Hledám nůž. Zn. ostrý. Nemusíte se bát, že bych plánoval v Madridu potěšit domácí obyvatele nějakým svým kuchařským výtvorem. Jenom si zkrátka potřebuji uříznout nohy. Ptáte-li se, jestli právě čtete blog masochisty, ihned takové úvahy opusťte. Nutkání zkrátit si dolní končetiny způsobuje hostelová postel, která je asi tak o půl metru kratší než výška mé postavy. Dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že mít metr osmdesát pět není abnormálně nestandardní; až Barbieri Son Hostel změnil můj osobní postoj.
A nejen lůžko je stavěné pro osoby menšího vzrůstu. Záchod, umyvadlo a sprcha se rozprostírají v koupelně (nebo spíš koupelničce) o rozměrech zhruba čtyři krát jeden metr. Mezi největší zvláštnosti se řadí strop nad sprchovým koutem. Polovina vrchní stěny končí v obvyklé výšce, nicméně ta druhá sahá asi do půldruhého metru nad podlahou. S mojí šikovností je pouze otázka času, kdy poprvé temeno hlavy narazí do tvrdé příčky stropní konstrukce. Obecně se během procesu sprchování člověk musí hodně snažit, protože s úchytkami na ručníky či držáky na mýdla a sprchové gely se zde opravdu architekt nenamáhal. O samotné obytné místnosti škoda mluvit; kromě postelí a jednoho kruhového stolku s průměrem 60 cm žádný další nábytek nenabízí. Na druhou stranu lze s klidným srdcem namítnout, že víc by se sem fakt asi ani nevešlo. Ale aspoň si nemusím vybalovat a můžu zůstat u své tradiční metody jedné velké hromady. Inu, na školním výletu si nevybíráte.
Skříně na rozdíl ode mě měl k dispozici španělský král Filip IV. Španělský, který vládl v první polovině sedmnáctého století. Během doby svého pobytu na trůnu působil na jeho dvoře jistý Diego Velázquez. A mimo jiné Velázquezova díla zdobí interiéry Musea del Prado, jedné z největších a nejimpozantnějších galerií na světě. Velázquez si své vřelé vztahy s královskou větví budoval pomocí velkoplošných obrazů, na nichž zobrazoval všechny členy rodiny nejmocnější - povětšinou na koni. Statní hřebci zdůrazňovali sílu a schopnost obstát v boji; takto se nechali vyzobrazit Filipové Třetí a Čtvrtý a jejich manželky Isabela a Margarita. Napadá mě paralela s dnešními politiky, poslanci a prezidenty - třeba ministr Kalousek by mohl pózovat dokonce s celým hřebčínem, aby důvěra v něj zůstala na stále stejné úrovni. Od lehce ironických hypotéz ale zpět do reality! Když už jsme u Diega Velázqueze, nemohu vám zatajit jeho schopnost přesného a výstižného zobrazení lidské mimiky. Ve svých dílech hraje na pocity a výrazy všech částí lidského těla a i já jako výtvarný laik vlídně potvrzuji, že v tom byl opravdu mistr.
Prado však nepatří jen jednomu umělci. O kousek dále se nachází sál zasvěcený obrazům El Greca, umělce řeckého původu, který se proslavil malbami táhlých postav na vysokých plátnech. Možná i kvůli této specializaci mu byla přidělena zakázka na výzdobu oltáře v kostele Marie Aragonské. Série šesti obrovských kreseb zkrátka uchvátí, vše je vyvedeno do nejmenších možných detailů. Jedinec vychovaný moderními technologiemi by až skoro povídal, že vidí precizní há dé...
Dalšími tvůrci do party v Pradu byli například Francisco Goya, Hieronymus Bosch nebo mně nepříliš známý Carlos de Haes. Sbírku jeho děl tvoří malby krajiny, od hor přes potoky až po romantické scenérie z měst. Historická Granada v jeho podání se mi líbila z celého muzea asi nejvíce. Ovšem s dávkou umění v mém případě je záhodno šetřit. Chápu osoby, jejichž první kroky v každém městě a zemi vedou do nejbližší galerie, a jejich zájem jim rozhodně nezazlívám. Jenže takové Prado s celkovým počtem 1300 obrazů bych neprošel ani s kudlou za zády. Jednoduše si nedovedu správně vychutnávat prohlídku historických obrazů a čehokoli podobného. Záznam fotbalového utkání nebo nová písnička Adele mě prostě rozpálí víc; to však v žádném případě neznamená, že špičkové malíře zatracuji. Ba naopak...
