K výletům odjakživa patří
suvenýry. Obchody u známých památek nepřetržitě pumpují upomínkové předměty a turisté
v nich loví to nejhezčí, čím by potěšili rodinné příslušníky a věrné
přátele. Taky jsem podlehl a můj kufr při zpáteční cestě bude o něco těžší. Za
jeden dáreček, s nímž v sobotu protnu hranice České republiky, ale
tak rád nejsem.
Zatoužily po mně totiž bolest v krku a rýma, a jelikož
imunita si buď vybírala volno, nebo odskočila na záchod, viry přeskočily hradby
tělních dutin jediným svižným hopem. Organismus však proti čerstvé zátěži
bacilů nebojoval stávkou (asi nemá dostatečně silného odborového předáka) a
umožnil mi rozloučit se s Barcelonou pěkně z výšky. K takovým účelům
se hodí vystoupat na Montjuïc, kopec, který se vymyká ze zdejšího terénu a po
celém městě snad není místa, odkud by se dal přehlédnout. Zelení pokrytý
vrcholek neupoutá pouze svojí výškovou nápadností, ale také několika opravdu
atraktivními body.
Tak například v roce 1992 se právě tady odehrála
významná část letních olympijských her. Dominantou sportovního parku je hlavní
olympijský stadion, jenž poprvé spatřil světlo světa již na konci 30. let
minulého století. Kvůli LOH se chátrající obr dočkal o nějakých šest desetiletí
později rekonstrukce a navíc se mu narodili i sourozenci – po jeho boku
vyrostla dějiště pro basketbalový turnaj (první v historii s účastí
hráčů NBA), plavecké soutěže nebo halové sporty.
Estadi Olímpic Lluís
Companys, jak zní oficiální název montjuïckého stánku, se od dnešních betonových
monster zevnějškem poměrně liší. Řekl bych, že architekti jej koncipovali spíše
jako palác sportů a díky věžičkám a dalším zdobným prvkům mu přidali jakousi jedinečnou
šarmantnost. Odměněno to bylo pořádáním nejen světových tělovýchovných akcí
(finále národního fotbalového poháru, ME v atletice), ale i koncertů – třeba
letos v červenci sem přijedou One
Direction, a zařadí se tak po bok AC/DC,
Rolling Stones nebo Shakiry.
Nevím, jak by to byl ocenil takový Harry Styles, ale Montjuïc
je ideálním místem pro fanoušky muzejnictví. Pokud se zajímáte o branky, body a
vteřiny, neváhejte s návštěvou Sportovního
muzea Joana Antoni Samarancha. Jestli jsou objektem vašeho zájmu pro změnu výkresy
a nákresy a navrch si chcete procvičit domýšlivost, pak je připraveno Fundació Joan Miró.
Nečtete-li můj barcelonský deník poprvé, snadno odvodíte, že
tato expozice se bude týkat kubistické tvorby. Na svědomí ji má další
z velkých katalánských umělců, Joan Miró. Jeho muzeum uchovává kolem
10 000 děl: projít je všechny by bylo nad moje síly, a myslím, že nejsem
jediný. Vybírám dvě, jež mě zaujala, a pro úplnost vysvětlím, jak jsem si je
vyložil: malba Noční krajina mi
připomněla letadlo, z obrazu Úsměv
slzy se na vás směje maximálně tak rámeček a brečí pouze návštěvník,
zoufale hledající jedno z výše uvedených.
Nebojte se, svět i mé oči jsou v pořádku. Vývoj umění
prostě šel v letech Miróova života tudy a nutno podotknout, že to má něco
do sebe. Přestože někdy máte takový pocit, opravdový kubismus se fakt nedá tvořit
v hodinách výtvarné výchovy ve druhé třídě. Že k fantazii a
neprotřelým nápadům nejde dojít jen tak z plezíru, potvrzuje skutečnost,
že Miró (stejně jako Picasso) v začátcích své kariéry maloval „obyčejně“.
Výše popsané řádky a jejich závěry však berte s rezervou.
Program zájezdu mi nachystal do cesty několik setkání s uměním,
a přestože jsem se v každé galerii snažil o jistou porci sebevzdělávání
(kterého není nikdy dost) a neodborné dojmy si jednoduše srovnával v hlavě,
signály, že by můj vztah k malířství měl nabírat na intenzitě, nějak
nedorazily. Možná je to škoda, možná taky ne. Každopádně věřím, že oboustranný
respekt bude dostačující.
Předmět balancování nyní přenesme na celý tento týden. Na
takovou nostalgickou činnost není poslední dne lepšího místa než právě Montjuïc.
Na jeho úplném vrcholu byla kdysi dávno vystavěna vojenská pevnost. Za dobu své
existence čelila například Napoleonovým nájezdům; dnes už na ni útočí pouze
turisté, kteří ve společnosti jejích teras a zahrad chtějí prozkoumat Barcelonu
pěkně z vrchu.
Cestou sem, nejprve lanovkou a pak po svých, potkávám
neznámého muže. Jmenuje se Kryštof a ptá se, jak mi tu těch pět dní bylo. Odpovídám:
„Klesáme výš, stoupáme
hloubš…“
A je to pravda! Škrábu se na nejvyšší terasu pevnosti a žasnu. Koukám na
barcelonský přístav, na Sagradu Familiu. Vzpomínám na radost s nimi spojenou.
Zkoumám, kudy se táhne Ramblas. Z jiného
úhlu vidím fontány na Plaza de Espanya.
Vybavuji si energii, jíž mě litry vody nabily. Někde nalevo musí být Camp Nou. Tam všude jsem byl. Tam to
znám. Vzpomínky dlouho zůstanou.
„…jsme tlaková níž a
zároveň souš…“
V nedohlednu se skrývá Montserrat. Tlakový problém jsem tam úspěšně zažehal, a
tak myslím spíše na tamní klášter, přirozeně zasazený v moc pěkném kousku země. Horská romantika, odhodlaná víra. Symboly
života. Takové jsou dojmy.
„…chcem‘, ať to trvá věčně!“
To chcem‘. Krásné město si to zaslouží. Zleva doprava, se vším všudy. Prostě
věčně.
Bylo tu jako v písničce. Bylo tu fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat