Ideál. Stav, po
kterém mnoho z nás touží. Balanc mezi několika různými vlastnostmi a
přístupy, dokonalá rovnováha odlišných prvků a možností. V průmyslu, do
nějž lze s přivřenýma očima zařadit i stavitelství, se snažíme o
vyrovnanost efektu a efektivity – chceme vytvořit produkt tak akorát krásný
a tak akorát užitečný. Slavný španělský architekt Antoni Gaudí byl v tomto
ohledu mistr, a proto jsem se dnes v Barceloně vydal po jeho stopách.
Do šichty po ránu musel vstávat opalovací krém, protože
slunéčko si očividně včera s Katalánskem rozumělo a přišlo si popovídat i
dnes. Žádný z dostupných pramenů (a že jich bylo) neprozradil, jak by se
to líbilo Gaudímu; troufnu si však tvrdit, že jako kovaný obyvatel Barcelony,
kde strávil více než půlku svého života, preferoval namodralou oblohu a teplý
letní vzduch.
V takovém počasí se určitě několikrát setkal
s Eusebi Güelllem, který svůj kapitál, plynoucí z obchodu
s textilem a nemovitostmi, investoval do umění. Roku 1878 se seznámil
s Gaudím, rozpoznal v něm slibného umělce a zprostředkoval mu
příležitosti a peníze na nové projekty. První budovou, jíž architekt nakreslil
přímo pro svého mecenáše, byl Palác Güell, kde začalo mé dnešní putování.
Oba pánové chtěli, aby dům stál mezi obyčejnou zástavbou.
Tento požadavek měl své důvody – podnikatelovo zamýšlené sídlo mělo ležet poblíž
bydliště jeho otce. Na střeše paláce, kde končí oficiální prohlídka, vás proto
trochu překvapí, že pár metrů od takového architektonického skvostu zahlédnete
polorozpadlé balkony polorozpadlých domů, ověšené mokrým prádlem na zašlých
šňůrách.
Jedinečnost Palau Güell byste ovšem nepřehlédli ani
v luxusní čtvrti. I naprostý laik si na první pohled všimne originálních
prvků, které odlišují Gaudího díla a dělají z něj skutečného velikána. Oku
lahodící tvary ale nejsou jediným účelem hrátek s hmotou. Vypracovaný
systém mezipater, odvětrávacích systémů a proměnlivě zastíněných oken zaručuje
neustálé pohodlí obyvatel bez ohledu na denní a roční dobu, což jen dokazuje,
jak uměl výjimečný modernista najít onen ideální poměr efektu a efektivity.
Gaudího práce nicméně nekončila v momentě, kdy na skice
dorýsoval poslední zeď. Na starosti si brával také designy interiérů, které svým
novátorským výrazem korespondují se zevnějškem. Na všechny obrazy, dveře, biliárové
stoly, krby a koberce by ale sám nestačil, takže mu s řadou doplňků
pomáhali vybraní spolupracovníci.
Pravdou zůstává, že rodina Güellových na Carrel Nou de la Rambla dlouho nevydržela. Jak to tak bývá, mohla
za to žena. Paní domu si palác neoblíbila, a rodina se tak po dvou letech
stěhovala. Škoda že jsem nežil v 19. století – kdyby bylo volno, hned bych
se přihlásil. Jen tak přemýšlím, v jaké realitce se poptat.
Životopis hrdiny dnešního dne zahrnuje i další městské
budovy, kolem kterých stojí za to minimálně projít. Vydáte-li se od Palau na staré známé Ramblas, překřížíte Plaza de Catalunya a ujdete pár desítek metrů po Passeig de Grácia, určitě neminete Casa Batlló. Balkónky na její fasádě
nechal Gaudí nazdobit do formy jakési mušle, přidáním dvou kruhových děr
docílil podobnosti s divadelní maskou či dramatičtější holou lebkou. K La Pedreře to odsud není daleko. Leitmotivem jejího projektu bylo za
každou cenu vybudovat zaoblenou památku bez pravých úhlů. Kvůli probíhající rekonstrukci
jsem exteriér zkoumal pouze na obrázku rozvinutém na lešení, i tam ale bylo
zakulacení Casa Milá (druhý název)
patrné.
