Do Windsoru je cesta oproti dalším destinacím v blízkosti Londýna poměrně krátká, jízda autobusem nám zabrala “jen” něco málo přes jednu hodinu. Těsně před samotným cílem jsme z dálnice mohli vidět moderní Terminál 5 jednoho z nejrušnějších letišť světa na Heathrow. Pak už stačilo zvolit správný výjezd na kruhovém objezdu, popojet po další dálnici, kterých se v okolí britského hlavního města rozkládá několik, sjet z dálnice a nakonec najít parkoviště pro autobusy. Naštěstí byla vše práce pro naše řidiče, já jen v klidu a v pohodě seděl na sedačce.
Z ní jsem přesto musel sesednout, protože po půl desáté místního času jsme konečně opustili dlouhý cestovní coach, ve kterém jsme strávili a pří zítřejší cestě domů ještě strávíme velice mnoho času. Odhadem něco přes dva dny čistého času. Za takovou dobu se dá….radši nebudu pokračovat. Výčet oněch činností by mohl zabrat asi tak dva dny.
Tak tedy konečně k samotnému hradu. Nejdříve jsme museli vyšlapat malinký kopeček, na němž hrad stojí, a pak nás čekala obrovská fronta. Podruhé zapojím můj odhad a troufám si říci, že alespoň půl kilometru dlouhá řada před vstupem byla. Poté nás čekaly procedury jako na nedalekém letišti, jehož vzletový koridor vedl přímo nad obrovským skvostem. Všechen obsah našich kapes měl být uschován do pytlíků, batohy zajely do tunelu, všichni návštěvníci prošli kovovým rámem. Snad abychom hrad nechtěli vyhodit do vzduchu.
Ihned po všech bezpečnostních procedurách jsme zamířili k východu. Nikoliv za cílem okamžitého opuštění areálu, ale jelikož právě u brány probíhala výměna stráží. Obyčejný jedinec, stejně jako moje maličkost, ověnčená “střídáním na Pražském hradě”, by řekl, že takový proces může trvat maximálně pět minut. Ovšem v konstituční Anglii se vše protáhlo na šestinásobek daného základu.
Celá show začíná příchodem dvacítky muzikantů, přebírajícího strážce a deseti jeho kolegů. Za zvuku fanfár se seřadí jednotlivé skupiny k sobě. Pak začne něco, co se jednoduše nedá popsat. Vedoucí skupiny v červených oblecích, černých kalhotách a s vysokou, kudrnatě černou čepicí na hlavě dovedl pomocí svého mužného hlasu postavení svého oddílu k dokonalosti. Do toho začala hrát muzika, a nejednalo se o žádné oficiální tóny. Na jednu z písní se prý dokonce tančí brazilská samba.
Poté už přišel okamžik, který byl hlavním podmětem celé akce. Dvacetisekundová chvíle, kdy jeden strážce pomalu vytlačí svého kolegu z prostoru před budkou. V ten moment už uběhla skoro půlhodinka od chvíle, kdy celá akce začala. Vše skončilo slavnostním odchodem všech účinkujících. S nehybným strážcem v červeném kostýmu se pak celá řada turistů mohla vyfotit. Polední idylku po zhruba půltuctu minut focení vyrušil sám muž se zbraní v ruce. Z ničeho nic klepnul svojí botou o zem a začal se procházet po vyšlapané cestičce vedoucí po obou stranách od jeho budky. Jelikož nebylo po čtyřech otočeních nic nového k vidění, odešli jsme. Třeba tam chodí ještě teď.
Druhým zajímavým místem na hradě byly vnitřní místnosti nádherné stavby. V ní sídlí královské apartmány, od různých salónků, velkých sálů, ložnic až po pracovny a dalších nádherně vybavené místnosti. Již jsem viděl podobné prostory ve Vídni v zámcích Hofburgu a Schönbrunnu, nicméně ty Windsorské se mi líbily nejvíce. Nádherně velké místnosti, z nichž mě nejvíce upoutal sál s mnoha erby po všech jeho stěnách, stropech, okenních lištách; dále královnina pracovna se spoustou překrásných obrazů po stěnách. Vše je nezapomenutelné, člověk se opět musí zamyslet nad tím, jak někdo může něco tak krásného vytvořit. Stejně jako celý hrad, který jsme opouštěli s mnoha zážitky.
Cestou zpět jsme se ještě na skok zastavili v Hampton Courtu, paláci na kraji Londýna. Neměli jsme čas se podívat dovnitř, ale alespoň jsme měli hodinu volna v rozsáhlých zahradách okolo. Již několikrát omílaný anglický trávníček, upravené a ostřihané rostliny, potůčky, jezírka a fontánky ve vás vyvolají nádherné pocity. Stejně jako celá Anglie, od Windsoru až po Londýn.
Žádné komentáře:
Okomentovat