Člověk se stále učí
novým věcem. I když se už třeba zdá, že vás nemůže vůbec nic překvapit,
najednou přijde moment čerstvého sebepoznávání. Aktuální
poznatky někdy šokují, někdy s nimi víceméně počítáte. Zjištění, o němž
vám budu pár řádek vyprávět, spadá spíše do té druhé kategorie. Že ze mě
nevyroste horolezec, jsem tušil; definitivní potvrzení vystavil dnešní
prosluněný den.
Strach z výšek zřejmě není nejlepší předpoklad pro
procházky kopcovitým terénem, v němž byly pro pohodlí turistů instalovány
vyhlídky, kamenité stezky a schůdná schodiště. Klepete si na čelo, že žádný
takový reliéf v přímořské Barceloně horizont nezdobí? Pravda pravdoucí;
necelých 40 kilometrů severním směrem už to ale není žádná rarita. Nalevo pevná
a ostrá stěna, napravo příkrý a holý sráz, vepředu vyšlapaná cestička. A
uprostřed?
Uprostřed moje maličkost, opatrně našlapující a nesmírně
pochybující o pevnosti kovového zábradlí. Každý krok pečlivě vážím a jen
matematické (ne)schopnosti mi brání propočítat, o kolik stovek kilogramů víc
bych musel mít, aby mé obavy o vlastní tělo, které mám opravdu moc rád
(nehledejte dvojsmysly), nabraly nějakých reálnějších obrysů. Asi by to
bylo na delší pátrání, abych zjistil, proč mi jakýsi psychický blok brání souvisle
pohlédnout dolů.
Přitom je na co se dívat. Ve výšinách nad Montserratem se
matka příroda opravdu vyřádila a obdařila krajinu až neuvěřitelnými proporcemi,
o nichž by si i známější rezervace mohly nechat jen zdát. Mohutná skaliska
čouhají z ještě mohutnějších kusů; je jich tolik a přitom každý jiný.
Lidská fantazie si s tvary může pohrávat, a proto kamenitá kočka, lidský
obličej nebo přikrčená žába nejsou výjimkou.
Dočkat se tohoto vizuálního rozjímání nevyžaduje schopnost
ovládat horolezecká lana a cepíny a ani žádný vysoký kondiční level. Cestičky jsou příjemné, výtečně
upravené a samozřejmě patřičně navštěvované. Nejvyšší bod pohoří Sant Jeroni se
nachází ve výšce 1236 metrů. Nebudu lhát, úplně nahoře jsem nepovstal. I o pár
metrů níž však máte okolí jako na dlani.
Horniny s nejrůznějším porostem na obzoru střídá
městečko, toho času o velikosti palce. Do rozměrů průměrného nosu se rovněž vejdou
větrné elektrárny, které – ekologové, promiňte – obdiv zrakových vjemů
nevyrušily. A tak bych mohl pokračovat hodně dlouho. Obrázek zůstal namalován
nesmazatelným štětcem v mysli a nezbývá než konstatovat, že rozhodně stál
za rozmarný ostych na prvních metrech výstupu.
Ani cesta opačným směrem se neobešla bez dramat, tentokráte
rázu biologického. Do kroniky nepříjemných zážitků každého z nás se aspoň
jednou zapsal ten moment, kdy se... no, kdy se vám prostě chce. Úvodní signály vyslala střeva krátce po stabilizaci;
pár minut poté, kdy jsem si na přibývající výškové metry pomalu zvykl. A teď
babo raď! Trasa klesání se vine po štěrkových cestách, v lepším případě po
schodech. S každým dupnutím razance tlaku (hydrostatického, či osmotického?)
tam dole rostla, a tak vidinu blížícího se mezipatra vyvažovalo stoupající
vření.
Možná bylo krajně nevhodné řešit tak ryze světské problémy
právě tady. Cílovou pásku (a dveře toalety) jsem protínal 720 metrů nad
hladinou moře, v klášteru Montserrat. Nevím, jestli mniši z řádu
benediktinů kříží vrstevnice stejně jako já – každopádně jim moc přeju, aby po
příchodu domů mířili rovnou k oltáři, bez shledání s WC. Co si budeme
povídat, byla to hotová nirvána…
Bližší charakteristika asi není dvakrát nutná, navíc bych
nebyl s to najít odpovídající výrazivo. Slovní spojení ale sypu z rukávu
při pomyšlení na architektonické skvosty kláštera, jenž je velmi pravděpodobně
nejnavštěvovanější atrakcí tohoto kousku planety. Služebníci Páně prostě
disponují hodně slušným barákem.
O jeho prvopočátcích vypráví dávná pověst. Kdysi
v devátém století pastýři byli viděli na Montserratu světýlko. Když se k tajemnému
místu přiblížili, nalezli sochu Madony. Tu si nemohli nechat ujít ani další
soukmenovci a při návštěvách vkládali do banku nějaké ty drobné. Za vybrané
peníze se pak vystavěl klášter, to bylo v roce 1025.
Obětovat svůj život víře ovšem nepřináší jen duševní dobro.
Historie napsala časové etapy, v nichž kontaktu s Bohem nebylo tolik přáno.
Francova diktatura neměla katalánskou provincii zrovna v lásce, a proto se
Montserrat jako symbol této oblasti přízně nedočkal. Onu hrdost Katalánců na památku
lze doložit také na křestních jménech – nemalé množství dívek vypisují před
příjmení právě Montserrat.
Třeba i slečny tohoto jména se vydaly prozkoumat baziliku
vybudovanou podle zásad platereskního slohu, tedy španělské odnože gotiky. Její
průčelí je kromě obrovských hodin osazeno i sochami mnichů, kteří padli
v občanské válce. Svoji velkolepost si stavba drží i uvnitř, interiér
ohromí možná ještě více než vnější podoba.
Nad oltářem vše pozorně sleduje La Moreneta. Katalánská patronka dlouhou dobu coby obyčejná
(rozuměj bílá) madona dřímala ve skále, načež důsledkem jeskynních chemických
procesů zčernala. I přes netradiční zbarvení láká věřící i nevěřící
k setkání, na nějž se čeká v řadě dlouhé několik desítek metrů. Až
přijde na věc, dotyk jablka, které vcelku sympatická holka drží v ruce,
vám prý zajistí splnění jakéhokoli přání.
Přestože na tělesný kontakt s Morenetou v mém případě nedošlo, jedno přání bych i našel. Abych
si dnešní výpravu ještě někdy mohl zopakovat, a to i včetně pro někoho
nepříjemné dopravy. Od vlakové stanice se o šest set metrů výše přesunete
ozubenou dráhou, dráhu z centra Barcelony na úpatí Montserratu jsem
překonal pomocí příměstské dopravy. Jízdné na oba úseky lze zakoupit pohromadě,
což nejeden cizinec ocení.
Barcelonské emhádéčko řadím
mezi kladné stránky města a dnešní zkušenost vysokou kvalitu jen potvrdila. Při
příjemné zpáteční cestě jsem navíc chytil notu a stvořil tyto řádky. Cestu tam
naopak mé oči zkoumaly prostor, do něhož jsem se posléze vydal. Prostor, kde o
pár hodin později vypukla dvojitá nirvána – zprvu ta horská a pak ta…
Žádné komentáře:
Okomentovat