Anglický zápisník: Den čtvrtý - Racci a déšť

Co mají společného racčí exkrementy a déšť? Nerad bych se pouštěl do větších a rozsáhlejších rozborů, nicméně vím, že obojí nás potkalo a také potrápilo během čtvrtého dne našeho výletu do Velké Británie. Průhledná kapalina nás zlobila povětšinou jenom při jízdě autobusem, hnědá slizká látka zase ve městě Hastings. A přitom to ráno vypadlo tak krásně…


Sluníčko za okny, obloha bez mráčku, očka se rozevírají. Takovou kulisu jsem si v posteli naší hostitelské rodiny vychutnával jedna báseň. Teď už navíc víme, že jsme se s národností docela trefili. Jak nám totiž paní domácí včera řekla, původem je z Pákistánu, ale v Londýně tráví již osmadvacáté léto. Doma s manželem a synem mluví jazykem Urdu, kterým se dorozumívala včerejší večer i se svojí návštěvou, další Pákistánkou, nyní sídlící v Dubaji, a její dcerou, jež v současné době studuje v Torontu. Právě mladá černovláska byla velice sdílná, takže s ní proběhla nejdelší konverzace v angličtině během našeho zdejšího pobytu.

Noc vše ale odnesla a zametla do historie. Další den přišel za méně hodin, než kolik požadoval můj věčnou turistikou poněkud unavený mozek a všechny přilehlé kosti, svaly, orgány a další části mého těla, a tak jsem se do nové čtyřiadvacetihodinovky pouštěl s pocitem stále se zavírajících očí. Naštěstí byl čas se v autobuse alespoň trošku dospat (nejsem z těch, co dokáží tvrdě usnout na sedačce). K cíli naší první cesty, městečku Canterbury, to bylo časově téměř ke dvěma hodinám.  

Canterbury leží jihovýchodně od Londýna a ve středu tohoto města se nachází nádherná katedrála, v níž sídlí anglikánský arcibiskup. Mezi jeho úkoly patřilo například vykonání obřadu prince Williama a Kate Middletonové. První katedrála byla postavena již v roce 597 svatým Augustinem, ovšem později byla několikrát přestavěna. Ačkoliv nejsem žádný odborník na historii a architekturu, musím uznat, že budova je nádherná. Člověk se až diví, jak mohli lidé v sedmnáctém století s oproti dnešku omezenými možnostmi vytvořit tak nádhernou stavbu.

Když skončila prohlídka katedrály, mohli jsme obdivovat centrum Canterbury. Jedná se o hezké město, které v sobě skýtá mnoho úzkých uliček, dlážděných náměstíček, kamenných fontán a obchůdků se suvenýry. Nestihli jsme obejít všechno, opět jsme mohli vidět i více, avšak čas je v přeplněném programu cennější než vidět Američana jíst obyčejnou okurku.

Další z velké části propršenou cestu jsme absolvovali při dlouhém přejezdu naším dlouhým autobusem z Canterbury do Hastingsu. Toto stotisícové město je rozděleno do dvou částí: uprostřed se rozkládá ta starší, Old City, které bylo před rozkvětem malinkou vesničkou, okolo jsou nyní velké hotely, mezinárodní školy a nové a nové domečky, ty tvoří naopak New City. V Hastingsu byla hlavním bodem programu návštěva jeskyně, která ke konci osmnáctého století plnila funkci úložiště pašovaného zboží po zvýšení cla a daní anglickou vládou.

Turistika dnešního dne skončila krátce před půl šestou na nákupní třídě v novější části Hastingsu. Již výše jsem zmínil, že město má okolo sto tisíc obyvatel, ve skutečnosti jich však zřejmě bude o něco víc. Nad celým územím totiž neustále lítají racci. Bílí ptáci, kteří sice tvoří nádherné panorama a atmosféru města, ale na druhou stranu zatím nemají své vlastní záchody. Svojí stolici tak provádějí svévolně ve vzduchu, což znamená, že chodníky jsou místy pořádně ozdobené hnědou leptavou hmotou. S trochou štěstí se jim vyhnete, ovšem někdy vás doslova trefí přímo ze vzduchu. A když štěstí nemáte, může to dopadnout všelijak. Přemýšlím, jaké je být obyvatelem Hastingsu. Každopádně musíte být člověk, na němž si nikdy smůla nevybíjí zlost. Jinak to může být přímo válka s racky.