Ale i přesto (nebo možná právě proto), že v obrazárně strávím průměrně hodinu a půl ročně, jsem byl nucen si po krátké chvilce v Pradu odpočinout. A v Madridu není lepší místo pro nabírání energie než park El Retiro. V pražských luzích a hájích nic podobného nenajdete, takže mi nezbývá než ho přirovnat k londýnskému Hyde Parku. Stovky stromů a rostlin, všude vysazená zelená tráva, pohodlné asfaltové a štěrkové cestičky a také vícero vodních prostor se podílejí na zdejším dokonalém prostředí. Na největším jezírku si můžete dokonce na půjčené lodičce zaveslovat, a když se na plování zrovna necítíte, odpočinek poskytne některá z okolních restaurací. Odsud se dá jít mnoha směry - a všude okolo vládne jediná barva: zelená.
Ačkoliv mi čest nedovolí označit se za ekologa, zelenou barvu mám rád; a vlídnými pocity působí rovněž na desítky sportovců, kteří si ve čtvrtek v pravé poledne (!!) přišli do El Retira zaběhat, zajezdit na kole, prohnat se na kolečkových bruslích nebo jednoduše jenom projít. Málo členitý terén, žádná auta, široké chodníky a stromy vytvářející stíny přímo volají po sportovních aktivitách. A po vypocení kalorií si běžci cestou zpět dají třeba zmrzlinu nebo jinou sladkou pochoutku.
Teď snad už chápete, proč se mi z El Retira příliš nechtělo. Ale ručička na hodinkách nestojí ani sekundu, a tak nejlepší možností byl východ poblíž Plaza de la Independencía. Našinec snadno odvodí, že v překladu název znamená Náměstí nezávislosti. O pár řádků výše jsem použil srovnání s Hyde Parkem, nyní pro změnu nabídnu jako příklad pařížské Champs Elysées. Náměstí obklopuje čtyřproudový kruhový objezd, v jehož středu k nebesům se tyčí Puerta de Alcalá, obrovská brána značící původní hranice mezi metropolí a nejbližším městem zvaném právě Alcalá. Od Solu a hostelu nejsme vůbec daleko - zhruba patnáct minut středně rychlé chůze. A nebyl by to Madrid, kdyby se po cestě nenabízely pohledy na další a další budovy historického původu. Za všechny uvádím Palacio de las Comunicaciones, Náměstí bohyně Cibeles, Banco de Espaňa, hlavní ústředí Instituto de Cervantes nebo Ministerstvo vzdělání, kultury a sportu. Estetický a duševní prožitek kazí jedině unavené nohy, kteréž volají po přísunu čerstvých sil. Takže se vůbec nezlobím, když dvě volné hodiny po příchodu trávím (ne)pohodlně rozložen na krátkém hostelovém lůžku.
Nyní sedím v restauraci v malebné uličce poblíž Solu. Za devět euro vybírám tříchodové menu se zeleninovým salátem, hovězím steakem a pudinkovým dezertem. Zprvu nadějný výběr kazí přítomnost tuňáku (který opravdu nemusím) v salátu a tvrdé, silně nedovařené maso. Vtom přikráčí cizí dáma středních let a beze slov pokládá na stůl drobný lísteček, na němž stojí: "Jsem bez práce, živím dvě děti a nemám na jídlo." Nechci zkroucenou ženu odsuzovat, ale ani obhajovat. Těžko hodnotit, v jaké životní situaci se zrovna ocitá a nakolik se její volání zakládá na pravdě. Sobečtější část mého já praví: "Každý svého štěstí strůjce". Jenže vnitřní hlas, ten nikdy nezklame. Důrazně mi káže, ať si již dále na nic nestěžuji. Takže pro dnešek končím.
Žádné komentáře:
Okomentovat