisty v akci. Na umělce poblíž stadionu zrovna trénovaly mladé naděje
některého z menších barcelonských klubů. Coby začínající kouč pro mě bylo nesmírně
poučné sledovat drilování v duchu španělského fotbalu – hra na malém
prostoru, držení míče a perfektní ovládání míče. Žádné běhání tam a sem nebo
snad zdlouhavé vysvětlování taktiky, s nímž byste s dost velkou
pravděpodobností setkali na české tréninkové jednotce. I tady asi tkví důvod,
proč dnes trenér španělského nároďáku del Bosque na rozdíl od neúspěšného Michala Bílka
oznamoval nominaci na blížící se světový šampionát. Závěr příjemně stráveného
podvečera byl tedy vlastně tak trochu filozofický.
Květnové úterý jsem ale po ránu zahájil vzpomínkou na
včerejší večer, jenž byl zasvěcen rejdařskému bádání. Přeprava cestujících a
nákladu si logicky žádá odpovídající množství námořníků. Většina z nich
bydlela ve čtvrti Raval, která se netěší nikterak příznivé pověsti. Stačí pár
pohledů napříč místními ulicemi a snadno vám docvakne, že (multi)milionáři tady
asi nesídlí. Na poměrně nenápadném místě mezi popraskanými fasádami na vás
vymňoukne (i když ne tak docela) vymodelovaný kocour obrovských rozměrů.
Netuším, proč kolumbijský výtvarník Fernando Botero umístil své dílo zrovna
sem; jistě ale vím, že se mu skulptura přátelského zvířete povedla.
Daleko přívětivější část Barcelony hledejme na druhé straně
dobře známé třídy Ramblas. V gotické čtvrti (Barri Gotic) hledejme Plaza Real, která čtvercovou proporcí připomíná
madridského bratrance Plaza Mayor.
Dalším navštíveným místem byla barcelonská Katedrála sv. Eulálie. Itinerář
výletu nás k této stavbě zavedl z boku, jednou z mnoha úzkých
uliček, což už tak dost vysoký kostel opticky ještě zvětšilo.
„Hadími“ ulicemi to odsud není daleko do Muzea Pabla
Picassa. Život kubistického umělce je s Barcelonou značně spojen, a proto
obrazárna neodolatelně svádí turisty k návštěvě, o čemž svědčí dlouhá
fronta na vstupenku a hojně navštěvované sály s Picassovými obrazy na
stěnách. Ne všechny z nich ovšem skrývají svůj hluboký význam v nečitelných
tvarech kubismu.
Stejně jako teenager k dospělosti i Picasso k jedinečnosti
musel dojít postupnými krůčky. Kurátoři stálých expozic moc dobře věděli, proč
jednotlivá díla seřadit chronologicky. Jedině tak návštěvník pochopí, že
trajektorii štětce neurčoval rodák z Málagy podle počasí nebo ceny denního
tisku; byl to naopak životní úděl a noví přátelé, kteří dovedli Picassa k tvorbě
obrazů s pochybnými obrysy.
Obrovská pozornost se točí kolem Las Meninas – série obrazů, které v různých konturách a
tvarech překreslují slavnou olejovou malbu (česky Dvorní dámy) Diega Velázqueze. Nechce se věřit, že by se Picasso,
autor zhruba 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000
ilustrací a 300 skulptur (jak uvádí Wikipedia), tak moc nudil, že se rozhodl
stejnou situaci překreslit několikrát. Jak ale prozradí sousední místnost, i jeho
porazil stereotyp. V září roku 1957 si ve francouzském Cannes střihl
krátkou přestávku a místo dvorním dámám (nezlobte se, drahé lady) se pár dní
věnoval kresbám holubů.
Těžko říci, kdo by souboj něhy s ptactvem vyhrál. Já ovšem zatím
nad Barcelonou vedu s drobným náskokem: dnes se mi podařilo poznat dva
místní giganty – Picassa a FC Barcelonu.
Žádné komentáře:
Okomentovat