Na zhruba dvě hodiny trvající cestu (po naší “dvacítce” přes půlku Evropy již rychlovka) jsme se vydali už s pocity z hostitelských rodin. Našimi domácími jsou dva starší manželé, odhadem původem odněkud z Blízkého východu či Asie, a jejich dospělý syn. Ubytování i večeře proběhly v pohodě, snad tomu tak zůstane i v dalších dnech.
První zastávkou v cílovém městě Portsmouth byla celým názvem Její veličenstvo loď Victory, která pod vedením admirála Lorda Nelsona porazila na počátku devatenáctého století u Trafalgaru francouzská vojska císaře Napoleona. Hned při vstupu jsem musel poprvé sklonit hlavu, protože stropy plavidla jsou místy velmi nízké, jen něco přes 150 centimetrů. Možná proto, aby pět zpřístupněných palub nezabíralo tolik místa do výšky. Na jedné z nich se rozprostíralo několik děl, jež měly při válkách na starosti střílení. Ostatně co jiného. Jsem zřejmě jediný, který o tom fakticky uvažuje. Moje znalost problematiky vojenství a bojů obecně není vskutku vysoká. Radši jsem se zbraní vůbec nedotýkal.
Ve spánku jsem na tom se znalostmi a zkušenosti přece jenom o trochu lépe. Ovšem i když jsem viděl postel, zalehnout jsem nemohl. Vystavená kolébka patřila právě admirálu Nelsonovi. Takové pohodlí mu muselo příjemně krátit měsíce strávené na palubě. Tato poznámka však asi není příliš vhodná v souvislosti s člověkem, který nakonec na lodi zahynul.
Další atrakcí ve sto devadesáti tisícovém městě bylo Národní muzeum královského námořnictva. Kromě obrázků a modelů lodí a exponátů zde bylo několik dalších zajímavých ukázek, které nám měly přiblížit některé lodní profese a zlepšováky. Mohli jsme si například ve zmenšeném modelu vyzkoušet ovládání plachetnice na volném moři pomocí pohybování plachtou vůči směru větru. Pozornost také přilákal systém vlajkových signálů mezi námořníky - každé číslo má svojí vlajku. Podle konečného čísla se pak určuje druh vzkazu. Na moře jsme se posléze vydali i my. Okružní cesta celým přístavem trvala zhruba půl hodiny a nabídla nám pohledy na nákladní, vojenské i soukromé a o mnoho menší stroje kotvící v rozsáhlém areálu.
Třetí a poslední navštívenou lodí byla Její veličenstvo loď Warrior. Podle jejího názvu byste odhadovali několika boji a bitvami poškozený kolos, ve skutečnosti se ale jedná o plavidlo, které ve své historii datované od poloviny devatenáctého století zbraně ve válečné souvislosti nepoužilo. Na zrušení klidu zbraní i přesto bylo dobře vybaveno, jelikož se svého času jednalo o jednu z nejlepších válečných lodí světa. Od Victory se příliš nelišilo, navíc nabídlo jen pohyblivý model fungování parních motorů a možnost vidět třeba pracovní prostor kotelníků. Opravdu se nejednalo o žádný luxus, jejich práce nebyla procházkou růžovým sadem. Alespoň prý byli placeni dvakrát lépe než ostatní zaměstnanci monstra jménem Warrior. Chtěl bych vědět, jestli je ostatním zaměstnancem míněn například i kapitán. Pakliže ano, prvním úkolem, který bych si jako velitel lodi nařídil, by byla dvanáctihodinová služba v kotelně. Tím jsem se dostal od lodí až k penězům. A to nejen v mém blogu, ale i v realitě. Po opuštění prostoru přístavu jsme se totiž vydali do obchodního centra, kde se nějaké peníze především v oboru gastronomie roztočily. S plným žaludkem se píše lehce, o poznání hůře ale jede. Naštěstí k žádné “nehodě” vůbec nedošlo a mohli jsme si odškrtnout druhou ze šesti čárek délky našeho pohybu v Londýně.
Žádné komentáře:
Okomentovat