I tentokrát při pěších přesunech bylo lze postřehnout
desítky katalánských vlajek. Procházet se po Barceloně a nezahlédnout na
balkonech červenožluté pruhy je nadlidský úkol. Druhá nejobydlenější španělská
autonomní oblast se dlouho snaží o uspořádání referenda, jehož výsledkem by
měla být úplná nezávislost a odtržení od mateřského státu. Vzhledem k složitému
jazykovému a historickému vývoji nejde rozebrat často propíranou národnostní problematiku
na pár řádcích. Představa, že Katalánsko – i přes svoji nepopiratelnou
vyspělost a ekonomickou výhodu proti ostatním částem země – z ničeho nic
bude schopno spravovat samo sebe jako autonomní stát, mi ale přijde vcelku
nereálná.
Reálný naštěstí byl výhled, jenž se nabízel v další lokalitě,
o níž se postarala dvojice Gaudí-Güell. Plán připravit špičkovou rezidenci pro
šedesát boháčů nevyšel, vyměřené parcely si kromě autorů nekoupil nikdo. Kluci
si po neúspěchu plochu osmnácti hektarů však nenechali pro sebe a s pomocí
radnice zřídili Parc Güell. Z jeho
terasy máte o městě dokonalý přehled – vidíte obrovský přístav, břehy
Středozemního moře a rovněž Sagradu
Familiu.
Nazdobený chrám je pravděpodobně vrcholným dílem španělského
stavitele. Ten si přál, aby náklady na výstavbu byly hrazeny pouze z darů a
příspěvků; i v roce 2014 proto nad čtyřmi věžemi úřadují jeřáby a 132 let
poté, co dělníci složili první kameny, není mise dokončena. Estetickému zážitku,
zdvojnásobenému příchodem přímo pod vchodový portál, ale vůbec nic nebrání.
Krátce po vstupu do baziliky zaskuhrá krční páteř, která si
velmi záhy uvědomí, že průzkum galaktického prostoru ji rotačně zaměstná.
Postupně obdivuji barevně vyplněná skla, objemné sloupy, nazdobený oltář a
tisíc dalších napětí vzbuzujících ozdob. Jejich přitažlivosti přispívá i pro autory
nepříjemná skutečnost – ani ta nejlépe zvolená slova je nedokážou přesně
popsat. To se prostě musí vidět.
Část expozice se snaží vysvětlit, kterak Gaudí při práci
přemýšlel a postupoval. Inspiraci často čerpal z přírody, pomohu si
citátem: „Příroda je stále otevřená kniha
a jen v ní opravdu stojí za to číst.“ Malý Antoni trpěl v dětství
revmatismem a dostal odklad, maminka se jej ve volném čase snažila zabavit procházkami po okolí. Často
užívaný čtyřruký kříž tak nachází svůj předobraz v prosté palmě, zdobná
mřížka zase připomíná plástve medu.
Pět památek jen potvrdilo Gaudího mimořádný přínos
španělskému umění. Přestože byl Antoni v průběhu svého života ovlivňován
okolím a vývojem architektury, udržel si svůj charakteristický a
nenapodobitelný styl – alespoň takový je můj neodborný názor. Jedním dechem
dodávám, že už jen kvůli Palau a Parc Güell, Casa Batlló, La Pedreře a Sagradě Familie
se vyplatí Barcelonu navštívit.
Navečer jsem se vydal na Plaza
de Espanya, kde v letních měsících od čtvrtka do neděle rozjíždí po
deváté hodině večerní fontány monumentální show. Vodní skřítci se pohupují
podle rytmu slavných hudebních čísel. Na cestu jim svítí rozmanitě barevné
odstíny a všichni dohromady baví stovky příchozích turistů. Zrakové smysly
vnímají litry uspořádaně pohybující se vody, sluchové vjemy tvoří staré pecky,
nad nimiž i mladá generace, mezi jejíž zástupce se (snad oprávněně) řadím,
zavříská a společně s Opusem (Life
Is Life), Puffem Daddym (I’ll Be Missing You) nebo Alphavillem (Forever Young)
také zazpívá.
Zpívám ve stavu lehkosti. Ve stavu duševní rovnováhy. Ve
stavu ideálu. Jako Gaudí. Jeho emoce po posledním črtu musely být úžasné. Ideální.
Žádné komentáře:
Okomentovat