Anglický zápisník: Den první - Ach, nohy! Proč jen jste, nohy?!

Mít metr osmdesát do výšky není v některých situacích k zahození. Kromě nesporné výhody při orientaci v místech s hustotou pěti hlav na metr čtvereční přitahuje chlapec vyššího vzrůstu i pozornost opačného pohlaví (ta se v mém případě bohužel zatím mnohokrát nedostavila). Jsou ovšem i situace, kdy bych proklel všechno, co určilo rozměry mých kostí. Jednou z nich je třeba několikahodinové sezení v nepříliš pohodlné sedačce, které mě čekalo při téměř dvacetihodinové cestě autobusem do Velké Británie.

Možnost již potřetí v mém krátkém životě navštívit britský ostrov, který má již osmapadesátým rokem pod dohledem a v malíčku nestárnoucí královna Alžběta II., se naskytla v rámci školního zájezdu do Londýna a blízkého okolí. Samotná cesta autobusem nenabídla nic, o čem by se daly psát stránky textu plného zajímavých informací. Snad jen zmínka o průjezdu okolo frankfurtského mezinárodního letiště, které je o poznání větší než to české na Ruzyni. Jako kočka a myš. Snad nám pražskou ranvej v nejbližší době nic nepohltí…. Po dalších hodinách cesty a nočním přejezdu kanálu La Manche na trajektu nás už čekaly poslední dvě hodiny cesty v autobuse z anglického přístavu v Doveru až do hlavního města Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a jedné z největších metropolí na světě, Londýna.

Tam začal náš pobyt v rozsáhlém Hyde Parku, oáze chodců, zahrádkářů, cyklistů, běžců a všech ostatních vyznavačů aktivního způsobu života. Od sedmnáctileté studentky v běžeckých botách až po postaršího pána v důchodovém věku na bicyklu. Nikdo se nestydí předvést a vylepšit svoji fyzickou vybavenost před ostatními návštěvníky nejvíce rozsáhlé londýnské zeleně. Mě jako milovníka občasného vyběhnutí v poněkud pomalejším tempu také svrběly nohy. I když se víceméně i ony musely posléze dost namáhat. Nejdříve nás sice čekalo dobrodružství v podobě jízdy metrem, ale pak přišel opravdový zápřah pro dolní končetiny, již tak oslabené předchozími hodinami strávenými na prostoru  20 x 40 cm mezi sedačkami.

Proslulým londýnským metrem, které se nazývá taktéž tube, jsme se z centra dostali k muzeu voskových figurín Madame Tussaud’s. Celý prostor je rozdělen do několika úseků, kde se můžete potkat se známými osobnostmi ze světa filmu, hudby nebo sportu. Vrcholem je pak možnost vyfotit se se členy královské rodiny. Ve všech případech se samozřejmě jedná o věrohodné voskové napodobeniny celebrit a veřejných představitelů.

Po návštěvě tohoto oblíbeného, slavného a hojně navštěvovaného muzea jsme se opět podzemkou vydali na Picadilly Circus, obyčejnou křižovatku, kterou proslavily čtyři neonové reklamní bannery.
Už samotný popis tohoto známého místa vám musí říci, s čím zajímavým jsme se na Picadilly setkali - ničím. Televizi Samsung si ani po pěti minutách pod reklamní obrazovkou prostě nekoupím, vlastně ani nemám z čeho. Další zastávkou při našich toulkách centrem Londýna byla Čínská čtvrť Soho. Zhruba deset minut strávených ve známé londýnské městské části se kromě rozšíření znalostí v mozkových buňkách projevilo i na opotřebovanosti našich čichových buněk. Špičková rýže voněla opravdu na plné pecky.

Vrchol prvního dne, časově i výškově, přišel při podvečerní návštěvě sto třicet pět metrů vysokého ruského kola London Eye. Nohy sice pevným hlasem, jehož síla by dokázala sdělit celé Velké Británii od Edinburghu až po Dover, že za pár minut přijde anglický deštík, oznamovaly, jak se jejich bolest blíží k životnímu maximu, přesto se projížďka obřím vyhlídkovým kolosem nedala odmítnout. Během zhruba třicetiminutové jízdy jsem si jako správný sportovní fanoušek našel na horizontu hlavního města Olympijský stadion ve výstavbě a také fotbalový chrám Wembley Stadium. Samozřejmě zbyl i čas na prohlédnutí dalších velestaveb, například House of Parliament, Westminster Abbey nebo Downing Street. Kéž by jen tolik nebolely mé prokletě dlouhé nohy… Avšak není všem londýnským dnům konec.